Kreutzerova sonáta

XI

Tak se žení všichni, a tak jsem se oženil i já. A potom začal ten opěvovaný měsíc líbánek. Kolik podlosti je v pouhém názvu!“ zasyčel vztekle. „Jednou jsem v Paříži obcházel všelijaké podívané a plakát mě také přilákal na jednu atrakci – na ženu s plnovousem a na mořského psa. Byl to docela obyčejný mužský v dekoltovaných dámských šatech a pes, oblečený v mroží kůži, který plaval ve vaně. Zajímavé to nebylo ani trochu. Ale na odchodu mě uctivě vyprovázel majitel. Před vchodem se obrátil k obecenstvu, ukázal na mne a řekl: Zeptejte se tady pána, jestli to stojí za podívanou! Jen račte dál, jen račte dál, vstupné jeden frank! Styděl jsem se přiznat, že to za podívanou nestojí, a majitel s tím zřejmě počítal. Tak to asi bývá i s těmi, kdo prožili veškerý hnus líbánek a nechtějí druhé lidi zklamat. Já také nikomu nezpůsobil podobné zklamání, ale teď nenalézám důvod, proč nemluvit pravdu. Soudím dokonce, že je to nutné. Je to nejapná, hanebná, hnusná, ubohá a hlavně nudná věc, strašně nudná! Poněkud se to podobá stavu, který jsem prožíval, když jsem se učil kouřit – zvedal se mi žaludek a z úst mi tekly sliny, ale já je polykal a tvářil se, že je to dokonce příjemné. I zde, stejně jako u kouření se blažený pocit dostaví mnohem později – pokud se dostaví vůbec. Manželé musí v sobě tuto neřest vypěstovat, aby ji později vychutnávali jako rozkoš.“

„Jakou neřest?“ zeptal jsem se. „Vždyť mluvíte o té nejpřirozenější lidské vlastnosti.“

„O nejpřirozenější vlastnosti?“ řekl. „O nejpřirozenější vlastnosti? Nikoli, já naopak prohlašuji, že jsem došel k názoru, že to je ne… přirozené. Ano, zcela ne… přirozené. Zeptejte se dětí, zeptejte se nezkažené dívky. Má sestra se jako velmi mladé děvče provdala za floutka, který byl dvakrát starší než ona. Dobře se pamatuji, jak nás tenkrát překvapilo, když o svatební noci od něho celá bledá s pláčem utekla, třásla se po celém těle a tvrdila, že ani za nic, ani za nic se k němu nevrátí, že dokonce ani nemůže opakovat, co na ní chtěl.

Vy tvrdíte, že to je přirozené! Přirozené to je. A je to radostné, snadné, příjemné a od samého počátku na tom není nic hanebného. A u nás je to naopak odporné, hanebné, bolestné. Ne, to není nic přirozeného! A nezkažená dívka bude k tomu vždycky cítit odpor, o tom jsem se přesvědčil.“

„Ale prosím vás,“ přerušil jsem ho, „jak by tedy pokračoval lidský rod?“

„Ovšem, ovšem, jen aby ten lidský rod nevyhynul!“ řekl se zlostnou ironií, jako by tu nejsvědomitější námitku, která je mu tak dobře známa, právě očekával. „Jen hlásejte omezení porodnosti ve jménu toho, aby se angličtí lordi mohli obzírat, a bude to dovoleno. Hlásejte omezení porodnosti ve jménu toho, aby lidé užili více rozkoše, a bude to dovoleno. Ale stačí, abyste jenom špitl, že by porodnost měla být omezena ve jménu mravnosti, a uvidíte, jaký se strhne pokřik. Jen aby nevymřel lidský rod – a to všechno jenom proto, že pár desítek lidí nechce žít jako dobytek. Ale promiňte mi, prosím. To světlo mi vadí, mohl bych je zastřít?“ řekl a ukázal na lucernu.

Odpověděl jsem, že mi na tom nezáleží, a on kvapně – tak jako dělal všechno – vylezl na sedadlo a zatáhl vlněnou záclonku.

„Ale kdyby to, co vy prohlašujete, přijali všichni za svůj zákon, pak by lidstvo skutečně vyhynulo,“ namítl jsem.

Odpověděl až po chvíli.

„Ptáte se, jak by pokračoval lidský rod?“ řekl, usedl proti mně, široce roztáhl kolena a v hlubokém předklonu se o ně opřel lokty. „A proč by vlastně měl lidský rod vůbec pokračovat?“

„Jak to? Jinak bychom přece nebyli.“

„A proč bychom měli být?“

„Jak to – proč? Přece abychom žili.“

„A proč máme žít? Jestliže neexistuje cíl, jestliže je nám dán pouze život pro život, pak není proč žít. A jestliže je tomu tak, pak Schopenhauer i Hartmann, a také všichni buddhisti mají naprostou pravdu. Jestliže ovšem život má svůj cíl, pak je jasné, že musí skončit, jakmile bude cíle dosaženo. Jinak to být nemůže,“ řekl s viditelným rozčílením – byl zřejmě na svou myšlenku velmi pyšný. „Jinak to být nemůže. Uvědomte si toto: jestliže cílem lidstva je blaho, dobro, láska, jak je vám libo – jestliže …