Železná pata

PROMĚNA

“MUSÍŠ se úplně změnit,” psal mi Arnošt. “Prostě nebudeš. Musíš se stát jinou ženou. Ale nejenom navenek, tím, že se převlečeš, nýbrž také uvnitř, pod každým kouskem kůže. Musíš se úplně předělat, abych Tě ani já nepoznal, musíš změnit hlas, pohyby, způsoby, držení těla, chůzi, všechno.”

Uposlechla jsem. Každodenně jsem cvičila několik hodin, abych navždy pohřbila starou Avis Everhardovou pod zevnějškem nějaké jiné ženy, kterou bych mohla nazvat svým druhým já. Něčeho takového lze dosáhnout jen dlouhým cvičením. Třeba jen maličkost, jako je barva hlasu, jsem cvičila téměř neustále, až se mi hlas mého nového já úplně vžil a stal samozřejmým. Toto automatické zvládnutí nové úlohy bylo prvním příkazem. Člověk se musí natolik přizpůsobit, aby oklamal sám sebe. Bylo to, jako když se učíme nějaké cizí řeči, řekněme francouzštině. Zpočátku mluví člověk cizí řečí uvědoměle, z rozkazu vůle. Přemýšlí ve své mateřštině a překládá do francouzštiny, nebo čte francouzsky, ale musí si překládat do vlastního jazyka, aby porozuměl. Později, když už má pevný, automatický základ, žák čte, píše a myslí francouzsky a neutíká se již k rodné řeči.

Naše praxe byla v tomto ohledu stejná. Bylo nutné se učit tak dlouho, až přijatá postava přešla do krve, takže naopak být sám sebou vyžadovalo soustředění a vypětí vůle. Zpočátku bylo ovšem mnoho marných pokusů. Zkoušeli jsme něco úplně nového a museli jsme se teprve učit. Ale přece jen to šlo. Objevili se mistři v tomto umění a vytvořila se celá zásoba triků a pomůcek. Vyvinula se z toho jakási příručka, část zkušeností, jež se odevzdávaly ve škole revoluce.

V té době zmizel můj otec. Přestala jsem od něj dostávat dopisy, ačkoli do té doby chodily pravidelně. Odešel z našeho bytu v Pěli Street a už se nevrátil. Naši soudruzi ho všude hledali. S pomocí tajné služby byla prohledána všechna vězení. Ale zmizel, jako když se po něm zem slehne, a dodnes nebyla po něm nalezena ani stopa.

Šest měsíců osamělosti jsem strávila v úkrytu, ale nezahálela jsem. Naše organizace dělala pokroky a byly neustále hory práce, již bylo třeba vykonat. Arnošt a ostatní vůdcové rozhodovali z vězení, co se má dělat, a nám venku připadal úkol jejich rozkazy provádět. Bylo třeba organizovat šeptanou propagandu, organizovat celou rozvětvenou výzvědnou službu, zřídit tajné tiskárny, obstarat podzemní “dopravu”, což znamenalo spojení mezi nesčetnými úkryty, budovat nové úkryty tam, kde chyběly články v řetězech rozprostřených po celé zemi.

Jak říkám, práci nebylo nikdy konce. Po půl roce přerušil mou samotu příchod dvou soudružek. Byla to dvě děvčata statečných srdcí, vášnivě oddaná svobodě: Lora Petersonová, která zmizela roku 1922, a Kate Biercová, která se později vdala za soudruha Du Bois a spolu s námi hledí vstříc slunci lepších zítřků, jež ohlašuje příchod nového roku. (Du Bois, nynější knihovník v Ardisu, je přímým potomkem těchto revolucionářů.)

Obě dívky přijely velmi rozrušeny náhlým a smrtelným nebezpečím, které přestály. V posádce rybářského člunu, který je vezl přes záliv San Pablo, byl špión. Agent Železné paty, který úspěšně předstíral, že je revolucionářem, a pronikl hluboko do tajemství naší organizace. Určitě mi byl na stopě, neboť již před delším časem jsme se dověděli, že mé zmizení vyvolalo u tajné služby oligarchie značný rozruch. Naštěstí, jak se nakonec ukázalo, nepředal nikomu výsledky svého pátrání. Chtěl zřejmě podat hlášení, teprve až se mu podaří vypátrat můj úkryt a dostat mne. Jeho informace skončily s ním. Když děvčata přistála u ústí Petulamského potoka a nasedla na koně, podařilo se mu pod jakousi záminkou vzdálit se od člunu.

Kus cesty do Sonomských hor nechal John Carlson jet dívky samotné a dal jim vést koně, zatímco sám se pěšky vrátil. Zmocnilo se ho podezření. Špióna dopadl, a co se stalo pak, to nám Carlson výmluvně naznačil.

“Zneškodnil jsem ho,” vylíčil svým stručným způsobem tuto příhodu. “Zneškodnil jsem ho,” opakoval a v očích mu temně zaplálo a jeho ohromné mozolnaté ruce se výmluvně svíraly a otvíraly. “Nenadělal moc rámusu. Zatím jsem ho schoval a dnes v noci se vrátím a zakopu ho hezky hluboko.”

V té době jsem někdy žasla nad svou vlastní proměnou. Občas mi připadalo nemožné, že jsem kdysi žila klidným, mírným životem v universitním městě a že jsem se stala revolucionářkou, kterou všechny výjevy násilí a smrti neotřesou. Jedno nebo druhé nemohlo být pravda. Jedno bylo skutečnost, druhé sen, ale co byl sen a co skutečnost? Byl tento život revolucionářky, skrývající se v rokli, tíživým snem? Anebo jsem revolucionářka, která v nějakém snu viděla, že žila v Berkeley a neprožívala nic pohnutějšího než čajové dýchánky, sobotní kroužky a přednášky ve škole? Myslím však, že podobný pocit měli všichni, kdo bojovali pod rudým praporem Bratrství lidí.

Často jsem si vzpomněla na postavy z onoho druhého života, a co bylo skutečné zvláštní, vynořovaly se tu a tam v mém novém životě a zase mizely. Například biskup Morátiouse. Marně jsme po něm pátrali, když se naše organizace rozvětvila. Vozili ho z jednoho ústavu do druhého. Zjistili jsme, že byl převezen ze státního blázince v Napa do Stocktonu, odtud do ústavu v Údolí sv. Kláry, zvaném Agnews, a tam stopa končila. Nebylo zprávy o jeho smrti. Asi se mu nějak podařilo utéci. Ani ve snu mě nenapadlo, za jakých strašných okolností ho znovu spatřím - jen letmo v krvavé smršti Chicagské komuny.

Jacksona, který ztratil paži v Sierrských prádelnách a který byl vlastně původní příčinou, že jsem se dala cestou revoluce, jsem už nikdy nespatřila. Ale všichni jsme věděli, co udělal, než zemřel. Nepřidal se k revoluci. Roztrpčen svým osudem, hloubal neustále nad příkořím, které na něm spáchali, a stal se z něho anarchista - nikoli však filosofický anarchista, nýbrž pouhé zvíře, zaslepené nenávistí a pomstychtivostí. A pomstil se skutečně důkladně. Proklouzl strážemi a v noci, když všichni spali, vyhodil do vzduchu palác Pertonwaithů. Živá duše neunikla, ani stráže ne. Ve vězení, kde čekal na s…