III.
Něchljúdov vešel do světnice. Nerovné, zakouřené stěny v koutě u kamen zavěšeny byly různými hadry a oděvem, a v "červeném" doslovně pokryty načervenalými šváby, shromáždivšími se kolem obrazů a lavic. Uprostřed této černé, smradlavé, šestiloketní světničky, ve stropu, byla velká trhlina, a ač na dvou místech podepřen byl bidly, tak se prohýbal, že zdálo se, jakoby každou chvíli hrozil sesutím.
"Ba, světnice jest velmi špatná,"řekl pán pohlížeje v tvář Čurisénkovi, jenž, jak se podobalo, nechtěl začíti rozmluvu o tomto předmětě.
"Pohřbí nás, i dětičky pohřbí," začala plačtivým hlasem povídati žena, uychýlivši se ke kamnům pod policemi.
"Ty nemluv!" přísně řekl Čurís, a s dvorným, sotva znatelným úsměvem, jevícím se pod jeho pohnuvšími se vousy, obrátil se k pánovi: "ani nevím si rady, co s ní počíti, vaše jasnosti, s touto světnicí; podepřel i podložil jsem ji, ale není to nic platno."
"Jak tu máme přezimovati! Och, och, o," řekla žena.
"Ano, kdyby ještě podporky se postavily, nový strop podložil," přerušil ji muž s klidným, znaleckým výrazem; "pak tu a tam se zaměnily trámy, tak možná, nějak se tu zimu protlučeme. Přečkati ji možno, jenom že světnici celou podporkami zastavíš; sle to je to - zavaď o něco, ani tříska z ní nezůstane, jen pokud stojí, drží se pohromadě," dokončil, zřejmě velmi spokojen s tím, že uvážil tuto okolnost.
Něchljúdova mrzelo i bolelo, že Čurís dostal se do takového stavu, aniž se obrátil dříve k němu; vždyť od samého svého příjezdu ani jedenkrát neodbyl sedláka s prosbou a jen toho se domáhal, aby všickni přímo k němu přicházeli ve svých potřebách. Ba pocítil trochu zlost na mužíka, rozhorleně pokrčil rameny a zachmuřil se; avšak obraz chudoby, obkličující ho, a u prostřed této chudoby klidný, sebou spokojený zevnějšek Čurísa změnily jeho rozmrzelost v jakýsi smutný, beznadějný pocit.
"Nu, proč pak jsi ty, Ivane, dříve mi to neřekl?" poznamenal s výčitkou, usedaje si na špinavou, křivou lavici.
"Neosmělil jsem se, vaše jasnosti," odpovídal Čurís s týmž sotva znatelným úsměvem, přestupuje svýma černýma, bosýma nohama po nerovné podlaze; ale řekl to tak směle a klidně, že těžko bylo věřiti, že by nebyl měl smělosti přijíti k pánovi.
"Jsmeť prostými mužíky, jak pak se odvážit," začala vzlykajíc žena.
"Nu, dej se do povídání," znova obrátil se k ní Čurís.
"V této světnici žíti nemůžeš, to je marná řeč!" řekl Něchljúdov, pomlčev za chvíli. "A víš, co uděláme, brachu..."
"Poroučejte," ozval se Čurís.
"Viděl-lis pak kamenné gerardovské domky, jež jsem vystavěl na novém dvoře? Co tu počíti v této haluzně?"
"Jak pak bych je byl neviděl!" odpovídal Čurís, odkrývaje při úsměvu své ještě zcela bílé zuby; "což jsme se málo divili, jak je stavěli - to jsou ňáké domky! I děti se smály, nebudou-li to makacíny, aby krysy přes zeď nemohly na obilí. Kapitální to domky!" dokončil s výrazem pohrdlivého pochybování, potřásaje hlavou; "pravé žaláře..."
"Ba věru, jsou to výtečné domky, suché a teplé, a před ohněm bezpečné," namítl pán, zamračiv své mladé líce, zřejmě nespokojen s úsměškem sedlákovým.
"Beze vší pochybnosti, vaše jasnosti, jsou to domky."
"Nu tak, což, jeden domek jest už zcela hotov. Má deset aršínův, předsíň, komoru a vše už je hotovo. Já ti ho, dovol, přepustím na dluh za vlastní cenu; časem mi zaplatíš," řekl pán, spokojeně se usmívaje; nemohlť se zdržeti při pomyšlení na to, že dělá dobrodiní. "Ty svoje staré stavení sboříš," pokračoval; můžeš z něho udělati špýchar, dvůr taktéž přeložíme. Voda jest tam výborná, zahradu přikážu z noviny, pozemky tvé ve třech klínech také tam při ruce vydělím a přikážu. Znamenitě ožiješ! Což, snad se ti to nelíbí?" zeptal se Něchljúdov, zpozorovav, že, jakmile začal mluviti o přesídlení, Čurís pohřížil se v úplnou nehybnost a už se neusmíval, ale pohlížel v zemi.
"Vůle vaší jasnosti," odpověděl, nepozdvihuje očí.
Žena jeho popošla v před, jakoby zasáhnuta do živého, i hotovila se říci něco; než muž ji předešel.
"Vůle vaší jasnosti," opětoval rozhodně a spolu pokorně, pohlížeje na pána a potřásaje hlavou, "ale na novém dvoře nám žíti nelze."
"Proč pak ne?"
"Ne, vaše jasnosti, přesídlíte-li nás tam, už tady je naše sedlačina bídná, ale tam z nás do smrti řádných sedláků nebude! Jakými tam budeme mužíky? Vždyť tam ani žíti nelze; ale budiž vůle vaše!"
"A proč pak?"
"Přijdeme i o své poslední, vaše jasnosti."
"Proč pak tam nelze žíti?"
"Jaké pak je tam živobytí? Posuď sám: místo neobydlené, voda neznámá, pastvy nemáš. Konopiště zde u nás ode dávna vyhnojené, a tam co? Ba, co pak je tam? Holá země! Ani plotů, ani ovínů, ani kolny - nic tam není. Na mizinu přijdeme, vaše jasnosti, když nás tam vyženeš, docela n…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.