Bílý tesák

Kapitola 6
HLAD

Jaro už bylo za dveřmi, když Šedý Bobr skončil svou dlouhou pouť. Byl duben a Bílý Tesák byl právě rok stár, když dorazili do starého tábora a když ho Mit-sah odvázal z postroje. Třebaže ještě zdaleka nedorostl, byl po Lip-lipovi největším ročkem v táboře. Po otci vlkovi i po Kiče zdědil postavu a sílu a již se téměř vyrovnal dospělým psům. Stále však ještě nebyl zcela pevný. Jeho tělo bylo štíhlé a mrštné a jeho síla byla spíše pružná než hrubá. Kožich měl zbarven pravou vlčí šedí a celým zjevem byl pravý vlk. Čtvrtina psí krve, kterou zdědil po Kiče, nezanechala na jeho vzhledu žádné stopy, i když měla vliv na jeho způsob myšlení.

Toulal se táborem a k svému uspokojení rozpoznával rozličné bohy, jež znával před dlouhou cestou. A psi tu byli, štěňata, jež jako on teprve rostla, i dospělí psi, kteří již nevypadali tak hroziví a velcí, jak mu je paměť zachovala. Nebál se jich už také tolik a chodil mezi nimi s jistou nenuceností, jež pro něho byla stejně nová jako příjemná.

Tak na příklad Basikovi, starému šedivci, stačilo před časem jen trochu vycenit zuby, aby se Bílý Tesák schoulil a odplazil. Bílý Tesák se u něho kdysi velmi poučil o své nicotnosti; nyní se u něho měl znovu poučit o tom, jaká změna se s ním udála a jaký vývoj prožil. Zatím co Basik slábl stářím, Bílý Tesák sílil mládím.

Svůj nový poměr k světu psů si Bílý Tesák uvědomil při čtvrcení nedávno uloveného losa. Dostal kopýtko a kus holenní kosti, na němž zůstal ještě pěkný kousek masa. Stranou od tahajících se psů, skryt za keřem, ohryzával svůj díl, když tu se na něho vrhl Basik. Dříve než si Bílý Tesák uvědomil, co dělá, ťal Basika dvakrát tesáky a odskočil. Basik byl překvapen odvážností a mrštností útoku. Stál tupě a hleděl na Bílého Tesáka přes syrovou, rudou holenní kost, která ležela mezi nimi.

Basik byl stár a poznal již, jak vzrůstá odvaha psů, jež byl zvyklý týrat. Byly to trpké zkušenosti, s námahou je spolkl a za pomoci vší své moudrosti se přes ně přenesl. Dříve by se byl na Bílého Tesáka vrhl rozzuřen spravedlivým hněvem. Teď mu to jeho ochabující síla nedovolovala. Naježil se hrozivě a zle se na Bílého Tesáka přes kost podíval. A zdálo se, že se Bílý Tesák, v němž ožila část staré bázně, skrčil a schoulil do sebe a že byl náhle docela malý, jak myslil na útěk, jímž by si příliš nezadal.

A právě v tomto okamžiku udělal Basik chybu. Kdyby se byl spokojil divokým a zlým pohledem, bylo by bývalo všechno v pořádku. Bílý Tesák, téměř již rozhodnutý ustoupit, byl by ustoupil a maso mu nechal. Ale Basik nečekal. Měl již vítězství za své a pokročil k masu. Když bezstarostně sklonil hlavu, aby je očichal, Bílý Tesák se lehce naježil. Ani tehdy ještě nebylo pro Basika pozdě, ještě mohl situaci zachránit. Kdyby byl nad masem pouze stál, planoucí a se vztyčenou hlavou, byl by Bílý Tesák nakonec odešel. On však cítil v nozdrách vůni čerstvého masa příliš silně, hltavost mu nedala a uhryzl si sousto.

To už bylo pro Bílého Tesáka příliš. Vzpomínka na měsíce vlády nad spřežením byla příliš čerstvá, aby se ovládl a klidně se díval, jak někdo žere maso, jež mu náleží. Podle svého zvyku bez výstrahy udeřil. První ranou roztrhl Basikovi ucho na cáry. Basik byl náhlostí útoku úplně ohromen. Avšak hrnulo se na něj ještě mnoho a ještě horších věcí, a stejně překvapivě. Bílý Tesák ho povalil na zem a kousl ho do hrdla. Zatím co se Basik snažil dostat se opět na nohy, zaryl mu mladý pes zuby dvakrát do plecí. Rychlost, s níž se to dálo, byla ohromující. Podnikl na Bílého Tesáka marný útok, zuby mu cvakly zuřivě, ale naprázdno, jen do vzduchu. V příštím okamžiku měl roztržený čenich a vrávoravě ustupoval od masa.

Situace se obrátila. Bílý Tesák stál výhružně naježen nad kostí a Basik se opodál chystal ustoupit. Neodvážil se podstoupit nebezpečí zápasu s tímto mladým bleskem a opět a ještě hořčeji si uvědomoval slabost blížícího se stáří. Hrdinsky se pokusil zachovat svou důstojnost. Chladně se otočil k mladému psu a ke kosti zády, jako by obojí bylo příliš malicherné a nestálo za jeho vzácnou pozornost, a vznešeně odešel. Nezačal si také olizovat krvácející rány, dokud nebyl z dohledu.

Bílému Tesáku to dodalo nemálo sebedůvěry a pýchy. Nechodil už mezi dospělými psy tolik po špičkách; stavěl se k nim nesmlouvavěji. Ne že by byl vyhledával spory. K tomu měl daleko. Žádal však, aby ho nikdo nepřehlížel. Trval na svém právu, aby ho nikdo neobtěžoval a aby žádnému psu nemusel ustoupit z cesty. Bylo třeba s ním počítat, to bylo všechno. Nebylo již možné přehlížet ho a znevažovat, tak jako bylo přehlíženo stále ještě mnoho štěňat, i štěňata z jeho spřežení. Nesměla se plést do cesty, ustupovala starším psům z cesty a musela jim ustupovat i od masa. Ale Bílý Tesák, který byl nespolečenský, samotářský a mrzutý, který se sotva ohlédl, zamračený a povznesený, osamělý a cizí, byl překvapenými staršími psy přijímán jako jim rovný. Brzy se naučili nechávat ho na pokoji, nepouštěli se ani do nepřátelství s ním, ani nezkoušeli navázat s ním přátelství. Dokud mu dali pokoj, nechal je i on na pokoji. Po několika střetnutích zjistili, že to je nejvýhodnější vztah.

Okolo slunovratu získal Bílý Tesák novou zkušenost. Potichu, jak byl zvyklý, klusal podívat se na nový stan, který byl vztyčen, zatím co byl s lovci na honbě za losem – a vtom vrazil na Kiču. Zarazil se a pohlédl na ni. Vzpomínal na ni jen matně, ale upamatoval se; to se však nedalo říci o ní. Ohrnula jen pysky a zavrčela na něho známým výhružným způsobem a jeho paměť se vyjasnila. Jeho zapomenuté dětství, všechno, co bylo s tímto známým zavrčením spojeno, vše se mu náhle vracelo. Než poznal bohy, byla mu středem všeho vesmíru. Vrátily se mu staré, dobře známé city z oné doby a cele ho zaplavily. Radostně k ní poskočil a ona ho přivítala obnaženými tesáky, jež mu roztrhly tvář až na kost. Neporozuměl tomu. Udiven a zmaten couvl.

Nebyla to však její chyba. Vlčí matky se nepamatují na svá štěňata rok stará nebo ještě starší. Nepamatovala se na Bílého Tesáka. Bylo to cizí zvíře, vetřelec; a nový vrh štěňat, jež měla, dával jí právo bránit se proti vetřelcům.

Jedno ze štěňat se přibatolilo až k Bílému Tesákovi. Byli to nevlastní bratři, ale nevěděli o tom. Bílý Tesák štěně zvědavě očichal, a tu se na něho Kiča znovu vrhla a rozervala mu tvář po druhé. Couvl ještě dále. Všechny staré vzpomínky a dojmy pohasly a klesly opět do hrobu, z něhož byly vzkříšeny. Pohlédl na Kiču, jež olizovala své štěně a tu a tam přestávala, aby zavrčela na Bílého Tesáka. Ztratila pro něho význam. Naučil se už obejít se bez ní. Zapomněl na to, co znamenala. V jeho světě nebylo pro ni místo, stejně jako nebylo pro něho místo v jejím světě.

Stále ještě hloupě a zmateně stál, přemítal o zapomenutých věcech, o tom, co vlastně znamenaly, a Kiča ho napadla po třetí, snažíc se zahnat ho ze své blízkosti nadobro. A Bílý Tesák se dal zahnat. Byla to samice jeho rodu a zákon byl, že samci nesmějí bojovat se samicemi svého rodu. Nic o tomto zákonu nevěděl, neodvodil ho ve své myslí ani ho nepoznal dosavadní zkušeností se světem. Vyciťoval jej jako tajnou nápověd, jako nutkání pudu – téhož pudu, který ho nutil výt na měsíc a na hvězdy za nocí a učil ho bát se smrti a neznáma.

Míjely měsíce. Bílý Tesák sílil, přibývalo mu na váze a získával na pevnosti; i jeho odvaha se vyvíjela ve směru, jejž mu určilo jeho dědictví a jeho prostředí. To, co zdědil, byla podstata života, tvárná jako hlína. Bylo v ní mnoho možností, mohla být utvářena do mnoha podob. Prostředí tu bylo na to, aby hlínu hnětlo, aby jí dalo tvar. Kdyby byl Bílý Tesák nikdy nepřišel k ohňům člověka, byla by z něho divočina vytvořila pravého vlka. Ale bohové mu dali jiné prostředí a to z něho utvářelo psa, jenž v sobě měl cosi vlčího, ale přece jenom byl pes, a ne vlk.

A tak podle jeho přirozené tvárnosti a podle tlaku jeho okolí byla hnětena jeho povaha do zvláštní podoby. Nemohl tomu uniknout. Stával se mrzutějším, nespolečenštějším, samotářštějším, divočejším; a psi čím dále, tím více poznávali, že je lépe žít s ním v míru než ve válečném stavu; a Šedý Bobr si ho cenil každým dnem více.

Ač se zdálo, že Bílý Tesák po všech stránkách hýří silou, přece trpěl jednou tísnivou slabostí. Nesnesl, aby se mu někdo vysmíval. Lidský výsměch, to byla hrozná věc. Lidé se mohli smát mezi sebou čemu chtěli, a nevšímal si jich, jenom jemu se smát nesměli. Jakmile se výsměch obrátil proti němu, rozzuřilo ho to do nepříčetnosti. Byl vážný, důstojný a zasmušilý, ale pro smích se tak rozvzteklil, že byl až směšný. Tak jej vydráždil a vyvedl z míry, že řádíval celé hodiny jako ďas. A běda psu, jenž se mu v takový čas nezachoval! Bílý Tesák znal příliš dobře zákon a nevyléval si vztek na Šedém Bobrovi; za tím stála hůl a jeho božství. Za psy však nebylo nic než pláň a na tuto pláň utíkali, když přiběhl na scénu Bílý Tesák rozlícený výsměchem.

V třetím roce jeho života postihl Indiány na řece Mackenzie krutý hlad. V létě nebyly ryby. V zimě opustili karibú své obvyklé stezky. Losů bylo málo, králíci téměř zmizeli, šelmy i dravci hynuli. Přišli o svou přirozenou potravu a napadali a žrali jeden druhého. Zůstávali jen silní. Bohové Bílého Tesáka patřili vždy k lovícím šelmám. Staří a slabí pomřeli hladem. Nářek se ozýval z vesnic, kde se ženy a děti vzdávaly své trochy jídla, aby se najedli vyzáblí lovci s hluboce zapadlýma očima, kteří běhali po lesích v marné honbě za masem.

Hlad dohnal bohy tak daleko, že jedli měkce vydělanou kůži svých mokasinů a rukavic, psi sežrali postroje, které měli na zádech, a dokonce i biče. Psi žrali i jeden druhého a také bozi jedli psy. Slabší psi, kteří měli menší cenu, byli snědeni nejdříve. Ti, kteří ještě žili, se na to dívali a pochopili. Několik nejodvážnějších a nejmoudřejších opustilo ohně lidí, z nichž se nyní staly jatky, a uprchlo do lesů, kde nakonec buď zahynuli hladem, nebo byli roztrháni vlky.

V tento čas bídy se také Bílý Tesák vykradl do lesů. Byl pro život lépe vyzbrojen než ostatní psi, neboť ho vedly zkušenosti jeho dětství. Zvlášť dobře se naučil chytat drobnou zvěř. Líhal ve skrytu celé hodiny a sledoval každý pohyb opatrné veverky; čekal s trpělivostí stejně obrovskou, jako byl jeho hlad, až se veverka odváží na zem. Ani potom se Bílý Tesák neukvapoval. Čekal, až si byl jist, že ji srazí, než se jí podaří uprchnout zpátky na strom. Tehdy teprve, a ne dříve, vyletěl ze svého úkrytu jako blesk, jako šedá střela, neuvěřitelně rychlá, jež se nikdy nemíjí svého cíle – veverky, která neuměla dost rychle uprchnout.

Třebaže měl na lovu veverek úspěchy, přece jen tu byla nesnáz, pro niž se jimi nemohl živit, ani z nich nemohl ztloustnout. Veverek nebylo dost. Musel tedy lovit zvířátka ještě menší. Hlad byl časem tak krutý, že Bílý Tesák neopovrhl ani vyhrabává ním lesních myší z jejich děr. Nepohrdal ani bojem s lasicí, jež byla stejně hladová jako on a daleko dravější.

Když hlad doléhal nejtíživěji, kradl se zpět k ohňům bohů. Nešel však až k ohňům. Slídil v lese, vyhýbal se odhalení a olupoval pasti v těch vzácných případech, kdy se do nich chytila zvěř. Vyloupil dokonce i past Šedého Bobra v době, kdy se Šedý Bobr potácel lesem, a vrávoraje slabostí, nemohl popadnout dech a často usedal, aby si odpočinul. Jednou se Bílý Tesák střetl s mladým vlkem, hubeným a vychrtlým, který byl úplně zesláblý hladem. Kdyby nebyl býval tak hladový, byl by se k němu Bílý Tesák snad připojil a snad by byl našel i cestu ke smečce, ke svým divokým bratřím. Takto však mladého vlka uštval, zabil a sežral.

Zdálo se, že mu štěstí přeje. Vždycky když ho hlad nejvíce tísnil, podařilo se mu něco ulovit. A když byl sám velmi zesláblý, nenapadl ho na štěstí žádný větší dravec. Tak byl posílen dvoudenním hodováním na rysovi tehdy, když ho napadla hladová vlčí smečka. Byla to dlouhá a krutá štvanice, byl však lépe nakrmen než oni a nakonec jim utekl. A nejen to, zatočil se velkým kruhem zpět na svou stopu vzadu za smečkou a ještě zdolal jednoho z vyčerpaných pronásledovatelů.

Poté opustil tento kraj a vydal se do údolí, v němž se narodil. Zde se ve starém doupěti setkal s Kičou. Podle svého starého způsobu také ona utekla od nehostinných ohňů a odebrala se do starého úkrytu, aby tu dala život nové rodině. Z celé rodiny zbývalo na živu již jen jedno štěně, když se na scéně objevil Bílý Tesák; a ani tomu mláděti nebylo určeno žít dlouho. Mladý život měl za takového hladu málo vyhlídek.

Kiča uvítala dospělého syna způsobem pramálo srdečným. Bílý Tesák si toho však nevšímal. Přerostl již matku. Filosoficky se k ní tedy obrátil zády a klusal vzhůru proti proudu. Na soutoku se dal vlevo a našel tam doupě rysa, s nímž jeho matka a on před dlouhým časem bojovali. Zde, v opuštěném doupěti, se usadil a odpočíval tam celý den.

Za časného léta, v posledních dnech hladu, potkal Lip-lipa, který rovněž utekl do lesů, kde jen tak že uhájil bědný život. Bílý Tesák na něho narazil neočekávaně. Klusali proti sobě podél srázné skály, zahýbali okolo paty balvanu a naráz stáli tváří v tvář. Překvapeně se zastavili a podezřívavě na sebe pohlédli.

Bílý Tesák byl ve skvělém tělesném stavu. Měl dobrý lov a celý týden jedl dosyta. Byl dokonce ještě přecpán masem z poslední kořisti. Ale v okamžiku, kdy spatřil Lip-lipa, zježila se mu po celém hřbetě srst. Stalo se to bezděčně, byl to tělesný projev, jenž v minulosti vždy doprovázel vzrušení jeho mysli nad Lip-lipovým týráním a pronásledováním. Tak jako v minulosti se ježil a vrčel při spatření Lip-lipa, tak se i nyní automaticky naježil a zavrčel. Neplýtval časem. Provedl všechno důkladně a promyšleně. Lip-lip se pokusil couvnout, Bílý Tesák však na něho tvrdě narazil, plecí o plec. Lip-lip se svalil a překulil na záda. Bílý Tesák mu zaryl zuby do vyhublého hrdla. Nastal smrtelný zápas; Bílý Tesák ztrnule obcházel a bedlivě pozoroval umírajícího. Potom se dal znovu svým směrem a odklusal vzhůru podél skály.

Jednoho dne, nedlouho potom, přišel na kraj lesa, kde se táhla úzká mýtina až dolů k Mackenzie. Byl v těchto končinách již dříve a nic tu tehdy nebylo; nyní zde stál tábor. Skryt mezi stromy, zastavil se a zkoumal situaci. Pohled, zvuky i pachy mu byly známy. Byla to stará vesnice, jež se přestěhovala na nové místo. Ale pohled, zvuky i pachy se lišily od těch, jež poznal naposledy, než z ní utekl. Neozýval se pláč ani nářek. Pozdravily ho zvuky spokojenosti, a když uslyšel zlostný ženský hlas, poznal, že to je zlost, jež vyvěrá z plného žaludku. A ve vzduchu byla vůně ryb. Bylo jídlo. Hlad byl zažehnán. Směle vyrazil z lesa a klusal do tábora rovnou do stanu Šedého Bobra. Šedý Bobr nebyl doma; Klú-kúč ho však přivítala radostnými výkřiky a celou, čerstvě chycenou rybou; lehl si tedy a očekával Šedého Bobra.