Vyhlídka na smrt

Šest třicet. Čas ke snídani. Bondova pravá ruka opatrně zatápala v maskovacím oděvu a vznesla se ke štěrbině v blízkosti úst. Nechal tabletu hroznového cukru rozpouštět co možná nejdéle a pak si vzal další. Jeho oči ani na okamžik nepřestaly střežit mýtinu. Červená veverka, která se objevila s prvním světlem a neúnavně ohryzávala mladé bukové výhonky, teď popoběhla o několik metrů blíže k šípkovým keřům na vyvýšenině, sebrala cosi z trávy, obracela to v prackách a ohlodávala. Dva divocí holubi, kteří si hlučně vyznávali lásku v husté trávě, se začali neohrabaně a s divokým bušením křídel milovat. Párek modrých pěnic chutě pokračoval ve sbírání drobků a cucků na hnízdo v trní, jež jen neochotně přibývalo. Tlustý drozd konečně vypátral červa a se zapřenýma nohama jej začal tahat se země. Šípkové růže na nízkém návrší se hemžily včelami a Bond, vzdálený od nich dobrých dvacet metrů, dobře slyšel jejich letní bzukot. Bylo to jako scéna z pohádky - růže, konvalinky, ptáci a dlouhé šípy slunečních paprsků prorážející korunami vysokých stromů do tůně třpytivé zeleně. Bond vyšplhal do svého úkrytu ve čtyři hodiny ráno a ještě nikdy nebyl tak zblízka a po tak dlouhou dobu svědkem proměny noci v nádherný den. Připadal si teď poněkud pošetile. Každou chvíli přiletí nějaký zapeklitý pták a posadí se mu na hlavu!

Poplach zdvihli jako první holubi. Vznesli se s hlasitým pleskotem křídel a vlétli do lesa. Za nimi následovali ostatní ptáci a veverka. Mýtina, až na tiché bzučení včel ztichla. Co vyvolalo ten poplach? Bondovi se rozbušilo srdce. Jeho oči přejížděly po mýtině a pátraly po nějakém klíči. Mezi růžemi se cosi pohybovalo. Byl to nepatrný, ale zcela výjimečný pohyb. Zvolna, palec za palcem, vyrůstal z horních větví keře jediný trnitý stonek, nepřirozeně rovný a silný. Zdvihal se stále výše a výše, až čněl téměř čtvrt metru nad křovím. Pak se zastavil. Na vrcholku stonku kvetl osamělý růžový květ. Oddělen od keře působil nepřirozeným dojmem, zvláště pokud jste pozorovali celý průběh jeho vzrůstu. Na letmý pohled by to byl jen zbloudilý stonek, nic víc. Teď se zdálo, že se plátky květu pomalu rozevírají a sklápějí, žluté pestíky se rozestoupily a od skleněné čočky velikosti šilinku se odrazilo slunce. Čočka hleděla přímo směrem k Bondovi, ale pak se oko - růže začalo zvolna, velice zvolna otáčet a nezastavilo se, dokud se stonek neotočil kolem své osy a mýtina nebyla podrobně prozkoumána. Plátky květu, jakoby s uspokojením, se opět sevřely kolem oka a osamělá růže začala zvolna klesat, aby se připojila ke svým družkám.

Bondovi se vydral z úst příval zatajeného dechu. Na okamžik zavřel oči, aby jim dopřál odpočinku. Cikáni! Pokud mohl soudit podle této jediné části soustrojí, bylo v návrší, hluboko pod zemí skryto nejdokonalejší špionážní zařízení, jaké bylo kdy sestrojeno - mnohem úžasnější než cokoliv co měla Anglie přichystáno pro případ úspěchu německé invaze, mnohem lepší než všechno, co sami Němci zanechali v Ardenách. Bonda zamrazilo v zád…