Povídky o manželství a o sexu

Michal Viewegh

65 

Elektronická kniha: Michal Viewegh – Povídky o manželství a o sexu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: viewegh31 Kategorie: Štítek:

Popis

Michal Viewegh: Povídky o manželství a o sexu

Anotace

Michal Viewegh – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Povídky o manželství a o sexu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Štafeta lidství

1/

Nyní se už ona hnědovlasá štíhlá dívka na Oskara zeširoka usmívala jako na svého dobrého známého, ale Oskar si před chvílí při svém příchodu dobře všiml, jak se v její hezké tvářičce nejprve objevilo jakési bezmála smrtelné leknutí a jak hned vzápětí cosi pošeptala své kolegyni. Líbila se mu, a tak její úsměv opětoval. I on sám měl neodbytný pocit, že ji odkudsi zná, jenomže ve stavu, v jakém se nacházel, si ji při nejlepší vůli nedokázal nikam zařadit. Nevadí, říkal si opile, všechno se v pohodě vyřeší.

Pozdravil postarší barmanku, která právě ukládala kartony s krabicovým džusem do velké vestavěné lednice, a poněkud rozverně se vyhoupl na jednu z vysokých barových stoliček; zapotácel se, ale nakonec rovnováhu udržel. Dívku prozatím ignoroval, neboť ze zkušenosti věděl, že za ním stejně přijde sama – tohle bylo v bordelu jednoduché. V sále panovalo obvyklé přítmí a ostré světlo z otevřené lednice Oskara nyní trochu bodalo do očí. Otočil se na opačnou stranu: v protějším rohu popíjel jediný další zákazník, asi šedesátiletý, německy mluvící muž s prořídlými rezavými vlasy. Byl v tmavém obleku, ale košili měl rozepnutou až na břicho a jeho kravata visela přes opěradlo křesla (její vzorek, všiml si Oskar, vůbec neladil s potahovou látkou); kolem něj seděly další čtyři dívky, z nichž přinejmenším dvě byly mladé a vcelku pohledné. Na tak malé město to tu vypadalo nečekaně dobře. Oskar se spokojeně otočil nazpět k barmance.

„Všechno se vždycky v pohodě vyřeší, že jo?“ řekl.

„Bodejť! To je správnej přístup. To se mi líbí,“ odpověděla rychle a zároveň mu věnovala krátký zkoumavý pohled.

Takhle to bylo vždycky: i když byl opilý, mnoha věcí si všímal až překvapivě pozorně. V něčem to byla výhoda, v něčem spíš problém.

„Dal bych si jamesona na led a mattonku,“ řekl.

„Ale samozřejmě!“ řekla barmanka přeochotně.

Teprve nyní se Oskar vrátil očima k dívce, která se dosud nepřestala významně usmívat.

„Kde je Mattoni, tam to žije, že jo?“ řekla barmanka.

„Jasně,“ řekl Oskar, ale sledoval dívku.

Ta mezitím vstala a trochu strojeně přešla přes prázdný taneční parket k baru – bohaté vlnité vlasy jí v rytmu chůze poletovaly kolem hlavy. Na sobě měla kratičké bílé šaty, které pěkně kontrastovaly s jejím opálením, bezpochyby z nějakého místního solária.

„Dobrý večer, to je ale překvapení, že?“ řekla.

Její hlas nebyl nijak ordinérní, naopak. Přední zuby měla hezké, ale od řezáků byly všechny další maličko našedlé. Zblízka vypadala vůbec o něco starší, než se Oskar původně domníval – nyní ji odhadoval tak na třiadvacet, čtyřiadvacet. Posadila se na stoličku vedle něho, nespouštějíc z něj oči.

„No ahoj! Jak se pořád máš?“ zahlaholil. „Stará známá,“ informoval barmanku.

„Já dobře,“ usmívala se dívka. „Ale vy mě podle všeho nepoznáváte, že ne?“

„Ale samozřejmě že ano,“ řekl Oskar ukřivděně.

Studoval její obličej.

„Vypadáš pořád nádherně – vůbec ses od tý doby nezměnila. Jenom máš kratší vlasy, že jo?“

Překvapeně na něho pohlédla a on se sebevědomě zasmál.

„A světlejší odstín, ne?“ zkusil znovu své hráčské štěstí.

„Vy si to vážně pamatujete?“ zapochybovala.

Samozřejmě, že si to pamatuju!“ řekl ještě ukřivděněji, a dokonce se obrátil k barmance, jako by se chtěl dovolat jejího souhlasu. „Copak se vůbec dá na tak nádherný vlasy zapomenout?“

Příliš pozdě si uvědomil, že barmanka je na tom s vlasy naopak dost bídně – ale čert to vzal.

„To máte teda pravdu,“ řekla barmanka. „Simonka je má vopravdu krásný. Hustý!“

„Vážně si pamatujete, že jsem mívala jinou barvu?“ chtěla vědět dívka, ale potom si sama odpověděla. „Nepamatujete. Jenom jste to zkoušel, že jo?“

„Pamatuju,“ řekl Oskar a vydržel dívčin upřený pohled.

Věděl tedy, jak se jmenuje, ale nijak zvlášť mu to nepomohlo. Simona? Odkud ji mohl znát? Nejmenovala se tak náhodou ta knihkupkyně, která za ním po jakési besedě přijela na kole (s namontovanou dětskou sedačkou) v noci do hotelu? Kde tohle proboha bylo? Nedokázal si vzpomenout ani na jméno onoho města. Jména vířící hlavou v příboji rozpadlých obličejů a slabik. Na citáty si vzpomenout dokázal.

„A tykej mi, Simono, prosím tě. Jmenuju se Oskar,“ řekl. „Přece mi po tom všem, co jsme spolu prožili, nebudeš teď vykat…“

„No zase tolik jsme toho neprožili…,“ zasmála se. „Párkrát jste mě, jsi mě, akorát poslal za dveře, když jsme s Ivanou Zábřenskou v hodině moc kecaly – ale na nějaký velký zážitky si teda nevzpomínám.“

Náhlé poznání projelo Oskarovým tělem jako elektrický výboj.

„Jo takže pan učitel?!“ zvolala barmanka. „Tvůj pan učitel?!“

To odhalení ji očividně potěšilo – zdálo se, jako by tím nad Oskarem okamžitě získala jakousi nepojmenovatelnou převahu.

Bejvalej,“ řekl Oskar s nechutí. „Bejvalej.“

„A i kdyby současnej,“ řekla poněkud nelogicky barmanka. „Co je na tom? Klídek, tady jste v pohodě.“

„Já jsem úplně klidnej,“ řekl Oskar. „Bez obav.“

Zaklonil se, aby si svou bývalou žačku mohl prohlédnout z odstupu – jako návštěvník galerie, stojící příliš blízko před rozměrným obrazem. Nyní už ji samozřejmě poznával. Když na školu nastoupil, byla už v deváté třídě. Měl ji na češtinu a (ta ironie!) na občanskou výchovu. To se teda povedlo. Přesně si vybavoval, kde seděla: v druhé lavici v prostřední řadě, ano, vedle Ivy Zábřenské. Náhle měl ty dva věčně rozjívené obličeje docela živě před očima – a vzápětí si vzpomněl i na její příjmení. Novotná. Novotná–Zábřenská. Občas nesnesitelně otravovaly, ale z češtiny mívaly obě dvojku a také v ostatních předmětech prospívaly docela slušně.

„Co piješ, Simono?“ řekl. „Dej si něco na mě.“

„Dala bych si koktejlek – můžu?“ řekla koketně.

„Cokoliv,“ řekl Oskar a rozhodil rukama na znamení své štědrosti.

„Pořádnej, Blani, prosím tě. Na to velký shledání…,“ požádala barmanku.

Barmanka přikývla.

„A co si dá pan učitel?“ otázala se.

Znělo to zlomyslně.

„Nic. Ještě mám,“ řekl Oskar.

Ta ženská mu začínala jít na nervy, ale tím se teď zabývat nemohl. Musel se soustředit na onen nenucený, samozřejmý výraz, s nímž …