Poslední poklona Sherlocka Holmese

Ediční poznámka

Všechny povídky, které Sir Arthur Conan Doyle později shrnul do knihy „Poslední poklona Sherlocka Holmese“, vyšly nejprve časopisecky v „The Strand Magazine“: nejstarší z nich („Lepenkovou krabici“) tam autor otiskl už v roce 1893; závěrečnou („Poslední poklonu“) v roce 1917. První knižní vydání jsou z roku 1917 (London, John Murray; New York, George H. Doran).

Povídky, z nichž byla sestavena kniha „Z archívu Sherlocka Holmese“, přinášel „The Strand Magazine“ svým čtenářům v létech 1921–1927. V knize je autor posléze seřadil jinak, ale vycházíme-li z chronologie časopiseckých publikací, byla jako první otištěna povídka „Mazarinův drahokam“ (v roce 1921) a jako poslední „Voják bílý jako stěna“ (v listopadu 1927). Zároveň – nebo o tři čtyři měsíce dřív – vycházely tyto povídky také v USA v časopisech „Colliet’s“, „Liberty Magazine“ a „Hearst’s International Magazine“. První knižní vydání jsou z roku 1927 (London, John Murray; New York, Charles H. Doran).

Obě povídkové knihy, „Poslední poklona Sherlocka Holmese“ a „Z archívu Sherlocka Holmese“, jimiž Conan Doyle svůj cyklus o Sherlocku Holmesovi a doktoru Watsonovi uzavřel a které má čtenář před sebou v tomto závěrečném svazku našeho českého vydání, vznikly v mnohem větším časovém rozpětí než Doylovy dřívější knihy povídek o témž hrdinovi. Mezi publikací nejstarší povídky první knihy a publikací poslední povídky knihy druhé je interval jedenatřiceti let. Tempo „produkce“ se zvolňovalo, jak Doylovi přibývala léta, navíc je zřejmé, že obě knihy jsou spíš „posbírány“ a „uspořádány“ z izolovaně vzniklých textů, než napsány jako předem promyšlené celky. Tak ostatně psal Doyle i dřív; pocit ucelenosti, komponovanosti a cyklické návaznosti, který jeho povídkové knihy o Holmesovi ve čtenáři vzbuzují, byl vždy dost iluzorní: Doyle jej uměl čtenáři spíš obratně vsugerovat několika větami v okrajových (úvodních či závěrečných) povídkách té či oné knihy (vzpomeňme třeba jen na povídky „Poslední případ“ nebo „Prázdný dům“); dokázal jej vždy jaksi dodat zvenčí. V posledních dvou knihách si čtenář „sestavenost“ víc uvědomuje především proto, že Doyle rezignoval i na toto vnější stmelování a velkoryse se spolehl, že každá povídka bude dostatečně mluvit sama za sebe.

V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděční. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Obě knihy přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě v nich: Doyle je p…