Kreutzerova sonáta

X

A tak jsem se tedy dal chytit! Octl jsem se ve stadiu, jemuž se říká zamilování. Nejen že jsem v něm nalézal vrchol dokonalosti, ale v tom období svého zasnoubení jsem za takový vrchol dokonalosti považoval i sama sebe. Přece na světě neexistuje darebák, který by nenašel darebáka ještě horšího než je sám, a který by tedy nenalezl důvod, proč se nadýmat a být spokojen sám se sebou. Totéž potkalo i mne: neženil jsem se pro peníze – o zisk mi nešlo, nepodobal jsem se většině svých známých, kteří se ženili kvůli penězům nebo společenským stykům – byl jsem bohatý a ona byla chudá. To je jedna věc. Druhá okolnost, kterou jsem se velmi pyšnil, bylo to, že druzí se žení s myšlenkou, že budou pokračovat v témž mnohoženství, v jakém žili před sňatkem. Já naopak učinil pevné předsevzetí, že budu po svatbě žít s jedinou ženou, a byl jsem na tento záměr neslýchaně hrdý. Ano, byl jsem strašný mizera a přitom jsem si myslel, že jsem anděl.

Údobí zásnub netrvalo dlouho. Když si teď na ně vzpomenu, propadám se hanbou! Takový hnus! Láskou se přece rozumí láska duchovní, nikoli láska smyslná. Ale má-li být láska duchovní cit, duchovní obcování, pak by se měla vyjadřovat slovy, rozmluvami, besedami. Nic takového ovšem mezi námi nebylo. Kdykoli jsme zůstali sami, rozmluva vázla. Byla to přímo sisyfovská práce. Sotva jsem vymyslel, co řeknu, vychrlil jsem to, pak jsem se zase odmlčel a vymýšlel další. Neměli jsme o čem mluvit. Všechno, co jsme mohli říci o našem budoucím životě, …