Statkářovo jitro

X.

V tom kolem okna mihla se hlava selské ženštiny, nesoucí plátno na holi, a za minutu do světnice vešla Davídkova máti, vysoká ženština padesátiletá, velmi statečná a živá. Rozrytý rapinami a vráskami obličej její byl nehezký; ale přímý, tvrdý nos, sevřené tenké rty a bystré, sivé oči jevily rozum a energii. Hranatá ramena, ploská hruď, suché ruce a silné svaly na černých bosých nohou její svědčily o tom, že už dávno přestala býti ženštinou a je jenom pracovníkem. Směle vešla do světnice, přivřela dvéře, upravila si sukni a zlostně pohlédla na syna. Něchljúdov chtěl jí něco říci, ale ona odvrátila se od něho a začala se křižovati před černou, dřevěnou ikonou, vykukující za tkalcovským stavem. Ukončivši tento obřad, srovnala si starý, pruhovaný šátek, kterým měla povázanou hlavu svou, a nízko se poklonila pánovi.

"Se svátkem Kristovým vítejte nám, vaše jasnosti" řekla, "spasiš tebe pán Bůh, ty, otče náš..."

Zahlédnuv matku Davídka nápadně se zarazil, sehnul trochu záda a ještě níže sklonil šíji.

"Děkuji, Arino," odpovídal Něchljúdov. "Hle, já jsem právě s tvým synem mluvil o hospodářství vašem."

Arina, čili jak ji přezvali sedláci ještě za její dívčích let, Ariška-Burlák, podepřela si podbradek pěstí pravé ruky, která opírala se o dlaň levé, a nevyposlechnuvši pána, začala mluviti tak řízně a hlasitě, že celá světnice naplnila se zvukem její hlasu a ze dvora mohlo se zdáti, že najednou mluví několik ženských hlasů.

"Nač jen ty, můj otče, nač s ním mluviti! Vždyť on ani mluviti neumí jako člověk. Hle, jak stojí, mamlas," pokračovala, opovržlivě ukazujíc hlavou na žalostnou, plnou postavu Davídky.

"Jaké pak je moje hospodářství, baťuško, vaše jasnosti? My jsme chuďasové, horších než my v celé dědině nemáš: ani na sebe, ani na panštinu - hanba! A to on všechno tam dovedl. Chovali, krmili, pojili, a dočkati jsme se nemohli, …