Dcera sněhu

Kapitola XII.

„Těší mne, že se s vámi shledávám, pane Dave Harney.“ Horník pozdravil a Gregory St. Vincent pokračoval, obraceje se k Froně.

„Hleďte, miss Welseová, jak je svět malý. Pan Harney a já, my jsme dobří staří známí…“

Zářivý zákmit probleskne tváří eldorádského krále za těch slov.

„Ah, ano, pamatuji se dobře… vy jste byl tehdy holobrádek… Bylo to v letě r. 1888. Můj plť^[11] s nákladem čtvrtek sobího masa ploval po řece Stewartu. Spěchal jsem, abych je dovezl, než se mi zkazí. Vy jste se plavil na nějaké loďce po Yukonu. Od těch časů uplynulo devět let. Vyměnili jsme své zásoby: potřeboval jsem mouku a cukr… Jsem nadšen, že se s vámi shledávám. Dodělal jsem se hezkého postavení na útraty French Hilla a ještě jednoho v Eldorádu. Mé dveře nikdy se nezavřely… Vzpomeňte si na to. Mrzí mne říci vám: ‚Sbohem,‘ nebo spíše: ‚Na shledanou!‘“

„Jak jste úžasný, pane St. Vincente!“ podotkla dívka. „Jak jste mohl žíti tam v zámoří před devíti lety? Ten kraj byl tehdy liduprázdný?“

Gregory pokrčil rameny.

„Můj podnik se nezdařil i nejsem nijak hrd na to, že jsem zkrachoval.“

„Vypravujte mi to. Věci takové mne zajímají, poněvadž se týkají skutečného života. Úpadek značí pokus. O co jste se pokoušel?“

„Poněvadž si toho přejete, budu vám krátce vyprávěti tu příhodu. Pojal jsem šílený záměr cestovati neznámými končinami za účelem vědeckým a žurnalistickým… Zamýšlel jsem projíti Aljaškou, pak po ledě mořem Beringovým a konečně ze severní Sibiře dostati do Evropy. Byl to věru nádherný plán objeviti důležité panenské země…! Jenže jsem pohořel vinou Tamerlanovou…!“

„Vy jste druhý Odysseus!“ zvolala nadšeně paní Shovillová, tleskajíc rukama. „Jak je romantický váš příběh!“

„Odysseus? Možná. Nikoli však Othello,“ podotkla Frona. „Váš jazyk se vzpouzí a umlká v nejzajímavějších místech. Nač toto záhadné odvolávání se na Tamerlana, který jest přec již pět set let mrtev?“

Mluvší předstíral zprvu jistý odpor, posléze poté vyhověl naléhání svých posluchačů i pokračoval.

„Když Tamerlan plenil Asii ohněm a mečem, tamní státy byly vyhlazeny, města z kořán vyvrácena a kmenové rozptýleni jako prach. Veliký národ musil prchnouti před jeho dobyvačným šílenstvím i přitáhl do Sibiře na sever a na východ, šíře se tu podél moře polárního. V jeho klanu bylo několik kmenů mongolských… Leč obávám se věru, že vás nudím těmito nechutnými podrobnostmi…“

„Ne, ne,“ odporovala paní Shovillová, „naopak vy jste okouzlující! Vy vypravujete tak živě!“

„Nebýti těchto mongolských kmenů, nebyl bych se zastavil na své cestě. Na místě, abych se byl musil oženit s tlustokožnou princeznou a věnovati řemeslu zlodějů sobů, byl bych se klidně vrátil do Petrohradu, a…“

„Ach. Tito hrdinové jsou vskutku pro zoufání, že ano, Frono? O jakou to tlustokožnou princeznu tu jde? A o jaké to krádeže sobů?“

„Národové, kteří obývají tato pobřeží, byli původně Eskymáci, šťastní a výbojní, kteří navzájem sebe jmenovali Oukilion či Mužové moře. Prodával jsem jim psy a potraviny a oni by mi byli snesli modré z nebe. Naneštěstí byli pod panstvím Mongolů čili Chow Chuen (Muži-sobi). Byly to nezkrotné, sveřepé a ohavné nestvůry, které mne přepadly, zabavily mi majetek a odvedly mne do otroctví.“

„To nejsou Rusové?“

„Zeměpisně tvoří část říše carovy, ale politicky ani vůbec o něm nevědí. Vnitřek Sibiře, na severu a na východě, jest pohřížen do mlh polárních, je to terra incognita, kdež několik těch málo badatelů, kteří tam pronikli, zanechalo své kosti.“

„Ale vy!“

„Já jsem, jak se zdá výji…