Vzkříšení

XI

Když byla žaloba dočtena, obrátil se předseda po úřadě s přísedícími ke Kartinkinovi s výrazem, jenž zjevně pravil: nyní se už všechno bezpečně dovíme do nejmenších podrobností.

„Rolníku Simone Kartinkine,“ začal, skláněje se nalevo.

Simon Kartinkin vstal, připažil a nachýlil se celým tělem kupředu a pořád tiše pohyboval čelistmi.

„Jste obžalován, že jste 17. ledna roku 188* za spoluúčasti Jevfimie Bočkovové a Jekatěriny Maslovové odcizil obchodníku Smělkovovi z kufru peníze a pak jste přinesl otrušík a přemluvil jste Jekatěrinu Maslovovou, aby dala Smělkovovi do alkoholu jed, který způsobil jeho smrt. Doznáváte se?“ pravil předseda a sklonil se napravo.

„To vůbec ne, my přeci máme sloužit hostům…“

„To nám řeknete potom. Doznáváte se?“

„Vůbec ne, prosím. Jenom jsem…“

„Potom to řeknete. Doznáváte se?“ klidně, leč pevně opakoval předseda.

„To nemůžu, protože…“

Soudní vykonavatel opět přiskočil k Simonu Kartinkinovi a tragickým šeptem ho zarazil.

Předseda, jehož výraz pravil, že tato věc je nyní odbyta, posunul loket ruky, v níž držel listinu, a obrátil se k Jevfimii Bočkovové.

„Jevfimie Bočkovová, jste obžalována, že jste 17. ledna 188* v hotelu Mauretánie společně se Simonem Kartinkinem a Jekatěrinou Maslovovou odcizila obchodníku Smělkovovi z kufru peníze a prsten, pak jste se o lup rozdělili, a abyste zahladili stopy zločinu, dali jste obchodníku Smělkovovi jed, který způsobil jeho smrt. Doznáváte se?“

„Já jsem nic neudělala,“ rázně a pevně začala obžalovaná. „Já jsem ani nebyla v pokoji… Až když tam přišla ta coura, ta to všecko provedla.“

„To nám řeknete potom,“ opět řekl stejně jemně a pevně předseda. „Tedy se nedoznáváte?“

„Já jsem ty peníze nevzala a žádnému jsem nedávala pití, já jsem ani do pokoje nepřišla. Být tam, tak bych ji byla vyhodila.“

„Nedoznáváte se?“

„Nikdy.“

„Velmi dobře.“

„Jekatěrino Maslovová,“ promluvil předseda k třetí obžalované, „jste obžalována, že když jste přijela z nevěstince do hotelu Mauretánie s klíčem od kufru obchodníka Smělkova, odcizila jste z tohoto kufru peníze a prsten,“ odříkával jako naučenou úlohu, skláněje přitom ucho k přísedícímu po levé straně, který mu sděloval, že podle seznamu věcí doličných chybí sklenička. „Odcizila jste z kufru peníze a prsten,“ opakoval předseda, „rozdělili jste si lup mezi sebou, a když jste opětovně přijela s obchodníkem Smělkovem do hotelu Mauretánie, nechala jste ho vypít alkohol obsahující jed, který způsobil jeho smrt. Doznáváte se?“

„Nic jsem neudělala,“ začala rychle. „Jak jsem to říkala už prve, tak to říkám znova. Nic jsem nevzala, nevzala a nevzala, a ten prsten mi dal sám…“

„Neuznáváte se vinnou odcizením dvou tisíc pěti set rublů?“ řekl předseda.

„Povídám, nevzala jsem nic než těch čtyřicet rublů.“

„Nuže, a k tomu, že jste obchodníku Smělkovovi dala do alkoholu prášek, se doznáváte?“

„To ano. Jenže jsem myslela, jak mi řekli, že je pro spaní, že mu po něm nic nebude. Nic takového jsem nemyslela a nechtěla. Jako že je Bůh nade mnou, nechtěla.“

„Tedy se nedoznáváte k tomu, že jste obchodníku Smělkovovi odcizila peníze,“ ozval se předseda. „Ale doznáváte se, že jste mu dala prášek?“

„To ano, jenže jsem myslela, že je pro spaní. Dala jsem mu ho jenom proto, aby usnul. Víc mi o nic nešlo.“

„Velmi dobře,“ pravil předseda, zřejmě spokojen s dosaženými výsledky. „Vyprávějte tedy, jak to bylo,“ řekl, opřel se zády a dal obě ruce na stůl. „Povězte všecko, jak to bylo. Můžete si upřímným doznáním usnadnit své postavení.“

Maslovová stále hleděla zpříma na předsedu a mlčela.

„Vypravujte, jak to bylo.“

„Jak to bylo?“ najednou začala rychle. „Přijela jsem do hotelu, zavedli mě do pokoje, on byl tam a už byl hodně opilý.“ S výrazem nesmírné hrůzy, s vytřeštěnýma očima pronášela slovo on. „Chtěla jsem jít pryč, ale nepustil mě.“

Odmlčela se, jako by byla ztratila nit vyprávění anebo si vzpomněla na něco jiného.

„A co bylo potom?“

„Co by bylo? Potom jsem tam nějakou dobu zůstala a pak jsem jela domů.“

V té chvíli se náměstek státního zástupce trochu nadzvedl, křečovitě opřen o loket.

„Přejete si položit otázku?“ řekl předseda, a když náměstek přikývl, dal mu gestem najevo, že mu postupuje právo na otázky.

„Rád bych se zeptal: znala se obžalovaná se Simonem Kartinkinem už dříve?“ pravil náměstek státního zástupce, aniž o Maslovovou okem zavadil.

Po těch slovech stáhl rty a zamračil se.

Předseda opakoval otázku. Maslovová ustrašeně vzhlédla k náměstkovi.

„Se Simonem? Znala,“ řekla.

„Teď bych ještě rád věděl, jak vypadala tato známost obžalované s Kartinkinem. Stýkali se často?“

„Známost? Žádná známost. Posílal pro mne, když tam měli hosty,“ odvětila Maslovová, neklidně těkajíc zrakem z náměstka na předsedu a naopak.

„Rád bych věděl, proč Kartinkin zval k hostům výhradně Maslovovou, a ne jiná děvčata,“ s přimhouřenýma očima, přitom s letmým, mefistofelsky záludným úsměvem řekl náměstek státního zástupce.

„Nevím. Co já vím?“ ozvala se Maslovová, ulekaně se rozhlédla a na okamžik spočinula pohledem na Něchljudovovi. „Zval, koho chtěl.“

Snad mě nepoznala, pomyslel si Něchljudov s hrůzou a cítil, jak se mu krev hrne do tváře. Ale Maslovová ho od ostatních nerozeznala, hned se zas otočila a opět s ustrašeným výrazem upírala oči na náměstka.

„Obžalovaná tedy popírá, že by byla měla s Kartinkinem nějaké důvěrné styky? Velmi dobře. Dalších otázek nemám.“

A náměstek státního zástupce dal vzápětí loket ze stolku dolů a něco si zapisoval. Ve skutečnosti si nezapisoval nic, jenom obtahoval perem písmenka na lístku, ale viděl, jak to dělávají státní zástupci a advokáti, že totiž si po rafinované otázce vpisují do své řeči poznámku, která má rozdrtit odpůrce.

Předseda se neobrátil k obžalované hned, neboť se mezitím ptal obrýleného přísedícího, zda souhlasí se zněním otázek, jež byly už předem připraveny a vypsány.

„Co bylo dál?“ pokračoval předseda ve výslechu.

„Přijela jsem domů,“ pokračovala Maslovová už směleji a hleděla jen a jen na předsedu. „Dala jsem madam peníze a šla jsem spát. Sotva jsem usnula, vzbudila mě Berta, to je jedna naše slečna, a říkala: ‚Běž, ten tvůj obchodník už je zase tady.‘ Nechtěla jsem, ale madam mi poručila. On…“ Opět s patrnou hrůzou vyslovila zájmeno on. „On pořád častoval naše děvčata, pak si chtěl ještě objednat pití, ale došly mu peníze. Madam mu nechtěla dát na úvěr. Tak mě poslal do hotelu. A řek mi, kde jsou peníze a kolik mám s sebou vzít. Jela jsem tam.“

Předseda si v té chvíli šeptal s přísedícím vlevo a neslyšel, co Maslovová říká, ale aby ukázal, že slyšel vše, opakoval její poslední slova.

„Jela jste tam. No a dál?“

„Přijela jsem a udělala všecko, jak mi poručil. Šla jsem do pokoje. Nešla jsem tam sama, ale vzala jsem s sebou taky Simona Michajloviče a ji,“ řekla a ukázala na Bočkovovou.

„Lže, já tam vůbec nebyla…“ užuž spustila Bočkovová, ale zarazili ji.

„Před nimi jsem vzala čtyři desítky,“ pokračovala Maslovová. Mračila se a na Bočkovovou ani nepohlédla.

„No a nevšimla si obžalovaná, když si brala čtyřicet rublů, kolik tam bylo peněz?“ znova se otázal náměstek.

Maslovová sebou trhla, jakmile se k ní obrátil. Nevěděla co a jak, ale tušila, že to s ní myslí zle.

„Já je nepočítala. Viděla jsem, že tam jsou samé stovky.“

„Obžalovaná viděla storublovky. Další otázku nemám.“

„No a co, přivezla jste peníze?“ vyslýchal předseda dál, dívaje se na hodinky.

„Ano.“

„A co potom?“ tázal se předseda.

„A potom mě on vzal s sebou,“ řekla Maslovová.

„No a jakpak jste mu dala do nápoje prášek?“ ptal se předseda.

„Jak? Vysypala jsem ho do koňaku a dala jsem mu ho.“

„Pročpak jste mu ho dávala?“

Těžce, zhluboka vzdychla a neodpovídala.

„Pořád mě nechtěl pustit,“ řekla po chvíli. „Bylo s ním hrozné trápení. Šla jsem na chodbu a povídám Simonovi Michajloviči, kdyby mě už pustil, že jsem unavená. A Simon Michajlovič povídal: ‚My už ho taky máme dost. Chcem mu dát prášek pro spaní. Usne a pak půjdeš.‘ Řekla jsem: ‚Dobře.‘ Myslela jsem, že ten prášek je neškodný. Tak mi dal ten sáček. Šla jsem do pokoje a on tam ležel za španělskou stěnou a hned si poručil koňak. Vzala jsem se stolu láhev toho nejlepšího koňaku, nalila do dvou sklenic, sobě a jemu, a jemu jsem do sklenice nasypala prášek a dala mu ji. Copak bych mu ji byla dala, kdybych to tušila?“

„No, a jak jste přišla k tomu prstenu?“ tázal se předseda.

„Prsten mi sám dal.“

„A kdypak vám ho dal?“

„Ale když jsme přijeli do hotelu, chtěla jsem pryč, a on mě uhodil do hlavy, až mi zlomil hřeben. Já jsem se rozzlobila a chtěla jsem odejít. On si sundal prsten a dal mi ho, abych nikam nechodila,“ pravila Maslovová.

V té chvíli se náměstek státního zástupce zase zvedl a pořád s tím líčeně naivním výrazem žádal, aby směl položit ještě několik otázek, a jakmile dostal svolení, schýlil hlavu nad vyšívaným límcem a tázal se:

„Rád bych věděl, jak dlouho se obžalovaná zdržela v pokoji u obchodníka Smělkova.“

Na Maslovovou opět padl strach a neklidně bloudila zrakem od náměstka k předsedovi. „To si nepamatuju,“ řekla chvatně.

„No, a nepamatuje si obžalovaná, zda se někde v hotelu nestavila, když odešla od Smělkova?“

Maslovová se zamyslela.

„Stavila jsem se ve vedlejším pokoji, co nebyl obsazený,“ řekla.

„Proč jste se tam stavila?“ pravil náměstek a v zápalu se obrátil přímo k ní.

„Šla jsem se upravit a čekala jsem tam na drožku.“

„A byl v pokoji s obžalovanou Kartinkin, či nikoli?“

„Taky přišel.“

„A proč přišel?“

„Po obchodníkovi zbyl koňak, tak jsme se spolu napili.“

„Á, napili se spolu. Velmi dobře.“

„A zdalipak obžalovaná mluvila se Simonem a o čem?“

Maslovová se pojednou zamračila, zrudla a rychle řekla:

„Co jsem mluvila? Nic jsem nemluvila. Co bylo, to už jsem řekla a nic víc nevím. Dělejte se mnou, co chcete. Nic jsem neudělala, a dost.“

„Další otázky nemám,“ řekl náměstek předsedovi. Toporně povytáhl ramena a rychle si vpisoval do konceptu své řeči doznání obžalované, že byla se Simonem ve volném pokoji.

Nastalo ticho.

„Chcete ještě něco říci?“

„Už jsem všecko řekla,“ pravila s povzdechem a usedla.

Hned nato si předseda něco zapsal do listiny, vyslechl, co mu šeptem sděloval přísedící vlevo, a pak ohlásil desetiminutovou přestávku, rychle vstal a vyšel ze síně. Předseda a přísedící vlevo, velký vousatý muž s dobráckýma očima, se totiž dohadovali proto, že přísedící byl stižen slabou žaludeční nevolností a rád by si byl provedl masáž a vzal si kapky. To také sdělil předsedovi a na jeho prosbu byla ohlášena přestávka.

Po soudcích vstali i porotci, advokáti a svědci a v blahém vědomí, že už udělali kus důležité práce, začali přecházet sem a tam. Něchljudov šel do poradní síně a sedl si k oknu.