Bílý tesák

Část čtvrtá

Kapitola 1
NEPŘÍTEL SVÉHO RODU

Jestliže kdy byla v povaze Bílého Tesáka nějaká, byť i vzdálená možnost spřátelit se s vlastním rodem, byla nenávratně zničena, když z Bílého Tesáka udělali vůdce spřežení. Neboť nyní ho psi nenáviděli; nenáviděli ho pro zvláštní příděl masa, který mu dával Mit-sah; nenáviděli ho pro všechny skutečné i domnělé výhody, jichž požíval; nenáviděli ho, protože vždy ubíhal včele spřežení, pro oháňku, jíž před nimi mával, a pro jeho zadní běhy, jež prchaly před jejich očima a věčně je dráždily až k šílenství.

A Bílý Tesák je nenáviděl stejně trpce. Být vůdcem saňového spřežení nebylo zrovna příjemné. Muset ustavičně utíkat před štěkající smečkou, z níž každého psa po tři roky rval a ovládal, bylo téměř k nevydržení. Vydržet však musel, jinak by býval zahynul – a život, jenž v něm byl, netoužil po záhubě. Jakmile Mit-sah zavelel vyrazit, vrhlo se celé spřežení s dychtivým a divokým štěkotem na Bílého Tesáka.

Bránit se nemohl. Jestliže se proti nim obrátil, švihl ho Mit-sah palčivou ranou biče do tváře. Zbývalo mu jen prchat. Nemohl se vyjící hordě postavit svým chvostem a zadníma nohama. To nebyly rovnocenné zbraně proti množství nemilosrdných tesáků. A tak tedy prchal, znásilňuje každým skokem svou přirozenost a pýchu; a běžet musel celý den.

Přirozené sklony však nelze potlačovat násilím, jinak se vzbouří přirozenost. Je jako vlas, který vyrůstá z těla, zrůdně se stáčí, zarůstá zpět a působí zanícenou, rozjitřenou ránu. Tak tomu bylo i s Bílým Tesákem. Celá jeho bytost volala po tom, aby se vrhl na smečku, jež mu štěkala v patách, ale podle vůle bohů to udělat nesměl; a vůli, jež si to přála, dotvrzoval bič ze střeva karibú, palčivě zraňující na desetimetrovou vzdálenost. A tak se mohl Bílý Tesák jen v hloubi duše sžírat hořkostí a chovat nenávist a zášť úměrnou divokosti a nezkrotnosti své povahy.

Jestliže kdy byl nějaký tvor nepřítelem svého rodu, byl jím Bílý Tesák. Nežádal milost a také milost nedával. Ustavičně byl rozdrásán a zjizven tesáky smečky a neustále také zanechával na členech smečky stopy svých tesáků. Na rozdíl od většiny vůdců, kteří se v táboře utíkali pod ochranu bohů, jakmile byli psi vypřaženi, Bílý Tesák takovou ochranou opovrhoval. Směle si vykračoval po táboře a mstil se v noci za všechno, co musel vytrpět ve dne. Předtím, než se stal vůdcem spřežení, naučila se smečka vyhýbat se mu. Nyní to bylo jiné. Vzrušeni celodenní štvanicí za ním, nevědomky svedeni stále se opakujícím pohledem na jeho úprk, ovládnuti pocitem převahy, jímž se těšili celý den, nedovedli se přemoci a nedokázali ustoupit mu z cesty. Kdykoliv se mezi nimi objevil, vždy se strhla rvačka. Jeho cesta byla vyznačena vrčením, chňapáním a opět basovým vrčením. Sám vzduch, který vdechoval, byl nabit nenávistí a záští a to jen posilovalo nenávist a zášť, kterou nosil v sobě.

Když Mit-sah křikl na spřežení, aby zastavilo, Bílý Tesák ho poslechl. Zprvu to ostatním psům dělalo potíže. Všichni se vrhali na nenáviděného vůdce, ale shledávali, že se situace obrátila. Za Bílým Tesákem stál Mit-sah a dlouhý bič mu hvízdal v ruce. A tak psi pochopili, že když se spřežení zastaví na rozkaz, musejí nechat Bílého Tesáka na pokoji. Když se však Bílý Tesák zastaví bez rozkazu, je dovoleno vrhnout se na něj a třeba ho i zahubit, dokáží-li to. Po několika takových zkušenostech se Bílý Tesák bez rozkazu nezastavoval. Učil se rychle. Takové už to bylo, že se musel učit rychle, jestliže si chtěl uhájit život za neobvykle těžkých podmínek, za nichž se mu daru života dostalo.

Psi se však stále nemohli naučit nechávat ho na pokoji v táboře. Celý den ho pronásledovali, vyzývavě na něho štěkali a zapomínali na poučení z předešlého večera; znovu se večer museli poučit a stejně rychle opět zapomínali. Mimo to měla jejich nenávist k němu ještě hlubší příčiny. Cítili v něm odlišný rod, což bylo samo o sobě dostatečnou příčinou k nepřátelství. Stejně jako on byli i oni ochočení a zdomácnělí vlci. Jenže oni byli zdomácnělí již po celá pokolení. Ztratili už mnoho z divokosti, takže divočina pro ně byla neznámá, vždy plná děsu, nepřátelská a hrozivá. Bílý Tesák však zjevem, skutky i pohnutkami stále ještě v divočině tkvěl. Byl jejím symbolem, jejím ztělesněním; když tedy na něj cenili zuby, byla to stejná obrana jako proti záhubě, jež na ně číhala ve stínu lesa a v temnotách kolem táborového ohně.

Jednomu se však psi přece jen naučili – držet se pohromadě. Bílý Tesák byl příliš hrozný protivník pro každého z nich, kdo by se s ním setkal o samotě. Střetávali se s ním hromadně, jinak by je byl jednoho po druhém v noci pozabíjel. Takto se však nikdy k zabíjení nedostal. Mohl psa povalit na zem, smečka se však na něho vrhla dříve, než mohl zasadit smrtelnou ránu do hrdla. Při prvním náznaku srážky se celé spřežení shluklo a postavilo se proti němu. Psi měli i mezi sebou spory, ty však byly zapomenuty, jakmile nastaly potíže s Bílým Tesákem.

A naopak: ani oni nemohli zabít Bílého Tesáka, ať se o to sebevíc pokoušeli. Byl na ně příliš rychlý, příliš odvážný, příliš chytrý. Vyhýbal se úzkým cestám a vždycky se dostal z jejich obklíčenÍ. A povalit ho nedovedl žádný pes. Jeho tlapy lpěly na zemi tak pevně, jako on sám lpěl na životě. Udržet se pevně na nohou znamenalo prostě totéž co žít a nikdo to nevěděl lépe než Bílý Tesák.

Tak se stal nepřítelem svého rodu, rodu ochočených vlků, jimiž všichni byli. Tito vlci zchoulostivěli u lidského ohně a ztratili na síle v stinném bezpečí síly lidské. Bílý Tesák byl zahořklý a nesmiřitelný. Byl tak uhněten. Vyhlásil krevní mstu všem psům. A prováděl ji tak strašlivě, že sám Šedý Bobr, tvrdý divoch, musil se obdivovat zuřivosti Bílého Tesáka. Zaklínal se, že nikdy nebylo takového zvířete; a podobně se zaklínali Indiáni z cizích vesnic, když myslili na počet svých psů, které již Bílý Tesák zadávil.

Když bylo Bílému Tesákovi skoro pět let, vzal ho Šedý Bobr na novou dlouhou pouť a ještě dlouho potom se vzpomínalo na spousty, jež způsobil mezi psy v …