Povídky o českých umělcích

Nám pěje lid!
(Josef Slavík)

I.

Krásně je v tom českém Středohoří! Homolovité vrchy nesoucí na temenech svých zříceniny zdí, ve kterých rozléhával se český hlahol, ve kterých řinčely meče i ostruhy českého panstva — zachmuřeny dívají se do vzdálených rovin, jakoby se jim stýskalo, jakoby toužily… Oj, nenadarmo jsou zachmuřeny — a ty lesy hluboké po stráních jejich nadarmo chladí jim skráně, šepotají dojemně i hučívají bouřlivě. V tichých údolích bělají se domky vesnické, hrčí bystřiny, ve kterých prohánějí se ušlechtilí pstruzi; po stráních a dolinách žloutnou pole klasnatá, mezi nimiž pestří se šátky, bílé rukávy a sukně pracujících. Krásně je v tom českém Středohoří…

V horkém srpnu r. 1830. vyjeli si z lázní teplických dva muži do českého Středohoří. Východ rděl se teprve purpurově a nad lesy plynula lehká mlžina… Vozík bystře ujížděl po silnici, již v podvečer skropil tichý deštík. Milo bylo a lahodno. Proto časně za jitra vyjeli, aby pěkný kousek shlédli a přece s večerem byli zase v Teplicích.

Staršímu z obou mužů bylo viděti jen oči, jinak všecek zahalen byl do velikého kožichu, potaženého modrou látkou. Na hlavě, přikrčené do huňatého límce, přitaženu měl sametovou čepici, dobře podšívanou. Malá očka těkala mu v levo, v pravo jako zářivá očka myší. Nemluvil — bál se chladu, vždyť mladšímu se zdálo, že soudruh i v tom kožiše zimou se tetelí.

Ten mladší jinak si v pěkném letním ránu liboval! Klobouk měl v klíně a na odkryté hlavě vlály mu černé měkké kučery; jako mák rděly se mu kulaté, vlídné tváře, z nichž vyhlížely dvě veliké, tmavé oči. Lehký letní kabátec rozhalil, tak že viděti bylo čistou, jemně žehlenou košili a široký hedvábný nákrčník.

Nemluvil také, ale potichu jemně si popěvoval. Čile ohlížel se na všecky strany, až se soused několikráte nepokojně zavrtěl, jakoby mu to bylo nepohodlno. Koníci vesele a jaře uháněli, vozka bičem lehce popraskoval. Několikráte i bujně zapráskal, ale kožišatý pán pokaždé jej přímo úzkostně zakřikl.

Teprve když slunce hezky vysoko vyplovalo, vytáhl zimomřivec čepici výše a hlavu z kožicha vystrčil. Měl křídově bílé líce, jež po tvářích, pod nosem a na bradě lemovaly nedlouhé, ale husté, zkroucené vousy. Nos měl dlouhý, zahnutý a ta malá černá očka zdála se nyní ještě pichlavější. Kolem uší a v týle houpaly se mu vlnité chumáče černých vlasův.

„Siberie, hotová Siberie!“ zahovořil kožišatý cestující. „Nic nevozím s sebou do světa, ale bez tohoto nábytku bych se přece jenom do Němec nevydal.“

Mluvě o nábytku, zatřásl tlustými rukávy svého kožichu. Již i prsty ukázal. Byly to prsty podivuhodné, sněhověbílé, dlouhé a tenké. Pohrávaje jimi natahoval a skrucoval je až k smíchu.

„Ale vždyť zde nejsme v Němcích!“ usmívaje se pravil mladší.

„Ba nejsme, vždyť je tu samý Němec!“ odvětil starší tenkým hláskem, a divný, mrazivý, jaksi potupný úsměv zkřivil mu rty. Mluvil po francouzsku a mladší mu touže řečí odpovídal.

„Počkejte jen ještě nějakou chvíli a dokáži vám, že nejsme v Němcích!“

Opět…