Anna Kareninová I

IV

Petrohradská vyšší společnost je vlastně jen jedna. Všichni se mezi sebou znají, dokonce se vzájemně navštěvují. Ale v té velké společnosti jsou menší skupiny. Anna Arkaďjevna Kareninová měla přátele a úzké styky ve třech rozličných kroužcích. První byl úřední, oficiální okruh jejího muže, složený z jeho kolegů a podřízených, zcela různě a roztodivně sjednocených a rozdělených společenskými podmínkami. Anna si teď stěží dovedla vybavit pocit takřka zbožné úcty, kterou v první době chovala k těmto osobám. Teď už je všecky znala, jako se znají lidé v okresním městě; věděla, jaké má kdo zvyky a slabé stránky, kde koho tlačí bota; znala jejich vzájemné vztahy i poměr k hlavnímu centru; věděla, kdo se koho drží, jak a proč, s kým a v čem se kdo shoduje nebo neshoduje; avšak ten okruh vládních, mužských zájmů přes domluvy hraběnky Lydie Ivanovny nemohl Annu upoutat a vyhýbala se mu.

Další okruh, k němuž Anna měla blízko, byl ten, jehož prostřednictvím udělal Alexej Alexandrovič kariéru. Středem kroužku byla hraběnka Lydie Ivanovna. Byla to skupinka starých, nehezkých, ctnostných a zbožných žen a moudrých, učených, ctižádostivých mužů. Jeden z moudrých lidí, náležejících k tomu kroužku, jej nazýval „svědomím petrohradské společnosti“. Alexej Alexandrovič si na tom kroužku velice zakládal, a poněvadž Anna uměla tak dobře vyjít s každým, našla si v prvním období svého života přátele i tady. Ale teď, co se vrátila z Moskvy, nemohla ten kroužek vystát. Napadlo ji, že se tam přetvařuje, a právě tak i všichni ostatní, a začala se v té společnosti nudit a být tak nesvá, že pak chodila k hraběnce Lydii Ivanovně co nejméně.

A konečně třetí okruh, kde měla známosti, tvořila opravdová vznešená společnost – svět plesů, hostin, skvělých toalet, svět držící se jednou rukou dvora, aby neklesl k polosvětu, kterým členové těchto kruhů údajně opovrhovali, ale přitom s ním měli záliby nejen podobné, ale stejné. Spojení s tímto okruhem udržovala Anna prostřednictvím kněžny Betsy Tverské, ženy jejího bratrance, která měla sto dvacet tisíc důchodu a která si Annu od první chvíle zvlášť oblíbila, vyznamenávala ji svou přízní a chtěla ji získat pro svou společnost, vysmívajíc se společnosti hraběnky Lydie Ivanovny.

„Až budu stará a ošklivá, budu taky taková,“ říkala, „ale vy, mladá, hezká žena, máte na ten starobinec ještě dost času.“

První dobu se Anna vyhýbala okruhu Betsy Tverské jak mohla, neboť to vyžadovalo výdaje nad její poměry, a také jí byl první okruh milejší. Ale po cestě do Moskvy tomu bylo naopak. Vyhýbala se mravným přátelům a chodila do vznešené společnosti. Tam se setkávala s Vronským a při těch shledáních prožívala vzrušující radost. Zvlášť často se s Vronským setkávala u Betsy, jež byla rozená Vronská, jeho sestřenice. Vronskij byl všude, kde se mohl setkat s Annou, a kdykoli se naskytla možnost, mluvil s ní o své lásce. Nezavdávala mu nejmenší podnět, ale pokaždé, když se s ním setkala, rozněcovalo se v ní stejné duševní oživení, jako tenkrát ve vlaku, když ho spatřila poprvé. Cítila sama, že v jeho přítomnosti jí radost svítí z očí a rty se stahují v úsměvu, a nemohla výraz této radosti udusit.

První dobu Anna upřímně věřila, že Vronskij v ní vzbuzuje nelibost tím, že si ji dovoluje pronásledovat; když však jednou záhy po návratu z Moskvy přišla na večer, kde měl být, ale nebyl, a když se jí zmocnil smutek, jasně pochopila, že klamala sama sebe, že jí to pronásle…