Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola VIII
Druhá zpověď

Zpovědníkovy kroky mne z tohoto zadumání vyrušily.

„Dobrý den. Copak si přejete?“ řekl, upravuje si rukou šedé vlasy.

Poprosil jsem ho, aby mi požehnal, a se zvláštní radostí jsem mu políbil jeho nažloutlou malou ruku.

Pak jsem mu vyložil svou žádost, on na to nic neřekl, přistoupil k ikonám a začal zpovídat.

Když jsem pak přemohl stud a řekl všechno, co mne tížilo, a zpověď skončila, položil mi ruce na hlavu a svým zvučným hlasem tiše řekl: „Synu můj, nechť ti otec nebeský požehná a zachová v tobě navždy víru, mírnost a pokoru. Amen.“

Byl jsem nesmírně šťasten a ze samého štěstí se mi draly do očí slzy; políbil jsem záhyb jeho kutny z jemného vlněného sukna a zvedl jsem hlavu. Mnichova tvář byla naprosto klidná.

Cítil jsem hluboké dojetí, a abych je ničím nezaplašil, spěšně jsem se se zpovědníkem rozloučil, neohlížel jsem se napravo, nalevo ze samého strachu, že se rozptýlím, a jakmile jsem vyšel z klášterních zdí, znovu jsem nasedl do kolébavé pruhované drožky. Ale nárazy povozu, všelijaké věci, které se kolem mne míhaly, brzy tento pocit pohnutí rozptýlily; a už jsem nemyslel na to, jak asi teď zpovědník přemýšlí, že s tak krásnou duší se u mladého člověka jako já ještě nikdy nesetkal a taky nesetká a že vlastně takoví lidé ani nejsou. O tom jsem byl přesvědčen. A toto přesvědčení mě tak rozveselilo, že jsem potřeboval někoho, s kým bych svou veselost mohl sdílet.

Byl bych si s někým strašně rád popovídal; a protože tu nebyl nikdo jiný než drožkář, obrátil jsem se na něho.

„Tak co, byl jsem tam dlouho?“ zeptal jsem se.

„Inu to se ví, že dlouho, kůň už měl dávno dostat krmení; to víte, já jsem noční,“ odvětil mi stařičký drožkář, který byl teď na sluníčku o něco veselejší než prve.

„A mně to připadalo, že jsem tam byl jen chvilinku,“ řekl jsem. „Jestlipak víš, proč jsem byl v klášteře?“ dodal jsem, přesedaje si do vysezeného dolíku, který byl v drožce blíž ke stařečkovi.

„I copak je mně po tom, že? Kam si kdo řekne, tam ho zavezu,“ odpověděl.

„Ale přece jen, co myslíš?“ vyptával jsem se dál.

„No nejspíš potřebujete někoho pochovat, tak jste si jel koupit místo,“ řekl.

„I ba ne, brachu; víš, proč jsem tam jel?“

„Jakpak bych to mohl vědět, jemnostpane,“ opakoval.

Drožkářův hlas mi připadal tak dobrosrdečný, že jsem se rozhodl, že mu pro jeho poučení povím o důvodech své cesty, a dokonce o pocitu, který jsem přitom zakoušel.

„Povím ti to, chceš? Představ si…“

A všechno jsem mu vyprávěl a vylíčil mu všechny své ušlechtilé pohnutky. Do…