Bílý tesák

Jack London
(Hodnocení: 2)

65 

Elektronická kniha: Jack London – Bílý tesák (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london14 Kategorie: Štítky: ,

Popis

Jack London: Bílý tesák

Anotace

Jack London – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

2 recenze Bílý tesák

  1. A. Musílek

    Bílý tesák je nádherná a nadčasová kniha, úžasný příběh o psovi v jehož žilách vlastně koluje vlčí krev. Povzbuzuje fantazii, popisuje přírodu a boj mezi „hlavním hrdinou“, vlkem, člověkem a přírodou. Kniha je to smutná i dojemná zároveň.

  2. Gusta Jindrák

    Poměrně syrové vyprávění, ale tenhle Londonův příběh je skvělý. Jeden z typických románů na seznamech povinné četby do čtenářského deníku, ale tím se nenechte odradit – rozhodně doporučuju!

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Část pátá

Kapitola 1
DLOUHÁ CESTA

Viselo to ve vzduchu. Bílý Tesák tušil blížící se neštěstí ještě dříve, než se objevily hmatatelné příznaky. Nejasně poznával, že hrozí nějaká změna. Nevěděl proč a jaká, nadcházející události vytušil jen z chování bohů samých. Takřka neznatelně a nevědomky prozrazovali své záměry psovi, který obcházel kolem prahu, a třebaže nevstoupil do chaty, dobře věděl, co se děje v jejich hlavách.

„Poslouchejte!“ zvolal jednoho večera psovod u jídla.

Weedon Scott naslouchal. Za dveřmi se ozývalo tiché, úzkostlivé kňučení, jako by někdo sotva slyšitelně a tlumeně vzlykal. Potom bylo slyšet dlouhé zafunění, jak se Bílý Tesák ubezpečoval, že jeho bůh je dosud uvnitř a nedal se ještě na tajemný samotářský útěk.

„Ten vlk chce s vámi, myslím,“ řekl psovod.

Weedon Scott pohlédl přes stůl na svého společníka očima, jež takřka prosily, třebaže slova hovořila jinak.

„Co bych si, k čertu, počal s vlkem v Kalifornii?“

„Vždyť to říkám,“ odpověděl Matt. „Co byste si, k čertu, počal s vlkem v Kalifornii?“

Weedona Scotta to však neuspokojilo. Zdálo se mu, že jeho společník mlčky odsuzuje jeho jednání.

„Naši psi by se před ním nemohli ani ukázat,“ pokračoval Scott. „Zabíjel by je na potkání. I kdyby mě nezruinoval náhradami za potrhané šaty, úřady by mi ho vzaly a utratily by ho.“

„Já vím, je to učiněný vrah,“ poznamenal psovod.

Weedon Scott se na něho podezíravě podíval. „Nepůjde to,“ řekl rozhodně.

„Nepůjde,“ potvrzoval Matt. „Vždyť byste musel někoho najmout, aby ho hlídal.“

Podezření utichlo. Scott veseleji kývl. V tichu, jež nastalo, ozvalo se ode dveří opět tiché, vzlykavé kňučení a pak dlouhé, pátravé zafunění.

„Nedá se upřít, že vás má hrozně rád,“ řekl Matt. Jeho společník se na něho rozhněvaně podíval.

„Hrom do toho všeho, člověče! Já musím vědět, co chci a co je nejlepší!“

„Vždyť já s vámi souhlasím, jenže…“

„Jenže co?“ vyštěkl Scott.

„Jenže…“ začal psovod mírně, pak se však rozmyslil, a neskrývaje hněv, který se v něm zvedal, řekl: „No, nemusíte se hned kvůli tomu tolik dopalovat. Podle toho, co děláte, nevypadá to na to, že byste vůbec věděl, co vlastně chcete.“

Weedon Scott chvíli jako by se přel sám se sebou a pak už mírněji odpověděl: „Máte pravdu, Matte. Nevím vlastně, co bych chtěl, a v tom je ta nesnáz.“

„Ale vždyť by to byl holý nesmysl, brát toho psa s sebou,“ vybuchl opět po chvíli.

„Však já s vámi souhlasím,“ odpověděl Matt a zase s tím nebyl jeho zaměstnavatel tak docela spokojen.

„Ale jak, u čertovy zahrádky, ten pes ví, že chcete odjet, to mi nejde na rozum,“ pokračoval psovod nevinně.

„To se mě moc ptáte,“ odpověděl Scott a smutně pokývl hlavou. Potom přišel den, kdy Bílý Tesák spatřil otevřenými dveřmi na podlaze v chatě osudné zavazadlo, do něhož pán skládal své věci. A chodilo se sem a tam a dříve tak pokojné ovzduší chaty rozrušil cizí zmatek a neklid. To už bylo nepochybné svědectví. Bílý Tesák to již vycítil. A teď tomu i porozuměl. Jeho bůh se chystá opět odejít. A protože ho nevzal s sebou po prvé, čeká ho asi opět samota.

Oné noci se dal do dlouhého vlčího vytí. Tak jako vyl kdysi, když se ještě jako štěně vrátil z divočiny do tábora a našel ho opuštěný, nic než hromadu smetí na místě, kde stával stan Šedého Bobra, tak i teď zvedl čenich k chladným hvězdám a žaloval jim své hoře.

Uvnitř v chatě se oba muži právě uložili ke spánku. „Už zase nežere,“ poznamenal Matt ze svého kavalce.

Ze Scottova lůžka se ozvalo zabručení a zašustění pokrývek. „Podle toho, jak vyváděl posledně, když jste odjel, nedivil bych se, kdyby tentokrát pošel.“

Pokrývky na druhém lůžku podrážděně zašustily.

„Mlčte už!“ křikl Scott do tmy. „Máte řečí víc než ženská.“

„Však já s vámi souhlasím,“ odpověděl psovod, ale Scott si nebyl jist, zda se mu jeho druh neposmívá.

Nazítří úzkost a neklid Bílého Tesáka ještě vzrostly. Chodil svému pánovi v patách všude, kam se z chaty hnul, a střežil práh, když byl pán uvnitř. Otevřenými dveřmi zahlédl na podlaze zavazadla. Vedle kufru stály dva plátěné batohy a krabice. Matt balil pánovy pokrývky a kožich do stanového dílce. Bílý Tesák pozoroval tuto práci a kňučel.

Později přišli dva Indiáni. Hleděl na ně, jak si berou zavazadla na ramen…