Bílý tesák

Kapitola 4
PO STOPĚ BOHŮ

Na podzim, když se dny začaly krátit a první mráz zaštípal ve vzduchu, nastala pro Bílého Tesáka příležitost dostat se na svobodu. Po několik dnů vládl v táboře velký zmatek. Letní tábor rušili a celý kmen se vším všudy se chystal na podzimní lov. Bílý Tesák to všechno pozoroval dychtivýma očima, a když začali strhávat stany a nakládat u břehu kanoe, porozuměl. Kanoe odjížděly a některé již zmizely dolů po proudu.

Bílý Tesák si umínil, že tam zůstane. Čekal na příležitost, aby mohl vyklouznout z tábora do lesů. Skryl svou stopu v říčce, na níž se již počínal tvořit led. Pak se pohroužil do nitra hustého podrostu a čekal. Čas ubíhal a Bílý Tesák s přestávkami prodřímal několik hodin. Pak ho vzburcoval hlas Šedého Bobra, jenž ho volal jménem. I jiné hlasy se ozývaly. Bílý Tesák slyšel, jak také žena Šedého Bobra pomáhá hledat, a s ní i Mit-sah, Bobrův syn.

Chvěl se strachem, a třebaže pocítil nutkání vylézt ze skrýše, odolal mu. Po chvíli hlasy zanikly v dáli a on se teprve za další chvíli vyplížil z houštiny, aby se potěšil svým úspěchem. Šeřilo se; hrál si chvíli mezi stromy a užíval svobody. A pak ho z čista jasna přepadla tesknota. Posadil se zamyšleně, naslouchal hlubokému tichu lesa a byl jím zmaten. Nic se nehýbalo, žádný zvuk se neozval; zdálo se mu to zlověstné. Lekal se číhajícího nebezpečí, neviděného a netušeného. Nedůvěřoval stromům, jež se nad ním hrozivě tyčily, nedůvěřoval jejich stínům, v nichž se mohl skrývat kdejaký zálud.

Ochladilo se. Nebyla tu teplá stěna stanu, k níž by se mohl přitulit. Zábly ho tlapky; zvedal je střídavě jednu po druhé. Obtočil je huňatou oháňkou, aby si je chránil, a v tu chvíli se mu zdálo, že vidí opět tábor. Nebylo na tom nic zvláštního. Do paměti měl vtištěnu řadu obrazů. Viděl tábor, stany, planoucí oheň. Slyšel ostré ženské hlasy, drsné a hluboké hlasy mužů a vrčení psů. Měl hlad a vzpomínal si na kousky masa a ryb, jež mu házeli. Zde nebylo žádné maso, nic než hrozivé ticho, jímž se hlad nedá zahnat.

Poddanství ho rozmazlilo. Bezstarostné spoléhání na pána ho oslabilo. Zapomněl se starat sám o sebe. Kolem něho se šklebila noc. Jeho smysly navyklé na šum a překotný ruch tábora, na neustálý příval dojmů a zvuků, otupěly. Nevěděl, co dělat, kam pohledět, čemu naslouchat. Smysly se napínaly, aby postřehly nějaké porušení ticha a nehybnosti divočiny. Byly však ochromeny nečinností a pocitem tušené hrozby.

Vyskočil polekaně. Něco nesmírně velikého a beztvarého se mu mihlo před očima. Byl to stín, který vrhl strom ve světle měsíce, z jehož tváře vítr odvál mraky. Bílý Tesák se uklidnil a tiše zakňučel, ale hned zas přestal ze strachu před skrytým nebezpečím.

Strom nad ním zapraštěl nočním mrazíkem. Bylo to přímo nad jeho hlavou. Až zavyl, jak se lekl. Pojala ho hrůza a dal se na bezhlavý úprk k táboru. Pocítil nepřekonatelnou touhu po ochraně a společnosti člověka. V nozdrách měl vůni táborového kouře. V uších mu hlasitě zvonily zvuky tábora a výkřiky. Vyrazil z lesa na pláň osvětlenou měsícem, kde nebyly ani stíny, ani temnota. Žádný tábor se však neobjevil. Zapomněl. Vždyť tábor byl pryč.

Jeho divoký úprk rázem skončil. Nebylo kam uprchnout. Beznadějně se toulal opuštěným táborem, čichal k hromadám odpadků a k haraburdí, jež bohové odhodili. Jak rád by byl uslyšel padat kolem sebe kameny, házené rozzlobenou ženou, jak rád by byl ucítil ruku rozhněvaného Šedého Bobra, třeba trestající; a byl by uvítal i Lip-lipa a celou tu vrčící zbabělou smečku.

Přišel k místu, kde stával stan Šedého Bobra. Posadil se doprostřed. Čenich zvedl k měsíci. Hrdlo se mu křečovitě stahovalo, tlama otvírala a srdcervoucím zavytím vytryskla jeho tesknota a strach, jeho smutek po Kiče, všechny bolesti a bědy, jež ho potkaly, i tušení nesnází a nebezpečí, jež ho čekají. Bylo to dlouhé vlčí vytí, tesklivé a z plného hrdla, jeho první opravdové vlčí zavytí.

Ranní rozbřesk rozptýlil jeho strach, ještě silněji však za dne pocítil osamělost. Pustá země, jež byla předtím tolik rušná, připomínala mu jeho opuštěnost ještě ostřeji. Netrvalo dlouho a rozhodl se. Vnořil se do lesa a rozběhl se po proudu řeky. Klusal celý den. Neodpočíval. Zdálo se, že je stavěn tak, že vydrží běžet věčně. Jeho tělo bylo jako z ocele a n…