Anna Kareninová I

Lev Nikolajevič Tolstoj
(Hodnocení: 1)

85 

Elektronická kniha: Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Kareninová I (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tolstoj05 Kategorie: Štítky: ,

Popis

Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová I

Anotace

Lev Nikolajevič Tolstoj – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Anna Kareninová I

  1. Olda Římský

    Tento nejznámější román Lva Nikolajeviče Tolstého (možná po boku románu Vojna a mír) popisuje příběh Anny Arkaďjevny Kareninové, spořádané dámy z vyšších kruhů, která skočí pod kola vlaku kvůli nešťastné lásce. Sama už je však vdaná za Alexeje Alexandroviče Karenina, ale její srdce vzplálo láskou k důstojníkovi Vronskému.
    Příběh Anny Kareniny vás chytne a nepustí. Tolstoj byl skutečným mistrem pera, vše je detailně promyšlené, strhující děj. Tolstý skvěle také vystihl charaktery postav a dokázal popsat jejich pocity, myslím, že je v tom i hodně autobiografických projekcí.
    Tahle dvoudílná kniha je poměrně popisná, v intencích svého žánru, ale zařazení mezi nejlepší klasická realistická díla si trozhodně zaslouží.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XXIX

Tak už je po všem, chválabohu! To byla první myšlenka Anny Arkaďjevny, jakmile se naposled rozloučila s bratrem, který až do třetího zvonění stál na chodbičce lidem v cestě. Posadila se vedle Anušky a rozhlédla se v pološeru lůžkového vozu. Chválabohu, zítra uvidí Serjožu a Alexeje Alexandroviče a hezký život, na který si už zvykla, poběží jako dřív.

Pořád v tom nepokojném duševním stavu, v kterém byla celý den, přichystala se Anna s požitkem a důkladně na cestu; hbitýma malýma rukama odemkla a zamkla červenou kabelku, vyndala si polštářek, dala si jej na klín, pečlivě si zabalila nohy a klidně se usadila. Nemocná dáma se už chystala ke spánku. Dvě jiné dámy se s ní chtěly dát do řeči a tlustá stará paní si balila nohy a dělala poznámky o topení. Anna prohodila s dámami několik slov, avšak nic si od rozhovoru neslibovala, proto požádala Anušku, aby vyndala lampičku. Připevnila ji k opěradlu a vzala si z kabelky nůž na papír a anglický román. První chvíli nemohla číst. Nejdřív jí vadil ruch a pobíhající lidé; potom se vlak rozjel a tu bezděčně naslouchala, jak duní; potom sníh, bijící do levého okna a lepící se na tabulku, pohled na přecházejícího průvodčího, navlečeného a z jedné strany obaleného sněhem, i řeči o tom, jaká teď venku zuří vánice, to vše ji rozptylovalo. Dál už to bylo stále jedno a totéž: otřesy a nárazy kol, sníh za oknem, náhlé přechody z horka do zimy a zase do horka, míhání stále stejných tváří v pološeru a stále stejné hlasy, až se Anna dala do čtení a už vnímala, co čte. Anuška už klímala. Na klíně držela červenou kabelku širokýma rukama v rukavičkách, z nichž jednu měla roztrženou. Anna četla a vnímala, co čte, ale nebavilo ji číst, to jest sledovat odraz života jiných lidí. Sama příliš toužila po životě. Když četla, jak hrdinka románu ošetřovala nemocného, toužila chodit neslyšnými kroky po jeho pokoji; když četla, jak člen parlamentu proslovil řeč, toužila proslovit tu řeč sama; když četla, jak lady Mary jela na koni za smečkou a dráždila švagrovou a budila všeobecný obdiv svou odvahou, toužila, aby to všecko mohla dělat také. Ale dělat neměla co, a tak si tu hrála s nožíkem v malých rukou a nutila se do čtení.

Hrdina románu už se pomalu dočkal svého anglického štěstí, totiž baronského titulu a panství, a Anna by si přála jet na to panství s ním, když tu náhle cítila, že hrdina se asi stydí a ona zrovna tak. Ale zač by se měl stydět? „Zač se vlastně stydím já?“ tázala se sama sebe dotčena a udivena. Odložila knihu a opřela se v křesle a oběma rukama pevně sevřela nůž na papír. Neměla se zač stydět. V duchu si probrala všechny moskevské vzpomínky. Všechny byly hezké, příjemné. Vzpomínala na ples, na Vronského a jeho zamilovaný oddaný pohled, vzpomínala na jejich vzájemný vztah. A nebylo tu nic, zač by se měla hanbit. Ale zároveň se zrovna u tohoto bodu vzpomínek pocit studu rozrůstal, jako by jí nějaký vnitřní hlas právě tehdy, když si vzpomněla na Vronského, říkal: „Přihořívá, přihořívá, hoří.“ Ale co na tom? Tak pravila odhodlaně sama k sobě a poposedla v křesle. Co má být? Bojí se snad na to podívat zpříma? Co na tom? Jsou snad a mohou vůbec být mezi ní a tím chlapcem, důst…

Mohlo by se Vám líbit…