Dětství – Chlapectví – Jinošství

Kapitola XII
Gríša

Bylo nám všem potmě úzko, tiskli jsme se k sobě a žádný nic neříkal. Skoro vzápětí přišel tichými kroky Gríša. V jedné ruce držel svou poutnickou hůl, v druhé lojovou svíci v mosazném svícnu. Ani jsme nedutali.

„Pane můj Ježíši Kriste! Přesvatá Matko boží! Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ opakoval v různých intonacích a nadechoval se přitom, všelijak polykal slova, jako to dělávají ti, kdo tato slova často opakují.

Při modlitbě postavil hůl do kouta, pohlédl na lůžko a začal se svlékat. Rozvázal si stařičký pásek z černé látky, pomalu si svlékl roztrhaný selský kabát, pečlivě si ho složil a pověsil přes opěradlo židle. Na jeho tváři teď nebyla jako obyčejně neklidná uspěchanost a přiblblost, naopak, vypadal klidně, zamyšleně, až velebně. Pohyby měl pomalé a rozvážné.

Byl už jen v prádle a tiše teď dosedl na lůžko, přežehnal je ze všech stran křížem a pak si zřejmě s námahou – zamračil se přitom – upravil pod košilí řetězy. Chvilku seděl a ustaraně si prohlížel prádlo na několika místech roztrhané, potom vstal a s modlitbou pozvedl svíčku až ke schráně, v níž bylo několik svatých obrazů, pokřižoval se před nimi a obrátil svíci plamenem dolů. Svíce s prsknutím zhasla.

Do oken obrácených k lesu svítil naplno měsíc takřka v úplňku. Dlouhou bílou postavu božího blázna z jedné strany osvětlovaly stříbřitě bílé paprsky měsíce, z druhé strany byla v černém stínu; její stín spolu se stíny rámů se kladl na podlahu, na stěny a sahal až ke stropu. Venku tloukl ponocný na železný plát.

Gríša, obrovské ruce na prsou sepjaty, s hlavou skloněnou neustále zhluboka vzdychal, chvíli mlčky stál před obrazy a pak těžce klesl na kolena a začal se modlit.

Zprvu tiše odříkával známé modlitby, jen na některá slova kladl důraz, potom je opakoval, ale hlasitěji a s větším zanícením. A pak do toho začal míchat svá vlastní slova a bylo na něm vidět, jak se usilovně snaží vyjadřovat se náboženskou staroslověnštinou. To, co říkal, bylo nesouvislé, ale dojemné. Modlil se za všechny své dobrodince (jak říkal těm, kdo ho přijali do domu, tedy i za naši matinku, za nás), modlil se za sebe, prosil, aby mu bůh odpustil jeho těžké hříchy, a několikrát opakoval: „Bože, odpusť mým nepřátelům!“ načež ztěžka vstal, opakoval stále táž slova, padal k zemi a znovu vstával, a nic se neohlížel na těžké řetězy, které vždycky krátce, ostře zařinčely, jak narazily na zem.

Voloďa mne štípl do nohy, až to zabolelo, ale já jsem se ani neohlédl; chvíli jsem si jen třel rukou pálící místo a s dětským údivem, soucitem a hlubokou úctou jsem sledoval každý Gríšův pohyb, každé jeho slovo.

Místo veselosti a smíchu, které jsem očekával, když jsem vcházel do komory, jsem teď cítil, j…