Vzkříšení

XX

Nazítří se mělo jednat o případu Maslovové a Něchljudov jel do senátu. Advokát se s ním sešel před majestátním krytým vchodem do senátní budovy, kde už stálo několik kočárů. Vystoupili po skvostném, slavnostně vyzdobeném schodišti do prvního patra a advokát, poněvadž se tu dobře vyznal, zamířil doleva ke dveřím, na kterých byl letopočet roku, kdy byl zaveden soudní statut. V dlouhém předpokoji si Fanarin odložil svrchník, a když si u vrátného zjistil, že už se všichni senátoři sešli a zrovna před chvílí tudy šel poslední, pln veselé jistoty vstoupil ve svém fraku s bílým nákrčníkem nad bílou náprsenkou do vedlejší místnosti. Stála tam vpravo velká skříň, pak stůl a vlevo byly točité schody, po kterých právě sestupoval elegantní úředník v uniformovém fraku a s aktovkou pod paží. V místnosti vzbuzoval pozornost stařeček patriarchálního vzezření s dlouhými bílými vlasy, v kabátku a v šedivých kalhotách. Vedle něho stáli zvlášť uctivě dva sluhové.

Stařeček s bílými vlasy zmizel ve skříni. Fanarin zatím zahlédl kolegu, rovněž advokáta s bílým nákrčníkem a ve fraku, a hned se s ním dal živě do řeči. Něchljudov se rozhlížel po přítomných. Bylo zde asi patnáct lidí, z toho dvě dámy, jedna mladá se skřipcem a druhá šedovlasá. Právě se měl projednávat případ urážky tiskem, a proto se sešlo víc obecenstva než jindy, převážně z novinářských kruhů.

Soudní vykonavatel, hezký růžolící muž v nádherné uniformě, přistoupil s papírkem v ruce k Fanarinovi, tázal se ho, v jaké je tu věci, a když zjistil, že jde o případ Maslovové, něco si zapsal a odešel. V té chvíli se otevřela skříň a vystoupil z ní onen starý pán, ale už ne v kabátku, nýbrž v úboru pošitém prýmky a s lesklými plíšky na prsou, v kterémžto oděvu vypadal jako nějaký pták.

Ten směšný háv zřejmě působil i stařečkovi rozpaky, proto rychleji, než obvykle chodíval, pospíšil ze dveří proti vchodu.

„To je B., slovutný muž,“ pravil Fanarin k Něchljudovovi, seznámil ho se svým kolegou a vyprávěl o při, která se zrovna měla projednávat a podle jeho názoru byla velice zajímavá.

Jednání brzo začalo a Něchljudov vstoupil zároveň s obecenstvem do zasedací síně. Všichni, i Fanarin, šli za přepážku na místa vyhrazená obecenstvu. Jen petrohradský advokát šel dopředu ke stolku před přepážkou.

Zasedací síň v senátě byla menší než síň okresního soudu, byla jednodušeji zařízena a vyznačovala se jen tím, že stůl, za kterým seděli senátoři, nebyl pokryt zeleným suknem, nýbrž vínovým sametem zlatě lemovaným, avšak ustálené atributy soudních místností byly stejné: trojhran s orlem, ikona, podobizna carova. Vykonavatel tu zrovna tak slavnostně hlásil: „Soud přichází.“ Všichni zrovna tak vstávali, senátoři ve svých stejnokrojích zrovna tak vcházeli, usedali do křesel a snažili se tvářit nenuceně.

Senátoři byli čtyři. Předsedající Nikitin, hladce vyholený muž úzkého obličeje a ocelových zraků. Volf, rty významně sevřené, listoval ve spise. Dále Skovorodnikov, tlustý, těžkopádný, poďobaný muž, právník vědec, a konečně B., onen patriarchální stařeček, který přišel poslední. Zároveň se objevil vrchní tajemník a náměstek prezidenta, hubený vyholený mladý muž střední postavy, snědé pleti a se smutnýma černýma očima. Přestože měl podivný stejnokroj a že ho Něchljudov dobrých šest let neviděl, poznal v něm jednoho ze svých nejlepších přátel ze studentských dob.

„Náměstek prezidenta je Selenin?“ zeptal se advokáta.

„Ano, a co má být?“

„Já ho dobře znám, je to výborný člověk.“

„A zdatný náměstek prezidenta, spolehli…