Kreutzerova sonáta

I

Bylo to brzy z jara. Cesta trvala už druhý den. Do vozu přistupovali lidé, kteří jeli na krátkou vzdálenost, a znovu vystupovali, jen my tři jsme cestovali společně už od první stanice: já, pak starší, nehezká dáma utrápeného obličeje, v čapce a v plášti pánského střihu, kuřačka, její známý, hovorný muž kolem čtyřicítky, pečlivě vybavený novými zavazadly, a potom ještě jakýsi pán, který se držel stranou; byl ještě mladý – bylo zřejmé, že zvlněné vlasy mu zbělely předčasně –, menší postavy, prudkých gest a nepřirozeně lesklých očí, které ustavičně těkaly z místa na místo. Měl na sobě starý plášť s beránčím límcem, ušitý prvotřídním krejčím a vysokou beranici. Kdykoli si rozepnul plášť, zahlédl jsem vestu a vyšívanou ruskou košili. Měl ještě jednu zvláštnost – občas totiž vydával podivné zvuky, podobné zakašlání nebo náznaku smíchu, který je vzápětí přerušen.

Po celou dobu se úzkostlivě vyhýbal jakémukoli styku a seznámení s cestujícími. Pokud na něho soused promluvil, odpověděl krátce a stroze, a buď četl nebo se díval z okna a kouřil, jindy si vyndal jídlo ze starého tlumoku, pil čaj nebo jedl.

Měl jsem dojem, že je tou osamělostí sklíčen a několikrát jsem se pokusil o rozhovor, ale kdykoli se naše zraky setkaly – a to se stávalo velmi často, protože jsme seděli šikmo proti sobě – pokaždé se odvrátil a zahleděl se do knihy nebo se díval z okna.

K večeru druhého dne zašel si tento nervózní pán na velkém nádraží pro horkou vodu a připravil si čaj. Pán s novými zavazadly – advokát, jak jsem se dověděl později – se odebral se svou sousedkou, dámou v kabátě pánského střihu na večeři do nádražní restaurace.

Za jejich nepřítomnosti přistoupilo několik nových cestujících – kromě jiných také vysoký, hladce vyholený, vrásčitý stařec, nepochybně obchodník, v norkovém kožichu a v látkové čepici s ohromným štítkem. Usedl proti sedadlům dámy a advokáta a ihned se dal do řeči s mladíkem – na pohled obchodním příručím – který rovněž přistoupil v této stanici.

Seděl jsem šikmo proti nim, a protože vlak stál, vyslechl jsem v okamžicích, kdy právě nikdo neprocházel uličkou, úryvky jejich rozhovoru. Obchodník nejdřív oznámil, že jede na svůj statek, který leží hned blízko příští stanice; potom se jako obvykle začli bavit o cenách, o obchodech, jako vždy si povídali o tom, jak se teď hýbou obchody v Moskvě, pak se bavili o nižněgorodském jarmarku. Příručí vykládal, jak nějaký bohatý obchodník, kterého oba znali, flámoval na jarmarku v Nižním Novgorodě, ale stařec ho nenechal domluvit a sám začal vyprávět, jak se dřív flámovalo v Kunavině a jak se těch flámů také on účastnil. Byl na to zřejmě velmi pyšný a se zjevnou radostí vykládal, jak právě s oním známým se jednou opili a provedli v Kunavině takový kousek, že ho mohl příručímu jenom pošeptat do ucha; příručí se rozchechtal na celý vagón a stařec se také zasmál, až vycenil v úsměvu dva žluté zuby.

Nepředpokládal jsem, že uslyším něco zajímavého, a tak jsem vstal, abych se do odjezdu vlaku ještě prošel po nástupišti. Ve dveřích jsem se srazil s advokátem a s dámou – o něčem se živě bavili.

„Už to nestihnete,“ řekl mi advokát, společenský muž, „za chvíli se zvoní podruhé.“

Opravdu jsem ani nedošel na konec vlaku a ozvalo se zvonění. Když jsem se vrátil, pokračovala ještě dáma s advokátem v živém rozhovoru. Starý obchodník seděl mlčky proti nim, přísně hleděl před sebe a občas nespokojeně zamlel čelistmi.

„Potom rovnou oznámila manželovi,“ s úsměvem říkal advokát právě ve chvíli, kdy jsem kolem něho procházel, „že s ním prostě nemůže a také nechce žít, jelikož…“

A pokračoval ve vyprávění, ale to už jsem neslyšel. Hned za mnou nastoupili ještě nějací lidé, pak přišel průvodčí, přiběhl nosič, dost dlouho byl v kupé hluk, takže jsem rozhovor už nevyslechl. Když všechno utichlo, ozval se znovu advokátův hlas; rozhovor se zřejmě přesunul od jednotlivého případu ke všeobecným úvahám.

Advokát hovořil o tom, jak se o rozvody zajímá veřejné mínění celé Evropy a jak se také v Rusku stále častěji objevují podobné případy. Když postřehl, že v kupé zní pouze jeho hlas, odmlčel se a obrátil se k starci.

„Za starých časů to nebývalo, viďte?“ řekl s přívětivým úsměvem.

Stařec chtěl odpovědět, ale vtom se vlak rozjel – stařec smekl čepici, pokřižoval se a šeptem se modlil. Advokát odvrátil zrak a uctivě vyčkával. Když se stařec domodlil a třikrát se přežehnal křížem, pevně, zpříma si nasadil čepici, usadil se pohodlněji a promluvil:

„I stávalo se to dřív taky, milostivý pane, ale tolik toho nebylo. Dneska už to ani jinak nejde. Dneska jsou lidi moc vzdělaní.“

Vlak přidával na rychlosti, rachotil na výhybkách, a tak jsem špatně slyšel, ale rozhovor mě zajímal, proto jsem si přisedl blíž. V nervózním pánovi se zřejmě také probudil zájem – sice se nezvedl z místa, ale poslouchal.

„Jakou vinu na tom nese vzdělání?“ řekla dáma s téměř neznatelným pousmáním. „Myslíte, že je lepší takový sňatek jako za starých časů, když se ženich a nevěsta ani neznali?“ pokračovala – podle zvyku mnoha dam neodpovídala na slova svého spolubesedníka, ale na slova taková, o nichž soudila, že je spolubesedník pronést může. „Nevěděli, jestli se mají rádi, jestli se vůbec mohou mít rádi, brali si toho, kdo se namanul, a potom se celý život trápili. Myslíte, že tohle bylo lepší?“ Svou řečí mířila na mne a na advokáta, a nejméně na starce, s nímž hovořila.

„Lidi jsou moc vzdělaní,“ opakoval obchodník a pohrdavě se zadíval na dámu, aniž odpověděl na její otázku.

„Rád bych věděl, jak si vysvětlujete souvislost mezi vzděláním a mezi manželskými rozpory,“ řekl advokát s nepatrným úsměvem.

Ob…