Vzkříšení

XXXII

Když se Něchljudov vrátil domů a našel na stole dopis od sestry, ihned se k ní vydal. Bylo to večer. Ignatij Nikiforovič odpočíval v druhém pokoji a Natalja Ivanovna přivítala bratra sama. Měla přiléhavé hedvábné černé šaty, na živůtku červenou stuhu a černé vlasy načechrané a učesané podle módy. Zřejmě se pečlivě dělala mladší kvůli muži, který byl stejně starý. Jakmile uviděla bratra, vyskočila z pohovky a rychle, až jí hedvábná sukně šustila, mu vykročila v ústrety. Políbili se a úsměvně se na sebe podívali. Došlo k tajemné, nevyslovitelné, významné výměně pohledů, v níž vše bylo pravda, a pak už nastala výměna slov, v které už té pravdy tolik nebylo. Nesetkali se od matčiny smrti.

„Spravila ses a omládla jsi,“ řekl.

Radostně sešpulila rty.

„Ale ty jsi zhubl.“

„Co Ignatij Nikiforovič?“

„Odpočívá. Celou noc nespal.“

Měli si toho hodně říci, ale slova nic neřekla, jen pohledy pravily, že co by mělo být řečeno, vysloveno nebylo.

„Byla jsem u tebe.“

„Ano, vím. Odstěhoval jsem se z domova. Je to tam na mne moc velké, připadal jsem si opuštěný a bylo mi smutno. Nic z toho nepotřebuju, tak si to všecko vezmi, totiž nábytek a všecky věci.“

„Ano, už mi říkala Agrafena Petrovna. Byla jsem tam. Moc ti děkuji. Ale…“

Vtom přinesl hotelový číšník stříbrný čajový příbor.

Mlčeli, zatímco prostíral. Natalja Ivanovna si přesedla do křesla u stolku a mlčky nasypala čaj do konvičky. Něchljudov mlčel.

„Vždyť já všecko vím, Dmitriji,“ rozhodně řekla Nataša a pohlédla na něho.

„No ovšem, jsem moc rád, že to víš.“

„Můžeš snad doufat, prosím tě, že ji po takovém životě napravíš?“

Něchljudov se ani neopřel, seděl zpříma na židličce a pozorně sestru poslouchal, aby jí dobře rozuměl a také dobře odpověděl. Nálada, kterou v něm vyvolalo poslední setkání s Maslovovou, ho dosud naplňovala klidnou radostí a přízní ke všem lidem.

„Nechci napravit ji, chci se napravit sám,“ odvětil.

Natalja Ivanovna vzdychla.

„Jsou také jiné prostředky než sňatek.“

„Myslím, že tenhle je nejlepší. Kromě toho se octnu ve světě, kde mohu být prospěšný.“

„Nemyslím,“ prohodila Natalja Ivanovna, „že budeš šťasten.“

„Nejde o mé štěstí.“

„Ovšem. Ale ona, jestli má srdce, nemůže být šťastna, nemůže to ani chtít.“

„Však taky nechce.“

„Chápu, jenže život…“

„Co život?“

„Žádá si něco jiného.“

„Nežádá si nic, než abychom činili, co činit máme,“ řekl Něchljudov a díval se jí do obličeje dosud hezkého, třeba byl kolem očí a úst pokryt drobnými vráskami.

„Nechápu,“ pravila s povzdechem.

Nebohá, milá sestra! Jak se mohla tak změnit? Něchljudov vzpomínal, jaká byla Nataša za svobodna, a zaplavil ho něžný cit, spředený z nesčetných vzpomínek na dětství.

V té chvíli vstoupil Ignatij Nikiforovič, hlavu jako vždy vysoko vztyčenou, široká prsa vypjatá, našlapoval měkce a lehce, usmíval se a černý knír, lysina a brejle mu jen svítily.

„Buďte zdráv, vítám vás.“ Vědomě mluvil se strojeným přízvukem.

(Ačkoli si první dobu po Ragožinského svatbě chtěli začít tykat, zůstali při vykání.)

Stiskli si ruce a Ignatij Nikiforovič se zlehka snesl do křesla.

„Nevyrušuji?“

„Ne! Já před nikým neskrývám, co mluvím ani co dělám.“

Jakmile Něchljudov spatřil ten obličej a zarostlé ruce, sotva zaslechl ten sebejistý protektorský tón, bylo rázem veta po mírumilovné náladě.

„Ano, mluvili jsme o tom, co zamýšlí,“ pravila Natalja Ivanovna. „Mám ti nalít?“ dodala a uchopila konvici.

„Chci jet na Sibiř se skupinou trestanců, v které je žena, před níž se cítím vinen,“ vypravil ze sebe Něchljudov.

„Slyšel jsem, že nejde jen o doprovod, ale o víc.“

„Ano, chci si ji vzít, jen bude-li chtít ona.“

„Vida! Ale jestli vám to nevadí, vyložte mi, co vás k tomu přimělo. Nechápu to.“

„Přimělo mě to, že ta žena… že její první krok na scestí…“ Něchljudov měl na sebe zlost, že se neumí vyjádřit. „Přimělo mě k tomu to, že já jsem viník, ale potrestána byla ona.“

„Byla-li potrestána, patrně také není bez viny.“

„Je úplně nevinna.“

A Něchljudov zbytečně rozčilen vyprávěl celý případ.

„Ano. Předseda opominul důležitou věc, a proto dali porotci neuváženou odpověď. Ale od toho máme senát.“

„Senát stížnost zamítl.“

„A když ji zamítl, tak asi nebyly podstatné zmateční důvody,“ řekl Ignatij Nikiforovič, zřejmě sdílející známý názor, že pravda je produktem soudní pře. „Senát nemůže zkoumat podstatu věci. Jestliže soud opravdu udělal chybu, musíte žádat Jeho Veličenstvo.“

„Žádost mám podanou, ale úspěch je nepravděpodobný. Dotážou se na ministerstvu, z ministerstva se budou ptát v senátě, ten zůstane při svém rozhodnutí a nevinný člověk bude potrestán jako obyčejně.“

„Za prvé se ministerstvo nebude ptát v senátě,“ podotkl Ignatij Nikiforovič se shovívavým úsměvem, „ale vyžádá si původní akta od soudu, a shledá-li chybu, předloží dobrozdání v tom smyslu, a za druhé nebývají nevinní lidé nikdy trestáni, leda ve zcela výjimečných případech. Trestáni jsou jenom viníci,“ zvolna, se samolibým úsměvem vykládal Ignatij Nikiforovič.

„Já zas jsem se přesvědčil o opaku,“ začal Něchljudov, popuzen na švagra. „Přesvědčil jsem se, že nadpoloviční většina odsouzených je nevinna.“

„Jak to?“

„Prostě jsou nevinni v pravém slova smyslu, jako není…