Pes baskervillský

KAPITOLA I
SHERLOCK HOLMES

Sherlock Holmes, jenž zpravidla – s výjimkou nevzácných případů, kdy byl vzhůru celou noc až do rána – chodíval k snídani velmi pozdě, seděl tentokrát již za stolem. Já postával u krbu a právě jsem vzal do ruky vycházkovou hůl, kterou zde náš návštěvník předchozího večera zapomněl. Byl to pěkný, masivní kus dřeva s cibulovitou rukojetí, hůl onoho druhu, které se říká „singapúrka“. Těsně pod rukojetí byla hůl obtočena stříbrným prstencem širokým skoro na dva prsty. „Jakubu Mortimerovi z K. K. CH. jeho přátelé z L. N. CH. C.“ bylo na kroužku vyryto a letopočet „1884“. Byla to přesně taková hůl, jakou nosívali staromódní rodinní lékaři – důstojná, solidní a uklidňující.

„Nuže, Watsone, co jste z ní vyčetl?“

Holmes seděl obrácen zády ke mně a já mu ničím nenaznačil, čím se zabývám.

„Jak víte, co dělám? Máte oči v temeni hlavy?“

„Nemám oči vzadu, mám však před sebou postříbřenou a dobře vyleštěnou kávovou konvici,“ řekl. „Ale povězte mi, Watsone, co vám ta hůl našeho návštěvníka říká. Jelikož jsme měli smůlu a propásli ho a nemáme potuchy, co si přál, nabývá tato upomínka důležitostí. Řekněte mi, jak byste na základě pečlivé prohlídky hole rekonstruoval jejího majitele.“

„Myslím,“ řekl jsem a řídil jsem se přitom podle svých možnosti metodou svého přítele, „že doktor Mortimer je zámožný obstarší lékař, požívající značné vážnosti, jak soudím z toho, že mu jeho přátelé projevili uznání právě tímto darem.“

„Výborně!“ řekl Holmes. „Znamenité!“

„Domnívám se dále, že pravděpodobně jde o lékaře venkovského, který mnohé cesty k pacientům konává pěšky.“

„Proč si to myslíte?“

„Protože tato hůl, ačkoliv byla původně velmi elegantní, je nyní tak sešlá, že si nedovedu představit, jak by ji nosil městský lékař. Silný železný bodec je opotřebovaný, je tudíž jasné, že majitel se s holí mnoho nachodil.“

„Naprosto logické!“ řekl Holmes.

„Velmi informativní jsou dále zkratky vyrytého věnování. Pakliže dostal tento dárek člen Královské koleje chirurgů, jenž je venkovským lékařem, od nějakých přátel, skoro bych řekl, že to L. N. je zkratka pro nějakou loveckou společnost – řekněme Lovci–Nimrodi z Chá. Cé. Snad jejím členům poskytl lékařskou pomoc a oni mu oplátkou věnovali dárek.“

„Vskutku, Watsone, překonáváte sám sebe,“ řekl Holmes, odstrkuje židli a zapaluje si cigaretu. „Musím říci, že ve zprávách, které jste tak laskavě uveřejnil o mých drobných úspěších, jste šmahem snižoval své vlastní schopnosti. Byť třeba sám nesvítíte, jste vodičem světla. Jsou lidé, kteří – aniž sami byli nadáni genialitou – mají pozoruhodnou schopnost genialitu podněcovat. Musím se přiznat, můj milý brachu, že jsem vaším velkým dlužníkem.“

Něco takového mi dosud ještě nikdy neřekl a musím se přiznat, že mě jeho slova nadmíru potěšila, neboť jsem byl často rozmrzen lhostejností, kterou projevoval vůči mému obdivu i vůči mým pokusům dodat jeho metodám publicitu. Také mne pýchou naplnila myšlenka, že jsem jeho systém ovládl tak dalece, že jsem ho …