Statkářovo jitro

XVIII.

"Bože můj! Bože můj!" myslil si Něchljúdov, velkými kroky ubíraje se domů po stinných alejích hustého sadu a roztržitě otrhávaje listí a větve, jež namanuly se mu po cestě; "nebyly-li hlouposti všechny sny o účelu a povinnostech mého života? Proč pak jest mi tak těžce, žalně, jako bych byl nespokojen sám s sebou, kdežto jsem si maloval, že nalezna jednou tuto cestu, ustavičně budu zakoušeti tu plnost mravně uspokojeného pocitu, jakýž jsem zkusil tehda, když mi poprvé napadly tyto myšlénky? A s neobyčejnou živostí a jasností přenesl se obrazotvorností o rok zpátky, k onomu šťastnému okamžiku..."

Časně ráno vstal dříve všech v domě a trapně rozčilen jakýmsi utajeným, nevýslovným nepokojem jinošství, bez cíle vyšel do sadu, odtamtud do lesa a uprostřed červnové, silné, šťavnaté, avšak klidné přírody dlouho chodil samoten, bez jakékoliv myšlénky, souže se překypováním jakéhosi pocitu a nenalézaje proň výrazu. Se vší půvabností neznámého tu jinošská fantasie jeho vykouzlila mu rozkošný obraz ženy, a jemu se zdálo, že to je ona nevyslovená touha. Avšak jakýsi jiný, vyšší pocit pravil mu: není to to, nutil ho hledati něco jiného. Tu nezkušený, ohnivý rozum jeho povznášeje se vždy výš a výš, v sféru nadzemskou, odhaloval, jak se mu zdálo, zákony bytí, a s hrdou slastí setrval při těchto myšlénkách. Avšak znova vyšší pocit pravil mu: není to to a znova nutilo jej to hledati a rozčilovati se. Bez myšlénky a přání, jak to vždy bývám lehl si na znak pod stromem a jal se pohlížeti na průzračná ranní oblaka, jež probíhala nad ním po hlubokém, nekonečném nebi. Náhle, bez všeliké příčiny, vyhrkly mu slzy z očí, a Bůh ví, jakým způsobem, přišla mu jasná myšlénka, jež naplnila celou jeho duši, po níž sáhl s rozkoší - myšlénka, že láska a dobro jestiť pravdou a štěstím a jedinou pravdou a jediným možným štěstím na světě. Vyšší pocit nepravil není to to; Něchljúdov vstal a začal zkoumati tuto myšlénku.

"Tak jest, tak, ano!" pravil si nadšeně, srovnávaje všechny předešlé náhledy, všechny zjevy života s nově objevenou - jak se mu zdálo - úplně novou pravdou. "Jaká hloupost bylo všechno, co jsem znal, čemu jsem věřil a co jsem miloval," pravil sám sobě: "láska, sebezapření - toť jediné to pravdivé, nezávislé os náhody štěstí!" tvrdil, usmívaje se a máchaje rukama. Se všech stran srovnával tuto myšlénku s životem a naléza…