Bílý tesák

Kapitola 3
VLÁDA NENÁVISTI

Pod panstvím šíleného boha se stal z Bílého Tesáka dábel. Byl uvázán na řetěze v ohradě za pevnůstkou a sem ho Hezoun Smith chodil týrat a dráždit a přiváděl ho k zuřivosti drobným trapičstvím. Brzy objevil, jak je Bílý Tesák citlivý na smích, a úmyslně se mu vysmíval po každé, když mu způsobil nějakou bolest. Hlučně a pohrdavě se chechtal a posměšně přitom ukazoval na Bílého Tesáka prstem. Tehdy ztrácel Bílý Tesák poslední špetku rozumu a v záchvatu zuřivosti býval ještě šílenější než sám Hezoun Smith.

Předtím byl Bílý Tesák nepřítelem jenom svému plemeni, třebaže hrozným nepřítelem. Nyní se stal nepřítelem celého světa, hroznějším než kdy předtím. Byl vydrážděn a utýrán do té míry, že nenáviděl slepě a bez nejmenší příčiny. Nenáviděl řetěz, jímž byl připoután, lidi, kteří ho okukovali mezerami mezi latěmi, nenáviděl psy, kteří doprovázeli muže a kteří na něho, bezmocného, škodolibě vrčeli. Nenáviděl i samo dřevo, z něhož·byla ohrada, v které byl zavřen. A nade vše, první i poslední myšlenkou, nenáviděl Hezouna Smithe.

Hezoun Smith však sledoval určitý cíl ve všem, co Bílému Tesákovi dělal. Jednoho dne se u ohrady shromáždilo několik mužů. Vstoupil Hezoun Smith s klackem v ruce a sňal Bílému Tesákovi řetěz s krku. Když pán odešel, rozběhl se uvolněný Bílý Tesák zuřivě podél ohrady a pokoušel se dostat na muže stojící venku. Byl velkolepý a strašlivý. Měřil půl druhého metru, byl tři čtvrtě metru vysoký v plecích a vážil daleko víc než stejně velký vlk. Po matce zdědil mohutnější tělo psa, vážil přes čtyřicet pět kilogramů a neměl na sobě ani tuk, ba ani jediný gram přebytečného masa. Byl samý sval, kost a šlacha – bylo to tělo bojovníka v nejlepší formě.

Dveře ohrady se opět otevřely. Bílý Tesák se zarazil. Dělo se něco neobvyklého. Čekal. Dveře se pootevřely ještě více. Pak někdo strčil dovnitř velkého psa a přirazil za ním dveře. Bílý Tesák takového psa ještě nikdy neviděl (byl to tarač); ale velikost a divoké vzezření vetřelcovo ho neodstrašilo. To bylo něco, co nebylo ani ze železa, ani ze dřeva, něco, na čem mohl vybít svou nenávist. Vyrazil skokem, tesáky se zableskly a rozervaly psovi s boku hrdlo. Tarač potřásl hlavou, chraptivě zachrčel a vrhl se na Bílého Tesáka. Ale Bílý Tesák byl hned tady, hned tam, byl všude a stále unikal, stále vyrážel a zarýval zuby do masa a vždy včas uskočil před odvetou.

Muži za ohradou řvali a tleskali a Hezoun Smith, třeštící radostí, hltal očima trhajícího a drásajícího Bílého Tesáka. S taračem to bylo hned od začátku beznadějné. Byl příliš těžký a pomalý. Nakonec ho vytáhl jeho majitel z ohrady ven, zatím co Hezoun Smith odháněl Bílého Tesáka klackem. Potom se vyplácely sázky a Hezounu Smithovi zvonily v ruce peníze.

Bílý Tesák začal dychtivě očekávat muže shromažďující se kolem ohrady. Znamenalo to boj; a to byl teď jediný způsob, jenž mu byl dopřán, aby mohl projevit život, kterým byl nabit. Byl týrán, popouzen k nenávisti a byl zavřen, aby neměl jinou možnost vybít svou nenávist než ve chvílích, kdy jeho pán uznal za vhodné pustit proti němu jiného psa. Hezoun Smith odhadoval Tesákovy síly dobře, neboť boj končil vždy jeho vítězstvím. Jednoho dne pustili proti němu tři psy za sebou. Jindy vstrčili do ohrady dospělého vlka, právě chyceného v divočině. A jednou proti němu dokonce pustili dva psy najednou. Byl to jeho nejtěžší boj, a třebaže nakonec zabil oba, div že to sám nezaplatil životem.

V pozdní jeseni, když napadl první sněhový poprašek a na řece plula čerstvá ledová tříšť, vydal se Hezoun Smith s Bílým Tesákem na cestu parníkem vzhůru po Yukonu až do Dawsonu. Bílý Tesák už měl v kraji svou pověst. Byl znám široko daleko jako „Rváč“ a klec, v níž byl zavřen na palubě, byla obvykle obklopena zvědavci. Zuřil a vrčel na ně nebo klidně ležel a s chladnou nenávistí si je prohlížel. Proč by je neměl nenávidět? Tato otázka ho nikdy nenapadla. Znal jenom nenávist a zapomínal v této vášni na všechno. Život se mu stal peklem. Nebyl stvořen pro těsné vězení, do jakého lidé zavírají šelmy. A přece s ním zacházeli právě tak jako s divokou šelmou. Muži ho okukovali, strkali hole mezi mříže, aby vrčel, a pak se mu vysmívali.

Tito muži byli jeho životním prostředím a formovali ho v ještě divočejšího tvora, než jakým měl od přírody být. Příroda mu však dala tvárnost. Tam, kde by bylo jiné zvíře zahynulo nebo kde by byl jeho duch zlomen, tam se Bílý Tesák přizpůsobil a žil – a žil nepokořen. Hezoun Smith, arciďábel a trapič, snad byl schopen Bílého Tesáka zlomit, zatím však nebylo ani známky, že by se mu to dařilo.

Jestliže …