Vzkříšení

LIV

Kancelář se skládala ze dvou místností. V první, kde byla velká, vyčnívající oprýskaná kamna a dvě špinavá okna, stála v jednom rohu černá míra na měření výšky trestanců a v druhém rohu visel jako obvyklá nezbytná součást každé mučírny, jako výsměch jeho učení – velký obraz Kristův. V prvním pokoji stálo několik dozorců. V druhém sedělo podle zdí v jednotlivých hloučcích nebo ve dvojicích nějakých dvacet mužů a žen a tiše rozprávěli. U okna stál psací stůl. Inspektor usedl ke stolu a nabídl Něchljudovovi židli, stojící vedle. Něchljudov se posadil a prohlížel si přítomné.

Především upoutal jeho pozornost mladý muž příjemného obličeje v krátkém žaketu. Stál před starší ženou s černým obočím a cosi jí zaníceně vykládal, provázeje svá slova posunky. Vedle něho seděl starý muž s modrými brýlemi a strnule naslouchal mladé ženě v trestaneckém obleku, kterou držel za ruku. Chlapec, žák reálky, hleděl s ustrnulým zděšeným výrazem na starého a oka z něho nespustil. Nablízku seděla v koutě milenecká dvojice. Ona byla světlovlasá, krátce ostříhaná půvabná mladičká dívka energické tváře a v moderních šatech. On byl hezký kadeřavý hoch s jemnými rysy obličeje, v gutaperčové haleně. Seděli v koutečku a šeptali si. Zřejmě ve své lásce zapomněli na celý svět. Nejblíž ke stolu seděla šedovlasá žena v černém, patrně matka. Dychtivě hleděla na mladého muže souchotinářského vzhledu, ve stejné haleně, a chtěla mu cosi říci, ale pro pláč nemohla mluvit. Znovu a znovu začínala a zase umlkala. Mladík držel bankovku, a zřejmě nevěda, co má dělat, s hněvivým výrazem ji ohýbal a muchlal. Vedle nich seděla silná, hezká růžolící dívka s vypoulenýma očima, ta měla šedivé šaty a pláštěnku. Seděla vedle plačící matky a něžně ji hladila po rameni. Vše bylo na té dívce hezké: velké bílé ruce i nakrátko ostříhané vlnité vlasy, silný nos i rty. Ale nejkouzelnější byly hnědé, beránčí, dobrotivé, upřímné oči. Její krásné zraky se odpoutaly od matčina obličeje ve chvíli, kdy vstoupil Něchljudov, a setkaly se s jeho pohledem. Ale vzápětí se odvrátila a něco říkala matce. Poblíž dvojice milenců seděl rozježený černý muž a cosi zlostně vykládal bezvousému návštěvníkovi, vypadajícímu na sektáře. Něchljudov se posadil vedle inspektora a napjatě a zvědavě se rozhlížel. Vyrušil ho malý, hladce ostříhaný chlapec, který k němu přišel a ptal se tenkým hláskem:

„Na koho čekáte?“