Dcera sněhu

Jack London

62 

Elektronická kniha: Jack London – Dcera sněhu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london15 Kategorie:

Popis

E-kniha Jack London: Dcera sněhu

Anotace

O autorovi

Jack London

[12.1.1876-22.11.1916] Americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Narodil se roku 1876 v San Franciscu a jeho dětství bylo ve znamení častého stěhování, nestálých rodinných poměrů a chudoby. V civilním životě byl Jack London lovec tuleňů, zlatokop, kotelník v elektrárně a člen pobřežní rybářské hlídky. Již v dětství si však zamiloval dobrodružnou literaturu, kterou posléze začal i sám psát. Po...

Jack London: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

A Daughter of the Snows

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dcera sněhu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola XXVIII.

Jakub, jenž se již zase zvedl, stál vedle barona, jehož pošramocená tvář a pohmožděná pěst svědčily o urputném boji proti četným soupeřům. Frona, propuštěna byvši na svobodu, dlela vedle nich.

„Pane předsedo,“ prohlašoval Bill Brown, „my odsuzujeme zastrašovací pokus Jakuba Welseho, jeho dcery a barona Coubertina, ale my chápeme jejich pohnutky a nemůžeme jim odříci své sympatie. Každý z nás by byl jednal na jejich místě právě tak. I navrhuji, aby se na to zapomnělo, aby se z toho nevyvozovalo důsledků.“

„Lituji, že jsem byl nucen tak jednati,“ zašeptal předseda své oběti do uší.

Jakob Welse se naň pousmál:

„Vy jste zachytil míč za skoku. Byla to vaše povinnost, předsedo.“

Uprostřed jedné skupiny horníků St. Vincent zápase, jako zběsilec kutálel se po zemi; bránil se zuby, nehty. Jeden statný Ir, Tim Dagan jménem, marně se snažil vytrhnouti svou ruku z jeho vzteklých úst.

Frona přistoupila k zápasícím a poklekla k šílenému ubožáku.

„Pusťte toho člověka, Gregory, poroučím vám to.“ Hleděl na ni zrakem, který neměl do sebe již nic lidského.

„To jsem já, Gregory – a pohladila mu vlídné čelo rukou – nerozumíte mi? To jsem já, Frona. Pusťte toho muže, ihned!“

Na tato důrazná slova, výraz jasného vědomí proměnil krásný obličej – dáseň se otevřela – a ruka Tim Daganova byla volna.

„Nyní mne poslouchejte, Gregory, jelikož musíte zemříti…“

„Ale já nechci,“ zavzdychal. „Vy jste mi slíbila, že mne zachráníte, a já jsem vám důvěřoval. Och, Frono, Frono!“ I jal se vzlykati se strhanou tváří, podpíraje se dívce o kolena.

„Poněvadž není vyhnutí, vy zemřete jako statečný muž, Gregory!“

„Promiňte, že obtěžuji, miss Welseová,“ přerušil ji Tim Dagan, „ale my ho musíme odvést. Odvlečte ho, vy, druzí, ven a udělejme tomu konec!“

Tělo St. Vincenta znovu se vzepřelo… Frona pohlédne prosebně na muže, kteří jej obstoupili. Oni váhají. „Povolte mi ještě jednu minutku, jedinou minutku!“ žádá jich.

„To nestojí za to,“ zvolal Dagan.

Ale dívka se skloní nad odsouzencem a hladí jej hebce po vlasech. Nikdo nezaslechl, co mu pošeptala do ucha. Bylo viděti, kterak se zvedl a kráčel jako stroj až ku břehu. Tam se zastavil a vyslal poslední „sbohem“ světu, který se chystal opustit. Před ním tekly špinavé vlny Yukonu.

Všichni kovkopové shromáždili se okolo jedné sosny, na jejíž jedné větvi připravoval jakýsi mladý hoch posuvnou kličku. Corliss, jsa překvapen tímto neočekávaným divadlem, vyšel ze člunu a přistoupil k Froně.

„Co to je?“

Ona se mu pokusí odpověděti… slzy udusí jí hlas. Třesoucí její ruka vede zvolna ubožáka k jakémusi lešení, postavenému pod stromem. Vance výmluvným posuňkem podepřel si ruku do kapsy u svého kabátce.

„Učiním, co budete chtíti, Frono. Vy víte, že se můžete na mne spolehnouti.“

Ona naň pohlédne… a trochu radosti zahřeje jí srdce. Ano, on učiní vše, za cokoli ho ona požádá, ale ona nechce. Bylo by nespravedlivo vyžádati od něho druhé oběti, když St. Vincent nedovedl využitkovati okolnosti – která se mu nabízela. Dosti již osob marně trpělo pro něho!

„Ne, Vancei, na to je příliš pozdě. Nezbývá již naděje.“

„Nechte mne aspoň, abych se pokusil je zaskočiti.“

„Nikoli, náš záměr ztroskotal, i nestalo se to vaší vinou. Netrvejte již na tom, prosím vás.“

„Nuž, pak pojďte se mnou. Vy zde nemůžete dále zůstati.“

„Musím,“ odvětí ona prostě.

I uchopí Gregoryho za ruku, jenž stále kráčí vpřed jakoby ve snu.

Tim již přichystal posuvnou kličku… Již se strojí navléci provaz odsouzenci na krk.

„Obejmete mne, Gregory!“ pravila jeho snoubenka.

Všechny oči diváků upřely se na zajatce… Kat stojí mu po boku… Náhle vztáhne ruce vpřed, a odvolávaje se naposledy k lidu, zvolá hlasitě:

„Ne, ne, já vám vyznám vše. Povím vám tentokráte pravdu i budete nuceni mi věřiti.“

Bill Brown a předseda pokynul Timovi, aby se vzdálil; dav se tísní kolem jejich skupin s výkřiky odporu.

„Ticho!“ poručí předseda. „Mluvte St. Vincente, a to co možná nejstručněji. Tento výjev trval až příliš dlouho.“

„My chceme slyšeti,“ bylo voláno ze všech stran.

„Ať vystoupí na bednění!“

St. Vincent uposlechl těchto rozkazů i vyprávěl chvatně a přerývaně:

„Já toho neudělal, ale viděl jsem to dělat. Nebyli při tom dva cizinci nýbrž jen jeden, který byl domluven s Bellou.“

Výbuchy smíchu přerušily jeho vypravování…

„Ne tak rychle!“ přerušil ho Bill Brown. „Vysvětlete nám laskavě, kterak Bella pomáhala tomu člověku, aby ji zabil. Začněte od počátku!“

„Toho večera Borg, dříve než ulehl, připravil jako obyčejně léčku, kterou byl vymyslil: zavěsil totiž plechovou nádobu na kliku u dveří, jejímž pádem měl býti v případě vypáčení probuzen. Za několik hodin nato jsem procitl, maje dojem, že kdosi kráčí vedle mne. Lampa jen matně osvětlovala jizbu, ale přesto jsem mohl viděti Bellu, kterak stojí u dveří. Borg chrápal. Jeho squaw snímala právě zticha plechovou nádobu, poté otevřela a dovnitř vešel, aniž způsobil nějakého hluku, jakýsi indián. Nebyl zakuklen; poznal bych jej mezi tisícem, neboť ohyzdná jizva táhla se mu přes čelo a přes tváře.“

„Myslím, že jste volal na poplach?“

„Nikoli,“ odpověděl Gregory nesměle, jako by si přál býti co nejdříve hotov s tímto trapným přiznáním. „Zůstal jsem kliden a čekal jen…. Myslil jsem, že Bela byla s indiánem umluvena o zabití Borga…“

„A vy jste nešel mu na pomoc?“

„Ne… Bella přistoupila ke mně; moje oči byly zavřeny i oddychoval jsem pravidelně: ona mi posvítila do obličeje lampou. Nato zazněl výkřik, následkem něhož jsem pootevřel víčka … Indián bodal do Borga nožem. Borg hleděl uchvátiti útočníka do svých paží a bylo by se mu to také podařilo, nebýt Belly, která oblezla postel a oběma rukama se pokoušela zardousiti svého muže. Nakonec klekla mu jedním kolenem na záda a s pomocí toho muže shodila ho na zem.“

„A co jste vy dělal?“

„Díval jsem se – čekal jsem –“

„Měl jste revolver?“

„Ano.“

„Volal John Borg o pomoc?“

„Ano.“

„Opakujte vlastní jeho slova.“

„On volal: „St. Vincente! Oh, St. Vincente! Oh, můj bože! Oh, St. Vincente, pomozte mi!“

Ubožák…