Anna Kareninová I

XVII

Společnost na partii kroketu, do které kněžna Tverská zvala Annu, měly tvořit dvě dámy se svými ctiteli. Ty dvě dámy byly hlavními představitelkami nového vybraného petrohradského kroužku jménem les sept merveilles du monde^[40], kterýžto název byl imitací jiné imitace. Dámy náležely ke kroužku sice vznešenému, ale zcela nepřátelskému tomu, který navštěvovala Anna. Nadto byl starý Stremov, jedna z vlivných osobností v Petrohradě, ctitel Lízy Merkalovové, v úřadě soupeřem Alexeje Alexandroviče. Ze všech těch důvodů tam Anna nechtěla jít a na tento její odmítavý postoj narážela kněžna Tverská ve svém psaníčku. Ale teď Anna doufala, že se sejde s Vronským, a proto si přála jet.

Přijela ke kněžně Tverské dřív než ostatní hosté.

V okamžiku, kdy vcházela dovnitř, vcházel i Vronského lokaj s rozčísnutými licousy, vypadající jako kammerjunker. Ve dveřích zůstal stát, smekl čepici a pustil Annu napřed.

Anna ho poznala a teprve nyní si vzpomněla, že Vronskij včera říkal, že nepřijde. Asi posílal omluvný dopis.

Když si v předsíni svlékala svrchní oděv, slyšela, jak lokaj, vyslovující dokonce i „r“ jako kammerjunker, řekl „pan hrabě se dává poroučet paní kněžně“ a odevzdal psaníčko.

Byla by se lokaje ráda zeptala, kde má pána. Byla by se nejraději vrátila zpět a napsala Vronskému, aby přišel k ní, anebo se sama rozjela za ním. Ale ani jedno, ani druhé, ani třetí nemohla udělat. V domě už se ozývalo zvonění ohlašující její příchod a lokaj kněžny Tverské už stál pootočen u otevřených dveří a čekal, až Anna půjde dále.

„Její Jasnost je na zahradě, hned vás ohlásíme. Není libo jít do zahrady?“ oznamoval další lokaj v dalším pokoji.

Byl to stejný stav nerozhodnosti a neurčitosti jako doma; ještě horší, poněvadž nesměla nic podniknout, nemohla se setkat s Vronským, ale musela zůstat zde, v cizí společnosti, která byla tak protichůdná její náladě. Avšak měla na sobě toaletu, která jí slušela, jak dobře věděla. Nebyla sama, byla obklopena vžitým slavnostním ovzduším zahálky a cítila se tu volnější než doma. Nemusela si vymýšlet, co má dělat. Vše přicházelo samo sebou. Když se setkala s Betsy, která jí šla naproti v bílé, oslnivě elegantní toaletě, usmála se na ni jako vždy. Kněžna Tverská šla s Tuškevičem a příbuznou slečnou, k nesmírnému potěšení venkovských rodičů trávící léto u slavné kněžny.

Něco patrně bylo na Anně nápadné, protože Betsy se o tom hned zmínila.

„Špatně jsem spala,“ ozvala se Anna a podívala se na lokaje, který mířil k nim a podle její domněnky nesl lístek od Vronského.

„Jsem tak ráda, že jste přijela,“ řekla Betsy. „Jsem unavená a zrovna jsem si chtěla vypít šálek čaje, než přijedou. A vy byste se měl,“ obrátila se k Tuškevičovi, „jít s Mášou podívat na kroketové hřiště, je to tam, co je přistřižený trávník. My si při čaji hezky od srdce popovídáme, we’ll have a cosy chat^[41], že?“ s úsměvem se obrátila k Anně a stiskla jí ruku, svírající slunečník.

„Tím spíš, že se nemohu dlouho zdržet, musím nutně k staré paní Wredové. Už jí to slibuju sto let,“ pravila Anna. Lež, její povaze cizí, stala se jí ve společnosti prostou a přirozenou věcí, a dokonce ji bavila.

Proč řekla něco, nač ještě před vteřinou ani nepomýšlela, to by za nic nedokázala vysvětlit. Řekla to jen proto, že Vronskij neměl přijít, a tudíž si musela zajistit volnost a pokusit se o setkání. Ale proč se zmínila jmenovitě o staré dvorní dámě Wredové, kterou měla navštívit zrovna tak naléhavě jako mnoho jiných, to by neuměla vysvětlit, ale přece – jak se ukázalo později – když si chtěla vymyslit nejchytřejší způsob, jak se s Vronským setkat, nemohla si vymyslit nic lepšího.

„Ne, já vás nepustím ani za nic,“ namítla Betsy, bedlivě pozorujíc Anninu tvář. „Kdybych vás neměla ráda, vážně bych se urazila. Jako byste se obávala, že má společnost by vás mohla kompromitovat. Dej nám, prosím tě, čaj do malého salónku,“ řekla s přimhouřenýma očima, jako vždy, kdykoli oslovila sluhu. Vzala si od něho lístek a přečetla jej. „Alexej nás zradil,“ řekla francouzsky, „píše, že nemůže přijít,“ dodala nenuceně a bezelstně, jako by ji ani ve snu nemohlo napadnout, že by Vronskij mohl pro Annu znamenat něco jiného než partnera na kroket.

Anna věděla, že Betsy všecko ví, ale když poslouchala, jak před ní mluví o Vronském, vždy se na chvilku dala přesvědčit, že Betsy neví nic.

„Á!“ prohodila Anna lhostejně, jako bez zájmu, a s úsměvem pokračovala: „Cožpak by vaše společnost mohla někoho kompromitovat?“ Tato hra se slovy, to skrývání tajemství mělo stejně jako pro všechny ženy pro Annu velký půvab. A nebavila ji ta nutnost ani účel, pro který se celá věc zatajovala, ale sám proces zatajování. „Nemohu být papežštější než papež,“ řekla. „Stremov a Líza jsou smetánka společenské smetánky. Proto jsou přijímáni všude a já,“ dala zvláštní důraz na slovo já, „jsem nikdy nebrala věci přísně ani jsem nebyla nesnášenlivá. Prostě nemám kdy.“

„Ne, snad byste se nerada setkala se Stremovem. Ať si s Alexejem Alexandrovičem lámou kopí v komité, po tom nám nic není. Ale ve společnosti…