Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola XXV
Dopis

Šestnáctého dubna, skoro půl roku po dni, který jsem právě vylíčil, přišel za námi otec v době vyučování nahoru a oznámil nám, že ještě toho dne navečer s ním pojedeme k nám na vesnici.

Nějak mne při té zprávě píchlo u srdce a okamžitě jsem si vzpomněl na matinku.

Příčinou tak nenadálého odjezdu byl tento dopis:

„Petrovské, 12. dubna.

Právě teď, v deset hodin večer, jsem dostala Tvůj milý dopis z 3. dubna a po svém zvyku na něj hned odpovídám. Fjodor jej přivezl už včera večer z města, ale protože už bylo pozdě, odevzdal jej Mimi až dnes ráno. A Mimi pod záminkou, že jsem nemocná a rozrušená, se celý den neodvažovala mi jej dát. Měla jsem skutečně slabou horečku, a mám-li se Ti přiznat, už čtvrtý den nějak churavím a nevstávám z postele.

Jen se prosím tě nelekej, miláčku: cítím se celkem dobře, a jestli mi to Ivan Vasiljevič dovolí, míním zítra vstát.

Minulý týden v pátek jsem si s dětmi vyjela na projížďku; ale těsně u vjezdu na silnici, hned u toho můstku, který mě vždycky tak děsil, uvázli koně v blátě. Byl krásný den a mě napadlo, že bych mohla dojít na silnici pěšky, než vytáhnou kočár z bláta. Když jsem došla ke kapličce, byla jsem už hodně unavená a sedla jsem si, že si odpočinu, jenže než se lidé sešli a kočár vytáhli, uběhlo asi půl hodiny, a já jsem hodně prochladla, hlavně od nohou, protože jsem měla jen střevíce s tenkými podešvemi a ty jsem si promáčela. Odpoledne už jsem cítila, jak mě roztřásá zimnice, ale chodila jsem dál po svých povinnostech, a po čaji jsem si s Ljubočkou sedla, že budeme hrát čtyřručně. (Tu bys nepoznal, jaké udělala pokroky!) Ale představ si, jak jsem byla překvapena, když jsem zjistila, že nedovedu počítat do taktu. Několikrát jsem se o to pokusila, ale v hlavě se mi všechno mátlo a v uších mi tak divně hučelo. Počítala jsem: raz, dva, tři, a pak najednou osm, patnáct, ale hlavně – viděla jsem, že to pletu, a přitom jsem se nedokázala opravit. Nakonec mi přišla na pomoc Mimi a skoro násilím mě uložila do postele. Tak jsem ti, můj milý, podrobně vylíčila, jak jsem se rozstonala, a to vlastní vinou. Příští den jsem měla dost vysokou horečku, a tak přijel náš dobrý, starý Ivan Vasiljič, který u nás stále ještě je a slibuje, že už mě brzy pustí ven. Je to báječný staroušek, ten Ivan Vasiljič! Když jsem měla vysokou horečku a blouznila jsem, proseděl u mé postele celou noc a oka nezamhouřil, a teď, když ví, že píšu, sedí s děvčátky v odpočívárně, a já je z ložnice slyším, jak jim vypráví německé pohádky a jak ony se při nich mohou smíchy potrhat.

La belle Flamande^[32], jak Ty jí říkáš, je u mne už druhý týden, protože matka jí odjela někam na návštěvu, a svou péčí mi dokazuje, jak upřímně je mi oddána. Svěřuje se mi se všemi tajnostmi svého srdce. Je půvabná, srdce má dobré a je mladá, takže by z ní mohla vyrůst dívka po všech stránkách vzorná, kdyby byla v dobrých rukou; jenže ve společnosti, v níž žije, se docela zkazí, mám-li soudit podle jejího vyprávění. Už mi napadlo, že kdybych neměla tolik vlastních dětí, udělala bych dobrý skutek a vzala si ji k sobě.

Ljubočka Ti chtěla psát sama, ale když už roztrhala třetí list papíru, povídá: ‚Já vím, jaký je papá posměváček, a jak udělám jedinou chybičku, hned ji každému ukáže.‘ Kátěnka je pořád stejně milá, a Mimi stejně hodná a nudná.

A teď probereme ty důležité věci: píšeš, že se Ti Tvé záležitosti tuto zimu příliš nedaří a že budeš muset sáhnout na chabarovské peníze. Divím se jen, proč se mě v této věci vůbec ptáš na souhlas. Vždyť přece co patří mně, patří právě tak Tobě, ne?

Ty jsi tak hodný, můj milý, že ze samého strachu, abys mě nezarmoutil, přede mnou tajíš skutečný stav věcí, jenže já tuším, že jsi asi hodně prohrál, ale věř mi, že Ti to nijak nezazlívám. A tak můžeš-li celou věc napravit, dlouho se prosím nerozmýšlej a zbytečně se netrap. Už jsem si zvykla nepočítat pro děti s nějakou Tvou výhrou, ale – odpusť – ani s Tvým majetkem. A Tvá výhra mne těší právě tak málo, jak málo mne trápí Tvá prohra; trápí mě jen Tvá nešťastná hráčská vášeň, která mě připravuje o část Tvého něžného přátelství a nutí Tě říkat tak hořké pravdy jako nyní, a jen bůh ví, jak mne to bolí. Nepřestanu ho úpěnlivě prosit o jedinou věc: aby nás uchránil… ne chudoby (co je to chudoba?), ale oné strašné situace, kdy se zájmy dětí, které já budu muset hájit, střetnou se zájmy našimi. Až dosud bůh mou prosbu vždycky vyslyšel: Ty jsi nepřekročil onu mez, za kterou budeme muset buď obětovat majetek, který už nepatří nám, ale našim dětem, nebo… nechci na to ani pomyslet, jak strašné neštěstí nám neustále hrozí. Ano, bůh na nás oba seslal těžký kříž!

Píšeš mi taky o chlapcích a vracíš se k našemu někdejšímu sporu: žádáš mne o souhlas, aby chlapci byli dáni do ústavu. Ale víš přece, že jsem proti takové výchově zaujatá…

Nevím, můj milý, jestli se mnou budeš souhlasit; ale ať tak či tak, snažně Tě prosím, slib mi z lásky ke mně, že ani pokud budu živa, ani po mé smrti, jestliže nás bůh rozloučí, to nikdy neuděláš.

Píšeš mi, že budeš muset v našich záležitostech zajet do Petrohradu. Pán s Tebou, můj nejdražší, jeď a vrať se co nejdřív. Je nám všem bez Tebe tak smutno! Jaro je nádherné: balkónové dveře už vysadili, cestička ke skleníku už byla před čtyřmi dny docela suchá, broskvoně jsou v plném květu, jen tu a tam ještě leží zbytky sněhu, vlaštovky už přiletěly, a Ljubočka mi právě přinesla prvn…