Vzkříšení

XXIX

Maslovová se vrátila domů do své cely až v šest večer, utrmácená a s bolavýma nohama, neboť ušla patnáct verst po dlažbě, nejsouc na to zvyklá, vrátila se zdrcena nečekaně přísným rozsudkem a nadto hladová.

Když ještě o přestávce svačili strážci vedle ní chleba a vajíčko natvrdo, sbíhaly se jí sliny v ústech a pocítila hlad, ale zdálo se jí ponižující, aby si jim řekla. Když potom uplynuly další tři hodiny, hlad ji už přešel a cítila jen slabost. V takovém stavu vyslechla nenadálý rozsudek. V první chvíli ji napadlo, že se přeslechla, nemohla hned uvěřit tomu, co slyšela, nedovedla si představit, že by mohla přijít do káznice. Ale jakmile uviděla klidné úřední obličeje soudců a porotců, kteří to sdělení přijali jako něco úplně přirozeného, rozhořčila se a vykřikla na celou síň, že je nevinná. Ale když viděla, že i její výkřik byl přijat jako něco samozřejmého a očekávaného, co na věci nic nezmění, rozplakala se, protože cítila, že se musí podrobit kruté, ohromující nespravedlnosti, které se na ní dopustili. Zejména ji překvapovalo, že ji tak krutě odsoudili muži, mladí, nijak staří muži, právě ti muži, kteří na ni vždy pohlíželi tak vlídně. Jednoho z nich – náměstka státního zástupce – vídala v náladě docela jiné. Když seděla v místnosti pro obviněné, čekajíc na přelíčení, i o přestávkách pozorovala, jak se ti muži tvářili, že jdou za něčím jiným, ale přitom chodili kolem dveří nebo vcházeli do místnosti jen proto, aby si ji prohlédli. A najednou ji ti muži pro nic za nic odsoudili do káznice, přestože nebyla vinna tím, z čeho ji obviňovali. Nejdřív se rozplakala, ale pak se utišila a naprosto otupěle seděla v místnosti pro obviněné a čekala, až ji odvedou. Chtěla teď jen jedno: zakouřit si. Takto ji nalezla Bočkovová a Kartinkin, kteří byli po vynesení rozsudku zavedeni do téže místnosti. Bočkovová se do Maslovové hned pustila a spílala jí kriminálnic.

„Tys to vyhrála! To sis polepšila! Však ses nevykroutila, běhno neřádná. Máš, co ti patří. Však ona tě v káznici ta paráda přejde.“

Maslovová seděla, ruce schované do rukávů pláště a hlavu svěšenou, strnule hleděla dva kroky před sebe na zašlapanou podlahu: „Vždyť vám nic nedělám, tak mě taky nechte. Vždyť já vám nic nedělám,“ opakovala několikrát a potom zmlkla docela. Trochu se vzchopila, až když Kartinkin a Bočkovová byli odvedeni a strážce jí přinesl tři ruble.

„Ty jsi Maslovová?“ zeptal se. „Tu máš, to ti posílá milostpaní,“ řekl a podával jí peníze.

„Jaká milostpaní?“

„Jen si to vem. Co se budu s tebou bavit!“

Peníze poslala Kitajevová, majitelka nevěstince. Než odešla, zeptala se soudního vykonavatele, zda by mohla Maslovové nechat trochu peněz. Soudní vykonavatel přisvědčil. Když tedy dostala svolení, stáhla si z kypré ruky semišovou rukavičku o třech knoflících, vytáhla ze záhybů vzadu na sukni moderní tobolku, vybrala ze značného množství kupónů, čerstvě odstřižených z cenných papírů, které si vydělala ve svém podniku, jeden v ceně dvou rublů padesáti, přidala k němu dva dvacetníky a ještě desetník a odevzdala je vykonavateli. Ten zavolal strážce a před dárkyní mu peníze odevzdal.

„Prosím vás, a ať se mohu spolehnout,“ řekla Karolína Albertovna strážci.

Strážce se urazil, že se mu nedůvěřuje, a proto s Maslovovou jednal tak zlostně…