Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola XLIII
Noví kolegové

Zima uplynula ani nevím jak, už opět začínalo tát, na univerzitě byl vyvěšen rozvrh zkoušek, a já jsem si teprve nyní uvědomil, že budu muset dělat zkoušky z osmnácti předmětů, ačkoli jsem na přednášky nechodil, nic si nezapisoval a nepřipravoval se ani z jediného. Je to až kupodivu, že jsem si ani jednou nepoložil tak jednoduchou otázku: Jak chci ke zkouškám vůbec jít? Žil jsem však celou tu zimu v takovém opojení, jež plynulo z radosti, že jsem dospělý a comme il faut, že když mne konečně tato otázka napadla, hned jsem se srovnával se svými kolegy a v duchu jsem si říkal: Oni přece taky budou skládat zkoušky a většina z nich přitom není comme il faut, takže já mám oproti nim jednu výhodu navíc a musím zkoušku udělat. Chodil jsem na přednášky jen proto, že jsem tomu přivykl a že mne papá posílal z domu. A kromě toho jsem už měl na univerzitě plno známých a často mi tam bývalo veselo. Měl jsem rád ten halas, hovor a hlasitý smích v posluchárnách; sedával jsem v zadní lavici a rád jsem si při přednášce za jednotvárného zvuku profesorova hlasu o všeličems zasnil a pozoroval kolegy; rád jsem si někdy s někým zaběhl k Maternovi vypít si skleničku vodky a něco pojíst, a přestože jsem věděl, že za to mohu být pokárán, vcházel jsem do posluchárny s nesmělým vrznutím až po profesorovi; rád jsem se účastnil taškařic, když se ročník po ročníku s veselým smíchem vyhrnul na chodbu. To všechno bylo ohromně veselé.

Když už pak všichni chodili na přednášky pravidelněji a profesor fyziky dokončil svůj běh a až do zkoušek se rozloučil a studenti se začali shánět po sešitech a ve skupinách se učit, také mi došlo, že bych se měl začít připravovat. Operov, s nímž jsem se sice zdravil, ale jinak byl náš vztah velmi odměřený, mi nabídl nejen sešity, jak už jsem se zmínil, ale pozval mne také, abych se podle těchto sešitů společně s ním a jinými studenty připravoval. S poděkováním jsem souhlasil, doufaje, že touto poctou zcela zahladím svou někdejší rozmluvu s ním, a jen jsem požádal, abychom se pokaždé scházeli u mne, jelikož mám pěkný byt.

Dostalo se mi odpovědi, že se budou učit střídavě jednou tam, jednou onde, kde to bude nejblíž. Poprvé jsme se sešli u Zuchina. Bydlel v malém pokojíku v přepažené místnosti velkého domu na Trubném bulváru. První určený den jsem se opozdil a přišel jsem, když už se četlo. V malém pokojíku bylo nakouřeno, a nejen tabákem, ale i machorkou, kterou kouřil Zuchin. Na stole byla láhev vodky, sklenička, chléb, sůl a skopová kost.

Zuchin ani nevstal, jen mne vybídl, abych se napil vodky a odložil si kabát.

„Nejste asi na takové pohoštění zvyklý,“ dodal.

Všichni měli na sobě špinavé bavlněné košile a náprsenky. Abych jim nedal najevo, jak jimi pohrdám, svlékl jsem si kabát a natáhl se familiárně na pohovku. Zuchin měl výklad, občas nahlédl do sešitů, ostatní ho přerušovali, kladli mu otázky a on jim látku stručně, jasně a přesně vysvětloval. Poslouchal jsem též, a jelikož jsem ledačemus nerozuměl, protože jsem nevěděl, co předcházelo, zeptal jsem se rovněž.

„Jo, brachu, pro vás to nemá smysl poslouchat, když tohle nevíte,“ řekl mi Zuchin, „dám vám sešity a do zejtřka si to projděte; jak vám to mám teď honem vysvětlovat?“

Zastyděl jsem se za svou nevědomost, ale přitom mi bylo jasné, že Zuchinova poznámka je na místě, a tak jsem přestal poslouchat a dal jsem se do pozorování nových kolegů. Podle dělítka na lidi comme il faut a ne comme il faut patřili zjevně ke druhé skupině, a v důsledku toho ve mně vyvolávali nejen opovržení, ale i jakousi osobní zášť, kterou jsem k nim cítil proto, že – ačkoli sami nejsou comme il faut – mne jakoby považují nejen za sobě rovného, ale chovají se ke mně až s dobrosrdečným protektorstvím. Tento pocit zášti ve mně vyvolávaly jejich nohy a špinavé ruce s okousanými nehty, jeden pěstěný dlouhý nehet na Operovově malíku, růžové košile a náprsenky, nadávky, jimiž se něžně častovali, špinavý pokoj i Zuchinův zvyk neustále smrkat, a to tak, že si vždycky jednu nosní dírku přitiskl prstem, a zejména jejich způsob, jak mluvili a jak užívali a vyslovovali některá slova. Říkali například hlupec místo hlupák, anžto místo poněvadž, velikolepě místo výborně, takořka atd., což mi připadalo knižní a odporně nesprávné. Ale ještě více ve mně popouzela tuto mou nafoukanou zášť výslovnost, s níž pronášeli některá ruská a zejména cizí slova: říkali například šéma místo schéma, rechtor místo rektor, dívadlo místo divadlo, dráma místo drama, Líonardo místo Leonardo atd. atd.

Avšak přes všechno toto jejich vnější chování, jež mne v té době nepřekonatelně odpuzovalo, vytušil jsem v těchto lidech i jakési pěkné vlastnosti, záviděl jsem jim jejich veselý kamarádský vztah, který je spojoval; to mne k nim přitahovalo a já jsem toužil sblížit se s nimi, i když mi to působilo veliké obtíže. Mírného a poctivého Operova jsem už znal; teď se mi ale neobyčejně líbil výřečný a velmi chytrý Zuchin, který byl zřejmě hlavou kroužku. Byl to malý, statný brunet s poněkud odulou a stále lesklou tváří, která však byla velmi inteligentní, živá a sebevědomá. Tento výraz mu dodávalo hlavně nižší, avšak hrbolaté čelo nad hlubokýma černýma očima, tuhé krátké vlasy a černé strnisko na bradě, kterou si snad nikdy neholil. Příliš na sebe asi nedbal (což mi u lidí vždycky nejvíc imponovalo), ale bylo vidět, že mozek mu pracuje neustále. Měl jednu z oněch výrazných tváří, které se vám za několik hodin poté, co je spatříte poprvé, náhle před očima dokonale promění. Totéž se stalo před mýma očima ke konci večera s tváří Zuchinovou. Najednou se mu v ní objevily nové vrásky, oči mu zapadly hlouběji, úsměv se mu změnil a celá tvář byla teď náhle jiná, že jsem ho stěží poznával.

Když se s učením skončilo, Zuchin, ostatní studenti i já jsme vypili každý skleničku vodky, abychom si dokázali, že chceme být přáteli, takže v láhvi už skoro nic nezbylo. Zuchin se zeptal, nemá-li někdo pětadvacetník, aby mohl poslat pro další vodku jakousi starou ženu, která mu posluhovala. Nabízel jsem mu peníze, ale Zuchin se obrátil na Operova, jako když mne neslyší, a Operov vytáhl korálkový váček a dal mu žádanou minci.

„A ne aby ses dal na pití,“ řekl mu při tom – on sám nepil.

„Žádný strach,“ odpověděl mu Zuchin, vysávaje morek ze skopové kosti (vzpomínám si, jak mi tehdy napadlo, jestli není tak chytrý proto, že jí hodně morku).

„Žádný strach,“ pokračoval pak s pousmáním a jeho úsměv byl tak krásný, že jej člověk musel chtě nechtě zaznamenat a být mu za něj vděčen, „i kdybych se teď dal na pití, nic se nestane; teď se, brachu, podíváme, kdo s koho, jestli dostane on mě, nebo já jeho. Teď už je to tady, brachu,“ dodal a vychloubačně se cvrnkl do čela. „To spíš Semjonov by mohl propadnout, ten teď nějak pije.“

A skutečně, šedovlasý Semjonov, který mne při první zkoušce tak potěšil tím, že vypadal hůř než já, a při zkouškách pak byl druhý, docházel na přednášky první studijní měsíc pravidelně, ale pak se dal ještě před repeticemi na pití a ke konci semestru už se na univerzitě vůbec neukázal.

„A kdepak vlastně je?“ zeptal se kdosi.

„Už jsem ho teď ztratil z očí,“ pokračoval Zuchin, „naposledy jsme spolu roztloukli hospodu Lisabon. To tedy bylo dílo! A pak prý měl ještě něco dalšího… Lidi, to je hlava! A tu páru jakou má! A mozek jak mu funguje! Bude ho škoda, jestli se zničí. A on se asi zničí: není to už žádný mladík a s takovými kvartálními záchvaty nemůže na univerzitě vydržet.“

Ještě jsme si chvíli povídali a dohodli se, že i příští dny se budeme scházet u Zuchina, protože to k němu měli všichni nejblíž. Když jsme vyšli ven, bylo mi trochu hanba, že všichni jdou pěšky a já jediný jedu v kočáře, proto jsem ostýchavě Operovovi nabídl, že ho svezu. Zuchin vyšel zároveň s námi, vypůjčil si od Operova rubl a šel na celou noc někam na návštěvu. Cestou mi Operov hodně vyprávěl o jeho povaze a životě, a když jsem pak přijel domů, dlouho jsem nemohl usnout a stále jsem přemýšlel o těchto nových lidech, s nimiž jsem se poznal. Dlouho jsem kolísal a nevěděl, mám-li si jich vážit pro jejich znalosti, prostotu, čestnost a poezii mládí a bujnosti, anebo mám-li je zavrhnout pro jejich nepořádný zevnějšek. I když jsem tehdy velmi toužil sblížit se s nimi, bylo to pro mne doslova nemožné. Náš vztah k životu byl naprosto rozdílný. Existovala spousta odstínů, které pro mne tvořily veškeren půvab a smysl života, jim však neříkaly vůbec nic, a zase naopak. Avšak hlavní příčinou, proč jsem se s nimi nemohl sblížit, bylo drahé sukno mého kabátu, kočár a batistová košile. A tento důvod byl pro mne obzvlášť důležitý: měl jsem dojem, že je nechtě urážím vnějšími známkami svého blahobytu. Cítil jsem se před nimi vinen, jednou jsem se před nimi ponižoval, podruhé zase bouřil proti nezaslouženému ponižování, až jsem to přehnal v nafoukanost, a stále jsem s nimi nemohl navázat rovnocenný, upřímný vztah. A přitom obhroublá a špatná stránka Zuchinovy povahy byla pro mne tehdy do té míry přehlušena silnou poezií bujnosti, kterou jsem v něm tušil, že na mne nepůsobila ani dost málo nepříjemné.

Asi čtrnáct dnů jsem se skoro každý večer chodíval k Zuchinovi učit. Učil jsem se velmi málo, protože, jak už jsem říkal, pokulhával jsem za kolegy, a jelikož jsem neměl sílu učit se sám, abych je dohonil, tvářil jsem se jen, že poslouchám a že tomu, co vykládají, rozumím. Myslím, že oni tušili, že se jen tak tvářím, a často jsem pozoroval, že vynechávali místa, která znali, a přitom se mne nikdy nezeptali.

Den ode dne jsem nacházel stále více omluv pro nedbalý zevnějšek mých kolegů z kroužku, zvykal si na jejich způsob života a nalézal v něm mnoho poezie. A jen čestné slovo, které jsem dal Dmitrijovi, že s nimi nebudu jezdit nikam pít, mne udrželo, že jsem si tuto jejich zábavu odepřel.

Jednou jsem se chtěl před nimi blýsknout znalostmi literatury, zvláště francouzské, a zavedl jsem řeč na toto téma. Zjistil jsem ke svému úžasu, že sice vyslovovali cizí názvy rusky, že však četli mnohem víc než já a že znali a cenili si i anglických, a dokonce i španělských autorů nebo Le Sage, o nichž jsem já tehdy ani neslyšel. Puškin a Žukovskij byli pro ně literatura (a ne jako pro mne jen knížky ve žluté vazbě, které jsem četl a učil se z nich jako chlapec). Dumase stejně jako Suea a Févala neuznávali a jejich – hlavně Zuchinovy názory na literaturu byly mnohem přesnější a jasnější než moje, což jsem nemohl nepřiznat. Ani ve znalostech hudby jsem oproti nim neměl žádný náskok. Ještě více mne však překvapilo, že Operov hrál na housle, jiný z našich studentů na violoncello a na klavír a oba účinkovali v univerzitním orchestru, v hudbě se výborně vyznali a dobré hudby si vážili. Zkrátka všechno, čím jsem se chtěl před nimi pochlubit, až na výslovnost ve francouzštině a v němčině, znali lépe než já a nijak se tím nevytahovali. Mohl jsem se sice ve své situaci pochlubit dobrým společenským vystupováním, jenže to zase ovládal spíš Voloďa. Takže co vlastně byla ta výška, z níž jsem na ně shlížel? Má známost s knížetem Ivanem Ivanyčem? Francouzská výslovnost? Kočár? Batistová košile? Nehty? Ale nejsou to všechno nesmysly, bzučívalo mi občas v hlavě, když jsem jim záviděl jejich kamarádství a dobromyslnou mladistvou veselost, kterou jsem kolem sebe viděl. Všichni si tykali. Jejich prosté chování bývalo někdy až obhroublé, avšak pod touto hrubou slupkou bylo ustavičně cítit strach, aby se jeden druhého ani v nejmenším něčím nedotkli. Slova lump a všivák, kterých užívali jako něžných oslovení, šla proti srsti jedině mně a kvůli nim jsem se jim také v duchu posmíval, jenže tato slova je neurážela a nebránila jim, aby mezi sebou udržovali naprosto upřímný a přátelský vztah. Chovali se k sobě tak ohleduplně a jemně, jak to dovedou jen velmi chudí a velmi mladí lidé. Ale hlavně jsem tušil jakousi velkorysou bujarost v Zuchinově povaze a v jeho dobrodružstvích v Lisabonu. Cítil jsem, že jejich pitky musí být něco docela jiného než ona komedie s páleným rumem a šampaňským, které jsem se účastnil u barona Z.