Anna Kareninová I

IX

Anna šla s hlavou sklopenou a hrála si se střapci na kápi. Tvář měla ozářenou ostrým jasem, ale nebyl to jas veselý, spíše připomínal hrozivou zář požáru za temné noci. Jakmile spatřila muže, vztyčila hlavu a usmála se jako v polosnu.

„Ty ještě neležíš? Světe, div se!“ řekla. Shodila kápi, ale ani se nezastavila a šla dál do budoáru. „Už je pozdě, Alexeji Alexandroviči,“ ozvala se za dveřmi.

„Anno, musím s tebou mluvit.“

„Se mnou?“ podivila se, vrátila se a pohlédla na něho. „Copak? O čem?“ zeptala se a sedla si. „Tak dobře, promluvíme si, když už to musí být. Ale radši bychom měli jít spát.“

Anna říkala, co jí slina na jazyk přinesla, a jak se tak poslouchala, sama se divila své schopnosti lhát. Jak prostá, přirozená byla její slova a jak pravděpodobné bylo, že se jí prostě chce spát! Měla pocit, že je obrněná neprostupným krunýřem lži. Cítila, že jakási neviditelná síla jí pomáhá a povzbuzuje ji.

„Anno, musím tě varovat,“ řekl.

„Varovat? A před čím?“

Tvářila se tak prostě, tak vesele, že kdo ji neznal, jako ji znal muž, nebyl by zpozoroval ani ve znění, ani ve smyslu jejích slov nic nepřirozeného. Ale on ji znal, věděl, jak si pokaždé všimla, kdykoli šel spát o pět minut později, a ptala se po příčině, věděl, že všechny své radosti, veselí i žaly mu hned sdělovala – a když teď zpozoroval, že Anna nechce vidět jeho duševní stav, že mu nechce říci o sobě ani slovo, znamenalo to pro něj mnoho. Viděl, že hlubiny její duše, které před ním kdysi bývaly vždy otevřeny, jsou mu teď uzavřeny. Nejen to, z jejího tónu poznal, že Anna ani není v rozpacích, ale zrovna jako by mu říkala: ano, jsou uzavřeny, a tak to musí být a bude nadále. Bylo mu teď jako člověku, který se vrátil domů a našel svůj dům zamčený. Ale snad se klíč ještě najde?

„Chci tě varovat,“ pravil tiše, „abys svou nerozvážností a lehkomyslností nezavdala podnět k lidským řečem. Tvůj dnešní nápadně živý rozhovor s hrabětem Vronským (pevně, klidně a zřetelně vyslovil to jméno) vzbudil pozornost.“

Mluvil a díval se na její rozesmáté oči, nyní pro něho tak nevyzpytatelné a děsivé, ale když mluvil, uvědomoval si veškerou bezúčelnost a prázdnotu svých slov.

„Tohle děláš vždycky,“ odpověděla, jako by mu vůbec nerozuměla a ze všeho, co řekl, schválně pochopila jen to poslední. „Jednou ti vadí, že jsem smutná, podruhé, že jsem veselá. Dobře jsem se bavila. To se tě nemile dotýká?“

Alexej Alexandrovič se zachvěl a zaklesl prsty do sebe, až mu zapraštělo v kloubech.

„Ach, prosím tě, přestaň s těma rukama, nesnáším to!“

„Anno, já tě nepoznávám,“ řekl Alexej Alexandrovič tiše, ale přemohl se a zdržel se obvyklého pohybu rukou.

„Ale co je vlastně?“ ozvala se s tím nejupřímnějším komickým údivem. „Co mi chceš?“

Alexej Alexandrovič chvilku mlčel a mnul si čelo a oči. Poznal, že místo aby provedl svůj úmysl, totiž varoval svou ženu před společenskou chybou, bezděčně se znepokojuje o to, co je věcí jejího svědomí, a potýká se s nějakou pomyslnou hradbou.

„Chci ti něco říci,“ pokračoval chladně a klidně, „a prosím tě, abys mě vyslechla. Jak víš, pokládám žárlivost za cit urážlivý a ponižující a nikdy bych se tím citem neřídil. Ale jsou určité zákony slušnosti, které nelze přestupovat beztrestně. Dnes bych si ani nevšiml, ale mám-li soudit z toho, jakým dojmem to působilo na společnost, tedy si všichni všimli, že ses nechovala a nepočínala sis docela tak, jak by bylo žádoucí.“

„Vůbec nechápu,“ řekla Anna a pokrčila rameny. Je mu to jedno, pomyslila si. Ale všimla si toho společnost a to ho znepokojuje. „Nejsi zdráv, Alexeji Alexandroviči,“ dodala, vstala a chtěla …