Vzkříšení

III

Zatímco Maslovová, utrmácená dlouhou cestou, docházela se strážnými k budově okresního soudu, onen synovec jejích pěstounek, kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov, který ji kdysi svedl, ještě ležel ve zválené, vysoké pérované posteli s péřovou matrací. Rozepjal si límec u čisté holandské noční košile s nažehlenými záhyby na prsou a kouřil cigaretu. Hleděl strnule před sebe a uvažoval, co má nyní udělat a co bylo včera.

Při vzpomínce na včerejší večer u Korčaginových, bohatých a věhlasných lidí, s jejichž dcerou se podle všeobecné domněnky měl oženit, vzdychl, a odhodiv dokouřenou cigaretu, chtěl si vzít ze stříbrného pouzdra další, ale rozmyslel si to, svěsil hladké bílé nohy z postele, nahmatal jimi trepky, přehodil si přes plná ramena hedvábný župan a rychlým těžkým krokem šel do převlékárny, umístěné vedle ložnice a cele prosycené umělou vůní toaletních přípravků, kolínské vody, pomády a parfému. Tam si zvláštním práškem vyčistil zuby, na mnoha místech plombované, vypláchl si ústa aromatickou vodičkou a pak se začal důkladně umývat a třít několika ručníky. Když si umyl voňavým mýdlem ruce, pečlivě si vyčistil kartáčkem dlouhé nehty a omyl si ve velkém mramorovém umyvadle obličej a tlustý krk, šel ještě do třetí místnosti vedle ložnice, kde měl připravenou sprchu. Opláchl si studenou vodou bílé svalnaté tělo obložené tukem, utřel se osuškou, vzal si čisté vyžehlené prádlo a boty, naleštěné jako zrcadlo, a posadil se k toaletnímu stolku, aby si dvěma kartáči učesal krátký, kadeřavý černý vous a zvlněné, vpředu prořídlé vlasy.

Všechny věci, kterých používal, všechny součásti jeho oděvu – prádlo, šaty, obuv, kravaty, jehlice a knoflíčky – byly nejlepší a nejdražší jakosti, nenápadné, jednoduché, trvanlivé a hodnotné.

Něchljudov si vzal ze spousty kravat a jehlic první, jež se mu namanula (kdysi mu to bylo nové a bavilo ho to, nyní mu bylo všecko lhostejné), oblékl si vykartáčované šaty, které měl připravené na židli, a byť ne zcela svěží, ale čistý a navoněný vešel do dlouhé jídelny, kde včera tři sluhové vyleštili parkety a kde stál obrovský dubový příborník a stejně velký rozkládací stůl s vyřezávanými, široce roztaženými nožkami v podobě lvích tlap, působící majestátním dojmem. Na stole, pokrytém jemným škrobeným ubrusem s velkými monogramy, stála stříbrná konvice s vonící kávou, stříbrná cukřenka, konvička se svařenou smetanou a košíček s čerstvými houskami, suchary a piškoty. Vedle příboru ležela došlá pošta, noviny a poslední číslo Revue des deux Mondes. Něchljudov se zrovna chtěl pustit do čtení dopisů, když dveřmi z chodby vplula starší tělnatá žena ve smutečních šatech a v krajkovém čepečku, který jí zakrýval rozlezlou pěšinku ve vlasech. Byla to panská nebožky Něchljudovovy matky, nedávno zesnulé v tomto bytě, Agrafena Petrovna, jež teď zůstala u syna jako hospodyně. Strávila s Něchljudovovou matkou porůznu asi deset let v cizině a měla panské vzezření i panské způsoby. Žila u Něchljudovových od dětství a pamatovala Dmitrije Ivanoviče ještě jako Mítěnku.

„Dobré jitro přeji, Dmitriji Ivanoviči.“

„Buďte zdráva, Agrafeno Petrovno. Co nového?“ otázal se Něchljudov zvesela.

„Přišlo psaní od paní kněžny nebo od princezny, nevím. Panská ho přinesla už dávno. Čeká u mne,“ pravila Agrafena Petrovna s významným úsměvem, podávajíc knížeti dopis.

„Dobře, hned,“ řekl Něchljudov, vzal si dopis, a jelikož zpozoroval úsměv Agrafeny Petrovny, zamračil se.

Úsměv znamenal, že psaní je od princezny Korčaginové, s kterou se podle mínění Agrafeny Petrovny chtěl Něchljudov oženit. Ta domněnka, vyjádřená úsměvem Agrafeny Petrovny, byla Něchljudovovi nepříjemná.

„Tak já jí řeknu, aby počkala…“ Agrafena Petrovna nejdřív uchopila stolní smetáček, ležící na nesprávném místě, dala jej jinam a vyplula z jídelny.

Něchljudov rozlepil navoněný dopis, který mu odevzdala Agrafena Petrovna, a dal se do čtení.

„Konám povinnost, kterou jsem si uložila, že totiž budu Vaší pamětí,“ bylo napsáno na listu tuhého šedého papíru s vroubkovanými okraji ostrým, ale rozmáchlým písmem, „a připomínám Vám, že 28. dubna, tj. dnes, máte být u porotního soudu, a tudíž se naprosto nemůžete jet s námi a s Kolosovem podívat na obrazy, jak jste včera s lehkomyslností Vám vlastní slíbil; a moins que vous ne soyez disposé a payer a la cour d’assises les 300 roubles d’amende, que vous vous refusez pour votre cheval^[2], za to, že jste se nedostavil včas. Vzpomněla jsem si na to včera, sotva jste odešel. Tedy nezapomeňte.

Princezna M. Korčaginová“

Na druhé straně byla douška:

„Maman vous fait dire que votre couvert vous attendra jusqu’a la nuit. Venez absolument a quelle heure que cela soit.^[3]

M.K.“

Něchljudov se zaškaredil. Psaníčko navazovalo na důmyslnou práci, kterou si s ním dávala princezna Korčaginová už dva měsíce a která záležela v tom, že ho s ní spoutávala neviditelnými vlákny stále víc a víc. Ale Něchljudov měl kromě obvyklé nerozhodnosti k ženitbě, jíž trpívají muži už nikoli nejmladší a ne zrovna vášnivě zamilovaní, ještě jinou vážnou příčinu, pro kterou teď nemohl učinit nabídku k sňatku, i kdyby se byl odhodlal. Ta příčina nevězela v tom, že před desíti lety svedl Kaťušu a opustil ji, na to už dávno zapomněl a nepokládal to za překážku v ženění; příčina byla v tom, že měl v té době poměr s vdanou ženou, jejž sice teď přerušil, ale ona jej za přerušený dosud neuznávala.

Něchljudov byl vůči ženám velice plachý, ale právě proto si ho ta vdaná žena zatoužila podmanit. Byla to paní maršálka šlechty v okrese, kam Něchljudov jezdil k volbám. Spoutala Něchljudova svazkem, jenž ho každým dnem strhoval víc a víc a zároveň ho víc…