Hrabě Monte Christo 5

XVII.
DOZNÁNÍ.

Současně ozval se hlas pana de Villefort, jenž volal ze své pracovny:

„Co se stalo?“

Morrel otázal se pohledem Noirtiera, který nabyl opět vší své chladnokrevnosti a který ukázal mu očima na toiletní pokoj, kam se Maximilien už jednou za podobných okolností utekl.

Měl sotva kdy vzít klobouk a bez dechu tam uskočit. Bylo již slyšet kroky státního návladního po chodbě.

Villefort vrazil do pokoje, vrhl se k Valentině a vzal ji do náručí.

„Lékaře! Lékaře!… Pana ďAvrigny!“ volal Villefort. „Nebo ne, půjdu pro něho sám!“

A vyběhl z pokoje.

Z druhých dveří vyběhl Morrel.

Hrozná vzpomínka udeřila ho do hlavy: Villefortův rozhovor s doktorem, jejž vyslechl v noci, kdy zemřela paní de Saint-Méran, vynořil se mu v paměti; příznaky, dosahující tentokrát méně hrozivého stupně, byly tytéž, jež předcházely smrti Barroisově.

Zároveň se mu zdálo, jako by mu do ucha zalehl zvuk Monte Cristova hlasu, který mu pravil:

„Kdykoli budete něco potřebovat, Morreli, přijďte ke mně; mohu mnoho.“

Rychleji než myšlenky letěl Morrel z faubourgu Saint-Honoré do ulice Matignon a z ulice Matignon na Elysejská Pole.

Zatím Villefort přijel ve fiakru k domu pana ďAvrigny; zazvonil tak prudce, že vrátný přiběhl otevřít s tváří zděšenou. Villefort vrhl se na schody, nemaje síly promluvit. Vrátný ho znal, nezastavil ho tedy a jen za nim volal:

„Je v pracovně, pane státní návladní, je v pracovně!“

Villefort tam již otvíral, či spíše rozrážel dveře.

„Ach,“ zvolal doktor, „to jste vy!“

„Ano,“ odvětil Villefort, zavíraje za sebou dveře, „ano, doktore, jsem to já a ptám se nyní zase já vás, jsme-li sami. Doktore, můj dům je proklet!“

„Co?“ pravil doktor zdánlivě chladně, ale ve skutečnosti s hlubokým vnitřním rozrušením. „Stůně u vás už zase někdo?“

„Ano, doktore,“ zvolal Villefort, chytiv se křečovitě za vlasy, „ano!“

Doktorův pohled pravil:

„Řekl jsem vám to.“

Jeho rty pronesly zvolna tato slova:

„Kdo tedy u vás zemře a jaká nová oběť obviní nás před Bohem ze slabosti?“

Bolestný vzlyk vydral se Villefortovi z hrudi; státní návladní přistoupil k doktorovi a uchopiv ho za ruku, pravil:

„Valentina, je to Valentina!“

„Vaše dcera!“ zvolal ďAvrigny, překvapen a zachvácen bolestí.

„Vidíte, že jste se mýlil,“ šeptal úředník; „pojďte k ní a u jejího lůžka žádejte ji za odpuštění, že jste ji tak podezříval.“

„Kdykoli jste mne zavolal,“ pravil ďAvrigny, „vždycky bylo již pozdě. Ale nevadí, jdu. Ale pospěšme si, pane; váš dům pronásledují takoví nepřátelé, že nesmíme ztrácet času.“

„Ó, tentokráte mi nebudete, doktore, vyčítat slabost. Tentokrát vraha vypátrám a potrestám.“

„Především se pokusme zachránit oběť a pak teprve pomýšlejme na pomstu,“ pravil doktor. „Pojďte.“

Kočár, jenž přivezl Villeforta, vezl jej i ďAvrignyho tryskem zpět právě ve chvíli, kdy Morrel klepal na dveře Monte Cristovy.

Hrabě byl ve své pracovně a s velikou starostlivostí četl lístek, jejž právě mu Bertuccio ve spěchu poslal.

Uslyšev jméno Maximiliena Morrela, který opustil ho sotva před dvěma hodinami, hrabě zvedl hlavu.

Jistě se i s Morrelem jako s ním mnoho událo během těch dvou hodin, neboť mladý muž, jenž opustil ho s úsměvem na rtech, vracel se s tváří strhanou.

Hrabě vyskočil a chvátal Morrelovi vstříc.

„Co se stalo, Maximiliene?“ tázal se ho. „Jste bled a vaše čelo je zbroceno potem.“

Morrel spíše klesl než usedl do křesla.

„Ano,“ pravil, „přišel jsem… musím s vámi mluvit.“

„Jsou všichni zdrávi ve vaší rodině?“ tázal se hrabě tonem laskavé vlídnosti, v jejíž upřímnost musil každý uvěřit.

„Díky, hrabě, díky,“ pravil mladý muž ve zřejmých nesnázích, jak začít o tom, co chtěl říci; „ano, v mé rodině jsou všichni zdrávi.“

„To jsem rád! Ale chcete mi přece něco říci?“ ptal se hrabě dále, stále ve větším nepokoji.

„Ano, je to pravda,“ přisvědčil Morrel; „vyšel jsem z domu, kam právě vstoupila smrt a běžím k vám.“

„Přicházíte snad od pana de Morcerf?“ tázal se Monte Cristo.

„Ne,“ odvětil Morrel; „což někdo u Morcerfů zemřel?“

„Generál se právě zastřelil,“ pravil Monte Cristo.

„Oh, to je neštěstí!“ zvolal Maximilien.

„Pro hraběnku ne, ani pro Alberta,“ odtušil Monte Cristo; „je líp nemít otce a chotě žádného, než mít otce a chotě bezectného; krev smyje hanbu.“

„Ubohá hraběnka!“ pravil Maximilien. „Té je mně nejvíc líto. Tak ušlechtilá žena!“

„Litujte i Alberta, Maximiliene, neb jí věřte, že je to syn, hodný své matky. Ale vraťme se k vám. Pravíte, že jste ke mně běžel; byl bych snad tak šťasten, že byste mne potřeboval?“

„Ano, potřebuji vás, či spíše domníval jsem se jako šílenec, že byste mi mohl přispět v takových okolnostech, kdy jedině Bůh mi může pomoci.“

„Jen to řekněte,“ vybízel Monte Cristo.

„Ó,“ pravil Morrel, „nevím skutečně, je-li dovoleno zjeviti takové tajemství lidskému sluchu, ale osud mne k tomu nutí, nutnost mne dohání, hrabě.“

Morrel se odmlčel, váhaje.

„Věříte, že vás miluji?“ promluvil Monte Cristo, bera srdečně mladíkovu ruku mezi obě své.

„Ó, dodáváte mi skutečně odvahy a pak mi něco zde praví (Morrel položil si ruku na srdce), že nemám mít před vámi tajemství.“

„Máte pravdu, Morreli, Bůh mluví k vašemu srdci a vaše srdce mluví k vám. Opakujte mi, co vám vaše srdce praví.“

„Hrabě, dovolíte mi poslat Baptistina s dotazem, jak se daří někomu, koho znáte?“

„Jsem vám cele k disposici svou osobou, tím spíše i svým služebnictvem.“

„Oh, nevydechnu volněji, dokud neuslyším, že je jí lépe!“

„Chcete, abych zazvonil na Baptistina?“

„Ne, řeknu mu to sám.“

Morrel vyšel, zavolal Baptistina a řekl mu tiše několik slov. Komorník odkvapil.

„Nuže, je to zařízeno?“ tázal se Monte Cristo, když se Morrel opět objevil.

„Ano a teď budu trochu klidnější.“

„Víte, že čekám,“ podotkl Monte Cristo s úsměvem.

„Ano a já mluvím. Poslyšte, jednou večer ocitl jsem se v jedné zahradě. Byl jsem skryt za hustým křovím, nikdo netušil, že bych tam mohl býti. Dvě osoby kráčely mimo mne; dovolte mi zamlčeti prozatím jejich jména; mluvily tiše, ale já měl takový zájem na tom, co mluvily, že nezt…