Bílý tesák

Kapitola 5
NEZKROTITELNÝ

„Je to marné,“ přiznával Weedon Scott.

Seděl na schodech své chaty a hleděl na psovoda, jenž mu odpovídal stejně beznadějným pokrčením ramenou.

Dívali se na Bílého Tesáka, jenž na konci napjatého řetězu zuřivě naježen vrčel a pokoušel se dostat na psy ze spřežení. Po několika domluvách Mattových, drsně zdůrazněných klackem, naučili se tažní psi nechávat Bílého Tesáka na pokoji; také teď leželi opodál a zdánlivě ho vůbec nevnímali.

„Je to vlk a zkrotit se nedá,“ prohlásil Weedon Scott.

„Nevím, nevím,“ namítal Matt. „Možná, že je v něm hodně psí krve, to nemůžete říct. Ale jedno vím jistě a to se popřít nedá.“

Psovod se odmlčel a moudře pokyvoval hlavou, hledě někam na Losí horu, jako by svěřoval lesům nějaké tajemství.

„Tak se s tím neschovávejte,“ řekl mu Scott ostře, když už hezkou chvíli čekal, co přijde dál. „Vyklopte to, oč jde?“

Psovod ukázal na Bílého Tesáka palcem přes rameno. „Ať je to vlk nebo pes – jednou už zkrocen byl.“

„Neříkejte!“

„Byl, to vám povídám, a běhal v postroji. Pojďte se podívat blíž. Vidíte ten pruh na prsou?“

„Máte pravdu, Matte. Byl to tažný pes, než ho dostal do spárů ten Hezoun Smith.“

„A nevím dobře, proč by z něho tažný pes zase nemohl být.“

„Myslíte opravdu?“ ptal se Scott dychtivě. Naděje se mu však z hlasu vytrácela, když dodával, vrtě hlavou: „Už ho máme čtrnáct dní a je divočejší, než byl dřív.“

„Dejte mu příležitost,“ radil Matt. „Pusťte ho na chvíli na svobodu.“ Scott se na něho nedůvěřivě podíval.

„Já vím,“ pokračoval Matt, „já vím, že jste to zkoušel, ale to jste si nevzal na to do ruky klacek.“

„Tak to zkuste sám.“

Psovod si našel klacek a šel k uvázanému zvířeti. Bílý Tesák pozoroval hůl, jako pozoruje lev v kleci bič svého krotitele.

„Podívejte se, jak nespustí oči s klacku,“ řekl Matt. „To je dobré znamení. Není hlupák. Neopováží se mně dotknout, dokud mám klacek v ruce. Není ještě dočista pominutý, to je jistá věc.“

Jak se muž blížil rukou k jeho krku, Bílý Tesák se naježil, zavrčel a přitiskl se k zemi. Ale třebaže pozoroval blížící se ruku, dokázal sledovat i hůl v druhé ruce, jež se nad ním hrozivě vznášela. Matt odepjal řetěz od obojku a ustoupil.

Bílý Tesák nemohl ani uvěřit, že je volný. Uplynuly již měsíce od chvíle, kdy se stal majetkem Hezouna Smithe, a po celou tu dobu ho pouštěli, jenom když měl bojovat se psy. Ihned po boji byl vždy znovu uvázán.

Nevěděl, co si má o tom myslit. Snad to je nějaké nové ďábelství, které si na něho bohové vymyslili. Kráčel zvolna a opatrně, očekávaje každou chvíli nějaký útok. Nevěděl, co si má počít, tak neočekávané to všechno bylo. Opatrně obcházel oba přihlížející bohy a obezřetně kráčel k rohu chaty. Nic se nedělo. Byl úplně zmaten, vrátil se a zastavil se asi pět metrů od mužů a upřeně je pozoroval.

„Neuteče?“ tázal se jeho nový majitel.

Matt pokrčil rameny: „Musíme to riskovat. Nemůžeme to jinak udělat, než to zkusit.“

„Chudák,“ zamumlal Scott soucitně. „Potřebuje trochu lidské vlídnosti,“ dodával, obrátil se a šel do chaty.

Vrátil se s kusem masa a hodil ho Bílému Tesákovi. Pes odskočil a zpovzdáli si maso podezřívavě prohlížel.

„Fuj, Majore,“ křikl Matt varovně, bylo však již pozdě. Major skočil po mase. V okamžiku, kdy se do něho zahryzl, narazil na něho Bílý Tesák. Major se převalil. Matt přispěchal, ale rychlejší než on byl Bílý Tesák. Major se vrávoravě postavil na nohy, avšak krev stříkající mu z hrdla barvila sníh stále širší stopou.

„Škoda, ale nic jiného si nezasloužil,“ řekl rychle Scott. Matt však se již rozmáchl nohou, aby Bílého Tesáka kopl.

Skok, záblesk tesáků a ozval se ostrý výkřik. Bílý Tesák, zuřivě vrče, odplížil se několik metrů zpátky, kdežto Matt se sehnul a prohlížel si nohu.

„Dostal jsem to pěkně,“ oznamoval a ukazoval na roztržené kalhoty, na prádlo a na rostoucí skvrnu krve.

„Povídal jsem, že je to marné, Matte,“ řekl Scott sklesle. „Uvážil jsem to se všech stran, i když jsem na to ani nechtěl myslit. Teď nás to čeká. Nic jiného nám nezbývá.“

Za řeči vytáhl váhavě pistoli, otevřel zásobník a přesvědčil se o obsahu.

„Podívejte se, pane Scotte,“ namítal Matt, „ten pes prošel peklem. Nemůžeme chtít, aby z něho vyšel bělostný jako anděl. Dopřejte mu času.“

„Podívejte se na Majora,“ řekl Scott odmítavě.

Psovod prohlédl raněného psa. Pes klesl do sněhu v louži vlastní krve a byl zřejmě v posledním tažení.

„Nic jiného si nezasloužil. Sám jste to řekl, pane Scotte. Pokusil se vzít Bílému Tesákovi maso a teď je po něm. To se dalo čekat. Já bych nedal ani chlup z čerta za psa, který se nerve o své maso.“

„Ale podívejte…