Román pro ženy

5/

Došli jsme až na kraj městečka a na terase jediné otevřené kavárny jsme si dali džus a kávu. Kolem sedělo jen pár místních, byli jsme tu zatím jediní turisté. Oliver mi vyprávěl několik zábavných historek o svém kamarádovi jménem Hubert. Čas příjemně plynul.

„Kolik vám je – jestli se můžu zeptat?“ vyzvídala jsem, když se na chvíli odmlčel.

„Příští rok mi bude čtyřicet,“ odpověděl a podíval se mi přitom do očí.

Přiznávám, že mě to zaskočilo.

„Výhodou vyššího věku je vyšší míra sebepoznání. Konkrétně čtyřicítka je nádherná chvíle životní rovnováhy,“ pravil s úsměvem, jako by mě chtěl o čemsi přesvědčit. „Člověk je už dost stár, aby věděl, co chce, a dosud natolik mlád, aby se ničeho nezalekl…“

„To si musím zapamatovat,“ pravila jsem. „Chtěla bych vás citovat matce…“

Pozdě jsem si uvědomila, že to nebylo příliš taktní. Teatrálně se chytil za čelo.

„Co je?“ nechápala jsem.

„Mám závrať. Nahlédl jsem do bezedný generační propasti, kterou jste právě vytvořila…“

Byla jsem ráda, že to zlehčuje.

„Ne…