Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola VI
Přípravy na hon

Když se pak podával moučník, zavolali Jakova a dali mu rozkazy, jak má připravit dlouhou drožku a které psy a jezdecké koně – všechno do nejmenších podrobností včetně jmen jednotlivých koní. Voloďův kůň kulhal, takže mu papá dal osedlat loveckého. Už samotné slovo lovecký kůň maman postrašilo – připadalo jí, že lovecký kůň musí být něco jako vzteklé zvíře, které se určitě splaší a Voloďu zabije. Přestože jí to papá i Voloďa vymlouvali a Voloďa nadto s podivuhodnou udatností tvrdil, že to nic není a že má moc rád, když se kůň žene klusem, chuděrka maman pořád opakovala, že po celou projížďku nevyjde ze strachu.

Oběd skončil, velcí šli do kabinetu na kávu a my jsme utíkali do zahrady projít se po cestičkách plných spadalého žlutého listí a povídat si. Začalo se mluvit o tom, že Voloďa pojede na loveckém koni a že je to hanba, když Ljubočka utíká pomaleji než Kátěnka a že by bylo zajímavé podívat se na Gríšovy řetězy atd.; jen o tom, že se loučíme, nepadlo ani slovo. Naše povídání přerušil hrkot přijíždějící dlouhé drožky, na které u každého pera seděl jeden chlapec z naší čeládky. Za naší drožkou jeli honci se psy, za honci jel kočí Ignat na koni určeném pro Voloďu a vedl za uzdu mého starého klusáka mimochodníka. V první chvíli jsme se všichni rozběhli k plotu, odkud bylo vidět všechny tyto zajímavé věci, a pak jsme s výskotem a dupáním utíkali nahoru oblékat se, a to tak, abychom vypadali co nejvíc jako lovci. K tomu bylo především zapotřebí zastrčit si nohavice do vysokých bot. Bez dlouhých odkladů jsme se do toho pustili a pěkně zčerstva, abychom zase mohli honem utíkat před dům a nepřišli o pěkný pohled na psy a koně a o hovory s lovci.

Bylo horko. Bílé mráčky roztodivných tvarů se vynořovaly na obzoru už od rána; potom je slabounký větřík začal shánět blíž a blíž k sobě, takže tu a tam zakryly slunce. Ale i když se mraky pořád honily a černaly na obloze, zřejmě jim nebylo souzeno, aby se proměnily v bouřku a poslední den nám zkazily radost. K večeru zase pomalu zmizely: některé vybledly, protáhly se a ztrácely na obzoru, ty, co byly přímo nad hlavou, se proměnily v bílé průzračné šupiny, a jen jediný velký černý mrak se na východě zastavil. Karl Ivanyč vždycky věděl, kam který mrak půjde; prohlásil, že tento mrak odpluje k Maslovce, že pršet…