Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola XV
Snění

Jak jsem si tehdy mohl myslet, že po všem tom neštěstí, které mě stihlo, zůstanu živ, a že přijde doba, kdy na to budu klidně vzpomínat?

Když jsem si vybavoval, co jsem to vlastně provedl, nedovedl jsem si představit, co se mnou bude, ale nejasně jsem tušil, že je se mnou navždy konec.

Zpočátku vládlo dole a kolem mne naprosté ticho, nebo se mi to aspoň zdálo, jelikož jsem byl strašně rozrušen. Ale postupně jsem začal rozeznávat všelijaké zvuky. Zdola přišel Vasilij, hodil na okno jakousi věc, která vypadala jako metla, a se zíváním se natáhl na truhlu. Dole se ozval silný hlas Augusta Antonyče (to asi mluvil o mně), potom dětské hlasy, pak smích a pobíhání, a za pár minut se život v domě zase rozproudil jako dřív, jako kdyby ani nikdo nevěděl a nemyslel na to, že sedím v tmavé komoře.

Neplakal jsem, ale na srdci mi leželo cosi těžkého jako kámen. Myšlenky a představy mi zvýšenou rychlostí proudily rozrušenou myslí, ale vzpomínka na neštěstí, jež mě stihlo, tento bizarní řetěz neustále přerušovala a já jsem znovu bloudil v nekonečném labyrintu nejistoty, zoufalství a strachu z toho, co mě čeká.

Tu mě náhle napadá, že musí existovat nějaký neznámý důvod, proč mě nikdo nemá rád, a proč mě dokonce všichni nenávidí. (Tehdy jsem byl pevně přesvědčen, že všichni – od babičky až po kočího Filipa – mě nenávidí a radují se z mého trápení.) Zřejmě nejsem synem své matky a svého otce a Voloďovým bratrem, jsem asi nešťastný sirotek, nalezenec, kterého si z milosti vzali k sobě, říkám si v duchu a tato absurdní myšlenka mi nejen přináší jakousi smutnou útěchu, ale připadá mi dokonce pravděpodobná. Těší mě pomyšlení, že nejsem nešťastný proto, že jsem se provinil, ale proto, že takový už je můj osud hned od narození a že můj úděl se podobá údělu nešťastného Karla Ivanyče.

Ale proč mají dále skrývat toto tajemství, když už jsem je odhalil i já? říkám si. Hned zítra půjdu k papá a řeknu mu: ‚Papá, nemusíš už přede mnou skrývat tajemství mého narození; já už je znám.‘ On řekne: ‚Co se dá dělat, příteli, dříve nebo později by ses to stejně dověděl – nejsi můj syn, ale přijal jsem tě za vlastního, a jestliže si mou lásku zasloužíš, nikdy tě neopustím.‘ A já mu řeknu: ‚Papá, nemám sice právo oslovovat tě tímto jménem, ale vyslovuji je nyní naposledy, vždycky jsem tě miloval a budu tě milovat, nikdy nezapomenu, co jsi pro mne udělal, ale nemohu již více zůstávat v tvém domě. Tady mne nikdo nemá rád a St. Jérôme přísahal, že mě zničí. Buď on, nebo já musíme z tvého domu odejít, protože já za sebe neručím: nenávidím ho tak, že jsem schopen všeho. Zabiju ho,‘ tak to řeknu: ‚Zabiju ho.‘ Papá mě začne uprošovat, ale já mávnu rukou a řeknu: ‚Ne, příteli a dobrodinče můj, s tím člověkem já nemohu žít pod jednou střechou, a proto mě propusť,‘ a pak ho obejmu a řeknu mu francouzsky: ‚Oh mon père, oh mon bienfaiteur, donne moi pour la dernière fois ta bénédiction et que la volonté de dieu soit faite!‘^[51] a jak jsem seděl na truhle v temné komoře, usedavě jsem se při této představě rozplakal. Vtom jsem si však vzpomněl, jaký zahanbující trest mě čeká, a všechno mé snění se okamžitě rozplynulo a už jsem zase viděl skutečnost v pravém světle.

Pak si zase představuji, že už jsem na svobodě, pryč z domova. Dávám se k husarům a jdu do války. Ze všech stran se na mě hrnou nepřátelé, ale já se rozmáchnu šavlí a hned jednoho zabiju, rozmáchnu se podruhé, a zabiju druhého a potom třetího. Nakonec vysílen ranami a únavou klesám k zemi a volám: ‚Zvítězili jsme!‘ Přijíždí ke mně generál a ptá se: ‚Kde je náš zachránce?‘ Ukazují mu na mne, on se mi vrhne kolem krku a se slzami radosti volá: ‚Zvítězili jsme!‘ Zotavuju se a s rukou na černém šátku se procházím po Tverské třídě. Jsem už generál! Vtom mne potká panovník a ptá se, kdo je to ten raněný mladý muž. Říkají mu, že je to slavný hrdina Nikolaj. Panovník ke mně přistoupí a řekne: ‚Děkuju ti. Udělám všechno, o co požádáš.‘ Uctivě se ukloním a opřen o šavli řeknu: ‚Jsem šťasten, náš velký mocnáři, že jsem mohl prolít svou krev za vlast, a přál bych si za ni zemřít; ale jsi-li tak milostiv, …