Anna Kareninová I

XXXIV

Při odjezdu z Petrohradu nechal Vronskij svůj velký byt na Námořní příteli a nejmilejšímu kamarádovi Petrickému.

Petrickij byl mladý poručík, nijak zvlášť urozený ani bohatý, naopak po uši zadlužený; vždy k večeru byl opilý, pro různé komické i nepěkné historky se často ocital na strážnici, ale kolegové i velitelé ho měli rádi. Když Vronskij přijížděl kolem dvanácté hodiny z nádraží k svému bytu, spatřil u vchodu známý drožkářský kočár. Zazvonil a uslyšel za dveřmi mužský smích, ženské žvatlání a volání Petrického: „Jestli je to nějaký lotras, nepouštěj ho!“ Vronskij se nedal ohlásit a potichoučku vešel do prvního pokoje. Baronka Chilletonová, přítelkyně Petrického, tu oslňovala fialovým atlasem šatů i růžovou tvářičkou a plavými vlasy a naplňovala celý pokoj svým pařížským švitořením jako kanárek. Seděla u kulatého stolu a vařila kávu. Petrickij v plášti a kapitán jízdy Kamerovskij v uniformě (asi přišli rovnou ze služby) seděli vedle ní.

„Bravo! Vronskij!“ zvolal Petrickij a vyskočil, až židle zarachotila. „Domácí pán se vrátil! Baronko, jednu kávu pro něho z nové konvice. To je překvapení. Doufám, že jsi spokojen s ozdobou svého pokoje,“ dodal a ukázal na baronku. „Znáte se přece?“

„Jakpak ne!“ řekl Vronskij s veselým úsměvem a stiskl baronce malou ručku. „Jakpak ne! Jsme staří přátelé!“

„Vy jste zrovna po cestě,“ řekla baronka, „tak já poběžím. Hned zmizím, jestli nějak překážím.“

„Jste doma tam, kde zrovna jste, paní baronko,“ řekl Vronskij. „Buď zdráv, Kamerovskij,“ dodal a chladně stiskl Kamerovskému ruku.

„Vidíte, vy nikdy neumíte říkat takové roztomilosti,“ obrátila se baronka k Petrickému.

„Ne, jak to? Po obědě bych vám řekl zrovínka takové.“

„Po obědě, to by dovedl každý! No, tak vám dám kávu, jděte se umýt a upravit,“ řekla baronka, opět usedla a starostlivě otáčela šroubkem u nového vařiče. „Pierre, podejte mi kávu,“ obrátila se k Petrickému, kterému říkala Pierre podle jeho příjmení, nijak se netajíc jejich poměrem. „Ještě tam trochu přidám.“

„Zkazíte to.“

„Ba ne, nezkazím! No, a co vaše žena?“ náhle vyrušila baronka Vronského z rozmluvy s kolegou. „My jsme vás tu oženili. Přivezl jste si ženu?“

„Nikoli, paní baronko. Narodil jsem se jako cikán a jako cikán umřu.“

„Tím líp, tím líp. Podejte mi ruku.“

A baronka už Vronského nepustila, líčila mu své nejnovější životní plány, proplétajíc svou řeč vtipy, a ptala se ho na radu.

„On mi pořád nechce povolit rozvod! Ale co mám dělat? (On byl její muž.) Chci to teď dát k soudu. Co byste mi radil? Kamerovskij, hlídejte přece tu kávu, už utekla. Vidíte, že nemám čas! Chci to dát k soudu, protože potřebuju svůj majetek. Považte tu hloupost, prý jsem mu nevěrná,“ řekla opovržlivě, „a proto by si chtěl nechat můj statek.“

Vronskij s potěšením naslouchal švitoření hezounké ženy, přitakával jí, udílel zpola žertovné rady a vůbec ihned vpadl do tónu, jakým byl zvyklý hovořit s takovými ženami. V jeho petrohradském světě se všichni dělili na dvě zcela odlišné odrůdy. První, nižší odrůda: banální, hloupí a především směšní lidé, kteří věří, že jeden muž má žít s jednou ženou, s kterou je oddán, že děvče musí být panna, žena cudná, muž zmužilý, zdrženlivý a pevný, že máme vychovávat děti, vydělávat si na chleba, platit dluhy a podobné hlouposti. Byla to odrůda lidí staromódních a směšných. Ale ještě tu byla jiná odrůda, odrůda pravých lidí, ke které náleželi oni všichni a v které člověk musí především být elegantní, hezký, velkomyslný, odvážný, veselý, má se oddávat každé vášni bez uzardění a všemu ostatnímu se smát.

Vronskij byl nesvůj jen první okamžik, ještě pod dojmy z docela jiného světa, které si odnesl z Moskvy; ale vzápětí jako by si byl obul staré trepky, vžil se do svého dřívějšího veselého a příjemného života.

Káva se nakonec neuvařila, jenom všecky pošplíchala, utekla a vykonala právě to, co bylo třeba, to jest zavdala podnět k rámusu a&nb…