Báječná léta s Klausem

Michal Viewegh

62 

Elektronická kniha: Michal Viewegh – Báječná léta s Klausem (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: viewegh01 Kategorie: Štítek:

Popis

Michal Viewegh: Báječná léta s Klausem

Anotace

Michal Viewegh – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Báječná léta s Klausem“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nesebevědomý člověk v otevřeném světě

Ano, nesebevědomý člověk, nedůvěřující svým vlastním silám, nechce být vpuštěn do otevřeného světa, kde záleží jen na něm, jak obstojí.

Václav Klaus, Narovinu

Kvidova matka šoféra skutečně potřebovala. Brzy poté, co si v Sázavě otevřela advokátní kancelář, zjistila, že bude muset někdy i vícekrát v týdnu jezdit k soudům v Kutné Hoře a v Praze, takže obstarat si vůz s řidičem (sama řidičský průkaz neměla) se ukázalo jako holá nutnost. Zakoupila od známého zánovní renault a společně s ním jej v nejbližší prodejně potřeb pro motoristy dovybavila několika doplňky, které jí připadaly hezké či užitečné: novými koberečky, koženým potahem volantu, autoatlasem České republiky a velkým hasicím přístrojem.

„V naší rodině člověk nikdy neví,“ vysvětlila mladému prodavači. „A ještě něco: nemáte náhodou samolepku falešný začátečník?“

Žertovala, ale před první jízdou se svým mužem byla nervózní. Ještě si pamatovala na jeho více než rozpačité řidičské počátky v šedesátých letech i na pozdější recidivy v době jeho psychické krize. Když si navíc připomněla bezprecedentní autonehody obou svých synů, napadlo ji, zda v rodině přece jen nepůsobí jakási kletba – nebo alespoň nějaká velice specifická, dědičná porucha kdesi v mozku. Samozřejmě se snažila nedat na sobě nic znát, ale když si onoho deštivého pondělního rána všimla podivného, nevyzpytatelného pohledu, který Kvidův otec mlčky upíral na palubní desku, musela si přiznat, že má strach. Neuniklo jí rovněž, že z okna je s obavami pozoruje Paco.

„Tak jedem – na co čekáš?“ pravila záměrně drsně. „Až oschne vozovka?“

Otec neodpověděl. Beze slova sáhl do palubní přihrádky a vytáhl malou lahvičku s neznámými prášky (na etiketě byl červený výstražný trojúhelníček, který – jak Kvidova matka dobře věděla – upozorňoval uživatele léku na možnost snížené schopnosti řídit motorová vozidla), jeden si vytřepal do dlaně a zapil jej trochou sodovky.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho.

Kvidův otec pokrčil rameny. Když vracel ampuli s léky zpátky, nechtěně se dotkl klaksonu. Nečekané zatroubení je oba vyděsilo.

„Klid,“ pravila Kvidova matka jakoby pro sebe. „To zvládnem. Nezapomeň, že jsi dojel až do Puly.“

Připoutala se a potom se ironicky ušklíbla.

„Samozřejmě jsi měl tenkrát poněkud silnější motivaci,“ pravila v přímé narážce na otcovu milostnou aférku s Chorvatkou Mirjanou – ale Kvidův otec ji nevnímal. Zamyšleně hleděl na hlavici řadicí páky, jako by se v duchu ptal po jejím účelu.

„Řadicí páka,“ informovala ho Kvidova matka. „Tedy pokud se nepletu.“

„Nikdy jsem nejezdil s francouzským autem,“ promluvil ochraptěle Kvidův otec. „A po Praze jsem nejezdil léta.“

„To zvládneš.“

„Jsem nervózní. Nevěřím si.“

Kvidova matka mu pohlédla přímo do očí.

„Ale já ti věřím,“ zalhala statečně, opírajíc se přitom o svou někdejší hereckou zkušenost. „Ničeho se neboj a jeď.“

Aby její slova vyzněla ještě přesvědčivěji, rozevřela si na klíně desky s poznámkami k arbitrážnímu sporu, kterého se měla za dvě hodiny zúčastnit, a začala papíry okázale studovat.

Kvidův otec zavřel oči a zařadil rychlost.

Během cesty se Kvidova matka uklidnila. Její muž se zdál být v pořádku: jel s přehledem, ani příliš rychle, ani moc pomalu, a i nepřehledné situace řešil s klidem zkušeného řidiče.

„Zvládls to perfektně,“ pochválila ho, zatímco parkoval před budovou soudu na Pankráckém náměstí. „Tak vidíš.“

Když se ale po více než tříhodinovém soudním jednání vrátila k autu, našla manžela ve stejné pozici, v jaké ho opustila: lehce nahrbeného nad volantem, ruce spuštěné v klíně. Otevřela dveře a on sebou škubl.

„Ahoj. Byl jsi venku? Obědval jsi?“ zajímala se.

Kvidův otec zavrtěl hlavou.

„Tos celou tu dobu seděl v autě?“

Neodpověděl.

„Cos dělal?“ nechápala Kvidova matka. „Četl sis?“

Rozhlédla se kolem, ale žádnou knížku ani noviny nikde neviděla. Kvidův otec si odkašlal.

„Kam jedeme?“ zeptal se.

„Domů – kam jinam?“

V autě se rozhostilo ticho.

„Můžeme jet?“ zeptal se po chvíli Kvidův otec.

Jeho hlas zněl dutě.

Dutě znějící hlas – věděla matka od doktora Liehra – byl jeden ze symptomů duševního rozpoložení, které předchází paciento…