I. DĚJSTVÍ
IRENA prochází pokojem a sbírá rozházené hračky, posléze usedá na gauč a nepřítomně se zahledí na koberec. Po chvíli je slyšet v zámku klíč – přichází HUGO. Na kabátě má červenomodrobílou trikoloru, pod ním svetr a džínsy.
HUGO: Ahoj.
IRENA: Dobrý večer.
HUGO (svalí se do křesla naproti IRENĚ): Dneska jsem utahanej jako kotě. (Nedočká se odpovědi.) Holky už spí?
IRENA: Ano. Obě naše děti už spí. Možná mi to nebudeš věřit, ale nebylo tak úplně snadné je k tomu přimět – za každou cenu na tebe chtěly počkat. Osobně dost dobře nechápu proč…
HUGO (unaveně): Hm.
IRENA: Nakonec je jako obvykle musel na dobrou noc políbit Richard.
HUGO (kysele): Výborně, líbání je koneckonců jeho obor. Jenom doufám, že jim přitom nestrká jazyk do pusy… Mimochodem, kde je? (Pohlédne ke dveřím dětského pokoje.) Ještě se líbají?
IRENA (se smíchem): Běžel sehnat Večerní Prahu.
HUGO: Říkala jsi běžel? Člověk, který za deset let pro noviny ani jedenkrát nedošel, pro ně nyní běžel? Co se děje?
IRENA: Revoluce, miláčku. (Vstane a obejme ho, definitivně mu odpouštějíc pozdní příchod.) Koupila jsem ti sako.
HUGO: Sako?
Znovu zarachotí klíč v zámku – přichází RICHARD v šusťákové sportovní soupravě, noviny stočené v ruce coby štafetový kolík.
RICHARD (předává noviny HUGOVI): Hop! (Odbíhá do sprchy.)
HUGO (volá, zkoušeje si sako): Mohl by sis ze svých přečetných masážních emulzí pro dnešní večer zvolit onu kafrovou? Kvůli mně?
RICHARD (ze sprchy): Tu máš rád?
HUGO: Tu jedinou snesu.
IRENA (k HUGOVI): Sluší ti. Nech si ho na sobě.
RICHARD: Zuzana – pamatujete se na ni? – ta tu kafrovou doslova žrala. Víte, jak mi říkala? (Přichází ze sprchy: lesklý, svalnatý.) Víš, jak mi říkala? Princi Větrníku!
HUGO: Gratulujeme.
IRENA (maličko jízlivě): A jakpak ti říkala Markétka?
RICHARD (zaváhá, potom neochotně): Už ani nevím.
IRENA: Mimochodem, poměr s dcerou úhlavního nepřítele – to ti, Ríšánku, studentský stávkový výbor asi neodpustí. Myslím, že tě nezachrání ani tvá nebývalá přičinlivost, s níž nám poslední dobou běháš pro noviny.
RICHARD: No, no, no!
IRENA (k HUGOVI): Stejně jako ona dojemná horlivost, s níž ve dne v noci maluje ta nejrevolučnější hesla, nezachrání zřejmě vaši Markétku.
HUGO: Vaši? Proč moji? Olizovala snad kafr ze mě?
IRENA (se smíchem): Nejseš snad vedoucí její studijní skupiny?
HUGO: Náhoda.
IRENA: I náhody občas rozhodují.
HUGO: Rozhodují o čem?
IRENA neodpoví.
HUGO: Nikdy jsem ostatně vedoucím žádné studijní skupiny být nechtěl.
IRENA (nevěří svým uším): Že nechtěl? A kdo mi celé hodiny vyprávěl o tom, že postrádá osobnější, důvěrnější kontakt se studenty? Kdo tvrdil, že se cítí jako anonymní stroj na předávání literárněhistorických poznatků? A kdo se ještě týden po návratu z první chmelové brigády nemohl vůbec soustředit na jakoukoli práci a s nostalgií pro mne ne zcela pochopitelnou mi vyprávěl o kouzlu hromadných srazů, kytarových písní a zastávek na čůrání? (HUGO se roztržitě zasměje, ale zjevně myslí na něco jiné…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.