Poslední poklona Sherlocka Holmese

2. TYGR ZE SAN PEDRA

Ušli jsme chladným, melancholickým večerem pár mil a stanuli jsme před vysokou dřevěnou branou, od níž vedlo chmurné stromořadí kaštanů. Stinná cesta zatáčela k nízkému temnému domu, jenž se černal na pozadí břidlicově zbarvené oblohy. Z předního okna nalevo od domovního vchodu probleskovalo chabé světlo.

„Zůstal zde jeden strážník,“ řekl Baynes. „Zaťukám na okno.“ Překročil trávník a zabubnoval rukou na okenní tabuli. Zamženým sklem jsem matně viděl, jak uvnitř nějaký muž vyskočil ze židle u krbu, a zaslechl jsem pronikavý výkřik. Za okamžik otevřel policista dveře: byl bledý jako stěna, ztěžka oddychoval a svíčka, kterou držel, se kymácela, jak se mu chvěla ruka.

„Co se děje, Waltersi?“ zeptal se Baynes přísně.

Muž si otřel čelo kapesníkem a s ulehčením hluboce vydechl.

„To jsem rád, že jste přišel, pane inspektore. Ten večer trvá celou věčnost a mně už asi neslouží nervy tak jako dřív.“

„Nervy, Waltersi? Já myslel, že vy vůbec žádné nervy nemáte.“

„Víte, pane inspektore, je to takový opuštěný, tichý barák, a pak ta divná věc v kuchyni. Když jste zaťukal na okno, myslel jsem, že to zase přišlo.“

„Co že zase přišlo?“

„Možná že to byl čert, co já vím. Stálo to za oknem.“

„Co stálo za oknem, a kdy?“

„Může to být tak dvě hodiny. Právě se smrákalo. Seděl jsem a četl si. Nevím, co mě ponouklo, abych vzhlédl, ale tou dolní tabulkou se na mě někdo koukal. Panebože, ten vám vypadal, pane inspektore! Jeho obličej mě bude strašit ve spaní.“

„Ale jděte, Waltersi! Takhle policista nemluví.“

„Já vím, pane inspektore, já vím, ale vzalo mi to dech, pane, a nemá smysl to popírat. Nebylo to černé, pane, ani bílé, ani to nemělo žádnou jinou barvu, kterou znám, ale takový divný odstín, jako když do jílu přilejete trochu mlíka. A ta postava – bylo to dvakrát takové, jako jste vy, pane inspektore. A jak se to koukalo – velikánské vyvalené oči se na mě upíraly a řadu bílých tesáků to cenilo jako hladová šelma. Povídám vám, pane, do mě jako když hrom uhodí, nemohl jsem ani dech popadnout, až se to otočilo a zmizelo. Vyběhl jsem ven a pročesal křoviska, ale zaplaťpámbu tam nikdo nebyl.“

„Kdybych nevěděl, že jste chlap každým coulem, Waltersi, udělal bych vám za tohle černou čárku. I kdyby to byl ďábel sám, konstábl ve službě by nikdy neměl děkovat bohu za to, že ho nedopadl. A nebylo to jen takové vidění z přepjatých nervů?“

„To můžeme bez obtíží na místě posoudit,“ řekl Holmes a zažehl malou kapesní lucerničku. „Ano,“ oznámil, když krátce prozkoumal trávník, „jeho boty bych odhadl na číslo šestačtyřicet. Pokud i ostatní míry odpovídají velikosti jeho nohy, musí to jistě být obrovitý člověk.“

„Kam se poděl?“

„Vypadá to, že si proklestil cestu křovisky a zamířil na silnici.“

„Hm,“ řekl inspektor a zatvářil se vážně a zamyšleně, „ať už to byl kdo byl, a ať už chtěl co chtěl, je pryč a my se musíme soustředit na bezprostřední úkoly. Dovolíte-li, pane Holmesi, provedu vás po domě.“

Při podrobné prohlídce různých ložnic a obýv…