Jehúovi tovaryši

XV
Silný jedinec

Odbíjela desátá, všichni v zámku Noires-Fontaines už spali, nebo se aspoň odebrali do svých pokojů.

Amélie se dvakrát nebo třikrát během večera přiblížila k Rolandovi, jako by mu chtěla něco říct, ale slova jí vždycky odumřela na rtech.

Když potom odcházeli ze salonu, šla s ním zavěšená, a ačkoli byla Rolandova ložnice o patro výš než její, doprovodila ho až ke dveřím.

Roland ji objal, políbil, popřál jí dobrou noc, prohlásil, že je k smrti unavený, a zavřel za sebou dveře.

Navzdory tomu prohlášení však Roland nevykonal večerní toaletu; přistoupil ke svým ukořistěným zbraním, vytáhl nádherný pár čestných pistolí vyrobených v manufaktuře ve Versailles, které daroval jeho otci Konvent, vyzkoušel kohoutky, foukl do hlavní, aby se přesvědčil, jestli v nich není zbytek starých nábojů.

Pistole byly ve vynikajícím stavu.

Poté je odložil vedle sebe na stůl, potichoučku otevřel dveře, podíval se ke schodišti, jestli tam někdo nečíhá, a když viděl, že chodby i schodiště jsou prázdné, šel zaklepat na dveře sira Johna.

„Vstupte,“ vyzval ho Angličan.

Sir John byl rovněž ještě oblečený.

„Pochopil jsem podle znamení, které jste mi dal, že mi chcete něco říct,“ pravil sir John, „vidíte, čekám na vás.“

„Určitě mám něco, co bych vám rád sdělil,“ odpověděl Roland rozjařeně a pohodlně se uvelebil v křesle.

„Milý hostiteli,“ poznamenal Angličan, „začínám vás znát; když vás vidím takhle rozveseleného, jsem jako ti vaši venkované: mám strach.“

„Slyšel jste, co říkali?“

„Vyprávěli nádhernou historku o strašidlech. Mám zámek v Anglii, kde také straší.“

„Viděl jste ta strašidla osobně, mylorde?“

„Ano, když jsem byl malý; bohužel, sotva jsem dospěl, už se neukázala.“

„Takhle to se strašidly chodí,“ poznamenal vesele Roland, „chvíli jsou, pak nejsou. Ale mám to štěstí, co? Sotva se vrátím, objeví se v seillonském kartouzu strašidla!“

„To ano,“ opáčil sir John, „štěstí máte. Ale jste si jistý, že tam strašidla opravdu jsou?“

„Ne. Ale pozítří to už budu vědět.“

„Jak to?“

„Chci tam strávit zítřejší noc.“

„Ou! A chcete, abych tam šel s vámi?“

„Bylo by mi potěšením, mylorde, ale bohužel to nepůjde.“

„Nepůjde? Ou!“

„Přesně tak, můj milý hoste.“

„Proč by to bylo nemožné?“

„Znáte zvyky strašidel, mylorde?“ otázal se vážně Roland.

„Ne.“

„Ale já ano. Strašidla se totiž zjevují pouze za určitých podmínek.“

„Vysvětlete mi to.“

„Například si všimněte, mylorde, že v takové Itálii a Španělsku, nejpověrčivějších zemích, co znám, strašidla vůbec nejsou, a pakliže se objeví, tedy jednou za deset let, za dvacet let, za staletí.“

„Čemu přičítáte tu nepřítomnost strašidel?“

„Nejsou tam mlhy, mylorde.“

„Ou!“

„Bezpochyby je to tím. Chápejte: atmosféru jako stvořenou pro duchy najdete tam, kde jsou mlhy. V Dánsku, v Anglii, v zemích bohatých na mlhy, se to duchy a přízraky jen hemží. Máme ducha Hamletova otce, ducha Banqua, stíny obětí Richarda III. V Itálii máme jenom jednoho ducha, a to Caesarova; a kdepak se ten jeho duch zjeví Brutovi? Ve Filippi v Makedonii, v Thrákii, tedy v Dánsku Řecka, ve Skotsku Východu, kde se kvůli mlhám stal Ovidius tak melancholický, že nazval své verše Tristia. Pročpak Vergilius ukáže Aeneovi Anchisova ducha? Protože Vergilius pochází z Mantovy. Znáte Mantovu? Je to země bažin, skutečný močál, výrobna revmatismu, vzduch plný par, tedy hotové hnízdo přízraků!“

„Pokračujte, poslouchám vás.“

„Viděl jste břehy Rýna?“

„Ano.“

„Německo, že?“

„Ano.“

„Zase jedna země jako stvořená pro víly, rusalky, sylfidy, a tedy i pro duchy, a to všechno jen proto, že jsou tam mlhy; ale v Itálii, ve Španělsku, kam se podle vás mají duchové schovat? Tam není ani náznak mlžného oparu! Taky kdybych byl ve Španělsku nebo v Itálii, nepouštěl bych se do takového podniku, do jakého se pustím zítra.“

„To všechno mi ale nevysvětluje, proč vám zítra nemůžu dělat společnost,“ poznamenal sir John.

„Počkejte přece: už jsem vám vysvětlil, proč se duchové objevují pouze v některých zemích. Záleží to na atmosférických podmínkách. A teď mi dovolte, abych vám objasnil, co člověk musí udělat, když je chce spatřit.“

„Vysvětlujte! Objasňujte!“ vyzval ho sir John. „Popravdě řečeno, Rolande, nejraději ze všeho vás poslouchám.“

A sir John se také pohodlně uvelebil v křesle a chystal se vyslechnout výplody mozku tak nabitého fantazií, jehož mnohé stránky už mohl dobře odhalit během pěti nebo šesti dní, co ho znal.

Roland se uklonil na znamení díků.

„Dobrá, tak tedy vysvětluji, mylorde. Slyšel jsem v životě tolikrát mluvit o strašidlech, že je znám tak dobře, jako bych je viděl na vlastní oči. Proč se strašidla zjevují?“

„Vy se mě ptáte?“ otázal se sir John.

„Ano, já se vás ptám.“

„Přiznávám, že jsem nestudoval strašidla a duchy tak jako vy a neuměl bych vám podat uspokojivou odpověď.“

„Strašidla se ukazují, milý lorde, aby nahnala strach tomu, komu se zjevují.“

„To nelze popřít.“

„U sta hromů! A když nenaženou strach tomu, komu se zjeví, pak nažene strach on jim: svědkem toho je pan de Turenne, z jehož duchů se nakonec vyklubali penězokazci. Znáte tu historku?“

„Ne.“

„Příležitostně vám ji budu vyprávět; teď se ale nezdržujme. Když už se duchové uvolí ukázat – což se děje poměrně zřídka –, vyberou si k tomu bouřlivou noc plnou hromů, blesků a větru: to je jejich oblíbená scéna.“

„Musím přiznat, že máte plnou pravdu.“

„Počkejte! Jsou určité chvíle, kdy i ten nejodvážnější muž cítí v žilách chvění; v dobách, kdy jsem ještě neměl tu prokletou nemoc, se mi asi desetkrát stalo, že jsem pocítil strach, když jsem viděl nad hlavou blýskající se ostří šavlí a v uších mi hřměla dělostřelba. Pravda je, že od chvíle, kdy vím o své chorobě, jdu do největší řeže beze strachu; ale mám štěstí, strašidla to totiž nevědí. Myslí si, že také můžu mít strach.“

„Ale to není možné, co?“ zeptal se sir John.

„Co chcete! Když se smrti nebojíte, ale naopak ji vyhledáváte, pak nevím, proč byste se měl obávat přízraků. Ale znovu vám opakuji: je možné, že ti duchové, kteří vědí hodně věcí, zrovna tohl…