Železná pata

PŘÁTELÉ VĚDY

Arnošt nás teď často navštěvoval. Nepřitahoval ho jenom můj otec nebo debatní večírky. Již tehdy jsem si lichotila, že zčásti přichází také kvůli mně, a brzy nato jsem zjistila, že se nemýlím.Také v lásce se Arnoštu Everhardovi nikdo nevyrovnal. Jeho pohled a stisk ruky byl stále pevnější a je-li možno, ještě jistější, a otázka, kterou jsem od první chvíle četla v jeho očích, byla stále určitější,

Při prvním setkání na mne neudělal příznivý dojem. Později jsem si uvědomila, že mě přitahuje, ale když potom tak prudce napadl mne a mou třídu, nenáviděla jsem ho. Pak jsem však poznala, že mou třídu nevinil neprávem, že všechna ta drsná a trpká obvinění jsou opodstatněna, a znovu mě to k němu víc a více přitahovalo. Stal se pro mne nejvyšší autoritou. Ukázal mi, jaká je pravá tvář společnosti, a ukázal mi skutečnost, která byla právě tak nepěkná, jako nepopiratelně pravdivá.

Řekla jsem již, že v lásce se mu nikdo nevyrovnal. Není možné, aby dívka žila dvacet čtyři let v universitním městě a neměla milostné zkušenosti. Také já jsem měla ctitele, bezvousé studentíky i prošedivělé profesory, atlety a fotbalisty. Ale nikdo z nich nebyl takový jako Arnošt. Než jsem se nadálá, držel mě v náručí. Políbil mě dřív, než jsem mohla protestovat nebo odporovat. Vedle jeho vážnosti byla konvenční dívčí upejpavost směšná. Strhl mě svou nespoutanou prudkostí, jíž nebylo možno se ubránit. Nevyznával mi lásku. Prostě mě objal, políbil a pokládal za samozřejmé, že se vezmeme. O tom bylo zbytečné mluvit. Otázka byla jen, kdy se vezmeme, ale tato otázka se vynořila až později.

Nikdy jsem nic podobného nezažila. Připadalo mi to neskutečné. A přece podle Arnoštova důkazu pravdy: “osvědčilo se to”. Svěřila jsem tomu svůj život. A byl to šťastný krok. V těch prvních dnech naší lásky přepadal mě však často strach z budoucnosti, když jsem pomyslela na prudkost a bouřlivost jeho milování. Ale tento strach byl bezdůvodný. Nikdy nedostala žádná žena jemnocitnějšího a něžnějšího manžela. Tato směs jemnosti a prudkosti byla právě tak podivná jako směs nenucenosti a rozpačitosti v jeho chování. Ta jeho chlapecká rozpačitost! Nikdy ji docela nepřemoh! a já ji měla tak ráda! Jeho chování v našem salóně mi připomínalo opatrného býka v obchodě s porcelánem.

V této době se rozplynula moje poslední pochybnost, zda ho opravdu miluji (většinou podvědomá pochyba). Bylo to v Klubu přátel vědy -nádherný bojovný večer, kdy se Arnošt odvážil přímo do jámy lvové. Abyste rozuměli, Klub přátel vědy byl nejvybranějším klubem na pobřeží Tichého oceánu. Byl dílem slečny Brentwoodové, pohádkově bohaté staré panny. Klub jí nahrazoval manžela i rodinu, byl její zamilovanou hračkou. Jeho členy byli největší a nejzazobanější boháči v městě a ovšem i několik učenců, aby klub dostal určitý intelektuální ráz.

Přátelé vědy neměli vlastní klubovnu. Nebyl to onen druh klubů, kde je nejdůležitější místnost. Jednou za měsíc se členové sešli v některém soukromém domě, aby si vyslechli přednášku. Přednášející byli obvykle zjednáni. Jestliže nějaký chemik v New Yorku učinil nový objev, řekněme v oboru rádia, zaplatili mu cestu přes kontinent a dali královský honorář za čas, který s nimi strávil. Totéž se stalo, když se vrátil nějaký badatel z polárních krajů nebo nějaký literát či umělec dosáhl v poslední době zvláštního úspěchu. Hosté neměli přístup, protože Přátelé vědy zásadně nedovolovali, aby se něco z jejich diskusí dostalo do novin. A tak tu mohli i velcí státníci - a takové příležitosti tu byly - vyslovit úplně otevřeně své mínění.

Mám tu přeleželý dopis, který mi Arnošt napsal před dvaceti lety a z něhož uvádím toto:

“Váš otec je členem Klubu přátel vědy, máte tam tedy volný přístup. Přijďte tam příští úterý večer: Slibuji Vám, že se skvěle pobavíte. Když jste nedávno navštívila ony pány, nepodařilo se Vám jimi pohnout. Přijdete-li, otřesu jimi za Vás. Rozdráždím je tak, že budou vrčet a cenit zuby jako vlci. Vy jste pouze vyslovila pochybnosti o jejich morálce. Uvádí-li se v pochybnost jejich morálka, jen to posiluje jejich samolibost a povýšenost. Ale já jim naženu strach, aby se třásli o své žoky peněz. Zatřesu s nimi tak, že ukážou svou primitivní podstatu. Budete-li moci přijít, uvidíte jeskynního člověka ve smokingu, jak vrčí a pere se o kost. Slibuji Vám velkou švandu a poučný pohled pod kůži dravců.

Pozvali si mě, aby mě rozdrtili. Byl to nápad slečny Brentwoodové. Prozradila mi to nedopatřením, když mě zvala. Poskytla jim již předtím podobný druh zábavy. Jsou blaženi, když před nimi stojí důvěřivý a mírný reformátor. Slečna Brentwoodová se domnívá, že jsem mírný jako beránek a dobromyslný a tupý jako dojná kráva. Přiznávám, že jsem se přičinil o to, aby si o mně udělala tento dojem. Byla nejprve opatrná, dokud se nepřesvědčila o mé neškodnosti. Mám dostat pěkný honorář, dvě stě padesát dolarů, jak se sluší na člověka, který, ač radikál, kandidoval kdysi na guvernéra. Musím si také navléci smoking. To je povinné. Nikdy v životě jsem neměl nic podobného na sobě. Patrně si budu muset nějaký vypůjčit. Ale jsem ochoten udělat cokoli, jen když se mi dostane příležitosti rozdat si to s ,přáteli vědy’.”

Klub se toho večera shromáždil právě u Pertonwaithů. Do velikého salónu bylo sneseno mnoho židlí a sešlo se tu jistě na dvě stě lidí, aby si poslechli Arnošta. Byli to opravdu lordi společnosti. Bavila jsem se tím, že jsem v duchu počítala, kolik asi dohromady představuje jejich jmění, a mohlo to být dobrých několik set miliónů. Jejich vlastníci nebyli však zahálčiví boháči. Byli to obchodníci a podnikatelé, kteří se velmi aktivně účastnili průmyslového a politického života.

Byli jsme již všichni na svých místech, když slečna Brentwoodová uvedla Arnošta. Všichni se naráz obrátili k místu, odkud měl mluvit. Měl na sobě smoking a vypadal báječně se svými širokými rameny a královskou hlavou. Ale v jeho pohybech byla opět ona lehká a neklamná stopa nemotornosti. Připadalo mi skoro, že jen proto bych jej mohla milovat. A ja…