Srdečné pozdravy z Ruska

KAPITOLA 4
MOGULOVÉ SMRTI

SMĚRŠ je oficiální vražedná organizace sovětské vlády. Operuje doma i v zahraničí a v roce 1955 zaměstnávala celkem čtyřicet tisíc mužů a žen. Její název je zkratkou hesla „Směrť špionam“. Tento název používají pouze její vlastní zaměstnanci a vysocí sovětští úředníci. Žádný duševně zdravý prostý člověk by jej nevypustil přes rty.

Velitelství SMĚRŠ sídlí v obrovské a ošklivé moderní budově na široké a nudné moskevské ulici Sretěnka v čísle třináct. Když chodci míjejí dva strážné se samopaly, kteří stojí po obou stranách širokého schodiště vedoucího k velkým železným dvojitým dveřím, sklápějí oči. Když si včas vzpomenou nebo to mohou udělat nenápadně, přecházejí ulici a míjejí dům po protilehlém chodníku.

SMĚRŠ je řízena z druhého poschodí. Nejdůležitější místností druhého poschodí je obrovská slunná místnost vymalovaná světlou olivově zelenou barvou, která je společným jmenovatelem všech vládních úřadů celého světa. Naproti zvukotěsným dveřím jsou dvě široká okna obrácená do dvora. Na podlaze leží drahý kavkazský koberec tkaný na míru. Přes vzdálenější levý roh stojí bytelný dubový psací stůl, jehož deska je potažená rudým sametem a zakrytá tlustým sklem.

Na levé straně stolu jsou přihrádky označené K PŘIJETÍ a K ODESLÁNÍ a na pravé čtyři telefony.

Ze středu stolu vybíhá diagonálně přes místnost dlouhý konferenční stůl s osmi vysokými, červenou kůží čalouněnými židlemi. Je také potažen rudým sametem, ale nemá ochranné sklo. Jsou na něm rozmístěny popelníky a dvě karafy s vodou a sklenice.

Na zdech visí čtyři velké obrazy ve zlatých rámech. V roce 1955 byl nade dveřmi portrét Stalina, mezi okny portrét Lenina, a na zbylých dvou stěnách portréty Bulganina a armádního generála Ivana Alexandroviče Serova, předsedy Výboru státní bezpečnosti, který zde 13. ledna 1954 vystřídal Beriju.

Na levé stěně pod Bulganinem je velký televizor v hezké leštěné dubové skříňce. V ní je také ukryt magnetofon, ovládaný od psacího stolu. Mikrofony pokrývají celý prostor kolem stolu a jsou ukryty v jeho nohách. Vedle televize jsou malé dveře na soukromý záchod, do koupelny a do malé projekce, kde se promítají tajné filmy.

Pod portrétem generála Serova je knihovna, v jejichž horních přihrádkách jsou práce Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, níže a přístupněji jsou umístěny knihy o špionáži, kontrašpionáži, policejních metodách a kriminalistice. Vedle knihovny u zdi stoji dlouhý úzký stůl s tuctem v kůži vázaných alb, zlatě označených daty. Jsou v nich fotografie sovětských občanů i cizinců, které SMĚRŠ zavraždila.

Přibližně v době, kdy Grant přistával v Tušínu, těsně před půl dvanáctou v noci, stál u tohoto stolu drsně vyhližející podsaditý muž a listoval albem z roku 1954.

Velitel SMĚRŠ, generál Grubozabojščikov, zde známý jako „G.“, měl nažehlenou khaki blůzu se stojatým límcem a modré jezdecké kalhoty s dvěma úzkými lampasy, zasunuté do naleštěných jezdeckých bot z jemné černé kůže. Na prsou měl tři řady medailových stužek - dva Leninovy řády, Suvorovův řád, řád Alexandra Něvského, řád Rudého praporu, dva řády Rudé hvězdy, medaile Za dvacet let služby a medaile Za obranu Moskvy a Za obsazeni Berlína. Pod nimi byla růžovo-šedá stužka řádu Britského impéria a červeno-bílá stužka americké medaile Za zásluhy. Nad stužkami visela zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu.

Obličej nad vysokým límcem byl úzký a ostře řezaný. Pod hustým černým obočím vystupovaly jako dvě naleštěné kuličky kulaté hnědé oči, na spodní straně zarámované ochablými váčky. Čistě oholená lebka se bíle leskla ve světle ústředního lustru. Celkový vzhled doplňovala široká zlověstná ústa nad rozpůlenou bradou. Byl to tvrdý neústupný obličej muže zvyklého vládnout.

Jeden z telefonů na psacím stole tiše zabzučel. Muž došel pevným krokem ke své židli. Posadil se a zdvihl sluchátko telefonu bíle označeného Vč, zkratky ruského slova vysokočastota, které znamená vysoká frekvence. Na malou centrálu Vč je napojeno jen nějakých padesát nejvyšších státních úředníků - ministrů nebo vedoucích vybraných odborů. Je umístěna přímo v Kremlu a obsluhována důstojníky bezpečnosti. Ti však nemohou odposlouchávat rozhovory, i když každé slovo se automaticky nahrává.

„Ano?“

„U telefonu Serov. Co jste podnikli od ranní schůze prezidia?“ „Za pár minut mi tu začíná schůzka, soudruhu generále. Budou tu zástupci RUMID, GRU a přirozeně MGB. Jestliže schválí akci, setkám se se svými vedoucími operačního a plánovacího. Pro případ, že bude rozhodnuto o likvidaci, už jsem poslal pro exekutora. Tentokrát na přípravy dohlédnu osobně. Nechceme už žádnou Chochlovovu aféru.“

„Jistěže ne. Zavolejte mi po schůzi. Chtěl bych ráno informovat prezidium.“

„Samozřejmě, soudruhu generále.“

Generál G. odložil sluchátko a stiskl tlačítko zvonku pod stolem. Současně zapnul magnetofon. Vešel jeho pobočník, kapitán MGB. „Už přijeli?“

„Ano, soudruhu generále.“

„Přiveďte je.“

Během několika minut vpochodovalo do místnosti za sebou šest mužů, z toho pět v uniformách. Aniž věnovali pohled muži za psacím stolem, zaujali svá místa u konferenčního stolu. Byli to tři velitelé, vedoucí svých odborů, provázení svými pobočníky. V Sovětském svazu nechodí na konferenci nikdo sám, jednak kvůli vlastní ochraně, jednak kvůli ujištění svého odboru si s sebou vedoucí bere svědka, aby mohl svým spolupracovníkům prezentovat dvě nezávislé verze toho, co se na konferenci dělo, a především co bylo řečeno ve prospěch odboru. To je důležité v případě následného vyšetřování. Na konferenci se nedělají žádné písemné poznámky a rozhodnutí jsou předávána odborům ústně.

Na vzdáleném konci stolu seděl generálporučik Slavin, náčelník GRU, vedoucí zpravodajského oddělení generálního štábu armády, s plukovníkem ve slavnostní uniformě po boku. Na konci stolu seděl generálporučík Vozdvišenskij z RUMID, vedoucí zpravodajského oddělení ministerstva zahraničních věcí, s mužem středního věku v civilních šatech. Zády ke zdi seděl plukovník Státní bezpečnosti Nikitin, vedoucí zpravodajsk…