Bílí a modří

XXXII
Deportovaní

Templ představoval pro většinu těch, které sem právě přivedli, mnohdy vyčítavé vzpomínky.

Někteří z nich totiž nejdříve poslali do Templu Ludvíka XVI., tedy lépe řečeno nejdříve za ním zavřeli dveře tohoto vězení a otevřeli je, jen aby ho poslali na smrt.

Což znamená, že mnozí z mužů určených k deportaci byli královrazi.

Uvnitř Templu se mohli volně pohybovat, sdružili se tedy kolem Pichegrua, přirozeně nejvýznačnější osobnosti. Pichegru, který si neměl co vyčítat ohledně krále Ludvíka XVI., ale který byl zcela naopak potrestán za lítost, kterou v něm Bourboni vzbuzovali, Pichegru vzdělanec, archeolog a historik se postavil do čela skupiny, jež chtěla navštívit apartmány ve věži.

Za průvodce jim sloužil Lavilleheurnois, bývalý zpravodaj Státní rady, tajný agent Bourbonů během Revoluce, s Brotier-Deprèlem, účastníkem spiknutí proti republikánské vládě.

„Tady je pokoj nešťastného Ludvíka XVI.,“ řekl, otvíraje dveře bytu, do nějž zavřeli vznešeného vězně.

Rovère, ten, na nějž se obracel Ramel a který neustále tvrdil, že se pohybu vojsk není co obávat, Rovère, bývalý zástupce Jourdana Hrdlořeza, který pronesl v zákonodárném shromáždění apologii na masakr v Glacière, nemohl snést pohled na tento pokoj, oběma rukama se tloukl do hlavy a vytratil se.

Pichegru, stále stejně klidný, jako kdyby dosud stál v čele Rýnské armády. Luštil nápisy psané tužkou na dřevěném obložení a vyryté diamantem do okenních skel.

Četl:

„Ó Bože, odpusť těm, kdo zabíjejí mé příbuzné!

Ó bratře, bdi nade mnou z nebeské výše!

Kéž jsou Francouzi šťastní!“

Nebylo pochyb, komu patřila ruka píšící tyto řádky; přesto se chtěl Pichegru přesvědčit, je-li tomu opravdu tak.

Lavilleheurnois řekl, že naprosto jistě poznává rukopis Madame Royale; ale Pichegru ještě poslal pro vrátného, který potvrdil, že tato přání skutečně psala z křesťanského srdce vznešená dcera krále Ludvíka XVI. Potom dodal:

„Pánové, prosím vás, nesmazávejte tyto řádky, dokud jsem tady. Učinil jsem slib, že se jich za mého života nikdo nedotkne.“

„Nebojte se, příteli, jste statečný muž,“ pravil Pichegru, zatímco Delarue napsal pod slova: Kéž jsou Francouzi šťastní! toto:

„Nebe vyslyší přání nevinné dívky!“

Přestože byli muži odsouzení k deportaci odříznuti od vnějšího světa, cítili uspokojení, že nejsou úplně zapomenuti; několikrát se o tom mohli ujistit.

Ještě téhož večera osmnáctého fructidoru vycházela z Templu manželka jednoho vězně, jíž dovolili navštívit muže. Zastavil ji člověk, kterého vůbec neznala.

„Madam,“ oslovil ji, „bezpochyby patříte k jednomu z těch nešťastníků, které zatkli dnes ráno.“

„Želbohu ano, pane,“ odvětila.

„Tak mi dovolte, ať je to kdokoli, abych mu přispěl touto malou půjčkou. Vrátí mi ty peníze, až se poměry zlepší.“

A s těmi slovy jí vložil do ruky tři ruličky louisdorů.

U madam Laffon-Ladébatové se zase devatenáctého fructidoru ráno objevil stařec, jehož vůbec neznala.

„Madam,“ řekl, „chovám k vašemu manželovi nesmírný obdiv a velké přátelství, které si zaslouží; předejte mu laskavě padesát louisdorů; jsem nesmírně nešťastný, že mám v tuto chvíli k dispozici pouze tuto skromnou sumu, kterou mu mohu nabídnout.“

Když viděl její váhání, uhodl jeho příčinu a dodal:

„Madam, nemějte prosím zábrany. Ty peníze vašemu muži pouze půjčuji, vrátí mi je po svém návratu.“

Skoro všichni odsouzenci k deportaci zastávali dlouho významné funkce ve správě Republiky, buď jako generálové, nebo jako ministři. Pozoruhodné je, že osmnáctého fructidoru, ve chvíli odjezdu do exilu, byli všichni chudí.

Pichegru, v den zatčení nejnuznější ze všech, si nejdřív myslel, že budou zastřeleni. Když se dověděl, že jim hrozí pouhé vypovězení, začal se znepokojovat kvůli své sestře a bratrovi, které podporoval.

Co se jeho ubohé Rózy týče, víme, že si vydělávala na živobytí jehlou a byla nejbohatší ze všech. Kdyby věděla, co se přihodilo jejímu příteli, určitě by přiběhla z Besançonu a nabídla mu svůj váček.

Nejvíce však tohoto muže, který zachránil Francii na Rýně, dobyl Holandsko, nejbohatší provincii ze všech, jemuž rukama prošly miliony a který se za miliony odmítl prodat, přestože ho obviňovali, že přijal devět set louisdorů, nechal si věnovat knížectví Arbois s dvěma sty tisíci livrů renty, zámek Chambord s dvanácti děly, která sám ukořistil nepříteli, tedy toho muže nejvíce znepokojoval nezaplacený dluh ve výši šesti set franků!

Poslal pro svého bratra a sestru a obrátil se na sestru:

„V pokoji, kde jsem bydlel, najdeš oblek, klobouk a meč, s nimiž jsem dobyl Holandsko. Dej to do prodeje s nápisem: Oděv, klobouk a meč Pichegrua, který byl deportován do Cayenne.“

Pichegruova sestra poslechla a nazítří se vrátila s ujištěním, že jí kdosi výměnou za tyto předměty dal šest set franků a že byl jeho dluh zapraven.

Barthélemy, jeden z nejvýznačnějších mužů té doby v politickém slova …