Statkářovo jitro

II.

Mladý statkář, jak byl psal své tetce, měl sestavena pravidla pracovní pro své hospodářství, a celý jeho život a zaměstnání rozděleny byly na hodiny, dny, měsíce. Neděle byla ustanovena ku přijímání prosebníkův, domácích i sedlákův, k obchůzce po hospodářství nuzných rolníkův a k poskytnutí pomoci dle uznání obce, která scházívala se večer každou neděli a povinna byla rozhodovati, komu a jakou pomoc poskytnouti třeba. Takovým zaměstnáním strávil Něchljúdov více než rok, a nebyl již docela nováčkem ani v praktické ani v theoretické znalosti hospodářství.

Byla jasná, červnová neděle, když Něchljúdov, vypiv kávu a přečet kapitolu z "Maison rustique", se zápisní knížečkou a balíkem banknot v kapse svého lehoučkého svrchníku vyšel z dosti velkého vesnického dvorce, opatřeného sloupořadím a terrasami. Ve dvorci tom obýval v přízemí malinkou komnatku. Ubíral se po nečištěných, zarostlých stezkách starého anglického sadu ke vsi, rozložené po obou stranách široké silnice. Něchljúdov byl vysoký, urostlý, mladý člověk s velkými, hustými, kučeravými, temnorusými vlasy, s jasným leskem v černých očích, svěžími lícemi a ruměnými rty, nad nimiž jen co se ukazovalo první chmýří. Ve všech pohybech jeho a v chůzi pozorovati bylo sílu, energii a dobromyslnou spokojenost mládí. Selský lid v pestrých hloučcích vracel se z kostela; starci, dívky, děti, ženy s dětmi u prsou, ve svátečných šatech rozcházeli se po svých chaloupkách, hluboce se uklánějíce statkáři a vyhýbajíce se mu. Něchljúdov vešed na náves zastavil se, vyndal z kapsy zápisník, přečetl několik selských jmen s poznámkami. "Ivan Čurisénok - prosil o rozsošky," přečetl a jda ulicí přišel k vratům druhé chalupy s pravé strany.

Obydlí Čurisénkovo sestávalo z poloshnilé zčernělé dřevěnice, v rozích podepřené, pochýlivší se na stranu a zabořelé do země tak, že nad hromadou hnoje vyčnívalo jediné rozbité, červené, zasouvací okénko průvětrné a druhé, "vlčí", zandané pazdeřím. Sroubená síň, s prohnilým prahem a nízkými dveřmi, jiná malá přístavba, ještě sešlejší a ještě nižší než předešlá, vrata a pletená komora lepily se kolem hlavní dřevěnice. Vše toto bylo někdy pod jedinou rovnou střechou; teď jen ještě na zástřeší hustě visela černá, hnijící sláma; s vrchu místy bylo viděti latě a trámy. Před dvorem byla studně s rozvaleným roubením, zbytkem sloupu a kola a s blátivou, dobytkem vyšlapanou louží, v níž se šplíchaly kačky. U studně stály dvě staré, rozpraskané a nadlomené rokyty, s řídkými, bledě zelenými větvemi. Pod jednou z těchto rokyt, jež svědčily o tom, že kdosi a kdysi staral se o vykrášlení tohoto místa, seděla osmiletá bělovlasá dívčina a kolem lezlo druhé dvouleté děvčátko. Domácí psík, jež se k nim lísal, jak uviděl statkáře, o překot vrhl se pod vrata, odkudž ustrašeným, chraplavým štěkotem se ozýval.

"Je doma Ivan?" otázal se Něchljúdov. Starší děvčátko celé zaražené otáskou touto vyvalovalo čím dále, tím více oči, ničeho neodpovídajíc; menší pak otevřelo ústa a dalo se do pláče. Nevelká stařenka, v otrhané kostkované sukni, nízce podpásané vetchým, načervenalým pasem, vyhlížela ze dveří a také nic neodpovídala. Něchljúdov přistoupil k předsíni a opětoval otázku.

"Doma, živiteli," promluvila chraptivým hlasem stařenka, hluboko se klanějíc, celá jaksi zaražená a ulekaná.

Něchljúdov, pozdraviv se s ní, vešel na těsný dvůr, stařena podepřela se dlaní, popošla ku dveřím a nespoštějíc s pána oči, jala se tiše kývati hlavou. Na dvoře vyhlíželo to bídně; leckde ležel starý, nevyvezený, počernělý hnůj; na hnoji v nepořádku válely se nahnilé žlaby, vidle a dvoje brány. V kolně na jedné straně stálo ruchadlo, vůz bez kol a ležela hromada na sebe naházených prázdných nepotřebných úlů, které byly skoro všecky vylámány, bortily se na jedné straně tak, že již neležely na rohatinách, nýbrž na hnoji. Čurisénok sekerou i topůrkem vylamoval plot, sražený střechou. Ivan Čurís byl mužík padesátiletý, malého vzrůstu. Rysy jeho opáleného, podlouhlého obličeje, ovroubeného temně rusým, prošedivělým vousem a takovými též hustými vlasy, byly hezké a výrazné. Jeho tmavomodré, polopřivřené oči pohlížely rozumně, dobrosrdečně a bezstarostně. Nevel…