Hadži Murat

XXI

Život obyvatel předsunutých pevností na čečenském úseku fronty plynul jako dříve. Od té doby byl dvakrát poplach, setniny vyrazily, kozáci s domobranou vyjeli, ale ani v jednom, ani v druhém případě se jim nepodařilo horaly zadržet. Unikli a jednou ve Vozdviženském odehnali osm kozáckých koní od napajedla a kozáka zabili. Od posledního nájezdu, kdy byl rozbořen aul, k novému nájezdu nedošlo. Jen se čekala veliká výprava do Velké Čečny, protože byl jmenován nový velitel levého křídla, kníže Barjatinskij.

Kníže Barjatinskij, přítel následníka trůnu, bývalý velitel Kabardinského pluku, byl nyní jmenován velitelem celého levého křídla a hned po svém příjezdu do Grozné sestavil oddíl, aby pokračoval v plnění oněch plánů vytyčených carem, o nichž Černyšov psal Voroncovovi. Oddíl sestavený ve Vozdviženském vytáhl do pozic směrem ke Kurinskému. Tam vojsko stálo a kácelo les.

Mladý Voroncov tam bydlel ve velkolepém soukenném stanu a jeho žena Marie Vasiljevna jezdívala za ním do tábora a často tam zůstávala i přes noc. Pro nikoho nebyl tajemstvím poměr Barjatinského k Marii Vasiljevně, a proto důstojníci, kteří nepatřili ke dvoru knížete, i vojáci na ni šeredně nadávali, že je posílají na tajné noční hlídky jen kvůli tomu, že ona je v táboře. Horalé totiž často přivezli děla a stříleli do tábora. Koule většinou padaly vedle, a proto se zpravidla proti takovému střílení nic nepodnikalo. Aby však horalé nemohli děla přisunovat a strašit Marii Vasiljevnu, vysílaly se tajné hlídky. Noc co noc chodit na tajné hlídky jen proto, aby milostpanička neměla strach, bylo urážlivé a protivné, a tak Marii Vasiljevnu častovali nevybíravými slovy jak vojáci, tak i důstojníci, kteří neměli styky s vyšší společností.

K tomuto oddílu přijel na dovolenou ze své pevnosti i Butler, aby se podíval na své spolužáky z vojenské školy, na kolegy, s nimiž společně sloužil u Kurinského pluku, a pobočníky a ordonance z velitelství. Zpočátku mu bylo náramně veselo. Ubytoval se ve stanu Poltorackého a shledal se tu s mnoha známými, kteří ho rádi viděli. Zašel i k Voroncovovi, s nímž se trochu znal, neboť po nějaký čas spolu sloužili u téhož pluku. Voroncov ho přijal velmi laskavě a představil ho knížeti Barjatinskému a také ho pozval na oběd, který dával na rozloučenou s bývalým velitelem levého křídla generálem Kozlovským, předchůdcem Barjatinského.

Oběd byl velkolepý. Bylo přivezeno šest stanů a postaveno do řady vedle sebe. Po celé jejich délce byl přistrojen stůl, celý zastavěný příbory a lahvemi. Všechno připomínalo život v petrohradské gardě. Ve dvě hodiny se zasedlo ke stolu. Uprostřed stolu seděl na jedné straně Kozlovskij, na druhé straně Bajratinskij. Po pravici Kozlovského seděl Voroncov, po levici Voroncovova žena. Po celé délce na obou stranách seděli důstojníci Kabardinského a Kurinského pluku. Butler seděl vedle Poltorackého, oba vesele rozprávěli a pili se sousedy důstojníky. Když došlo na pečeni a služba začala nalévat do pohárů šampaňské, Poltorackij s nelíčeným strachem i útrpností řekl Butlerovi:

„Teď si náš starý uřízne pěknou ostudu.“

„A proč?“

„Vždyť musí proslovit řeč. Copak to dovede?“

„Pravda, člověče, to není jako v ohni valy brát. A k tomu ještě má vedle sebe dámu, a to panstvo ode dvora. Opravdu, až je ho člověku líto, když se na něj podívá,“ povídali si důstojníci mezi sebou.

A tu již nastal slavnostní okamžik. Barjatinskij vstal, zvedl pohár a obrátil se ke Kozlovskému s krátkým proslovem. Když Barjatinskij skončil, povstal Kozlovskij a dosti pevným hlasem začal:

„Z nejvyšší vůle Jeho Veličenstva odjíždím od vás, loučím se s vámi, páni důstojníci,“ začal. „Ale myslete si vždycky, tedy, jako bych byl s vámi… Znáte, tedy, pánové, starou pravdu, že jeden voják v poli válku nevyhraje. Proto za všechno, zač jsem byl ve službě, tedy, vyznamenán, zač jsem byl, tedy, zahrnut velikou štědrostí Jeho Veličenstva cara, tedy, za své postavení, tedy, a za dobré jméno, za všechno, za všechno rozhodně, tedy…,“ tu se mu hlas zachvěl, „jsem vám, tedy, zavázán, jedině a jedině vám, drazí moji přátelé!“ A najednou se jeho vrásčitá tvář svraštila ještě víc. Vzlykl a slzy mu vhrkly do očí. „Z celého srdce vám, tedy, vyslovuji svoji upřímnou, srdečnou vděčnost…“

Dále už Kozlovskij nemohl, vstal a začal důstojníky objímat, jak k němu přistupovali. Všichni byli dojati. Kněžna si zakryla obličej šátkem. Kníže Semjon Michajlovič zkřivil ústa a mrkal očima. Mnozí důstojníci také zaslzeli. Butler sice znal Kozlovského velmi málo, ale také nemohl udržet slzy. Všechno to se mu náramně líbilo. Pak začaly přípitky Barjatinskému, Voroncovovi, důstojníkům, vojákům a hosté se rozcházeli od oběda opojeni vínem i válečným nadšením, k němuž tak jako tak byli zvlášť náchylní.

Počasí bylo kouzelné, bylo slunečno, ticho a vzduch byl čerstvý a svěží. Na všech stranách praskaly hranice a rozléhaly se písně. Jako by všichni něco oslavovali. Butler v nadmíru šťastné a blažené náladě zašel k Poltorackému. U Poltorackého se sešli ještě jiní důstojníci, rozložili karetní stolek a pobočník založil bank stovkou rublů. Dvakrát vyšel Butler ze stanu, svíraje peněženku v kapse kalhot, ale nakonec se neudržel, a třebaže sobě i bratrům na čestné slovo slíbil, že nebude hrát, začal sázet.

A netrvalo ani hodinu, Butler seděl celý červený, zpocený, umazaný křídou, opřen oběma lokty o stůl, a pod karty zlomené na rozích i napříč si zapisoval cifry svých sázek. Prohrával tolik, že se již neodvažoval spočítat, co bylo zapsáno na jeho vrub. Bez počítání věděl, že i kdyby dal z platu všechno, co si může předem vybrat, a přidal k tomu cenu svého koně, stejně by nemohl zaplatit všechno, co tu neznámý pobočník zapsal na jeho řad. Byl by hrál ještě dále, ale pobočník s přísným výrazem ve tváři položil svýma bílýma, čistýma rukama karty a začal sčítat křídou psaný sloupec Butlerových proher.

Celý zmatený prosil Butler o prominutí, že nemůže ihned zaplatit všechno, co prohrál, a řekl, že to pošle z domova, a když to řekl, pozoroval, že všem je ho líto a že se všichni vyhýbají jeho pohledu, dokonce i Poltorackij. To byl jeho poslední večer. Stačilo jen, aby byl nehrál a šel k Voroncovovi, kam byl pozván, „a všechno by bylo bývalo v pořádku“, pomyslil si. Kdežto nyní všechno bylo nejen špatné, ale přímo hrozné.

Rozloučil se s kamarády a se známými, odjel domů a hned po návratu si lehl a spal nepřetržitě osmnáct hodin, jak se obyčejně spává po prohře. Z toho, že si půjčil půl ruble na spropitné kozákovi, který ho doprovázel, a z jeho smutného vzhledu a stručných odpovědí Marie Dmitrijevna poznala, že prohrál, a dala se do Ivana Matvejeviče, proč ho tam pouštěl.

Druhého dne se Butler probudil ke dvanácté hodině, a když si vzpomněl, v jaké je situaci, nejraději by se byl opět pohroužil v zapomnění, z něhož se právě probral, ale nebylo to možné. Bylo nutno učinit opatření, jak zaplatit oněch čtyři sta sedmdesát rublů, které zůstal dlužen tomu neznámému člověku. Jedním opatřením bylo, že napsal dopis bratrovi, přiznával se v něm ke svému poklesku a úpěnlivě bratra prosil, aby mu naposledy poslal pět set rublů na účet mlýna, který jim ještě zbýval jako společný majetek obou. Potom napsal jedné své lakomé příbuzné a prosil ji, aby mu rovněž půjčila pět set rublů na libovolný úrok. Pak zašel k Ivanu Matvejeviči, protože věděl, že on, či spíše Marie Dmitrijevna, má peníze, a prosil ho, aby mu půjčil pět set rublů.

„Já bych ti půjčil,“ řekl Ivan Matvejevič, „třeba hned bych ti to dal, jenže Maška nepůjčí. Čertvíproč jsou ty ženské takové držgrešle. Ale nějak se z toho musíš, k čertu, dostat. Což abys to zkusil u toho čerchmantského markytána.“

Ale o půjčku u markytána se pokoušel marně. A tak Butlera mohl zachránit pouze bratr nebo ta lakomá příbuzná.