Statkářovo jitro

VIII.

"Pojďme, ukaž mi své koně; máš je doma?"

"Ano, ovšem že, vašjaso; jak mi přikázáno, tak i uděláno, vašjaso. Což můžeme neposlechnouti vašjasu? Mně přikázal Jakov Iljič, abych prý koní zítra ven nepouštěl: kníže se přijdou podívat, a také jsme je nepustili. Už my nesmíme neposlechnouti vašjasu."

Co Něchljúdov vycházel ze dveří, Juchvanka vytáhl dýmku z police a hodil ji za pekýlek; ústa jeho stále právě tak nepokojně se pohybovala i tehdy, když pán nepohlížel na něho.

Hubená, sivá kobylka probírala pod kůlnou zetlelou slámu; dvouměsíčné dlouhonohé hříbátko jakési neurčité barvy, s namodralými nohami a hubou neodcházelo od její vyschlého, zabříděného kalem chvostu. U prostřed dvora, zamhouřiv oči a zádumčivě svěsiv hlavu, stál břichatý, hnědý valášek, na pohled dobrý selský koník.

"Tak tu jsou všechny tvoje koně?"

"To, to, vašjaso, tam je ještě kobylka a hříbátko," odpovídal Juchvanka, ukazuje na koně, jež pán nemohl neviděti.

"Vidím. Tak kterého pak chceš prodati?"

"A tuhle toho, vašjaso," odpovídal, máchaje šosem kožichu na zdřímnuvšího valacha a pořáde mrkal i poškuboval rty. Valach otevřel oči a lenivě obrátil se k němu ohonem.

"Není ještě stár a takto zdá se to býti koník statný," řekl Něchljúdov. "Chyť ho a ukaž mi zuby. Podívám se, je-li starý."

"Sám ho nijak nemohu chytiti, vašjaso. Celé to hovado za groš nestojí, ale je jankovité - kouše i kope - vašjaso," odpověděl Juchvenka, ušklíbaje se velmi vesele a bloudě zrakem na věechny strany.

"Co to za daremné řeči! Chyť ho, pravím ti."

Juchvanka se dlouho usmíval, přestupoval a teprv tehdy, když Něchljúdov rozhorleně křiknul "Nu, bude-li pak to?" vskočil pod kůlnu, přinesl ohlávku a jal se honiti za koněm, plaše ho a blíže se k němu od zadu a ne z předu.

Mladého statkáře zřejmě omrzelo hleděti na to, ba i zachtělo se mu možná ukázati svoji obratnost. "Dej sem ohlávku," řekl.

"Odpusťte! Jak pak možno vašjasi? neračte..."

Něchljúdov však přímo od hlavy nadešel si koně, rázem uchvátil jej za uši, trhl jím k zemi s takovou silou, že valach, který, jak se ukázalo, byl zcela pokojný, selský koník, zavrávoral a zachřípěl, snaže se vyrvati. Když Něchljúdov zpozoroval, že docela zbytečně upotřebil takové námahy, a pohleděl na Juchvanku, který nepřestával ušklíbati se, vjela mu do hlavy myšlénka v jeho letech nejdůtklivější, že se mu Juchvanka směje a že ho považuje za chlapce. Začervenal se, postil uši koně, bez pomoci oprátky otevřel mu hubu a podíval se mu na zuby: kly byly celé, stoličky plné, čemuž všemu se už přiučil mladý hospodář - následovně byl kůň mlád.

Juchvanka zatím odešel pod kůlnu, a zpozorovav, že brány neležely na svém místě, zdvihnuv je a opřev o plot, postavil je stojmo.

"Pojď sem!" křikl statkář s dětsky rozmrzelým výrazem v tváři a div ne se slzami nevole a zlosti v hlase. "Cože, ten kůň je starý?"

"Prosím, vašjaso, velmi starý, dvacet let mu bude... který pak kůň..."

"Mlčet! Tys lhář a ničema, proto, že poctivý mužík by nelhal, nemá proč!" řekl Něchljúdov a zalknul se skoro od hněvných slz, které vstoupily mu do hrdla. Umlkl, aby si nezadal, kdyby se rozplakal před sedlákem. Juchvanka mlčel také a jako člověk, jemuž už už do pláče, pofňukoval nosem a zlehka potřásal hlavou. "Nuž, na čem že ty vyjedeš orat, když prodáš tohoto koně?"pokračoval Něchljúdov, vzpamatovav se dostatečně, aby mohl promluviti obyčejným hlasem; "tebe schválně posýlají na pěší roboty, aby se ti koně spravili k orbě, a ty posledního chceš prodati? a hlavní věc, proč lžeš?"

Jakmile se pán upokojil i Juchvanka se upokojil. Stál přímo a ustavičně stejně pohyboval rty a bloudil očima od jednoho předmětu k dru…