Dáma z Monsoreau I

VII.
Jak se král Jindřich do rána změnil, aniž kdo věděl, proč

Tak uplynuly dvě hodiny.

Pojednou ozval se strašlivý výkřik. Výkřik pocházel z ložnice Jeho Veličenstva.

Noční lampa byla stále zhašena, ticho stále jako v hrobě a nikde se nic neozývalo, jen ten podivný výkřik králův.

Neboť vzkřikl to král.

Brzy ozval se lomoz, jako když padá nějaký kus nábytku, třesk, jako když porcelánová nádoba tříští se na kusy, a šum zmatených kroků, běhajících po pokoji; pak ozvalo se nové volání mísící se do psího štěkotu. Ihned zaplane záře světel, v galeriích zablýskají se kordy a pod těžkými kroky ospalých stráží otřásají se mohutné pilíře.

„Do zbraně!“ volá se na všech stranách. „Do zbraně! Král volá, pospěšme ke králi!“

A v téže chvíli přiběhl gardový kapitán, náčelník Švýcarů, domácí důvěrníci a arkebuzníci konající službu do pokoje králova, který byl mžikem ozářen záplavou světel; dvacet pochodní osvětlovalo jeviště.

U překoceného křesla, nad střepy koflíku, před ložem rozházeným, jehož prostěradlo a pokrývky válely se po zemi, stál Jindřich jako podivný a strašidelný zjev v nočním svém úboru, vlasy maje hrůzou zježeny a oči vytřeštěny.

Pravá ruka jeho byla vztažena a třásla se jako list na větru.

Levou rukou třímal křečovitě jílec kordu, jehož se byl mimoděk chopil.

Pes, rozčilený stejně jako pán, díval se naň nohy maje roztaženy a vyl.

Zdálo se, že král oněměl hrůzou, a všichni přítomní neodvažujíce se rušiti ticha pohlíželi na sebe v úžasu a čekali v hrozné úzkosti.

Potom zjevila se napolo oblečená, ale zahalená volným pláštěm, mladá královna Louisa Lotrinská, plavovlasá a dobrá žena, vedoucí život světice na zemi, kterou křik manželův byl probudil.

„Sire,“ řekla, chvějíc se více než ostatní, „co se děje, probůh…? Zaslechla jsem váš křik a přišla jsem.“

„To… to… není nic,“ koktal král upíraje zrak neodvratně do jednoho místa, takže se zdálo, jako by tam viděl nějaký neurčitý a neviditelný zjev, jehož nikdo z ostatních neviděl.

„Vaše Veličenstvo volalo,“ mluvila dále královna. „Schází něco Vašemu Veličenstvu?“

Ve tváři Jindřichově zračila se taková hrůza, že zachvacovala jednoho po druhém z přítomných. Couvali vzad, postupovali vpřed, prohlíželi si krále, aby se přesvědčili, že není raněn, že nebyl zasažen bleskem ani uštknut hadem.

„Oh, sire,“ zvolala královna, „nenechávejte mne, probůh, v takových úzkostech! Přejete si lékaře?“

„Lékaře?“ řekl Jindřich týmž truchlivým tónem. „Nikoli, tělo mé není nemocno; trpí jen duše má, duch můj; nikoli, nikoli, nechci lékaře, chci zpovědníka.“

Přítomní pohlédli na sebe tázavě, dívali se na dveře, na záclony, na podlahu, na strop.

Nikde nejevila se stopa neviditelného předmětu, jenž tak hrozně polekal krále.

Pátrání toto dálo se se zdvojenou zvědavostí, tajemství se stupňovalo, král přál si zpovědníka.

Jakmile pronesl toto přání, vsedl posel na koně, pod jehož kopyty zaplálo tisíce jisker na dlažbě nádvoří louvreského. Za pět minut Josef Foulon, představený kláštera svaté Jenovéfy, byl probuzen, takřka vytažen z postele a přiveden ke králi.

Příchodem zpovědníkovým přestal poplach a nastalo ticho; nastalo ptaní, domněnky a hádání, ale především pojímal všecky strach… „Král se zpovídá!“

Časně zrána král vstal dříve než ostatní a nařídil, aby se zavřela brána Louvru, jež se otevřela jen zpovědníkovi.

Pak káže král zavolat i pokladníka, ciriera^[2] a obřadníka; vezme modlitební knihu černě vázanou a čte modlitby, přeruší je a vystřihuje obrázky svatých, a nařídí posléze, aby k němu poslali jeho přátele.

Na tento rozkaz šli nejprve k Saint-Lucovi; ale Saint-Lucovi bylo hůře než dříve. Je sláb a padá mdlobou. Jeho choroba jeví se nyní v malátnosti, v ospalosti či spíše v letargii tak hluboké, že jediný ze všech spolustolovníků paláce neslyšel nic z noční události, ačkoli ho jen tenká stěna dělí od panovníka. Proto přeje si zůstati v posteli, kde se bude modliti všecky modlitby, které král nařídí.

Při líčení tohoto žalostného stavu křižuje se Jindřich a poroučí, aby k němu poslali jeho lékárníka.

Pak nařizuje, aby do Louvru přinesli všecky důtky z kláštera jenovefinů, a oblečen jsa v černých šatech přikročí k Schombergovi, jenž kulhá, k d’Épernonovi, jenž má obvázané rámě, ke Quélusovi, který jest posud všecek omámen, k d’O a k Maugironovi, kteří se třesou. Každému z nich podá důtky a nařizuje jim, aby se mrskali ze vší síly.

D’Épernon namítá, že jest mu těžko zúčastniti se obřadu s pravou rukou v obvazku, protože bude sice mrskán, ale sám nebude moci mrskati, což bude nesouzvukem v stupnici mrskání.

Jindřich III. odpovídá mu, že jeho pokání bude tím milejší Bohu.

Sám předchází příkladem. Svléká vrchní i spodní kabát a košili a mrská se jako mučedník. Chicot chtěl se smáti a žertovati podle svého obyčeje, ale hrozný pohled králův dal mu najevo, že není k tomu vhodná chvíle; i nezbývalo mu než vzíti si také důtky, ale místo aby mrskal sebe, šlehá ostatní; a když nemá již nikoho blízko sebe, šlehá do malby na sloupech a do dřevěného obložení, až z nich lítají třísky.

Tento hluk upokojí poněkud krále, ačkoli jest patrno, že duch jeho je stále nesmírně sklíčen.

Pojednou odchází z pokoje nařídiv, aby naň čekali. Jakmile se za ním zavřou dveře, mrskání přestává, jako by uťal. Jenom Chicot buší stále do d’O, kterého nemůže vystáti. D’O oplácí mu, jak nejlépe dovede. Je to souboj důtkami.

Jindřich odebral se ke královně. Daroval jí perlový náhrdelník v ceně dvaceti pěti tisíc tolarů, políbil ji na obě tváře, čehož neudělal již přes rok, a poprosil ji, aby svlékla roucho královské a oblékla si šaty kajícnické.

Louisa Lotrinská, stále dobrá a tichá, ihned uposlechne. Ptá se chotě, proč chce, aby se oblékla v žíně, když jí dává perlový náhrdelník.

„Za mé hříchy,“ odpovídá Jindřich.

Tato odpověď uspokojí královnu, neboť zná lépe než kdo jiný spoustu hříchů, ze kterých její manžel má se káti. Oblékne se tedy po přání Jindřicha, který odchází, žádaje, aby královna přišla za ním.

Sotvaže uvidí krále, začnou se všichni šlehati znov…