Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola II
Maman

Matinka seděla v salóně a nalévala čaj; jednou rukou přidržovala čajník, druhou kohoutek samovaru, z něhož stékala voda po čajníku na podnos. Ačkoli se dívala pozorně, neviděla to a nevnímala ani nás, když jsme vešli.

Vybavuje se mi v mysli tolik vzpomínek z dávných dob, když se pokouším vzkřísit v představách podobu této milované bytosti, že ji vidím těmito vzpomínkami až matně, jakoby závojem slz. Jsou to slzy představivosti. Kdykoli se pokouším představit si matinku takovou, jaká v té době byla, vybavují se mi jen její hnědé oči, z nichž vždycky zářila dobrota a láska, vybavuje se mi mateřské znaménko na krku, kousínek pod stočenými krátkými chloupky, bílý vyšívaný límeček, jemná štíhlá ruka, která mne tak často hladila a kterou jsem tak často líbal; ale celková podoba mi uniká.

Nalevo od pohovky stál starý anglický klavír, u něho seděla má sestřička Ljubočka s růžovými prstíky čerstvě vydrbanými studenou vodou a se zjevnou námahou přehrávala etudy Clementiho. Bylo jí jedenáct let, chodila v krátkých bavlněných šatičkách a v bílých kalhotkách lemovaných krajkami a oktávy mohla brát jen arpeggio. V půlobratu vedle ní seděla Marie Ivanovna v čepci s růžovými pentlemi a ve světle modré kacabajce. Byla červená, rozzlobená, a sotvaže vstoupil Karl Ivanyč, zatvářila se ještě přísněji. Hrozivě na něho pohlédla, na jeho úklonu ani neodpověděla a počítala dál, podupávajíc přitom nohou „Un, deux, trois, un, deux, trois“, hlasitěji a rázněji než předtím.

Karl Ivanyč si toho vůbec nevšímal a po svém zvyku přistoupil s německým pozdravem přímo k matinčině ruce. Matinka se vytrhla ze zamyšlení, potřásla hlavou, jako by chtěla zahnat teskné myšlenky, podala Karlu Ivanyči ruku a políbila ho na vrásčitou skráň, zatímco on jí líbal ruku.

„Ich danke, lieber Karl Ivanyč,“ řekla a pak se ho dál německy zeptala, jestli děti dobře spaly.

Karl Ivanyč byl na jedno ucho hluchý a teď, když tu hrál klavír, už neslyšel vůbec nic. Naklonil se blíž k pohovce, jednou rukou se opřel o stůl a s úsměvem, který mi tehdy připadal jako vrchol zdvořilosti, si nadzvedl nad hlavou čepičku a řekl:

„Jak prosím, Natalie Nikolajevno?“

Ze strachu, aby si nenachladil holou hlavu, nikdy červenou čepičku nes…