Poslední poklona Sherlocka Holmese

Vila Vistárie

1. PODIVUHODNÝ ZÁŽITEK PANA JOHNA SCOTTA ECCLESE

Zjišťuji ve svých záznamech, že všechno začalo jistého pošmourného, větrného dne koncem března roku 1892. Při obědě dostal Holmes telegram a načrtl odpověď. Nic k tomu nepodotkl, ale zřejmě mu to nešlo z hlavy, protože po jídle zůstal zamyšleně stát před krbem, pokuřoval z dýmky a občas pohlédl na zprávu. Zničehonic se pak ke mně obrátil s šibalským zábleskem v očích.

„Vás přece musíme považovat za člověka s literárními sklony, Watsone,“ řekl. „Jakpak byste definoval slovo ,groteskní’?“

„Podivné – neobyčejné,“ navrhl jsem.

Zavrtěl nad mými synonymy hlavou.

„V tom výrazu je určitě ještě něco víc,“ řekl; „tkví v něm náznak čehosi tragického a hrůzyplného. Když si v duchu vyvoláte některá ta líčení, jimiž těžce zkoušíte trpělivost čtenářů, seznáte, že od groteskního je často pouze krůček k zločinu. Vzpomeňte si na tu příhodičku se spolkem ryšavců. Zpočátku se zdála výrazně groteskní a potom skončila v zoufalém pokusu o loupež. Anebo na onen velice groteskní případ s pěti pomerančovými jadérky, který přímo vyústil v plánovanou vraždu. Jak to slovo slyším, zbystřím pozornost.“

„Objevilo se zde?“ zeptal jsem se.

Přečetl telegram nahlas.

Mám za sebou zcela neuvěřitelnou a groteskní příhodu. Mohu se s Vámi poradit?

S. E., poštovní úřad na Charing Cross

„Píše to muž či žena?“ zeptal jsem se.

„Muž, samozřejmě. Žádnou ženu by nenapadlo, aby zaplatila telegrafickou odpověď. Prostě by se sem rozjela.“

„Přijmete ho?“

„Milý Watsone, víte, jak se nudím ode dne, kdy jsme dostali pod zámek plukovníka Carrutherse. Můj rozum je jako rozjetý stroj: sám sebe ničí, protože nevykonává práci, k níž je předurčen. Život je fádní, v novinách se nic nedočtete, z podsvětí se navždy vytratila všechna odvaha a romantika. Jak se mne tedy můžete ptát, zda jsem ochoten věnovat pozornost nově se naskytnuvšímu problému, ať už se z něho vyklube třeba cosi banálního? Náš klient však už jde, pokud se nemýlím.“

Na schodech se ozvaly odměřené kroky a za okamžik nato vstoupil do místnosti vysoký statný pán s prošedivělými licousy, na první pohled úctyhodný a řádný občan. Celý jeho způsob života byl vepsán v jeho těžkopádných rysech a obřadném vystupování. Od kamaší až k brýlím se zlatými obroučkami to byl člověk konzervativní, bohabojný a zákonů dbalý, povahy nanejvýš ortodoxní a konvenční. Jakýsi nevšední zážitek však narušil jeho vrozenou vyrovnanost a obrazil se v rozčepýřených vlasech, hněvem rozpálených tvářích a v rozčileném, překotném počínání. Host přešel přímo k věci.

„Jmenuji se Scott Eccles a zažil jsem velmi zvláštní a nepříjemnou příhodu, pane Holmesi,“ pravil. „V životě jsem se neoctl v takové situaci. Bylo to vůči mně neslušné, ba přímo pobuřující. Musím trvat na vysvětlení.“ Tváře se mu nadouvaly a slova ze sebe ztěžka vyrážel, jak se zlobil.

„Prosím přijměte místo, pane Ecclesi,“ řekl Holmes chlácholivě. „Smím se vás předně zeptat, proč vůbec za mnou přicházíte?“

„Víte, pane Hol…