Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola V
Boží blázen

Do místnosti vstoupil asi padesátiletý muž s bledou, protáhlou tváří zhyzděnou dolíky po neštovicích, s dlouhými šedými vlasy a prořídlou ryšavou bradkou. Byl tak vysoký, že chtěl-li projít dveřmi, musel nejen sehnout hlavu, ale celý se nahrbit. Měl na sobě cosi roztrhaného, co vypadalo jako kaftan nebo spodní klerika; v ruce držel obrovskou hůl. Hned jak vstoupil, udeřil jí ze všech sil do podlahy, zvedl obočí, otevřel ústa dokořán a děsivě a nepřirozeně se zachechtal. Na jedno oko neviděl a bílé bělmo na tomto oku mu neustále poskakovalo, takže jeho tvář, beztak nehezká, byla dočista odporná.

„Aha, tady tě mám!“ vykřikl a drobnými krůčky přiběhl k Voloďovi, chytil ho za hlavu a pečlivě si ji na temeni prohlížel, načež od něho s naprosto vážnou tváří odešel, přistoupil ke stolu a začal foukat pod voskované plátno a znamenat je křížem. „Ale, ale, to je škoda! Ale, ale, to mě mrzí… milí zlatí… odletí…“ pravil pak hlasem roztřeseným v pláči a začal si rukávem utírat slzy, které mu teď už doopravdy tekly.

Hlas měl hrubý a drsný, pohyby spěšné, prudké, řeč nesouvislou, zmatenou (nikdy neužíval zájmen), ale jeho přízvuk byl tak dojemný a žlutá tvář dostávala chvílemi výraz tak nelíčeného smutku, že ten, kdo ho poslouchal, nemohl se ubránit jakémusi smíšenému pocitu dojetí, strachu a smutku.

Byl to boží blázen a poutník Gríša.

Odkud byl, kdo byli jeho rodiče, co ho přimělo, že si vybral tento potulný život, to nikdo nevěděl. Vím jen, že když mu bylo patnáct, znali ho lidé už jako božího blázna, který v zimě v létě chodil bos, navštěvoval kláštery, rozdával obrázky těm, koho si oblíbil, a pronášel záhadná slova, jež někteří lidé pokládali za proroctví; nikdo ho nikdy neviděl jinak a on k naší babičce přicházel málokdy. Jedni říkali, že je to nešťastný syn bohatých rodičů a přírodní člověk, kdežto druzí tvrdili, že je to jen obyčejný rolník a lenoch.

Konečně se objevil dlouho očekávaný a přesný Foka, a my jsme šli dolů. Gríša vzlykal a pořád ještě cosi zmateného brebentil; šel za námi a klepal holí o každý schod. Papá a maman se drželi za ruce, chodili po salóně a o něčem si tiše povídali. Marie Ivanovna důstojně trůnila v jednom z křesel, která stála souměrně, v pravém úhlu vedle pohovky, a přísně, ale tlumeně napomínala děvčátka sedící vedle ní. Sotvaže Karl Ivanyč vstoupil do místnosti, šlehla po něm pohledem, ale ihned se odvrátila a zatvářila se, jako když chce říci: vy jste pro mne vzduch, Karle Ivanyči. Děvčátkům bylo vidět na očích, že by nám strašně ráda honem sdělila jakousi velmi důležitou zprávu; jenže utéct ze svých míst a přiběhnout k nám by bylo znamenalo porušit Mimina pravidla chování. Museli jsme nejdřív přijít k ní, říci: „Bon jour, Mimi“, udělat pukrle, a teprve pak jsme směli zahájit konverzaci.

Ach, jak nesnesitelná osoba byla ta Mimi! Před tou se nedalo mluvit snad o ničem – té připadalo neslušné všechno. A nadto na nás neustále dotírala: „Parlez donc francais,“^[9] a nám se třeba zrovna chtělo mluvit rusky. Nebo při obědě – sotvaže člověku začne nějaké jídlo chutnat a přál by si, aby ho nikdo nevyrušoval, musí ona vždycky přijít se svým: „Mangez donc avec du pain,“ nebo „Comment ce que vous tenez votre fourchette?“^[10] Co je jí vlastně po nás? říkáme si v duchu. Ať si poučuje svá děvčata, my na to máme Karla Ivanyče. Plně jsem sdílel jeho nenávist k některým lidem.

„Popros matinku, ať nás taky vezmou na hon,“ řekla mi Kátěnka šeptem, tahajíc mě za kabátek, když dospělí procházeli před námi do jídelny.

„Dobře, zkusíme to.“

Gríša obědval v jídelně, ale u zvláštního stolku; nezvedl oči od talíře, jen chvílemi vzdychal a dělal strašlivé posunky a jako by sám pro sebe říkal: „Škoda…! uletěla… uletí holub na nebesa… och, a na hrobě je kámen!“ apod.

Maman měla od rána mrzutou náladu; Gríšovou přítomností, jeho slovy i počínáním se v ní toto rozpoložení ještě stupňovalo.

„Ach ano, byla bych tě málem zapomněla o něco poprosit,“ pravila, podávajíc otci talíř s polévkou.

„Copak se stalo?“

„Prosím tě, ať ty tvé strašné psy řádně zavírají; jen tak tak že nepokousali toho chudáka Gríšu, když šel po dvoře. Mohli by taky skočit na děti.“

Jakmile Gríša uslyšel, že se mluví o něm, otočil se ke stolu a začal ukazovat roztrh…