Kreutzerova sonáta

XXII

Celý den jsem s ní tenkrát nepromluvil, nedokázal jsem to. Probouzela ve mně takovou nenávist vůči sobě, že jsem se sám sebe bál. U oběda se mne před dětmi zeptala, kdy odjíždím. Chystal jsem se, že v příštím týdnu odjedu na venkov. Řekl jsem datum. Zeptala se, zda nepotřebuji něco na cestu. Neodpověděl jsem a mlčky jsem seděl u stolu, pak jsem rovněž beze slova odešel do pracovny. V poslední době nikdy do mého pokoje nevkročila, zejména v těchto hodinách. Ležel jsem v pracovně a vztekal jsem se. Náhle jsem zaslechl známý krok. A napadla mne strašlivá, nejapná myšlenka, že stejně jako žena Uriášova chce zatajit svůj dovršený hřích, a proto jde ke mně v tak nezvyklou hodinu. Opravdu jde ke mně? myslel jsem si a poslouchal jsem, jak se její kroky přibližují. Půjde-li ke mně, znamená to, že mám pravdu, říkal jsem si. A v mém nitru se bouřila nevyslovitelná nenávist vůči ní. Kroky zněly stále blíž. Neprojde kolem dveří do sálu? Ne, dveře zavrzaly, objevila se její vysoká, krásná postava, v obličeji a v očích měla nesmělost a podlézavost, které chtěla utajit, ale já to viděl a dobře jsem rozuměl. Div jsem se nezalkl, jak dlouho jsem zadržoval dech. Nespustil jsem z ní oči – vzal jsem do ruky pouzdro s cigaretami a zapálil jsem si.

Tak co to znamená, přijde ti návštěva a ty kouříš, řekla, usedla vedle mne na pohovku a opřela se o mne. Uhnul jsem, abych se jí nedotýkal.

Mrzí tě, že chci v neděli hrát, viď? řekla.

Vůbec mě to nemrzí, odpověděl jsem.

Copak to nevidím?

To ti tedy blahopřeji. Já nevidím vůbec nic, leda to, že se chováš jako běhna…

Jestli chceš být sprostý jako drožkář, tak půjdu.

Jen si jdi, ale říkám ti jednu věc: jestli tobě nezáleží na cti rodiny, tak mně nezáleží na tobě, (tebe vem čert), ale na rodině.

Co tím myslíš?

Táhni, proboha, ať tě nevidím!

Snad se jen tvářila, že nechápe, o čem mluvím, nebo to opravdu nepochopila, ale urazila se a rozzlobila. Vstala, ale hned neodešla – zastavila se uprostřed pokoje.

Jsi skutečně nemožný, začla. Ty máš povahu, se kterou by se ani anděl nesnesl. A jako obvykle – aby mne bodla co nejbolestněji – připomněla mi, jak jsem jednal se sestrou (kdysi jsem se rozčílil a osopil jsem se na vlastní sestru; žena věděla, že mě to mrzí, a právě do toho bolavého místa mě zasáhla). Teď už mě u tebe nepřekvapí vůbec nic, řekla.

Ano, urazit, ponížit, zahanbit, udělat ze mne viníka, řekl jsem si a náhle mne popadl takový vztek, jaký jsem nikdy dřív nepoznal.

V první chvíli jsem dostal chuť vyjádřit nějak fyzicky tu zlobu. Vyskočil jsem a zamířil k ní. Ale vzpomínám si, že v témž okamžiku, kdy jsem vyskočil, jsem si uvědomil své pocity a zeptal se sám sebe, zda je to dobré, ale hned jsem si odpověděl, že je to namístě, že ji to poděsí, a tak jsem nekladl odpor svému vzteku, naopak, ještě jsem jej v sobě rozněcoval a radoval se z toho, jak se rozpaluji stále víc.

Táhni, nebo tě zabiju! vykřikl jsem, přistoupil jsem k ní a uchopil ji za ruku. Záměrně jsem přitom zesílil hlas. Vypadal jsem asi strašně, protože strnula a dokonce ani neměla sílu odejít, jenom opakovala:

Co to děláš, Vasjo, co je s tebou?

Jdi pryč! zařval jsem ještě víc. Ty jediná mě můžeš dohnat k šílenství. Neručím za sebe!

Poskytl jsem volnost svému bláznění a opájel jsem se tím – zatoužil jsem udělat ještě něco neobyčejného, co by dokázalo vyšší stupeň mé zběsilosti. Ovládla mě strašlivá touha ji zbít, zabít ji, ale věděl jsem, že to udělat nemohu, abych však přece jen dal průchod svému šílenství, popadl jsem ze stolu těžítko, ještě jednou jsem vykřikl a praštil těžítkem o zem, těsně vedle ní. Mířil jsem velmi dobře, abych se minul. Obrátila se, ale mezi dveřmi se zastavila. V témž okamžiku, kdy to ještě viděla (udělal jsem to proto, aby to viděla), jsem bral ze stolu různé předměty, svícny, kalamář, tloukl jsem s nimi o zem a křičel:

Jdi pryč! Táhni! Neručím za sebe!

Odešla – a já ovšem ihned přestal.

Za hodinu se dostavila chůva a řekla, že milostivá paní dostala hysterický záchvat. Když jsem za ní přišel, vzlykala, smála se, nebyla s to promluvit a třásla se po celém těle. Nepřetvařovala se, byla skutečně nemocná.

K ránu se uklidnila a pod vlivem oněch citů, kterým jsme říkali láska, jsme se usmířili.

Když jsem se jí ráno po našem smíření přiznal, že jsem na ni žárlil kvůli Truchačevskému, vůbec ji to neuvedlo do rozpaků a naprosto přirozeně se tomu zasmála. I ji překvapila ta možnost, že by ji upoutal takový muž, jak se vyjádřila.

Copak může slušná žena oceňovat na takovém muži něco jiného než požitek z hudby? Ale jestli si přeješ, už se s ním víckrát nesetkám, řekla. Ani v neděli, ačkoli jsme už sezvali známé. Napíšeš mu, že stůňu, a hotovo. Jediná věc je na tom nepříjemná – někdo by si mohl myslet, že je ten pán nebezpečný – hlavně by si to mohl myslet on sám. A já jsem příliš hrdá než abych mu něco takového dovolila.

Ale ona opravdu nelhala, věřila tomu, co říká. Doufala, že těmi slovy probudí v sobě opovržení, že se před ním zaštítí, ovšem nepodařilo se jí to. Všechno se spiklo proti ní, hlavně ta prokletá hudba. Tím také všechno skončilo. V neděli se shromáždili hosté a oni dva hráli znovu.