Kreutzerova sonáta

XVIII

„Ano, stále odbočuji,“ začal. „Leccos jsem promyslel, na leccos se dnes dívám jinak a všechno bych to rád vypověděl. Přestěhovali jsme se tedy do města. Nešťastným lidem se v městě žije snáz. Ve městě člověk může žít sto let a nepřijde na to, že už vlastně dávno umřel a shnil. Není kdy na to, aby se člověk obíral sám sebou, je ustavičně zaměstnán. Práce, společenské styky, zdraví, umění, zdraví dětí, jejich výchova. Musíte přijmout návštěvu těch i oněch a sami navštívit ty nebo ony. Musíte se podívat na tohle, poslechnout si toho nebo tu. Ve městě jsou přece pořád jedna nebo dvě i tři znamenitosti, které nesmíte promeškat. Buď musíte léčit sebe, nebo toho, nebo onoho, nebo se starat o učitele, repetitory, vychovatelky – ale váš život duní prázdnotou! Tak jsme tedy žili i my a bolest našeho soužití nás trápila méně. Navíc jsme zpočátku byli příjemně zaměstnáni – zařizovali jsme se v novém městě, v novém bytě, a pak nás zase zaměstnávaly odjezdy z města na venkov a návraty z venkova do města.

Prožili jsme tak jednu zimu a příští zimu došlo ke zdánlivě nicotné příhodě, které se nikdo ani nevšiml, ale která ovšem způsobila všechno to, co se stalo. Žena postonávala a ti darebáci jí zakázali rodit, dokonce jí dali prostředek, jak tomu zabránit. Mně se to hnusilo. Bojoval jsem proti tomu, ale ona lehkomyslně a vytrvale stála na svém, a tak jsem se podrobil. Poslední ospravedlnění našeho hnusného života – děti – padlo, a náš život se stal ještě odpornějším.

Obyčejný venkovan děti potřebuje, i když je obtížně uživí, ale mít je musí, a proto mají jeho manželské vztahy ospravedlnění. Naopak pro nás, kteří děti máme, jsou děti přítěží, jsou to zbytečné starosti, výlohy, spoludědici. A nějaké ospravedlnění našeho neřestného života už vůbec…