Kapitola 2
NA JIHU
Z parníku vystupoval Bílý Tesák v San Franciscu. Byl zaražen. V hloubi duše, mimo rozumové úvahy a mimo vědomou činnost, spojoval se svým božstvem moc. Ještě nikdy se mu však nejevili bílí lidé tak úžasnými bohy jako teď, když klusal po kluzké dlažbě San Francisca. Chaty z trámů, jaké znal, vystřídaly tu nebetyčné budovy. Ulice byly plné úkladů – kočáry, káry, automobily, koně namáhající se s ohromnými povozy; uprostřed toho všeho troubily a zvonily nestvůrné vozy kabelové dráhy a tramvaje, výhružně ječící, tak jako to dělali rysové, které znával v severních lesích.
To všechno byly důkazy moci. V tom všem byli lidé a za tím vším byl člověk, ovládal a řídil to všechno a projevoval se, jako už odedávna, jako pán vší hmoty. Bylo to velkolepé, omračující. Bílého Tesáka posedla bázeň a strach. Tak jako pocítil ve svém dětství svou nepatrnost a nedokonalost, když přišel po prvé z divočiny do tábora Šedého Bobra, tak i nyní, třebaže už byl vzrostlý a byl pyšný na svou sílu, musel se cítit slabý a nepatrný. A byla tu taková spousta bohů! Dostával závrať z toho, jak se kolem něho hemžili. Rachot na ulici mu bušil do uší. Byl zděšen nesmírným přívalem a hemžením věcí. Cítil, jako dosud nikdy, svou závislost na laskavém bohu, šel mu těsně v patách a nepouštěl ho z dohledu, ať se dělo co se dělo.
Nakonec si stejně z velkoměsta neodnášel více než matnou vzpomínku, krátký zážitek podobný zlému snu, neskutečný a hrozný, který ho ještě dlouho potom jako zlá noční můra trápíval ve spánku. Pán ho dal do zavazadlového vozu a uvázal ho na řetěz do rohu mezi hromady kufrů a tlumoků. Vládl tu malý svalnatý bůh, přehazoval hlučně kufry a krabice, tahal je dveřmi dovnitř a stavěl je do hromad nebo je s boucháním opět vyhazoval ze dveří bohům, kteří na ně čekali.
A zde, v tomto zavazadlovém pekle, pán Bílého Tesáka opustil.
Bílý Tesák si alespoň myslil, že ho pán opustil, dokud vedle sebe neucítil pánovy plátěné tlumoky a nerozhodl se převzít nad nimi stráž.
„To je dost, že už jdete,“ zabručel bůh vagonu, když se za hodinu objevil Weedon Scott ve dveřích. „Ten váš pes nedovolí na vaše zavazadla ani sáhnout.“
Bílý Tesák se vynořil z vozu. Zarazil se. Přízračné město bylo to tam. Vagon mu připadal jako obyčejná místnost v domě, a když do něho vstupoval, bylo všude kolem město. Mezitím město zmizelo. Jeho řev mu už nedrásal uši. Ležela před ním usměvavá krajina, zářící sluncem a lenivým klidem. Neměl však mnoho času k údivu nad proměnou. Přijal ji stejně, jako přijímal všechny nevysvětlitelné činy a projevy bohů. Takový byl jejich svět.
Čekal na ně kočár. Muž a žena šli pánovi vstříc. Žena rozpřáhla paže a sevřela pána kolem krku – nějaký nepřátelský čin! Weedon Scott se rázem vytrhl z objetí a chytil Bílého Tesáka, z něhož se stal vrčící a zuřivý démon.
„To nic, maminko,“ říkal Scott, drže pevně Bílého Tesáka a uklidňuje ho. „Myslil, že mi chceš ublížit, a nemohl to vydržet. To nic. To nic není. Však on si brzo zvykne.“
„A zatím smím mít svého syna ráda, jen když není nablízku jeho pes,“ smála se paní, třebaže ještě byla bledá a nejistá leknutím.
Hleděla na Bílého Tesáka, který vrčel, ježil srst a zle se rozhlížel.
„Musí se tomu naučit a nebudeme to odkládat,“ řekl Scott. Tiše k Bílému Tesákovi hovořil, až se pes uklidnil, a potom pánův hlas zpřísněl:
„Lehni! No tak, lehni!“
To byla jedna z věcí, kterým ho pán naučil, a Bílý Tesák, třeba vzdorovitě a nerad, poslechl.
„Tak, maminko!“
Scott po ní rozepjal náruč, hleděl však stále na Bílého Tesáka.
„Lehni!“ napomínal ho. „Hezky si lehni!“
Bílý Tesák, tiše se ježící a přikrčený, jak se už zdvíhal, klesl opět zpátky a pozoroval, jak se nepřátelský čin opakuje. Pánovi to však neublížilo, stejně jako objetí cizího boha, které následovalo. Pak byly kufry naloženy do vozu, cizí bohové i pán nastoupili a Bílý Tesák běžel za nimi, hned ostražitě vzadu, hned se ježil okolo koní, jako by je varoval, že je na svém místě a bdí, aby se nic nestalo bohovi, kterého tak rychle vezou krajinou.
Po čtvrt hodině projel vůz kamennou branou, pod klenbou spletených větví ořechové aleje. Po obou stranách cesty se prostíral trávník, z něhož tu a tam rostly mohutné, rozložité duby. Na nedalekých lukách bronzově a zlatě zářilo seno a kontrastovalo se svěží zelení pěstěných trávníků; a vzadu za nimi byly nazlátlé pahorky a pastviny. Z konce palouku, z první měkké vlny pahorků nad údolím, shlížel do kraje dům s hlubokou verandou a s mnoha okny.
Bílému Tesákovi se nedostalo příležitosti, aby si to všechno prohlédl. Sotva zajel kočár do parku, napadl Bílého Tesáka ovčácký pes s jasnýma očima a s ostrým čenichem, spravedlivě rozhořčený a rozzlobený. Byl mezi ním a pánem, odřezával ho od něho. Bílý Tesák ani nezavrčel na výstrahu, naježil pouze srst a vyrazil k svému tichému a smrtícímu výpadu. Nedokončil ho však. Zarazil se překotně, vzepřel se napjatýma předníma nohama a setrvačností se až skoro posadil na zadek, jak se namáhal vyhnout se střetnutí se psem, jehož se právě chystal napadnout. Byla to samice a zákon jeho plemene mezi ně stavěl přehradu. Napadnout ji by pro něho znamenalo jednat proti svému pudu.
U ovčáka však tomu bylo jinak. Fena žádný takový pud neměla, naopak, jako ovčák měla z divočiny a zvlášť z vlků neobyčejně pronikavý pudový strach. Pro ni byl Bílý Tesák vlk, odvěký kořistník, který loupil z jejích stád již od dob, kdy nějaký její dávný předek po prvé střežil zhoufované ovce. A tak, když se Bílý Tesák vzdal útoku na ni a zarazil se, aby se s ní nestřetl, skočila on…
A. Musílek –
Bílý tesák je nádherná a nadčasová kniha, úžasný příběh o psovi v jehož žilách vlastně koluje vlčí krev. Povzbuzuje fantazii, popisuje přírodu a boj mezi „hlavním hrdinou“, vlkem, člověkem a přírodou. Kniha je to smutná i dojemná zároveň.
Gusta Jindrák –
Poměrně syrové vyprávění, ale tenhle Londonův příběh je skvělý. Jeden z typických románů na seznamech povinné četby do čtenářského deníku, ale tím se nenechte odradit – rozhodně doporučuju!