Nové překlady básní A. Petöfiho

Maďarským jinochům

Bude mít strom plody, bez květů jenž stojí?
Či ty’s, mládeži má, květem vlasti svojí?
     Běda ti, ó sade!
který takto ráčil Bůh sám navštíviti.
Juni maďarští, kde takové je kvítí,
     jež roste všade!

Můj duch do podoby oblaku se skreje
a nad vlastí svou od vzchodu v západ spěje,
     letí temně, tiše,
jen mít blesků tolik, co má mračno, rázem,
z vás by, hoši, mnozí skáceli se na zem,
     v prach se svalili v své pýše.

Že vy nezasluhujete v žití slávy,
hvězdy velké byli otci vaši mravy,
     ale trpaslíci vy jste,
nedej los, by na vlast taká padla rána,
že by na vás měla býti odkázána,
     zhoubě propadla by jisté.

Vaše srdce palác, dokořán má vrata,
hostí převeselých zástup sborem chvátá
     do vrat jeho valem,
síň se naplňuje lidmi hýřivými,
pro vlast v smutku místa není mezi nimi,
     necítí se s vlasti žalem.

V srdcích vašich sotva jeden kout zbyl malý,
kde se jako pavouk ve svou přízi halí,
     láska svatá k vlasti,
však i toto trvá krátkou chvíli nyní,
pokud zájem vlastní návrh neučiní,
     jak smeť obtížnou ji střásti.

Ó, jak slabými jste! Vlasti lesk a sláva
ješitno…