Vzkříšení

XXIV

Přestože Něchljudov ve věznici nepořídil, zachoval si svěží, povznesenou náladu a překypoval energií. Jel se zeptat do gubernátorovy kanceláře, zda tam nedošla zpráva o udělení milosti Maslovové. Listina tam nebyla, a proto Něchljudov hned po návratu do hotelu psal Seleninovi a advokátovi. Když měl dopisy napsány, pohlédl na hodinky. Musel už na oběd ke generálovi.

Cestou ho opět napadlo, jak asi Kaťuša přijme zprávu, že jí byla udělena milost. Kam bude poslána do vyhnanství? Jak s ní bude žít? Co Simonson? Jaký má k němu Kaťuša vztah? Vzpomněl si, jak se změnila. Vzpomněl přitom i na její minulost.

Chtěl zapomenout, vymazat všecko z paměti, zase hleděl rychle zapudit myšlenky na ni. Potom se uvidí, řekl si a začal uvažovat, co má říci generálovi.

Oběd u generála, provázený veškerým přepychem bohatých lidí a vysokých úředníků, jak byl na to Něchljudov zvyklý, byl mu zvláště milý po dlouhé době, kdy postrádal nejen přepych, ale i nejprimitivnější pohodlí.

Paní domu byla starosvětská grande dame^[63], bývalá dvorní dáma, mluvící přirozeně francouzsky a nepřirozeně rusky. Nesla se velice zpříma, a když pohybovala rukama, tiskla lokty k tělu. Chovala se s klidnou a poněkud smutnou uctivostí k muži a nesmírně laskavě k hostům, i když laskavost měla rozličné odstíny podle toho, o koho šlo. Něchljudova přijala jako svého, s oním zvláštním, jemným, nenápadným lichocením, takže se znovu dověděl o všech svých přednostech a cítil příjemné uspokojení. Dala mu na srozuměnou, že ví o jeho sice svérázném, ale čestném skutku, který ho přivedl na Sibiř, a že ho považuje za člověka výjimečného. Jemné lichocení a celý ten vybraně přepychový život v generálově domě způsobil, že se Něchljudov plně oddal požitku z krásného prostředí, chutného jídla i snadného, příjemného styku s uhlazenými lidmi svých kruhů, jako by vše, uprostřed čeho žil poslední dobu, bylo pouhým snem, z něhož se probudil k pravé skutečnosti.

Kromě členů domácnosti – generálovy dcery s mužem a pobočníka – byl u oběda ještě Angličan, dále podnikatel, majitel zlatých dolů, a gubernátor ze vzdáleného sibiřského města, který sem přijel. Všichni ti lidé byli Něchljudovovi sympatičtí.

Angličan, ruměný zdravý muž, velmi špatně mluvící francouzsky, ale zato výborně a působivě řečnící anglicky, mnoho viděl a teď zajímavě vyprávěl o Americe, Indii, Japonsku i Sibiři.

Mladý podnikatel, majitel zlatých dolů, syn prostého rolníka, v kompletním, v Londýně ušitém fraku s briliantovými knoflíčky, měl velikou knihovnu, věnoval značné částky na dobročinné účely a přidržoval se evropských liberálních názorů. Něchljudovovi byl sympatický a zajímal ho jako zcela nový a pěkný typ ušlechtilého roubu evropské kultury na zdravém selském pláněti.

Gubernátor ze vzdáleného města byl onen bývalý ředitel departmentu, o němž se tolik mluvilo, když byl Něchljudov v Petrohradě. Byl to kyprý, velmi tlustý muž s řídkými nakadeřenými vlasy a s něžnýma modrýma očima, s bílýma pěstěnýma rukama, zdobenýma prsteny, a s líbezným úsměvem. Pán domu si tohoto gubernátora vážil, protože mezi samými úplatkáři jediný nebral úplatky. Paní domu, velká milovnice hudby a velmi dobrá klavíristka, si ho vážila proto, že byl dobrý hudebník a hrával s ní na čtyři ruce. Něchljudov byl naladěn tak snášenlivě, že mu teď ani tento člověk nevadil.

Veselý, energický pobočník s modrošedou bradou, který neustále nabízel své služby, byl sympatický svou dobromyslností.

Ale nejsympatičtější byla Něchljudovovi milá mladá dvojice, generálova dcera a její muž. Generálova dcera byla nehezká, naivní mladá žena, žijící jen pro své děti. Její muž, za kterého se po dlouhém boji s rodiči vdala z lásky, liberální absolvent moskevské univerzity, skromný a inteligentní, byl ve státní službě a zabýval se statistikou, především cizorodci, jež studoval, miloval a snažil se zachránit před vymřením.

Všichni byli k Něchljudovovi přívětiví a vlídní, a nejen to, zřejmě ho rádi viděli jako nového a zajímavého člověka. Generál, který přišel k obědu ve vojenském kabátě a s bílým křížem na krku, přivítal Něchljudova jako starého známého a ihned hosty pobídl, aby si vzali předkrm a vodku. Na generálovu otázku, co dělal po návštěvě u něho, vyprávěl Něchljudov, že byl na poště, kde se dověděl, že byla udělena milost osobě, o níž se zmínil ráno, a že teď znovu prosí o povolení k návštěvě věznice.

Generál byl patrně nerad, že se u stolu mluví o úředních věcech, jen se zakabonil a nic neřekl.

„Přejete si vodku?“ obrátil se francouzsky k Angličanovi, který k němu přistoupil. Angličan se napil vodky a vykládal, že se dnes byl podívat v kostele a v továrně, ale že by ještě rád viděl etapové vězení.

„To se skvěle hodí,“ obrátil se generál k Něchljudovovi. „Můžete tam jít spolu. Napište jim propustku,“ řekl pobočníkovi.

„Kdy byste tam chtěl jet?“ otázal se Něchljudov Angličana.

„Nejraději navštěvuji věznice večer,“ řekl Angličan. „Všichni jsou doma, nedělají se žádné zvláštní přípravy, ale všecko je tak, jak je to doopravdy.“

„Ale, on to chce vidět v celé nádheře? Aťsi. Psal jsem…