Kreutzerova sonáta

III

„Tak vám to tedy povím… Opravdu o to stojíte?“

Opakoval jsem, že velmi. Odmlčel se, přejel si rukama po obličeji a začal:

„Když mám vyprávět, musím začít úplně od začátku. Musím povědět, jak a proč jsem se oženil a jaký jsem byl před sňatkem.

Až do svatby jsem žil jako všichni lidé z našich kruhů. Jsem statkář a kandidát univerzity a býval jsem maršálek šlechty. Až do sňatku jsem žil jako všichni, vedl jsem prostopášný život a jako všichni lidé našich společenských vrstev jsem byl přesvědčen, že takový rozmařilý život je naprosto správný. O sobě jsem soudil, že jsem pohledný a naprosto mravný muž. Nebyl jsem žádný svůdce, neměl jsem zvrácené sklony, nedělal jsem z toho cíl života, jako to dělali mnozí mí vrstevníci, ale oddával jsem se své zhýralosti se vší počestností, slušně a v zájmu zdraví. Vyhýbal jsem se ženám, které mne mohly připoutat dítětem nebo svou náklonností. Je ostatně docela možné, že se vyskytly i ty děti, i ty náklonnosti, ale já se tvářil, že nic nevidím. A právě to jsem považoval za mravné, dokonce jsem byl na to pyšný.“

Zarazil se a vydal svůj zvuk – zřejmě ho vyluzoval vždycky, kdykoli ho napadla nějaká nová myšlenka.

„Ale to přece je to největší darebáctví,“ vykřikl. „Neřest přece neplatí ve smyslu tělesném, vždyť žádná tělesná nevázanost není neřestná. Skutečná neřestnost je právě v tom, když se osvobodíme od mravních závazků vůči ženě, se kterou vst…