Kreutzerova sonáta

IV

„Ano, vážený pane, teprve když jsem překonal svá strašná muka, pochopil jsem, kde je kořen toho všeho, pochopil jsem, co má být, a proto jsem spatřil veškerou hrůzu toho, co je.

Račte si tedy vyslechnout, jak a kdy začalo to, co mne dovedlo až k onomu okamžiku. Začalo to, ještě mi nebylo šestnáct. Chodil jsem na gymnázium a můj starší bratr studoval prvním rokem na univerzitě. Ženy jsem dosud neznal, ale stejně jako všechny nebohé děti našich společenských kruhů jsem už nebyl nevinný chlapec. Už druhý rok mě kazili ostatní hoši; už mne trápila žena, ale nikoli žena jakákoli, nýbrž žena jako sladké cosi, žena jako taková, každá žena, nahá žena. Má samota byla nemravná. Trápil jsem se stejně jako devadesát devět procent našich mladíků. Děsil jsem se, trpěl jsem, modlil se a klesal. Už jsem byl mravně rozvrácen v myšlenkách i ve skutečnosti, ale dosud jsem neučinil poslední krok. Hynul jsem sám, nevložil jsem ovšem dosud ruku na jinou lidskou bytost. Ale bratrův kolega, také student, veselá kopa, takzvaný dobrý kamarád, to znamená největší lump, který nás naučil pít a hrát karty, nás při jedné pitce přemluvil, abychom jeli tam. Jeli jsme. Bratr byl také ještě nevinný a klesl téže noci. A já, patnáctiletý kluk jsem zneuctil sama sebe a zúčastnil jsem se i zhanobení ženy, aniž jsem chápal, co dělám. Vždyť jsem od starších nikdy neslyšel, že to, co jsem tehdy učinil, je špatné. Ani teď to mladí od nikoho neuslyší. Pravda, zmiňují se o tom přikázání, ale ta jsou dobrá jen na to, aby je člověk znal, když je zkoušen při hodině náboženství, ovšem ani ve škole nejsou tak důležitá jako kupříkladu poučka o užívání ‚ut‘ v podmiňovacích větách.

Od žádného z těch dospělých, kterých jsem si vážil, jsem nikdy neslyšel, že by na tom bylo něco špatného. Naopak, lidé, které jsem ctil, mi říkali, že to bylo správné. Tvrdili, že se po tom uklidní mé trápení a mé zápasy, četl jsem to a říkali mi to ti starší, že prý je to užitečné pro zdraví. Kamarádi zase prohlašovali, že to je dokonce záslužný čin, hrdinský kousek. Takže nikdo na celé věci neviděl než dobré stránky. Strach z nákazy? Ale s tím se počítá předem. Pečuje o to naše starostlivá vláda. Pravidelně sleduje činnost veřejných domů a zabezpečuje gymnazistům neřest. Platí lékařům, aby se starali. Tak to má být. Oni přece tvrdí, že neřest je zdravá, oni přece organizují její pravidelnost a správnost. Znám matky, které se v tomto směru starají o zdraví svých synů. A věda je posílá do veřejných domů.“

„Proč věda?“ zeptal jsem se.

„A kdo tedy jsou lékaři? Představitelé vědy. Kdo kazí mladé hochy tvrzením, že to je důležité pro zdraví? Oni. A&…