Žiješ jenom dvakrát

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Výslech

V místnosti teď bylo deset strážných. Stáli v řadě u zdi za Kónem. Všichni byli ozbrojeni dlouhými tyčemi. Kóno na jednoho z nich vyštěkl povel. Muž postavil svou hůl ke zdi a vystoupil z řady. Byl velký, hranatý, s naprosto holou hlavou, která se leskla jako zralé ovoce, a s rukama jako šunky. Rozkročil se před Bondem a vycenil na něj polámané černé zuby. Potom se rozpřáhl pravou rukou a s obrovskou silou Bonda zasáhl přesně na modřinu způsobenou pádem. Bond ucítil palčivou bolest. Pak ho zasáhla levá ruka a Bond se zakymácel. Skrze krvavou clonu viděl Blofelda a jeho ženu. Blofeld to pozoroval se zájmem vědce, ale žena měla pootevřené a vlhké rty.

Bond vydržel deset úderů a věděl, že musí začít jednat, dokud ještě vnímá a má sílu. Rozkročené nohy mu nabízely dokonalý cíl. Pokud ovšem ten chlap nezná ten sumistický trik! Bond přes zamžené vidění zacílil, a když se ten chlap znovu rozpřahoval, kopl ho vší zbývající silou do rozkroku. Noha zasáhla cíl. Muž zařval jako zvíře a zhroutil se k zemi. Chytil se za rozkrok a v agónii se převaloval ze strany na stranu. Strážci se zdviženými holemi se prudce rozeběhli a Kóno vytáhl pistoli. Bond skočil za vysokou židli, popadl ji a hodil ji do rozběsněné smečky strážných. Její noha zasáhla jednoho strážce do zubů a ozval se zvuk tříštící se kosti. Muž se chytil za obličej a sesul se k zemi.

„Halt!“ Zase ten hitlerovský výkřik, jaký už Bond jednou slyšel. Muži se zastavili a sklonili hole. „Kóno, odnes ty chlapy. A potrestej Kazamu za jeho neschopnost. Tomu druhému opatři nové zuby. Takhle to dál nejde. Toho chlapa běžnými metodami promluvit nedonutíme. Pokud slyší, tak ten výslech nevydrží. Zbylí strážci můžou počkat v přijímacím salonu. Also! Marsch!“

Kóno vyštěkl rozkazy, na které strážci okamžitě reagovali. Pak pokynul Bondovi pistolí, otevřel malá dvířka vedle knihovny a ukázal do úzké kamenné chodbičky. Co teď? Bond si olízl krev z koutku úst. Byl u konce sil. Nátlak? Moc už nevydrží. A kam ho to vedou? V duchu pokrčil rameny. Ještě může přijít příležitost vzít Blofelda pod krkem. Kdyby ho tak dokázal vzít s sebou! Šel chodbičkou a zůstal hluchý ke Kónoově rozkazu, ať otevře hrubé dveře na jejím konci. S pistolí přitisknutou k páteři je nechal otevřít jednoho strážného a pak vešel do bizarní místnosti s hrubě otesanými kamennými stěnami. Bylo tam vedro a odporně to tam páchlo sírou.

Vstoupil Blofeld se ženou, dveře se za nimi zavřely a oni zaujali svá místa ve dvou dřevěných křeslech pod petrolejovou lampou a velkými kuchyňskými hodinami, jejichž jediným neobvyklým rysem bylo, že čísla 3, 6, 9 a 12 byla červeně podtržená. Ručičky ukazovaly těsně po jedenácté a ta velká se právě s cvaknutím posunula o jeden dílek. Kóno ukázal Bondovi, ať přejde na druhý konec místnosti – bylo to dvanáct kroků – kde stál kamenný stolec s opěrkami. Byl pokapaný schnoucím šedým bahnem, které ulpívalo i na podlaze kolem něj. Ve stropě nad stolcem byl velký kruhový otvor, jímž Bond viděl noční oblohu a hvězdy. Kóno v gumových holinkách čvachtal za ním. Pak pokynul Bondovi, ať se posadí na kamenný trůn. Ve středu sedadla byla velká kulatá díra. Bond poslechl a trhl sebou, když se jeho tělo dotklo horkého lepkavého bahna. Vyčerpaně si položil předloktí na kamenné opěrky trůnu a čekal. V břiše cítil mravenčení, protože věděl, co bude následovat.

Z druhého konce místnosti promluvil Blofeld. Mluvil anglicky a jeho hřmotný hlas se odrážel od holých stěn. „Komandére Bonde, neboli agente 007 britské Tajné služby, pokud dáte přednost výslechu, tak tento můj vynález téměř s jistotou přiměje mluvit i němé. Jak víte, hrad stojí na velice vulkanické půdě. Vy teď sedíte přímo nad gejzírem, který chrlí bahno o teplotě tisíce stupňů do výšky přibližně sta stop. Nacházíte se ve výšce asi tak padesáti stop nad jeho zdrojem, který si umanul směrovat gejzír do komína, na němž sedíte. Konkrétně tenhle exemplář vybuchuje každou patnáctou minutu hodiny.“ Blofeld se podíval za sebe a znovu se otočil. „Vidíte tedy sám, že do další erupce vám zbývá přesně jedenáct minut. Jestli neslyšíte mě a neuslyšíte ani následný překlad, jestli jste skutečně hluchoněmý Japonec, tak se z toho stolce ani nepohnete a přesně ve čtvrt na dvanáct zemřete tou nejstrašnější smrtí – spálením dolní poloviny těla. A naopak, jestli opustíte stolec před okamžikem smrti, dokážete, že mě slyšíte a rozumíte mi, a budete podroben dalšímu mučení, které vás nevyhnutelně přinutí odpovědět na mé otázky. Ty otázky se budou týkat vaší totožnosti, toho, jak jste se sem dostal, kdo vás poslal a za jakým účelem a kolik lidí je do toho spiknutí zapleteno. Rozumíte? Nechcete raději nechat té komedie? No dobře. Pro případ, že jsou vaše doklady alespoň částečně pravé, vám můj vrchní strážce japonsky stručně vysvětlí, k čemu slouží tahle místnost.“ Obrátil se ke strážci. „Kóno, sag ihm in japanisch den Zweck dieses Zimmers.“

Kóno se postavil na své místo u dveří a chrlil na Bonda úsečné japonské věty. Bond mu nevěnoval žádnou pozornost. Soustředil se na obnovení sil. Seděl uvolněně a lhostejně se rozhlížel po místnosti. Vzpomněl si na poslední „peklo“ v Beppu a začal pátrat pohledem. Ano! Tamhle! Malá dřevěná bedna v rohu vpravo od jeho trůnu. Nebyla na ní žádná klíčová dírka. Uvnitř byl nepochybně regulační ventil gejzíru. Bude mu tenhle poznatek k něčemu? Bond na to přestal myslet a přiměl svůj unavený mozek k vymýšlení nějakého plánu. Kdyby ho aspoň přešlo to trýznivé třeštění hlavy! Položil si ruce na kolena a vzal si svůj zhmožděný obličej do dlaní. Aspoň že ten strážný má ještě větší bolesti než on!

Kóno přestal mluvit. Hodiny kovově cvakly.

A pak ještě devětkrát. Bond se podíval na černobílý ciferník. 11.14. Z hlubiny pod ním se ozvalo zlostné dunění, následované prudkým závanem velice horkého vzduchu. Bond vstal a pomalu se vydal od páchnoucí kamenné šachty do míst, kde podlaha nebyla potřísněná bahnem. Pak se otočil a díval se. Dunění se proměnilo ve vzdálený hřmot. Hřmot se pro…