Statkářovo jitro

IV.

Mladému statkáři patrně chtělo se ještě pozeptati se na něco hospodáře; nevstával s lavice a nerozhodně pohlížel tu na Čuríse, tu na prázdnou, netopenou pec.

"Což, vy jste už obědvali?" zeptal se konečně.

Pod vousem Čurísovým objevil se posměšný pohyb... jakoby bylo jaksi k smíchu, že se pán tak hloupě dotazuje; ničeho neodpověděl.

"Jaký pak oběd, živiteli?" těžce vzdychajíc promluvila žena; "pojedli jsme chlebíčka - a toť náš oběd. Na lebedu nebylo jít pokdy, a není proto z čeho navařiti ščí, a co bylo kvasu, tak jsem dala dětem."

"Nyní půst hladový, vaše jasnosti," vmísil se do řeči Čurís, objasňuje slova ženina, "chléb a česnek, toť naše strava selská. Ještě, chvála Hospodinu, chlebíčka že nám, z milosti vaší, vždy se dostávalo, a to přečasto u našich mužíků ani chleba není. Česneku se teď nikde neurodilo. K Michajlu zahradníku onehdy jsme poslali, za hlavičku po groši bere, a nakoupiti nemá našinec zač. Od velkonocí ani do kostela nechodíme, svíčku Mikuláši není zač koupiti." Něchljúdov už dávno znal - ne snad dle slechu aneb v důvěře k slovům cizím, nýbrž z vlastní zkušenosti veškeru tu nejkrajnější bídu a nouzi, v níž nacházeli se jeho sedláci; než všechna tato skutečnost stála v takovém odporu s jeho vychováním, názory a způsobem života, že proti vůli zapomínal děsnou pravdu tu a pokaždé, když mu ji jako nyní živě, makavě připamatovali, sevřelo mu to srdce, bylo mu nevýslovně nevolno a hrozně, jakoby jej trápila upomínka na nějaký spáchaný, nenapravený zločin.

"Proč máte takovou nouzi?" řekl, mimovolně vyslovuje svoji myšlénku.

"Jací pak máme býti, baťuško, vaše jasnosti, než zubožení? Jaké jsou naše pozemky - sám ráčíte znáti: hlína, kopce, a ty - snad, že jsme pohněvali Boha, už od času cholery nerodí obilí. Luk a požitků také nám ubylo: některé přibrali k panské ekonomii, jiné zas přiorali k panským polím. Jsem sám starý: kdybych i rád se přičinil - nemám už sil. Moje stará je nemocná, a nemine roku, kde by děvčátka neporodila: a všechny sám živiti musím. Nemám jen samotného sebe, a je nás doma sedm. Hřešil jsem pánu Bohu, často si myslím, kdyby si vzal některé Bůh raději dříve, i mně by bylo lehčeji, i jim tam lépe než zde bídu tříti..."

"O och!" hlasitě zav…