Železná pata

ROZBÍJEČI STROJŮ

Krátce předtím, než Arnošt kandidoval na poslance socialistické strany, uspořádal otec večeři, které mezi námi říkal “má dáti - dal”. Arnošt ji zase nazýval schůzkou rozbíječů strojů. Ve skutečnosti se tu měli sejít jen obchodníci a podnikatelé - ovšem drobní obchodníci a podnikatelé. Pochybuji, že někdo z nich byl společníkem podniku, jehož celkový kapitál přesahoval několik set tisíc dolarů. Byli to opravdu představitelé střední podnikatelské třídy.

Přišel Owen, společník velké koloniální firmy Silverberg, Owen a spol. která měla několik filiálek. Kupovali jsme od nich koloniální zboží. Pak oba společníci velké drogerie Kowalt & Washburn, dále pan Asmunsen, majitel velikého žulového lomu v Contra Costa, a mnoho podobných lidí, majitelů nebo podílníků menších podniků, obchodů a malých továren -zkrátka menší kapitalisté.

Byli to zajímaví lidé s chytrými tvářemi, kteří mluvili prostě a jasně. Jednomyslně si stěžovali na kartely a trusty. Jejich heslem bylo: Pryč s trusty! Všechen útlak pocházel podle nich od trustů a všichni jako jeden muž si na ně naříkali. Přimlouvali se za to, aby takové trusty jako železniční a telegrafní společnosti byly převedeny do vlastnictví vlády a aby bylo zabráněno akumulaci velkých bohatství zavedením příkře stoupající vysoké důchodové daně. Stejně tak se přimlouvali, aby vlastnictví takových veřejně užitečných zařízení jako vodáren, plynáren, telefonu a pouličních drah přešlo do rukou obce a z jejich výnosu pak bylo financováno odstranění hlavních nedostatků v obci.

Zvláště zajímavě vyprávěl pan Asmunsen o svých potížích s vlastním lomem. Svěřil se nám, že jeho lom mu nikdy nevynášel, a to ani v době prudké konjunktury, která přišla po zničení San Franciska zemětřesením. Nová výstavba San Franciska trvala šest let a jeho podnik čtyřikrát až osmkrát vzrostl, a přesto na tom pan Asmunsen nic nevydělal.

“Železnice mi vidí do podniku lip než já,” pravil. “Vědí na cent, jaké jsou výrobní náklady, znají podmínky mých smluv. Jak si to všechno dokáží zjistit, to se jen dohaduji. Určitě mají přímo v podniku špióny a musí mít přístup ke všem firmám, s kterými uzavírám objednávky. Tak se například podívejte: Jestliže uzavřu smlouvu na velkou objednávku, která slibuje pěkný zisk, ihned mi železnice zvýší poplatek za dopravu z lomu na trh. Bez odůvodnění. Železnice prostě shrábnou, co jsem měl vydělat já. Za těchto okolností se mi dosud nikdy nepodařilo přimět železnici, aby snížila tarif. Na druhé straně dojde-li k nějaké nehodě, stoupnou provozní náklady anebo nejsou objednávky tak výhodné, vždycky mi něco sleví. Jaký je výsledek? Ať je zisk velký či malý, shrábne ho železnice.”

“Co vám po všem tom zůstane,” přerušil ho Arnošt otázkou, “rovná se zhruba platu, který byste dostával jako ředitel, kdyby lom patřil železnici ?”

“To říkáte správně,” odpověděl pan Asmunsen. “Před nedávném jsem prolistoval své účetní knihy za posledních deset let. Přišel jsem na to, že za těchto deset let se můj čistý zisk r,ovnal právě příjmu podnikového ředitele. Nic by se nezměnilo, kdyby železnice vlastnila lom a přijala mě do svých služeb, abych podnik řídil.”

“Jenom s tím rozdílem,” zasmál se Arnošt, “že by v takovém případě železnice nesla všechno riziko, které musíte nyní nést vy.”

“To je pravda,” odpověděl smutně pan Asmunsen. ,

Když všichni pověděli, co měli na srdci, začal se Arnošt jednoho po druhém vyptávat. První přišel na řadu pan Owen.

“Otevřel jste si zde v Berkeley asi před šesti měsíci filiální obchod?”

“Ano,” odpověděl pan Owen.

“Všiml jsem si, že od té doby zavřely tři drobné nárožní obchody s koloniálním zbožím. Způsobila to vaše filiálka ?”

Pan Owen se spokojeně usmál. “Nemohly nám konkurovat.”

“Proč ne ?”

“Máme větší kapitál. Podniká-li se ve velkém, je to úspornější a výkonnější.”

“A vaše filiálka spolkla zisky těch tří krámků. To je mi jasné. Ale řekněte, co se stalo s jejich majiteli ?”

“Jeden z nich jezdí s naším dodávkovým vozem. Co se stalo s těmi druhými, to nevím.”

Arnošt se náhle obrátil na pana Kowalta.

“Vy prodáváte hodně za snížené ceny. Co se stane s vlastníky malých obchodů, které tak přitisknete ke zdi ?”

“Jeden z nich, pan Haasfurther, vede teď naše lékárnické oddělení,” zněla odpověď.

“A všechen zisk jde teď do vaší kapsy?”

“Ovšem, od toho jsme obchodníci.”

“A vy?” obrátil se Arnošt na pana Asmunsena. “Vás přece zlobí, že dráhy si přivlastňují váš zisk?”

Pan Asmunsen přikývl.

“Vy byste chtěl, aby vám zůstaly ?”

Pan Asmunsen znovu přikývl.

“I zisky druhých?”

Ticho.

“I zisky druhých ?” naléhal Arnošt.

“Jedině tak může člověk něco vydělat,” odpověděl stroze pan Asmunsen.

“Takže celý vtip této hry, které se říká obchod, spočívá v tom, že se člověk snaží shrábnout zisky druhých a zabránit, aby druzí neshrábli jeho výdělek. Je to tak ?”

Arnošt musel otázku opakovat, než pan Asmunsen odpověděl. Potom řekl:

“Ano, máte pravdu, až na to, že nemáme nic proti tomu, když si někdo jiný taky přijde na své, pokud zrovna nevydírá.”

“Pokud nevydírá přes míru, ale když váš vlastní zisk nadměrně stoupne, to vám nevadí… že ne?”

Pan Asmunsen se s roztomilou upřímností přiznal k této slabosti. A ještě jednoho z přítomných si Arnošt vzal při této příležitosti na mušku, jakéhosi pana Calvina, kdysi majitele velkých mlékáren.

“Před časem jste bojoval proti mlékárenskému trustu,” řekl Arnošt. “A teď zastáváte agrárnickou politiku. Jak se to srovnává ?”

“Já jsem se dosud nevzdal boje,” odpověděl pan Calvin a vypadal skutečně bojovně. “Bojuji proti trustům na poli, kde jedině je možno proti nim vést boj - na politickém poli. Vysvětlím vám to. Před několika málo lety jsme měli my, mlékaři, ve všem úplně volnou ruku.”

“Ale vzájemně jste si konkurovali?” přerušil ho Arnošt.

“Ano, to právě stlačovalo zisky. Snažili jsme se organizovat, jenže nezávislé mlékárny postupovaly vždycky na vlastní pěst. Pak přišel mlékárenský trust.”

“Financovaný z kapitálových rezerv petrolejářské společnosti Standard

OilV řekl Arnošt.

“Ano,…