Kreutzerova sonáta

XVII

Tak jsme tedy žili, vážený pane. Náš vztah byl stále nepřátelštější. A nakonec jsme došli tak daleko, že naše nepřátelství nevyvolávala už rozdílnost názorů, ale že právě nepřátelství plodilo naši názorovou rozdílnost. Ať řekla ona cokoli, já už předem nesouhlasil – a ona postupovala stejně.

Ve čtvrtém roce manželství jsme oba nějak samosebou usoudili, že nejsme s to se navzájem chápat. Zanechali jsme jakýchkoli pokusů o nějakou definitivní dohodu. O těch nejprostších věcech, zejména o dětech jsme setrvávali neměnně na svých stanoviscích. Dnes si uvědomuji, že mi nějak zvlášť nezáleželo na názorech, abych od nich nemohl ustoupit. Ale ona byla opačného názoru a ustoupit by znamenalo ustoupit jí. A to jsem nemohl. Ona také ne. Zřejmě soudila, že je přede mnou vždycky v právu, kdežto já byl ve svých vlastních očích vždycky čistý jako lilie. O samotě jsme byli buď odsouzeni k mlčení nebo k rozhovorům, které podle mého soudu asi mezi sebou vedou zvířata. – Kolik je hodin? Půjdeme spát. Co je k obědu? Kam pojedeme? Co píšou v novinách? Pošleme pro doktora! Mášu bolí v krku. – Stačilo, abychom o vlásek vybočili z tohoto děsivě zúženého okruhu, a došlo k výbuchu. Projevovali jsme si vzájemnou nenávist kvůli kávě, ubrusu, kočáru, za vynesenou kartu, a to všechno byly věci, které pro žádného z nás neměly důležitost. Ve mně ovšem vřela občas přímo strašlivá nenávist vůči ní! Když jsem třeba viděl, jak si nalévá čaj, jak pokyvuje nohou nebo zvedá lžíci k ústům, jak srká, jak do sebe vlévá tekutinu, nenáviděl jsem ji právě za to, jako by šlo o ten nejhorší přečin. Tenkrát jsem nepostřehl, že ty nápory vzteku se ve mně probouzejí naprosto pravidelně a rytmicky, stejně jako ona údobí, která jsme nazývali láskou. Období lásky, období vzteku, energické údobí lásky, dlouhé údobí vzteku, mnohem slabší projevy lásky, krátké údobí vzteku. Tenkrát jsme netušili, že ta láska i zloba jsou stejný živočišný cit – jednou rub, podruhé líc. Kdybychom byli chápali svou situaci, byl by to ovšem strašný život, ale my jsme to nechápali a byli jsme slepí. V tom je záchrana člověka i jeho trest – když vede tak neuspořádaný život, že může zamlžit své okolí, aby neviděl, jak ubohá je jeho situace. Tak jsme to dělali i my. Ona se snažila zapomenout na všechno v návalu domácích prací, starostí se zařízením, s oblečením pro sebe i…