Dětství – Chlapectví – Jinošství

CHLAPECTVÍ

Kapitola I
Daleká cesta

A zase stojí před naším domem v Petrovském dva povozy: jeden z nich je kočár, do něhož nasedá Mimi, Kátěnka, Ljubočka, pokojská a na kozlík sám správce Jakov; druhý je bryčka, v té jedeme my s Voloďou a lokaj Vasilij, kterého nedávno vzali z obroku.

Papá, který má o několik dnů později přijet do Moskvy také, stojí bez čepice před domem a přežehnává křížem okna kočáru a bryčky.

„Tak spánembohem! Jeďte!“ Jakov a kočí (jedeme s našimi kočími) smekají čepice a křižují se. „No, no! Spánembohem!“ Kočár i bryčka se hrkotavě rozjíždějí po nerovné cestě a už kolem nás jedna za druhou ubíhají břízy ve velkém stromořadí. Není mi ani trochu smutno; má mysl se neobrací k tomu, co opouštím, ale k tomu, co mám před sebou. Jak se vzdalují věci, jež vyvolávají trudné vzpomínky, kterých jsem měl až dosud plnou hlavu, začínají se i tyto vzpomínky pomalounku vytrácet a rychle je vystřídává radostný pocit, že žiji, že jsem mladý, že jsem plný sil a nadějí.

Málokdy jsem strávil několik dní tak – nechci říci vesele: připadalo mi ještě jaksi nemístné oddávat se veselí – ale tak příjemně, pěkně jako ty čtyři dny, co jsme byli na cestě.

Už jsem neměl před očima zavřené dveře do matinčina pokoje, kolem kterých jsem nemohl projít, aniž mne obešel mráz, ani přikrytý klavír, ke kterému nejenže si nikdo nesedl, ale na který se každý díval až s jakýmsi strachem, ani smuteční oblečení (byli jsme všichni v obyčejných cestovních šatech), ani všechny ty věci, které mi tak naléhavě připomínaly nenahraditelnou ztrátu a nutily mne, abych se vyhnul každému projevu života ze strachu, že se nějak dotknu její památky. Tady naopak neustále přitahovala a rozptylovala mou pozornost další a další malebná místa a věci a jarní příroda byla útěšným balzámem na mé srdce – vlévala do něho radost z přítomnosti a světlou naději do budoucna.

Ráno, časně ráno nemilosrdný, a jak už tak lidé v nové funkci bývají, příliš horlivý Vasilij z nás stahuje přikrývku a přesvědčuje nás, že už je čas jet a všechno že je připraveno. A kdyby ses nevímjak choulil nebo chytračil nebo se i hněval, aby sis ještě aspoň o čtvrt hodinky protáhl sladký ranní spánek, z nesmlouvavé Vasilijovy tváře je vidět, že s ním nejsou žádné žerty a že je odhodlán třeba ještě dvacetkrát z nás pokrývku stáhnout, a tak raději vyskočím a utíkám se na dvůr umýt.

V předsíni už se v samovaru vaří voda a předjížděč Miťka červený jako rak fouká do uhlí pod ním; venku je sychravo, mlha, jako když pára stoupá z páchnoucího hnoje; sluníčko vesele, jasně osvětluje východní část oblohy, na doškových převislých střechách kolem dvora se lesknou kapky rosy. Je pod nimi vidět naše koně přivázané ke žlabům a je slyšet, jak pravidelně žvýkají. Jakýsi chlupatý Vořech, který se před rozbřeskem schoulil na hromadu suchého hnoje, se líně protahuje, vrtí ocasem a pomalu odbíhá na druhou stranu dvora. Přičinlivá hospodyně otvírá vrzající vrata, vyhání zádumčivé krávy na ulici, kde už je slyšet dupot, bučení a bekot stáda, a prohodí pár slov s rozespalou sousedkou. Filip v košili s vyhrnutými rukávy vytahuje rumpálem okov z hluboké studny a čisťounkou vodu pak vychrstne do dubového koryta, kolem něhož se už v louži špláchají kachny; a já se zálibně dívám na Filipovu tvář s širokým plnovousem, na jeho silné žíly a svaly, které se mu vždycky ostře vyznačí na mohutných holých pažích, když dělá nějaký namáhavý pohyb.

Za přepážkou, kde spala Mimi s děvčátky a přes kterou jsme si večer povídali, je slyšet pohyb. Každou chvíli kolem nás přeběhne Máša s všelijakými věcmi, které se snaží schovat pod šaty před našimi zvědavými zraky, až nakonec se otevřou dveře a volají nás k čaji.

Vasilij v záchvatu přehnané horlivosti neustále běhá do pokoje, vynáší hned to, hned ono, mrká na nás a pořád uprošuje Marii Ivanovnu, abychom vyjeli co nejdřív. Koně už jsou zapřažení a projevují netrpělivost tím, že občas zacinkají rolničkami; znovu se nakládají kufry, truhly, krabice a krabičky a my se usazujeme na svá místa. Ale pokaždé najdeme v bryčce na sedadlech haldy věcí a nemůžeme za nic na světě pochopit, jak se to sem včera vešlo a jak teď budeme sedět. Obzvlášť jedna krabice na čaj z ořechového dřeva s trojhranným víkem, kterou dávají do naší bryčky a strkají mi ji pod nohy, mne velice rozčiluje. Ale Vasilij říká, že se to poddá, a mně nezbývá než mu věřit.

Slunce právě vyskočilo nad tuhý bílý oblak, táhnoucí se po celé východní straně, a všechno kolem se rozzářilo klidným a radostným světlem. Všude, kam se podívám, je krásně, a já v sobě cítím nesmírnou úlevu a klid… Cesta se volně vine jako široká stuha vpředu mezi suchými strništi a zelenými poli s blýskavou rosou; tu a tam stojí u cesty zasmušilá vrba nebo mladá břízka s drobnými lepkavými lístky, jež vrhá nehybný stín na uschlý jíl hlubokých kolejí a zelené trsíky trávy na cestě… I v jednotvárném hrkotu kol a rolniček je slyšet píseň skřivánků, třepetajících se přímo nad cestou. Pach sukna prožraného moly, pach prachu a jakési kyseliny, kterým je naše bryčka prolezlá, je zatlačen vůní rána, a v mé duši se zvedá blažený neklid, touha něco vykonat, což je známkou pravé radosti.

Nestačil jsem se už v zájezdním hostinci pomodlit, ale poněvadž jsem si častokrát ověřil, že jakmile z nějakého důvodu na tento obřad zapomenu, potká mne vždycky neštěstí, snažím se svou chybu napravit: smekám čepici, obracím se do rohu bryčky, odříkávám modlitby a křižuji se pod kazajkou, aby to nikdo neviděl. Jenže mou pozornost upoutávají tisíce různých věcí, takže v roztržitosti opakuji několikrát po sobě stejná slova modlitby.

Na chodníčku, jenž se vine podél cesty, se náhle objevují jakési zvolna kráčející postavy: jsou to poutnice. Hlavy mají zachumlané do špinavých šátků, na zádech krosničky z březové kůry, nohy omotané špinavými roztrhanými onucemi a na nich těžké lýkové střevíce. Jejich hole se rytmicky zvedají, ony se po nás sotva ohlédnou a kráčejí pomalým těžkým krokem dál jedna za druhou a já si kladu otázku: kam jdou …