Statkářovo jitro

III.

Něchljúdov vešel do světnice. Nerovné, zakouřené stěny v koutě u kamen zavěšeny byly různými hadry a oděvem, a v "červeném" doslovně pokryty načervenalými šváby, shromáždivšími se kolem obrazů a lavic. Uprostřed této černé, smradlavé, šestiloketní světničky, ve stropu, byla velká trhlina, a ač na dvou místech podepřen byl bidly, tak se prohýbal, že zdálo se, jakoby každou chvíli hrozil sesutím.

"Ba, světnice jest velmi špatná,"řekl pán pohlížeje v tvář Čurisénkovi, jenž, jak se podobalo, nechtěl začíti rozmluvu o tomto předmětě.

"Pohřbí nás, i dětičky pohřbí," začala plačtivým hlasem povídati žena, uychýlivši se ke kamnům pod policemi.

"Ty nemluv!" přísně řekl Čurís, a s dvorným, sotva znatelným úsměvem, jevícím se pod jeho pohnuvšími se vousy, obrátil se k pánovi: "ani nevím si rady, co s ní počíti, vaše jasnosti, s touto světnicí; podepřel i podložil jsem ji, ale není to nic platno."

"Jak tu máme přezimovati! Och, och, o," řekla žena.

"Ano, kdyby ještě podporky se postavily, nový strop podložil," přerušil ji muž s klidným, znaleckým výrazem; "pak tu a tam se zaměnily trámy, tak možná, nějak se tu zimu protlučeme. Přečkati ji možno, jenom že světnici celou podporkami zastavíš; sle to je to - zavaď o něco, ani tříska z ní nezůstane, jen pokud stojí, drží se pohromadě," dokončil, zřejmě velmi spokojen s tím, že uvážil tuto okolnost.

Něchljúdova mrzelo i bolelo, že Čurís dostal se do takového stavu, aniž se obrátil dříve k němu; vždyť od samého svého příjezdu ani jedenkrát neodbyl sedláka s prosbou a jen toho se domáhal, aby všickni přímo k němu přicházeli ve svých potřebách. Ba pocítil trochu zlost na mužíka, rozhorleně pokrčil rameny a zachmuřil se; avšak obraz chudoby, obkličující ho, a u prostřed této chudoby klidný, sebou spokojený zevnějšek Čurísa změnily jeho rozmrzelost v jakýsi smutný, beznadějný pocit.

"Nu, proč pak jsi ty, Ivane, dříve mi to neřekl?" poznamenal s výčitkou, usedaje si na špinavou, křivou lavici.

"Neosmělil jsem se, vaše jasnosti," odpovídal Čurís s týmž sotva znatelným úsměvem, přestupuje svýma černýma, bosýma nohama po nerovné podlaze; ale řekl to tak směle a klidně, že těžko bylo věřiti, že by nebyl měl smělosti přijíti k pánovi.

"Jsmeť prostými mužíky, jak pak se odvážit," začala vzlykajíc žena.

"Nu, dej se do povídání," znova obrátil se k ní Čurís.

"V této světnici žíti nemůžeš, to je marná řeč!" řekl Něchljúdov, pomlčev za chvíli. "A víš, co uděláme, brachu..."

"Poroučejte," ozval se Čurís.

"Viděl-lis pak kamenné gerardovské domky, jež jsem vystavěl na novém dvoře? Co tu počíti v této haluzně?"

"Jak pak bych je byl neviděl!" odpovídal Čurís, odkrývaje při úsměvu své ještě zcela bílé zuby; "což jsme se málo divili, jak je stavěli - to jsou ňáké domky! I děti se smály, nebudou-li to makacíny, aby krysy přes zeď nemohly na obilí. Kapitální to domky!" dokončil s výrazem pohrdlivého pochybování, potřásaje hlavou; "pravé žaláře..."

"Ba věru, jsou to výtečné domky, suché a teplé, a před ohněm bezpečné," namítl pán, zamračiv své mladé líce, zřejmě nespokojen s úsměškem sedlákovým.

"Beze vší pochybnosti, vaše jasnosti, jsou to domky."

"Nu tak, což, jeden domek jest už zcela hotov. Má deset aršínův, předsíň, komoru a vše už je hotovo. Já ti ho, dovol, přepustím na dluh za vlastní cenu; časem mi zaplatíš," řekl pán, spokojeně se usmívaje; nemohlť se zdržeti při pomyšlení na to, že dělá dobrodiní. "Ty svoje staré stavení sboříš," pokračoval; můžeš z něho udělati špýchar, dvůr taktéž přeložíme. Voda jest tam výborná, zahradu přikážu z noviny, pozemky tvé ve třech klínech také tam při ruce vydělím a přikážu. Znamenitě ožiješ! Což, snad se ti to nelíbí?" zeptal se Něchljúdov, zpozorovav, že, jakmile začal mluviti o přesídlení, Čurís pohřížil se v úplnou nehybnost a už se neusmíval, ale pohlížel v zemi.

"Vůle vaší jasnosti," odpověděl, nepozdvihuje očí.

Žena jeho popošla v před, jakoby zasáhnuta do živého, i hotovila se říci něco; než muž ji předešel.

"Vůle vaší jasnosti," opětoval rozhodně a spolu pokorně, pohlížeje na pána a potřásaje hlavou, "ale na novém dvoře nám žíti nelze."

"Proč pak ne?"

"Ne, vaše jasnosti, přesídlíte-li nás tam, už tady je naše sedlačina bídná, ale tam z nás do smrti řádných sedláků nebude! Jakými tam budeme mužíky? Vždyť tam ani žíti nelze; ale budiž vůle vaše!"

"A proč pak?"

"Přijdeme i o své poslední, vaše jasnosti."

"Proč pak tam nelze žíti?"

"Jaké pak je tam živobytí? Posuď sám: místo neobydlené, voda neznámá, pastvy nemáš. Konopiště zde u nás ode dávna vyhnojené, a tam co? Ba, co pak je tam? Holá země! Ani plotů, ani ovínů, ani kolny - nic tam není. Na mizinu přijdeme, vaše jasnosti, když nás tam vyženeš, docela na mizinu! Místo je nové, neznámé..." opětoval zádumčivě, ale rozhodně, pokyvuje hlavou.

Něchljúdov jal se dokazovati mužíku, že přesídlení, právě naopak, velice je výhodné pro něj, že se ploty i kůlny udělají, že voda tam dobrá, atd.; ale tupé mlčení Čurísovo popletlo ho, i sám jaksi cítil, že nemluví tak, jak by se patřilo. Čurisénok mu neodporoval; ale když pán umlkl, tu zlehka se usmáv prohodil, že nejlépe bylo by osaditi na tom dvoře pensisty panské a hloupého Aljéšu, aby tam osení hlídali. "To by bylo něco!" prohodil i znova se usmál. "To jsou hlouposti, vaše jasnosti!"

"Což na tom, že jest to místo neobydlené?" trpělivě stál na svém Něchljúdov: "vždyť i zde bývalo někdy místo neobydlené, a vidíš, teď tu žijí lidé; tak bude také tam, jen co se ty tam první osadíš polehoučkým způsobem... Ty se dojista osadíš..."

"I, baťuško, vaše jasnosti, jak pak to možno přirovnati!" živě odpovídal Čurís, jaksi se uleknuv, aby pán konečně se nerozhodl; "zde, v obci, je místo, místo veselé, navyklé, máš tu i cestu i rybník, žena má kde prádlo vyprati, máš kde dobytek napojiti - i celé naše zařízení selské od dávna tu zavedeno, i humno, i zahrádka, i rokyty - co moje rodiče sázeli; i děd, i tatíček náš zde Bohu duše oddali, a ani já si ničeho více nepřeju, než zde věk svůj dokonati, vaše jasnosti. Bude-li milost tvá pospraviti stavení - velmi vděčnými zůstaneme vaší jasnosti, ne-li, tak i v sešlém nějak život svůj dokonáme. Budeme se po celý život Bohu za tebe modliti," pokračoval, hluboce se uklánějíc, "neshánějž nás s hnízda našeho, baťuško! ..."

Mezi tím, co Čurís mluvil, pod policemi, kde stála jeho žena, slyšeti bylo vždy silnější a silnější vzlykání, a když muž řekl: "baťuško", žena jeho neočekávaně vyskočila ku předu, a v slzách vrhla se pánovi k nohám.

"Nezahub nás, živiteli! Ty's náš otec, ty's naše máti! Nač pak se máme stěhovati? Jsme lidé staří, samotní. Jsme v rukou božích a tvých..." zaúpěla.

Něchljúdov skočil s lavice a chtěl pozvednouti stařenu, ale ona s jakousi rozkoší zoufalosti bila hlavou o holou zem a odstrkovala ruku pánovu.

"Co pak děláš! vstaň, prosím tě! Když nechcete, nemusíte; nutiti vás nebudu," pravil, máchaje rukama a ustupuje ke dveřím.

Když Něchljúdov opět usedl na lavici a ve světnici zavládlo mlčení, přerušované toliko vzlykáním ženy, jež znova odstoupila pod polici a utírala si tam slzy rukávem košile, mladý statkář pochopil, co značila pro Čurísa a jeho ženu rozpadající se chaloupka, rozvalená studně s kalnou louží, prohnilé chlívky, kolničky a tříštěné, rozčísnuté rokyty, jež chvěly se před křivým okénkem, i začalo mu býti jaksi těžce, smutně, a svědomí jej hryzlo.

"Proč pak jsi ty, Ivane, neřekl v obci předešlou neděli, že potřebuješ stavení? Nebám nyní, co počíti; a řekl jsem vám všem na první schůzi, že jsem se usadil ve vsi kvůli vám a posvětil svůj život vám, že jsem hotov obětovati vše, jen abyste byli spokojeni a šťastni - a já před Bohem vám slibuji. že dostojím slovu," pravil mlaďoučký statkář, neznaje, že výlevy takového druhu nejsou způsobilé vzbuditi v někom důvěru, a zvláště ne v Rusovi, jenž nemá rád mnoho slov, ale věc, a nerad dává na jevo pocity své, i kdyby byly sebe krásnější.

Ale upřímný mladík byl tak šťasten tím pocitem, jejž zakoušel, že nemohl nepřekypěti o něm slovy.

Čurís pohnul hlavou na stranu a zvolna mrkaje, s nucenou pozorností poslouchal svého pána, jako člověka, jehož nelze neposlouchati, třeba i mluvil věci ne právě náležité, jež docela nic se ho netýkají.

"Nu, vždyť já nemohu všem dáti vše, zač mne prosí. Kdybych nikomu nic neodepřel, kdo žádá ode mne dříví, nezůstalo by mně samému brzo nic, a nemohl bych dáti tomu, kdo opravdu potřebuje. Proto jsem také oddělil kus lesa, určil ho pro opravy selských stavení a odevzdal jej zcela obci. Tento les není již teď můj, nýbrž váš, selský, a já již nemohu s ním nakládati, ale nakládá s ním mír, jak uzná. Ty přijď nyní do schůze; já obci vyložím tvou prosbu: když ti dá dříví na stavení, dobrá, ale já teď již lesu nemám. Já bych ti z té duše rád pomohl; když však se nechceš přesídliti, to už pak není moje věc, nýbrž věc míru. Rozumíš mně?"

"Velice jsme povděčni vaší milosti," odpověděl zaražený Čurís. "Když nám ráčíte povoliti z lesa na stavbu, to my si už sami opravíme. Vždyť víme, jak to chodí..."

"Nikoliv, ty přijď."

"Poroučíte. Přijdu. Proč pak bych nepřišel? Jenom že už mír prosit nebudu."