Hadži Murat

XXV

Hadži Muratovi bylo povoleno podnikat projížďky koňmo v blízkosti města a výhradně v doprovodu kozáků. V Nuše bylo všehovšudy půl setniny kozáků, z nichž asi deset mužů si rozebrali na velitelství, ostatní pak, kdyby byli měli být posíláni na projížďky s Hadži Muratem po deseti, jak bylo nařízeno, byli by se museli střídat obden. Proto s ním prvního dne sice deset kozáků poslali, ale pak rozhodli posílat jen po pěti mužích, a Hadži Murata poprosili, aby s sebou všechny své miridy nebral. Ale pětadvacátého dubna vyjel na projížďku se všemi pěti. V okamžiku, kdy Hadži Murat již vsedl na koně, všiml si vojenský velitel, že s Hadži Muratem se vypravilo všech pět miridů, a upozornil ho, že nemá dovoleno brát s sebou všechny, ale Hadži Murat, jako by neslyšel, pobídl koně a vojenský velitel již na tom netrval. S kozáky jel strážmistr Nazarov, rytíř řádu sv. Jiří, vlasy na temeni dokulata zastřižené, mladý, zdravý světlovlasý chlapík, krev a mléko. Byl nejstarším synem z chudé rodiny ruských starověrců, vyrostl bez otce a živil starou matku se třemi dcerami a dvěma bratry. „Dej pozor, Nazarove, nepouštěj ho daleko!“ křikl za ním vojenský velitel.

„Podle rozkazu, Vaše Blahorodí,“ odpověděl Nazarov, vztyčil se ve třmenech, a přidržuje si pušku za zády, pobídl do klusu svého dobrého, statného, hrbonosého ryzáka. Za ním jeli čtyři kozáci: Ferapontov, dlouhý, hubený, první zloděj a partykář – ten právě prodal prach Gamzalovi, Ignatov, dosluhující svá vojenská léta, člověk již postarší, zdravý mužik, který se rád chlubil svou silou, Miškin, slaboučký výrostek, kterému se všichni posmívali, a mladý plavovlasý Petrakov, jedináček, vždy vlídný a veselý.

Zrána byla mlha, ale k snídani se vyjasnilo a slunce bleskotalo na listí sotva rozpučelém, na mladé panenské trávě i na vyrážejícím obilí a na čeřící se hladině bystré řeky, kterou bylo vidět vlevo od silnice.

Hadži Murat jel krokem. Kozáci a jeho miridové následovali těsně za ním. Krokem vyjeli na silnici za opevnění. Potkávali ženy s košíky na hlavách, vojáky na vozech a skřípající káry tažené buvoly. Když Hadži Murat ujel asi dvě versty, pobídl svého kabardinského bělouše, ten zrychlil krok, takže miridové museli za ním ostrým klusem. Stejně i kozáci.

„Ech, ten má dobrého koně pod sebou,“ prohodil Ferapontov. „Být to tenkrát, kdy ještě byl proti, já bych ho s něho sundal.“

„Člověče, za toho šimlíka dávali v Tiflisu tři sta rublů.“

„Ale já bych ho na svém předhonil,“ chlubil se Nazarov.

„Jakpak bys ho mohl předhonit!“ namítl Ferapontov.

Hadži Murat stále zrychloval krok.

„Hej, kunaku, to nesmíš. Pomaleji!“ křikl Nazarov doháněje Hadži Murata.

Hadži Murat se ohlédl, neřekl ani slova a jel dál stejným klusem, aniž zmírnil rychlost.

„Dej pozor, mají něco za lubem, čerti,“ prohodil Ignatov. „Koukej, jak to ženou.“

Tak ujeli ještě asi verstu směrem k horám.

„Povídám ti, to nesmíš,“ křikl opět Nazarov.

Hadži Murat neodpověděl, a ani se neohlédnuv, ještě přidal rychlosti a z klusu přešel v cval.

„Nemysli si, že nám ujedeš!“ rozkřikl se Nazarov, zasažen do živého.

Švihl bičíkem svého statného rezavého hřebce, nadzvedl se ve třmenech a nakloněn kupředu plným tryskem se pustil za Hadži Muratem.

Nebe bylo tak jasné, vzduch tak svěží, životní síly tak radostně hrály v Nazarovově nitru, že když splynul se svým dobrým, silným koněm v jednu bytost a letěl po rovné cestě za Hadži Muratem, ani mu na mysl nepřišlo, že by se mohlo stát něco nedobrého, smutného a strašného. Měl radost, jak každým krokem bere Hadži Murata a přibližuje se mu. Podle dusotu statného kozáckého koně si Hadži Murat uvědomil, že ho co nevidět dohoní, i hmátl pravicí po pistoli, levou rukou pak zlehka zdržoval svého rozohněného kabardince, který také slyšel za sebou koňský dusot.

„To nesmíš, povídám ti!“ rozkřikl se Nazarov, málem již doháněje Hadži Murata a natahoval již ruku, aby chytil jeho koně za uzdu. Ale než na uzdu dosáhl, rozlehl se výstřel.

„Co to děláš?“ vykřikl Nazarov a chytil se za prsa. „Chlapci, bijte je!“ stačil ještě říci, pak se zapotácel a zhroutil se přes oblouk sedla.

Avšak horalé se chopili zbraní dříve než kozáci a pálili po nich z pistolí a sekali šavlemi. Nazarov visel na krku splašeného koně, který s ním kruhem objížděl jeho druhy. Pod Ignatovem klesl kůň a přimáčkl mu nohu. Dva z horalů vytasili šavle a přímo z koní ťali ho přes hlavu a ruce. Petrakov se chtěl vrhnout na pomoc kamarádovi, ale vtom do něho šlehly dva výstřely, jeden do zad, druhý do boku, a on se jako pytel skulil z koně.

Miškin obrátil koně a ujížděl k pevnosti. Hanefi s Chan Mahomou se sice pustili za ním, ale měl už veliký náskok a horalé ho nemohli dohnat.

Když viděli, že kozáka nedohoní, Hanefi s Chan Mahomou se vrátili ke svým. Gamzalo dobil kinžálem Ignatova, podřízl i Nazarova a shodil ho z koně. Chan Mahoma odebíral zabitým brašny s náboji. Hanefi chtěl vzít s sebou i koně Nazarovova, ale Hadži Murat ho okřikl, že není třeba, a pustil se po cestě vpřed. Miridové se rozjeli za ním, odhánějíce Petrakovova koně, který se za nimi také rozběhl. Byli již asi tři versty od Nuchy, uprostřed rýžových polí, když se z věže rozlehla dělová rána oznamující poplach.

Petrakov ležel naznak s rozpáraným břichem, jeho mladá tvář byla obrácena k nebi a on, lapaje po vzduchu jako ryba, umíral.

„Lidi zlatí, co jste mi to tu jen provedli!“ vykřikl velitel pevnosti a chytil se za hlavu, když uslyšel o Hadži Muratově útěku. „Vždyť přijdu o hlavu! Nechali je upláchnout, zbojníky!“ vykřikoval, když mu Miškin hlásil, co se zběhlo.

Všude byl vyhlášen poplach a za uprchlíky poslali nejen všechny kozáky, kteří byli v pohotovosti, ale sehnali i domobrance, kolik jen bylo možno svolat z pokojných aulů. Vyhlášena odměna tisíc rublů tomu, kdo přiveze Hadži Murata živého či mrtvého. A za dvě hodiny potom, co Hadži Murat se svými druhy kozákům ujel, přes dvě stě mužů na koních s policejním komisařem v čele se rozjelo z pevnosti hledat a schytat uprchlíky.

Když Hadži Murat ujel několik verst p…