Z domova

Pan profesor

Jizbu má jen mládenecky prostou,
v každém koutě celé haldy knih,
vedle myrty v okně bujně rostou
celé trsy růží měsíčních,
jediný jen obraz na zdi visí,
pavoučiskem síťka utkaná
závojem svým na něm cloní rysy
velikého otce Jungmanna.

U stolu tam zvolna nad knihami bádá
professor již na třicátý rok,
sníh mu zvolna do kadeří padá,
líce zvadá, uklání se bok,
jen to srdce ještě buší mladě,
ač mu bouře dávno zavály
chvíle snů, kdy v bezu na zahradě
Lence líbal rtíků korály.

Žije nyní jen té mladé chase,
která louská moudrost předivnou,
jíž však srdce při velebné kráse
českých veršů spíše oživnou,
něžli řadou pravidel a vzorů,
dle nichž krása prý je ulita;
víc než obsah žuly, ruly, svoru
zvěst ji těší, jak žil Husita.

Zná ty mladé českých synů hlavy,
ví, že stačí jiskra pramalá,
aby vplamen lásky k lidu žhavý
mysl jejich jará zaplála;
vroucím slovem do těch duší dmýchá,
na postupu - což mu záleží?
Žití jeho radost všecka, pýcha
patří jí, té české mládeži.

Sotva prázdnin klidné přijdou doby,
širák starý na skráň posadí,
chytne hůl, jíž tatík Žižka zdobí,
a již kluše jako za mládí
dál a dál v ty kraje naše lepé,
v luhy plné nejdivnějších krás,
a to srdce radostně mu tepe
a z těch očí štěstí září, jas.

S každou tetkou zastaví se v poli,
na p…