Kalibův zločin

Hostí dost rychle ubývalo. Tančírna i světnice byly plny šedého, dusivého kouře, jímž se mdle rozlévalo žluté světlo, plny kyselého pivního zápachu a celých mračen prachu, jenž se kolem lamp tetelil. Představená již po několikráte kropila, ale pomohlo to leda na chvilku.

Stařeny, jež kolem kamen ještě zbyly, dřímaly, s pece bylo slyšeti zdravý dětský dech a vedle ve světnici také již nejedna hlava zmožena klesala na stůl.

Když bylo půl noci, představený vylezl na okno a otevřel, aby provětralo. Šedé mlžné proudy, dýchající vlhký chlad, valily se do světnice, ale tanečníci nedbali.

"Tak půjdem, teď už můžeš mít dost!" povídal Vojta Karle, jež se rozehřátá přišla napít.

"Snad bys neutíkal," lísala se a měkkou rukou mu hrábla do vlasů, "copak by po vsi řekli?

Teď bude volená, musím přec jít pro všecky, jež mě hned napoprvé tak provedli; můžeš z toho mít radost, jakou máš u nich vážnost!"

"Smrž je už taky doma!" broukl a mračil se.

"Snad by ses neřídil podle Smrže? Až nám bude tolik jako jemu, ani z domu nevyjdeme, a pak má hromadu dětí," lichotila se a po zádech ho popleskávala.

"I jen už pojďme!" řekl mírněji.

"Hned, hned," smála se a běžela do tančírny.

"Ňák neposlouchá, nezdá se vám, Vojtíšku?" šklebil se Pištora. Vojta se zhluboka napil.

"Zas už začínáš?" zahuboval Kosák.

"Protože ho mám rád," těžkým jazykem breptal Pištora, "je dobrák, a ty by ho omámily."

"Však neomámí!" zdvihnuv pěst, vykřikl Vojta, a vstav, posadil si klobouk na hlavu, vzal Karlin šátek a šel do tančírny. Ale u dveří nemohl dále, tanec byl v největším víru. Karla jej viděla, ale schválně mu blízko nepřišla; sotva pustila jednoho, byla v kole s jiným. Teprve když hudba přestala, přiběhla a smějíc se řekla: "Tak pojďme!" a vedla Vojtu tančírnou.

Šlo se mu těžko. U dveří se zastavil, aby zaplatil.

"Tak vidíš, pospícháš a zaplaceno nemáš!" smála se mu do očí.

"I nechte to až ráno, nač byste čekali, a to vám povídám, Vojtíšku, ať tuhle mladé něco přejete, a ne abyste jí dělal očistec na zemi," vlídně, ale důtklivě hrozila mu představená. Potom vyšli, Karla napřed, Vojta těžce dupaje za ní. Když ze síně vystoupili do sněhu, zatočila se mu hlava, zamotal se a musil se chytiti stěny.

"I kdopak by se s tebou coural, vždyť jsi se opil," zlostně zahubovala a sama chvátala k chalupě.

Vojta zvolna, klátě se, dupal za ní.

Panímáma otevřevši Karle, čekala ho na záspi.

"A vy jdete krásně, to je pravda," vítala ho, "pak má dcera s vámi někam vyjít, necháte ji cizím lidem, sednete za stůl mezi takové nedopity a lejete to do sebe jako bez rozumu! Snad nezačínáte jako Bouček?"

"Mlčte a nekřičte, kdopak mě tam hnal!" zahučel.

"Snad ještě řeknete, že jsem vám radila, abyste se opil?" hubovala, zamykajíc za ním. Oči jí přitom svítily, mělať radost, že si mohla takto vyjeti; věděla, že se tím v chalupě upevňuje. Když se Vojta ve světnici svlékal, panímáma pořád ještě kázala.

"Je tu mezi vámi život! Ten nám jenom dělá ostudu a druzí po nás jedou. Nedomlelka zas seděla u tatínka kdovíjak dlouho; ta mu toho asi nahučela! Ale já tomu udělám krátký konec, kdopak si bude pouštět cizí lidi do stavení, aby nás jen ostouzeli. Ten Kukelka taky pořád kouká jako vejr, mrzí ono ho, že může jenom do vejměnku a ne sem jako dřív!"

"Nehulákejte, panímámo," bručel Vojta.

"Nevídáno, ať to slyší celá vesnice. Po prvé jste dceru vyvedl do světa a juž jste se opil, vždyť jen bručíte. O tomhle nám Smrž neříkal!"

"I lehněte si už, člověk pro vás spát nemůže!" mrzutě se ozvala Karla a na posteli se obrátila.

"Bodejť, do půlnoci na spaní nepomyslíš a pak najednou nebudu smět na tebe promluvit!" odbyla ji matka, ale dál přestala.

Zhasla a za malou chvíli se světnicí ozýval několikerý chrůpot.

Následujícího dne Vojta chodil jako schlíplý; styděl se za včerejšek. Zato Boučková byla všecka hybna. V poledne pekla placky a mazala je povidly. Před obědem dala dvě na talíř a běžela s nimi do vejměnku.

"Vemte si s námi placku, pantáto," lichotila se k starému.

"Naděl vám Pánbůh, copak že si děláte škodu?" odpověděl udiven.

"Jakoupak škodu! Nepotřebujete nic?"

"Nic, nic, děkuju pěkně."

"Jestlipak jste, pantáto, slyšel, kdy mladí přišli od muziky?" ptala se tuze srdečně.

"I kdepak já, dávno jsem chrůpal," odvětil, na Boučkovou nepohlédnuv.

"Ale to byste nevěřil, že se Vojta opil!" přitlumeně vypravovala, tváříc se tuze vážně. Pohlédl na ni zaražen. Kývala, že je to pravda.

"Sedl vám za stůl, zapálil si a jen s těmi nejhoršími pil. S Kadlou šel do kola jen jednou a to se prej motal, až to bylo lidem pro smích."

Starý vstal a sehnut přecházel. Po chvilce se zastavil před Boučkovou a řekl: "Abych vám krátce pověděl, myslím, že takovéhle radovánky pro hocha už nejsou. Nemáte ho k tomu ani mít!"

Boučková si pokyvovala: "Vždyť jsem si myslila, že se ho zastanete," smála se, ale vlídně, "a proč byste se ho nezastal, vždyť je váš syn; to však musíte uznat, že já jsem taky matka. Dcera je mladá, chce ještě trošku do světa, dlouho jí to beztoho trvat nebude; a proč by s ní nešel, vždyť mají nedávno po svatbě? Ale opíjet se nemusí!" a zase si posvědčovala.

"Snad to nebylo tak zlé," usmál se.

"Inu, v sněhu se neválel, ale vidět to na něm bylo notně; Kadla přiběhla od hospody sama, mrzelo ji to. Já mu to za zlé nemám, to Pánbůh chraň, není tomu zvyklý a teď má rados…