Vybíjená

EVA

V polovině listopadu roku 1988 ji cestou na hodinu aerobiku navštíví Marie: příští sobotu jede na Slovensko za Karlem, nechce jet Eva s ní?

Eva přemýšlí, jak se vymluvit: slíbila sice Jeffovi, že v listopadu určitě přijede (jednou už domluvenou návštěvu k jeho zklamání odložila, takže některý z následujících víkendů se stejně na Slovensko vydat musí), ale zároveň ji leká představa, že by měla tu dlouhou cestu absolvovat právě s Marií. Ne že by ji neměla ráda, pouze jí připadá, že toho spolu zase tolik neprožily, a obává se, že si nebudou mít co říct. Možná k tomu přispívá Mariina šusťáková souprava i ta velká sportovní brašna, kterou má přes rameno – navzdory přirozenému pohybovému talentu je Evě svět sportu cizí.

„Pojeď,“ přesvědčuje ji Marie. „Bude to fajn, když pojedem společně.“

„Sebastiána nebereš?“

Sebastián představuje v Eviných očích druhý problém. Zažila to bezpočtukrát: v její přítomnosti děti jeho věku vždycky nejprve zaraženě mlčí – a když si je s vynaložením nemalého úsilí získá na svou stranu, bezhlavě se do ní zamilují. Nehnou se od ní na krok, sedají si jí na klín, neustále ji lechtají a chtějí česat.

„Ne, toho bude hlídat babička. Chceme si vzít na noc hotel, chápeš.“

Eva ostýchavě přikývne.

„Co narukoval, ještě jsme spolu nespali,“ dodá Marie s obvyklou přímočarostí. „Vy snad už jo?“

„Ne,“ začervená se Eva.

„Tak vidíš. Pojeď.“

Cesta je nakonec příjemnější, než předpokládala. Samozřejmě vzbuzují pozornost – ale to, co by jindy Evu uvádělo do nepříjemných rozpaků, všechno to pohvizdování, dlouhé pohledy a další projevy přízně, je takhle ve dvou kupodivu zábava. Potěšeně si zkouší představit Marii a sebe mužskýma očima: sympatická vysoká bruneta, druhá jen o málo menší pohledná blondýna… Koupí si místenky, jenže stejně pak téměř celou trasu stráví v jídelním voze, jehož personál hovoří pouze maďarsky. Dají si oběd a vypijí každá tři piva, což je Evin osobní rekord. Skoro všechno jim připadá legrační: postarší číšník, ty růžové lampičky s třásněmi nad každým stolkem, názvy stanic i někteří lidé čekající na perónech. Chvílemi se hihňají jako dvě malé holky.

Když si Marie odskočí, Eva pozoruje ubíhající krajinu. Život je někdy skvělý, říká si a je rozhodnuta udělat maximum, aby jim to s Jeffem vyšlo. V duchu také odhaduje, jak bude vypadat hotel, kde mají na dnešní noc zamluvené pokoje. Ještě nikdy nespala v hotelu jen jednu noc. Zajímalo by ji, jestli bude recepční muž, nebo žena. Trochu jí dělá starost, aby měli na pokoji opravdu čisté povlečení a aby výlevka ve sprše nebyla plná vlasů a tak podobně – ale současně ji celá ta situace docela vzrušuje. Marie se vrací: s heknutím otevře spojovací dveře mezi vagóny, takže do jídelního vozu na okamžik pronikne lomoz náprav, podívá se na Evu, našpulí rty a demonstrativně pomalu si teprve nyní dopne zip na poklopci džínsů; maďarský číšník ji bezostyšně pozoruje. Eva si oběma rukama zakryje tvář a dívá se na Marii škvírou mezi prsty.

„Ale stejně,“ promluví po chvíli, „nepřipadá ti, že tam jedem jako ovce na porážku?“

„Ty si blbá!“ vypískne Marie.

Naklánějí se k sobě, dotýkají se čely a ramena se jim otřásají smíchem. Kdyby mě teď Marie políbila, nebránila bych se, napadne Evu.

Do cílové stanice dorazí s třicetiminutovým zpožděním, což jim nepřipadá tak hrozné.

„Když vydrželi nesouložit sedm tejdnů, půlhodina je nezabije,“ říká Marie snad až příliš nahlas.

Kasárna i inkriminovaný hotel stojí kdesi na periferii města; Eva má sice v kabelce číslo autobusu, který by je tam snad dovezl, ale potom si v náhlém impulsu vezmou jediný taxík stojící před nádražím. Postarší obézní taxíkář má na pravém spánku čerstvou náplast. Marie se pokouší mluvit slovensky. Eva si není jistá, zda to tlouštík nebude brát jako ironii – ale on reaguje jednoznačně přátelsky.

„Mátě tu volaké slovenské písničky?“ ptá se Marie a ukazuje na autorádio. „Opravujem sa: piesničky? Napriklad Elánou?“

Eva ji kárá očima, nicméně taxíkář Marii ochotně vyhoví. Když přijíždějí ke kasárnám, všichni tři nahlas zpívají Tanečnice z Lúčnice.

Projdou bránou ve zdi zakončené hned třemi ostnatými dráty. Zeď je čerstvě obílená: doslova svítí a v suché trávě pod ní jsou dosud vidět hrudky vápna. Nově, ale zároveň amatérsky působí i nátěr červenobílé závory; za ní se otvírá rozlehlá asfaltová plocha s mnoha šipkami, různými čísly a nesrozumitelnými zkratkami; uprostřed toho všeho se nalézá komicky malý ostrůvek zeleně, obehnaný červenobílým obrubníkem. Něco mezi státními hranicemi a letištěm, říká si Eva. Nejbližší z budov má na střeše transparent se známým heslem o připravenosti k budování a obraně socialistické vlasti – ve slovenštině to zní nezvykle, bezmála parodicky. Z nízké krychlové budovy vlevo vyjde mladičký voják, zřejmě dozorčí, a nejistě zamíří přímo k nim; v ruce drží ohmataný školní sešit a obyčejnou tužku. Na uniformě má tlusté červené šňůry, zakončené zlatými nábojnicemi – Eva sice chápe, že tohle ustrojení není výrazem jeho vlastního vkusu, ale přesto se neubrání útrpnému úsměvu. Voják zrozpačití ještě víc. Ty šňůry jsou neskutečné, pomyslí si Eva. Estetika primitivních kmenů. Marie dozorčímu nahlásí Karlovo i Jeffovo příjmení a hodnost a on si to poznamená do sešitu; potom jim ukáže, kde mají počkat.

„Ten by měl dělat číšníka,“ šeptá Eva Marii. „Víc než jednu objednávku už by si musel zapsat.“

Smějí se, ale ne tak uvolněně jako předtím ve vlaku nebo v taxíku. Návště…