Báječná léta s Klausem

Obavy z budoucnosti

Ne, žádnou obavu z budoucnosti nemám. A přemýšlet v kategorii neuskutečněných snů neumím.

Václav Klaus, Narovinu

„Dneska ti chci něco říct,“ oznámil Kvido jednoho sobotního květnového rána roku 2001 před cestou na Sázavu své dívce, kromě obvyklé cestovní brašny nesl ještě obrovské klubko zbrusu nového konopného provazu, které právě s nevysvětlitelnou opatrností uložil do kufru auta.

„Jo? A co?“ zeptala se podezíravě dívka, která se pořád ještě neuměla těšit.

„Něco zásadního,“ odpověděl tajuplně Kvido.

Dívka poplašeně zatěkala očima.

„Zásadního? Jak to myslíš – zásadního?“

Kvido jen pokrčil rameny.

„A na co máš ten provaz?“ vyzvídala dívka a přinutila se usmát.

Všimla si Kvidovy slavnostní nálady už u snídaně a od té doby se ji snažila sdílet spolu s ním – avšak ona neurčitá obava, která se jí nyní objevila v hlase, byla pro Kvidovo vnímavé ucho nepřeslechnutelná.

„Na tom se tě chystám oběsit,“ povzdychl. „Nastup si.“

Před domem rodičů Kvido dle svého zvyku třikrát krátce zatroubil. V kuchyni se vzápětí otevřelo okno, z něhož se vyklonila Kvidova matka, a s úsměvem jim zamávala.

Mezitím už také přicházel Paco se Sárou.

„Nazdar, kde jsou naši příslušníci Hitlerjugend?“ volal Kvido. „A kde je otec? Jak to, že necítím gril?“

„Hoši jsou zavřený ve sklepě,“ informovala ho švagrová a potom ho unaveně políbila. „Ty maj zase dneska den! Vůbec mě neposlouchaj – ale vůbec!“

„Nekritický vztah k autoritám je bezcenný,“ prohlásil Paco hlasem Václava Klause a přivítal se s Kvidovou dívkou.

„Připusťme nejprve, že každý člověk, snad kromě Robinsona Crusoe na pustém ostrově, je člověkem politickým,“ doplnil ho Kvido týmž hlasem.

„Jsem stoprocentně přesvědčen, že už jsme normální demokracií,“ opáčil Paco.

„Nepohodu nevytváří bulvár, ale týdeník Respekt,“ pravil Kvido.

„Především se u nás vědomě vytváří obraz špinavosti politiky, a ten od účasti ve volbách spíše odvádí.“

„Některé atentáty přecházím tak, že je nevnímám.“

„Za tu dobu, co působím v politice, jsem objevil spoustu lidí.“

„Nechte těch šaškáren, jídlo je na stole,“ upozornila syny matka. „A pospěšte si laskavě. Po obědě jdeme s otcem do tanečních.“

„Člověk mého typu a jistého založení,“ obrátil se k ní Paco, „nikdy nebyl pasivním přikyvovačem, ale vždycky někým, kdo buď je v čele, anebo stojí sám.“

„Lidské charaktery měly za komunistické éry možná dokonce ještě více příležitosti projevit se než dnes,“ vysvětlil matce Kvido.

„Ale já slovo disident nerad používám, protože myslím, že jeho definice je velmi sporná a velmi složitá,“ promluvil Paco.“

„Pokus stát se hippíkem by pro mě byl asi něco takového, jako stát se dnes bezdomovcem,“ řekl vážně Kvido. „To prostě nepřicházelo v úvahu, k tomu jsem nesměřoval.“

„Nechte toho,“ žádala je matka znovu. „Přiveďte děti a pojďte, nebo to vystydne!“

V okně se objevil Kvidův otec, na sobě měl jen bílou košili, na niž se pokoušel uvázat stříbrného motýlka.

„Nazdar, starosto,“ pozdravil jej Kvido.

„Ahoj! Viděli jste naši kašnu?“ zajímal se otec. „Už kašní!“

Kvido přikývl a zdvihl uznale palec.

„Vzpomínám si na jedno velké evropské fórum, několik set posluchačů, a Margaret Thatcherová a já jsme tam hovořili,“ řekl Paco.

Kvido se uchechtl.

„A ona dostala otázku o Rusku, kdy tam nastane skutečná změna k lepšímu,“ pokračoval Paco. „Ona odpověděla: až …