Vybíjená

HUJEROVÁ

Jak asi tušíte, vybíjená ze mě roupy nevyhnala.

Moje sexualita se naopak probudí o pár let dřív, než si otec autobusák dokáže představit: ten malý knoflík slasti objevím ve svých třinácti letech, tedy v době, kdy mi před usnutím (pokud je v dobrém rozpoložení) stále ještě zpívá Spi děťátko, spi, zavři očka svý a další ukolébavky. Nakonec vždycky společně počítáme ovečky, což je ovšem jen formální rituál, neboť táta nikdy nemá trpělivost čekat, až doopravdy usnu. Našich oveček je proto jen dvanáct: jakmile dvanáctá ovečka přejde lávku přes potok (ano, přesně takhle to říkal; dneska se mi při té vzpomínce hrnou slzy do očí), políbí mě na čelo, přikryje mě až po bradu, zhasne a jde si otevřít pivo – a já zatím potmě, s očima široce rozevřenýma a s rukou v klíně, čekám na třináctou ovečku. Jakmile přijde, zkroutí mi pokaždé palce u nohou a já zabečím tak hlasitě, že si před pusu musím dávat polštář.

Pamatují se přesně, do nejmenšího detailu, jak se to stalo poprvé: jednoho večera se po tátově odchodu otočím na záda, vyhrnu si bavlněnou noční košilku a začnu myslet na Toma – chodíme do jedné třídy už na základce. Jeho tvář mi ale pořád uniká, a tak mě napadne, že si vymyslím nějakou konkrétní příhodu, ve které bude Tom vystupovat (po třiceti letech autoerotické praxe bych to samozřejmě dokázala formulovat přesněji: aby se fantazie měla čeho zachytit, je třeba objekt touhy zasadit do zcela reálných kulis). Bez velkého přemýšlení si bůhvíproč začnu představovat – při nejlepší vůli vám nedokážu vysvětlit, kde se ve mně vzala zrovna tahle představa – že sedím s Tomem u jednoho stolu ve vylidněné školní jídelně: nejsou tu ani spolužáci ani učitelé. Mlčky jíme karbanátek s bramborovou kaší a okurkou. Já mám na sobě své nejlepší tehdejší oblečení, které nosím do divadla a v den, kdy se rozdává vysvědčení: červenočernou skládanou sukni, bílou košili s výšivkou, černý rozepínací svetr a lakované černé lodičky, ve špičce bohužel už poněkud okopané. Tom je oblečen ve zbrusu nové teplákové soupravě, v níž přišel toho dne na hodinu tělocviku; nesedí naproti mně, nýbrž po mém pravém boku a dotýká se mě kolenem. Výdejním okýnkem nás pozoruje stará kuchařka.

„Tak si s tím jídlem pospěšte!“ říká nasupeně.

Tom naoko poslušně přikývne, ale potom se ke mně otočí a zašklebí se. Má plnou pusu kaše.

„Fuj!“ zvolám.

„Tak honem!“ naléhá kuchařka.

„Já už budu!“ zavolám snaživě (vlastně v jistém smyslu nelžu), nicméně ani nadále s jídlem nijak nepospíchám. Kuchařka rezignovaně mávne rukou a hlučně stáhne okýnko. Pohlédneme s Tomem na sebe. Zářivky nad námi náhle zhasnou a celá jídelna se ponoří do vzrušujícího přítmí. Tom odloží příbor, natočí se ke mně a pomalu mi vyhrnuje sukni. Už jsou mi vidět bílé kalhotky. Přestanu dýchat. Tom volnou rukou sebere z talíře nedojedený karbanátek …