Kreutzerova sonáta

Lev Nikolajevič Tolstoj

59 Kč

Elektronická kniha: Lev Nikolajevič Tolstoj – Kreutzerova sonáta (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tolstoj12 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Lev Nikolajevič Tolstoj: Kreutzerova sonáta

Anotace

Příběh, v němž v kritickém okamžiku sehraje úlohu Beethovenova Kreutzerova sonáta, je pojat jako děsivá analýza lásky a manželství, jako tragický rozvrat mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Tolstého „sexuální novela“, jak bychom ji mohli nazvat, je dodnes dílo vyhledávané a čtenářsky přitažlivé.

O autorovi

Lev Nikolajevič Tolstoj

[9.9.1828-20.11.1910] Jeden z nejslavnějších ruských spisovatelů Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil v roce 1828 v Jasné Poljaně. Pocházel ze starého šlechtického rodu. Jeho rodiče však brzy zemřeli. Tolstoj se snažil vystudovat filologii a později i práva na kazaňské univerzitě, studium ale nedokončil. Snažil se vzdělávat se sám. Věnoval se hospodářství na svém statku v Jasné Polaně, to se mu ale...

Lev Nikolajevič Tolstoj: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kreutzerova sonáta“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XXVIII

Zvláštní věc! Když jsem vyšel z pracovny a zamířil známými pokoji, znovu se mi vynořila naděje, že se nic nestalo, ale pach doktořiny – jodoform a karbolka – mne překvapil. Ne, všechno se to skutečně stalo. Když jsem kráčel chodbou kolem dětského pokoje, zahlédl jsem Lízinku. Dívala se na mne polekanýma očima. Měl jsem dokonce dojem, že tam je všech pět dětí a že se všechny na mne dívají. Přistoupil jsem ke dveřím – komorná je zevnitř otevřela a odešla z pokoje. První, co mi padlo do očí, byly její světle šedé šaty, celé černé od krve, které ležely na stole. Ona ležela se zvednutými koleny na našich manželských postelích, dokonce na mé posteli, protože k ní byl snazší přístup. Ležela téměř vodorovně na podestlaných polštářích, v rozepnuté jupce. Na ráně měla nějaký obvaz. V ložnici se vznášel těžký pach jodoformu. Nejdříve, a také nejvíc mne omráčil její naběhlý obličej, na nose a pod okem pokrytý modřinami. To bylo po mé ráně loktem, když mne chtěla zdržet. Po kráse bylo veta, něco mne na ní odpuzovalo. Zastavil jsem se na prahu.

Jdi k ní, jdi k ní, vybízela mne švagrová.

Ano, opravdu, asi chce dělat pokání, napadlo mne. Mám jí odpustit? Ano, umírá, a tak jí odpustit mohu, pomyslel jsem si a snažil jsem se být velkorysý. Přistoupil jsem až k ní. Namáhavě ke mně zvedla oči – na jednom oku měla modřinu – a obtížně, s přestávkami pronesla:

Dosáhl jsi svého, zabil jsi…

A v jejím obličeji, poznamenaném tělesnými útrapami a dokonce blízkostí smrti se znovu objevila ta chladná, živočišná nenávist, kterou jsem tak dobře znal: Děti… ti stejně… nevydám… Ona… sestra… si je vezme…

O tom, co pro mne bylo nejdůležitější – o svém provinění, o své zradě – nepovažovala za důležité vůbec mluvit.

Ano, jen se pokochej tím, co jsi provedl, řekla, zadívala se ke dveřím a rozeštkala se. Ve dveřích stála švagrová s dětmi. Ano, na to se podívej, co jsi provedl!

Podíval jsem se na děti, na její opuchlý obličej s modřinami, a poprvé jsem zapomněl na sebe, na svá práva, na svou pýchu, poprvé jsem v ní uviděl člověka. A tak nicotné mi v tu chvíli připadalo to, co mne dřív tak uráželo, celá má žárlivost, a tak významné bylo náhle to, co jsem učinil, že jsem chtěl padnout tváří k její ruce a požádat za odpuštění, ale neodvážil jsem se.

Měla zavřené oči a mlčela, zřejmě se jí nedostávalo sil mluvit dál. Pak se její znetvořený obličej křečovitě zašku…