27
Brunova manželka prostřela ve společenské místnosti, u toho malého stolu v kuchyni by se pět lidí příliš tísnilo. Příbory cinkají. Aneta jako už tolikrát v duchu zavzpomíná na poslední večer, kdy tu seděli s rodiči; k večeři tenkrát měli špagety se sýrem a s česnekem (hodinu nato havarovali). Opodál mlčky večeří trojice stálých hostů penzionu: pár středního věku s desetiletým, mentálně postiženým chlapcem. Atmosféra u obou stolů je poněkud stísněná. Jediný, kdo to nevnímá – nebo to dokáže ignorovat – je tradičně Cyril. Soudce, který se tak často a tak zářivě usmívá, je už předem podezřelý, myslí si Aneta. Cyril by si na to měl dát pozor. Ví, že před chvílí zaplatil tomu mladému pasákovi sto tisíc v hotovosti, a nyní se opájí vlastní velkodušností. Věnuje mu nesouhlasný pohled. Cyril se nahlas uchechtne. Pokaždé, když si připomene, jak si Aneta a jí podobní abstraktní moralisté představují korupci, může se potrhat smíchy: faustovská muka, trýznivé výčitky, neschopnost pohlédnout na svůj obraz do zrcadla a podobné výjevy jako z mýdlové opery. Nic z toho nezná. Žije naprosto, rozumíte, naprosto spokojeně sám se sebou i se svými domnělými zradami – a navíc s vědomím, že na rozdíl od všech těch sotva přežívajících chudáků dokázal vytěžit ze života maximum. Dokázal tu krávu život aspoň pořádně podojit – tomu se říká carpe diem! Žádný poslední soud nebude, jemu to můžete věřit, je z branže. A na smrtelný posteli na tom budou jednoznačně nejlíp ti, co se měli v životě dobře. A naopak.
Ať mu tohle zkusí někdo z těch lůzrů vymluvit.
„Dáš si kafe, teto?“ ptá se Inka po večeři.
„Ráda, dík.“
Měla by s neteří víc mluvit, umiňuje si Aneta. Od seznámení s Alanem tu nebyla, takže se vzájemně odcizily. Dřív sem jezdívala častěji. Když se Inka vrátí s kávou, přisedne si k ní a začne jí vyprávět o Alanovi. Vylíčí jí první schůzky a na znamení přátelské otevřenosti přidá i několik intimních detailů.
„A… jaký je povahově?“ zajímá se neteř.
Aneta přemýšlí. Je sebejistý. Nikdy si nestěžuje, uvědomí si znovu díky Inčině otázce – na práci, na zdraví, na nic. Aneta nesnáší muže, kteří si stále na cosi stěžují. Z Alana cítí velkou sílu, ale bez té zpupnosti, která je v Cyrilovi. Alan na rozdíl od něj chápe, že slušnost není slabost. A tak dále. Možná konečně našla toho pravého, šeptá Ince.
„Začínám věřit, že správný chlapi ještě existujou.“
Inka nerozhodně přikývne.
„A co ty?“ zeptá se Aneta.
Inka jí předchozí sdílnost naneštěstí nemůže oplatit, neboť jejich tichý hovor přehluší televize, kterou zapnou přicházející hosté – tři manželské dvojice středního věku; na obrazovce se právě rozbíhá diskuze o nadcházející prezidentské volbě. Všichni přítomní muži (kromě Bruna) ironicky komentují kvality obou kandidátů – zdá se, že nestraní žádnému z nich, nebo to alespoň nedávají najevo. Jejich veselá lhostejnost, s níž glosují Klausovy obvyklé demagogie, Anetu ihned popudí. Ideály dneska člověk nezrazuje během dlouhých morálních zápasů, ale tisíckrát častěji kvůli každodennímu nezájmu či obyčejné nepozornosti, říká si. Myšlenková ledabylost, neochota nebo lenost důsledně rozlišovat pravdu a lež – to je skutečné zlo dneška. Vzhlédne k nim s nevraživostí, za niž se současně zastydí.
„Vám to vážně nepřipadá neuvěřitelný?“ promluví vzápětí nahlas. „Narcistní inženýr z Proseka se přitře k revoluci – a nakonec se dostane až na Hrad? A nejspíš dokonce dvakrát?“
Reakce hostů je pochopitelně víc než rozpačitá. Manželé si vyměňují zaražené pohledy.
„A co je na tom špatnýho? Každá Popelka ch…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.