Bílý tesák

Kapitola 2
DOUPĚ

Dva dny se vlčice a Jednooký potulovali okolo indiánského tábora. Jednooký byl nesvůj a pln obav, ale jeho družku tábor lákal a stále se od něho nemohla odtrhnout. Když však jednoho jitra zahřměla vzduchem v jejich blízkosti rána z pušky a kulka se zaryla do stromu několik centimetrů Jednookému nad hlavou, neváhali už a vydali se na cestu dlouhým, pružným klusem, jímž se rychle vzdalovali na míle od nebezpečí.

Neběželi daleko, jen dva dny cesty. Vlčice stále naléhavěji potřebovala nalézt to, co hledala. Byla stále těžší a běhala jen pomalu. Jednou, když pronásledovala králíka, kterého by jindy snadno dostihla, vzdala se honby, ulehla a odpočívala. Jednooký k ní přiběhl; když se však něžně dotkl čenichem jejího krku, rychle a vztekle po něm chňapla, až se převalil na záda a směšným obratem se pokusil uniknout jejím zubům. Byla teď zlostnější než jindy; Jednooký byl naopak víc než kdy jindy trpělivý a starostlivý.

A potom našla, co hledala. Bylo to několik mil vzhůru proti proudu potoka, který v létě tekl do Mackenzie, ale nyní byl zamrzlý až na samé skalnaté dno – mrtvý proud zkamenělé běli od pramene až k ústí. Vlčice unaveně poklusávala o hodný kus za svým druhem, když tu narazila na vysoký, převislý jílovitý břeh. Odbočila a zaběhla k němu. Hlodavé vody z jarních bouří a tajícího sněhu podemlely břeh a v jednom místě vytvořily z úzké štěrbiny malou jeskyni.

Vlčice se zastavila v jejím ústí a bedlivě si prohlédla břeh. Běžela podle paty příkrého břehu na obě strany od jeskyně až tam, kde strmý sráz přecházel opět v mírnější svah. Potom se vrátila k jeskyni a vstoupila do jejího úzkého ústí. Neplazila se ani celý metr, pak se stěny rozestupovaly a strop zvyšoval, takže vytvářely okrouhlou komůrku, mající téměř dva metry v průměru. Mohla se v ní i postavit. Jeskyňka byla suchá a útulná. Vlčice ji pozorně a pečlivě prohlédla, zatím co Jednooký, jenž se vrátil, stál ve vchodu a trpělivě ji pozoroval. Svěsila hlavu, čenich mířil k zemi, jako by ukazoval na nějaký bod u samých nohou, a kolem tohoto bodu se několikrát otočila; pak s unaveným vzdechem, skoro zabručením, svinula se do klubíčka, natáhla nohy a položila hlavu směrem k východu. Jednooký se na ni s nastraženými, pozornými slechy usmál a proti světlu viděla, jak dobromyslně vrtí huňatým ocasem. Její špičaté slechy se s líným zastříháním na okamžik sklonily k hlavě, tlamu měla otevřenu a vyplazený jazyk jí pokojně visel dolů; a tím říkala, že je jí dobře a že je spokojena.

Jednooký měl hlad. Třebaže ležel u vchodu a spal, jeho spánek byl neklidný. Probouzel se a nastražoval slechy do jasného dne venku, kde se na něho třpytilo dubnové slunce. Když dřímal, vkrádal se mu do uší tichounký šepot skrytých pramínků proudící vody; budil se a napjatě naslouchal. Slunce se vrátilo a celý procitající Sever se mu ozýval. Život se probouzel. Ve vzduchu bylo tušení jara, tušení života rašícího pod sněhem, mízy stoupající do korun stromů, pupenů rozlamujících pouta mrazu.

Vrhal na svou družku dychtivé pohledy, nejevila však chuti vstát. Pohlédl ven, půl tuctu sněžných pěnkav se třepetalo v dohledu. Napůl povstal, pak se znovu ohlédl na svou družku, uložil se a dřímal. Tenký a pronikavý pískot se mu dral do uší. Jednou, dvakrát se podrbal tlapou na čenichu. Pak se probudil. Ve vzduchu, u samého nosu, mu bzučel osamělý komár. Byl to dospělý hmyz, jenž po celou zimu ležel ztuhlý v suché kládě, až ho teď sluníčko rozehřálo. To už Jednooký nemohl odolat volání světa venku. A kromě toho měl hlad.

Odplížil se ke své družce a pokusil se přimět ji vstát. Ale ta na něho jen zavrčela, a tak vyšel sám do jasného slunečného dne a shledal, že sníh pod nohama změkl a že se po něm špatně chodí. Šel vzhůru proti proudu zamrzlé říčky, kde sníh ve stínu stromů byl dosud umrzlý a pevný. Osm hodin byl pryč a vrátil se za tmy hladovější, než vyšel. Narazil na zvěř, ale neulovil ji. Bořil se do ledového škraloupu na tajícím sněhu a vázl v něm, zatím co sněžní králíci po něm lehce klouzali jako jindy.

V ústí jeskyně se náhle s podezřením zastavil. Ozývaly se z ní podivné slabé zvuky. Nevydávala je jeho družka, a přece mu byly vzdáleně známé. Vplížil se opatrně dovnitř, vlčice jej přivítala varovným vrčením. Nedal se jím zmást, třebaže poslušně zachovával odstup; stále ho však zajímaly ony zvuky – slabé a dušené kňučení a vrnění.

Jeho družka ho nevrle odehnala; stočil se tedy u vchodu do klubka a usnul. Když se rozbřesklo a do doupěte vniklo slabé světlo, hledal opět zdroj oněch vzdáleně známých zvuků. Ve varovném zavrčení jeho družky byl nový tón. Byla to žárlivost a Jednooký se proto držel ve velmi uctivé vzdálenosti. Přece však spatřil mezi jejími tlapami ukrytých pět podivných malých uzlíčků života, slabých a bezmocných, které jen pokňourávaly a neuměly ještě ani otevřít oči. Byl překvapen. Nebylo to po prvé za jeho dlouhého a bohatého života, kdy se mu taková věc přihodila. Stalo se to už kolikrát, přece však to pro něho bylo po každé novým překvapením.

Jeho družka si ho pátravě prohlížela. Co chvíli zhluboka tlumeně vrčela, a když se zdálo, že se příliš přibližoval, zavrčení jí vyrazilo ostře z hrdla. Třebaže z vlastní zkušenosti nic podobného nepamatovala, přece jen v jejím instinktu, v němž byla nashromážděna zkušenost všech vlčích matek, dřímala vzpomínka na otce, kteří své bezmocné novorozené potomky sežrali. Proto ten strach, který ji přiměl, aby zabránila Jednookému prohlédnout si pořádně štěňata, jejichž byl otcem.

Žádné takové nebezpečí však nehrozilo. Starý jednooký vlk rovněž pocítil naléhavé nutkání, které zase bylo instinktem zděděným od všech vlčích otců. Nerozjímal o něm, ani si jím nelámal hlavu. Bylo v každé jeho žilce; a bylo nejpřirozenější věcí na světě, že ho poslechne, obrátí se ke své novorozené rodině zády a pustí se za masem, aby měli z čeho žít.

Pět nebo šest mil od doupěte se říčka dělila a její dvě větve se v pravém úhlu rozbíhaly do hor. Jednooký se pustil vzhůru po levém přítoku, až narazil na čerstvou…