Osmá kapitola
Pro nás to byla nová krajina, ale měla znaky krajiny pradávné. Silnice byla vlastně jenom cesta, kterou vyšlapaly karavany a dobytek a která vedla po masivních skalnatých terasách, a cestě nepodobná, posetá balvany a lemovaná z obou stran stromy, stoupala vzhůru až k pahorkům. Krajina se tolik podobala Aragónu, že jsem nemohl uvěřit, že nejsme ve Španělsku, dokud jsme se místo mezků se sedlovými vaky nepotkali asi s tuctem bosých, prostovlasých domorodců, oblečených do bílé bavlněné látky, kterou měli na ramenou zřasenou jako tógu; ale když nás přešli, proměnily se mi ty vysoké stromy na skaliskách podle cesty znova ve Španělsko; po takové cestě jsem už kdysi šel, tehdy mě poháněl kupředu kůň, který šel za mnou, já šel v patách za jiným a s hrůzou jsem pozoroval hemžení much pod jeho ocasem. Tytéž mouchy, zvané muchničky, jsme tady našli na lvech. Když se vám ve Španělsku dostala taková moucha za košili, museli jste košili svlíknout, abyste mohli mouchu zabít. Vlezla vám za límec, pak slezla po zádech, prolezla pod rukou k pupku a za pás, a když ji člověk nechytil, dovedla se stěhovat takovou rychlostí a s takovým důvtipem, že vás donutila svlíknout se do naha, a dovedla proklouznout, že ji nebylo možné rozmáčknout a usmrtit.
Právě proto, že jsem je zažil sám na sobě, byly pro mě tenkrát ty mouchy, které se činily pod koňským ohonem, největší hrůza, na jakou se pamatuju; horší snad byla jedině tenkrát ta moje ruka zlomená y nadloktí, když jsem byl v nemocnici a hřbet ruky mi visel za zády, ostré konce kosti mi rozpíchaly maso v bicepsu, až to nakonec začalo hnít, oteklo, prasklo a zalilo se hnisem. Když jsem tehdy už pátý týden ležel sám a sám se svou bolestí a nespal, napadlo mě najednou, jak je asi takovému losovi, když mu člověk přerazí kost v pleci a on uteče, a tu noc jsem ležel, prožíval všechno, jak to jde za sebou od prvního úleku, kdy přilítne kule, až do konce celé záležitosti, a protože jsem nebyl tak docela při smyslech, napadlo mě, že to, co prodělávám, je třeba trest přisouzený všem lovcům. Když jsem se pak uzdravoval, dospěl jsem k rozhodnutí, že už jsem si to odpykal, jestli to byl trest, a že teď aspoň vím, co dělám. Nedělal jsem nic jiného, než co jiní udělali mně. Taky mě postřelili, taky mě zmrzačili a taky jsem utekl. Pokaždé jsem čekal, že mě zabijou, ať už tak nebo tak, a na mou čest, že mi to už bylo jedno. Ale protože jsem vzdor všemu rád lovil, předsevzal jsem si, že budu střílet jen do té doby, dokud budu s to složit zvíře čistě; jakmile této schopnosti pozbudu, tak toho nechám.
Když si člověk svou povinnost vůči společnosti, demokracii a podobně odslouží v mládí, a už pak odmítne čemukoli se upsat a stane se za sebe odpovědným pouze sám sobě, vymění příjemný, útulný smrádek kamarádského ovzduší za něco, co nemůže nikdy pocítit jinak než o samotě. Já sice to něco nedokážu přesně definovat, ale člověk to cítí, když o něčem píše dobře a podle pravdy, a dojde zcela nezaujatě k poznání, že…
Ernest Hemingway
Zdeněk Mlázek –
Zelené pahorky africké přinášejí hluboký pohled do Hemingwayova světa, v němž příroda a lov hrají klíčovou roli. Tahle autobiografická kniha zachycuje jeho vášeň pro Afriku, ale i pro lov a dobrodružství. Hemingway má dar popsat krajinu tak, že ji čtenář vidí před očima, cítí atmosféru savany i napětí okamžiku. Přestože někdy zabíhá do detailů o lovu, mezi řádky najdeme i úvahy o smyslu života a lidských ambicích. Zelené pahorky africké tak nejsou jen vyprávěním o výpravě do divočiny, ale i o hledání vlastního místa ve světě.
Lucka Korecká –
Zelené pahorky africké jsou nejen cestopis, ale i Hemingwayovo osobní vyznání lásky k Africe a divočině. Tato kniha zachycuje jeho vlastní safari výpravu, kdy se se svými přáteli vydal na lov do africké savany. I když příběh na první pohled může působit jen jako záznam z lovu, v pozadí se odehrává mnoho osobních reflexí a filozofických myšlenek. Hemingway ukazuje Afriku jako místo divoké a krásné, plné přírodních zázraků i nebezpečí, kde si člověk uvědomuje svou vlastní malost. Lov je pro něj nejen vášní, ale i symbolickým zápasem, v němž čelí svým vlastním limitům. Kniha odráží Hemingwayovu lásku k přírodě i jeho potřebu dokazovat si své vlastní schopnosti. Popisy africké krajiny jsou mistrně zvládnuté – Hemingway má talent zprostředkovat atmosféru i drobné detaily tak, že si čtenář může všechno představit do posledního detailu. Lov a divočina pro něj mají existenciální rozměr; skrze střet s přírodou se dotýká základních otázek o životě, smrti a lidské identitě. I když by se mohlo zdát, že je kniha určena jen pro milovníky lovu, nabízí mnohem víc – je to upřímné zamyšlení nad tím, co dává životu smysl. Hemingway nám prostřednictvím Zelených pahorků afrických přináší pohled do nitra člověka, který hledá svou vlastní podstatu a sílu v prostředí, kde se vše zdá být prosté, ale přitom neuvěřitelně hluboké.