Ze srdce k srdcím

III.

Německý ústav v krkonošském městě H* zmáhá se znamenitě; málo tomu let, kdy učitelky z Pruska koupily tam nepatrný dům pro ústav svůj; dnes patří ústavu celá řada domů velikých, žaček a učitelek přibývá, němectví a falešné vychování, pouhý nátěr nejmizernější ceny se šíří. A přece kolem dokola Němců pramaličko, samí Češi, žačky z dobré české krve…

Ale tak to již u nás bývá: co cizí, vše nám lepší odjakživa… Změní-li se to konečně, brzo-li se poznáme, brzo-li vnikne nám opravdové národní vědomí do všech žil?

Ten národ nezasluhuje jména národa, kterému vlastní jeho řeč, zvyky nestačí, který svou bytosť národní zaprodává za laciný groš cizáckého nátěru! Jsi-li národem, mají-li tě i v cizině jako celek národní uznávati, musíš především býti svým, cele, čistě svým, samostatným celým životem! Nestačí-li si národ sám sebou, jest slabochem! Český národ v létech dávných v cizině obdiv budil, obyvatelstvo toho srdéčka Evropy známo bylo ve světě dalekém, proč by tak nemohlo býti dnes? — Ono tak bude, bude dojista! —

Božence bylo v ústavě smutno nevýslovně, všude samá cizota, samý led. I ty české družky měly pro ni jen úsměšky pro její tichosť, stálý smutek. Sedávala v koutku sama, zamyšlena, vzpomínajíc na krásné chvíle v domově u matičky, na vznešené zábavy ve škole, na drahé knihy.

Vzala si několik knížek z domova, ve kterých ve prázdných chvilkách nalézala útěchy a osvěžení, ale dlouho se jimi netěšila. Jen jedenkráte zahlédla je představená a knížky jí vyrvala, protože se čtení takovýchto knih pro ni nikterak nehodí. Jen smíchu si za to utržila.

A jakých řečí bylo Božence poslechnouti, zvláště večer, když dívčiny byly na lůžku, lampa shasnuta a představená ve svém pokojíku spala. Úzko bylo čisté duši dívčině.

Paní důchodní posýlala za vychování dceruščino měsíčně hezky mnoho peněz a mimo to hojných darů v potravinách; přála si, aby se děvušce dobře vedlo, aby si nestýskala, ale každé psaní Boženčino bylo plno nářku a pláče. Chvilky blaha svitly děvčeti, navštívila-li ji matinka, ale to si učitelky její zle stěžovaly, že Boža jest málo čila, zamlkla ustavičně… Ovšem že vždy dodávaly, že se to jistě brzy změní, jen trpělivosti třeba a té že mají dostatek!

Ale nezměnilo se! Boženku německé učení pramálo těšilo, zpěv cizích písní, jimiž cizí vlasť opěvána, těžce pouštěla s retů, německé básně pranic jí nerozehřály k nadšení. I práce šla jí těžko od ruky, ačkoliv při ní zapomínala alespoň na chvíli… Krásným věcem se tam učila, nejdivnějším filigránským ozdůbkám pro salóny, vyšívání, pletení a háčko…