Kapitola 3
BOHOVA ŘÍŠE
Bílý Tesák nebyl přizpůsobivý jen svou povahou; hodně cestoval a poznal, jaký význam a jakou cenu přizpůsobivost má. Tady, v Sierra Vista, tak se jmenoval dům soudce Scotta, byl Bílý Tesák brzy doma. Neměl už vážnějších neshod se psy. Věděli o životě bohů na jihu více než on a stačilo jim, že směl doprovázet bohy do domu. Třebaže byl vlk a třebaže nic takového nepamatovali a nic takového nikdy nepozorovali, bohové jeho přítomnost schválili a oni, psi těchto bohů, nemohli než toto rozhodnutí uznat.
Dick si musel nejprve odbýt několik škrobených obřadností, po nichž přijal Bílého Tesáka jako přírůstek k pánovu majetku. Kdyby bývalo po Dickově, byli by se stali dobrými přáteli; ale Bílý Tesák o přátelství nestál. Žádal na ostatních psech jen to, aby ho nechali na pokoji. Celý život se svého rodu stranil a stále ještě si přál zůstat nad něj povznesen. Dickovy sbližovací pokusy ho otravovaly, zaháněl ho vrčením. Na severu se naučil, že pánovy psy musí nechat na pokoji, a nezapomněl na to ani teď. Trval však na svém soukromí a na své osamělosti a Dicka tak důkladně přezíral, že se toto dobromyslné zvíře nakonec vzdalo všech pokusů a zajímalo se o něho asi tak málo jako o kůl u stáje.
Ne tak Collie. Přijala ho, poněvadž to byla vůle bohů, ale proto ho ještě nenechala na pokoji. Do její bytosti byly vetkány vzpomínky na nesčíslné zločiny, jichž se jeho plemeno dopustilo proti jejím předkům. Ani za celé generace se nedalo zapomenout na stáda zadávených ovcí. To všechno ji jako ostruhy popouzelo k odplatě. Nemohla se do něho pustit před očima bohů, kteří mu dovolili pobývat tu, ale to jí nebránilo, aby mu neztrpčovala život všelijakými malichernými schválnostmi. Byla mezi nimi odvěká krevní msta a Collie se činila, aby tato msta nebyla zapomenuta.

A tak využila výhody samice, vzala si Bílého Tesáka na mušku a začala ho týrat. Pud mu nedovolil, aby ji napadl, její umíněnost mu zase nedovolila, aby jí prostě nedbal. Když se na něho vrhala, nastavoval jejím zubům huňaté plece a na napjatých nohách se vší důstojností ustupoval. Když ho příliš tísnila, byl nucen obcházet ji obloukem a nastavovat jí plece, odvracet hlavu a nasazovat shovívavý a unuděný výraz. Někdy však, zvlášť po kousnutí do zadku, se jeho ústup zrychlil a příliš důstojně nevypadal. Ale zpravidla se mu dařilo zachovat si vážnost téměř slavnostní. Nebral Collii prostě na vědomí, pokud to bylo možné, a záměrně se jí vyhýbal. Když viděl nebo slyšel, že přichází, vstal a odešel.
Ještě mnoha jiným věcem se musel Bílý Tesák učit. Život na severu byl proti složitým poměrům v Sierra Vista jednoduchost sama. Především se musel seznámit s pánovou rodinou. Svým způsobem na to byl připraven. Tak jako patřili Mit-sah a Klú-kúč k Šedému Bobrovi a dělili se s ním o potravu, o oheň a o pokrývky, tak také patřili nyní k pánovi všichni obyvatelé Sierra Vista.
Byl tu však rozdíl, mnoho rozdílů. V Sierra Vista byl život daleko složitější než ve stanu Šedého Bobra. Bylo třeba vycházet s mnoha lidmi. Především to byl soudce Scott a jeho paní. Pak pánovy sestry, Ela a Marie. Potom Alena, pánova manželka, a jeho děti Weedon a Maud, caparti šestiletý a čtyřletý. Nikdo mu nijak nemohl vysvětlit, co je to všechno za lidi: o příbuzenských vztazích nevěděl pranic a nikdy je nemohl pochopit. Záhy však usoudil, že všichni patří k pánovi. Pozoroval pak, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, jak s kým pán jedná, zkoumal, jak s kým hovoří, a podle tónu hlasu poznával stupeň důvěrnosti a obliby v poměru k pánovi. A to bylo také měřítko, podle něhož Bílý Tesák jednal. Čeho si vážil pán, toho si vážil i on; co bylo drahé pánovi, to miloval a bedlivě střežil i on.
Tak tomu bylo i s dětmi. Celý život měl děti nerad. Bál se jejich rukou a nenáviděl je. Lekce v týrání a krutosti, které od nich dostal ve dnech života v indiánských táborech, nebyly právě něžné. Když se k němu Weedon a Maud po prvé přiblížili, zavrčel varovně a díval se zle. Třepnutí a ostré slovo pánovo ho přinutily, aby od nich snesl pohlazení, třebaže pod jejich drobnýma ručkama vrčel a vrčel a v jeho hlasu nebylo ani stopy po spokojeném broukání. Později poznal, že si jeho pán chlapce a děvčete nesmírně cení. Od té chvíle se od nich dával pohladit i bez třepnutí a bez ostrých slov.
Neprojevoval však hned nějakou obzvláštní náklonnost. Podroboval se dětem svého pána sice mrzutě, ale upřímně a po dobrém a trpělivě snášel jejich hry, jako by to byla nějaká bolestivá operace. Když už to nemohl vydržet, vstával, a nedávaje se zadržet, utíkal jim. Po čase dokonce začal mít děti rád. Stále však ještě bez okázalostí. Nechodil za nimi. Ale když je spatřil, neutíkal před nimi, čekal, až k němu přijdou. A ještě později se v jeho očích objevovalo radostné světlo, když viděl, že přicházejí, a bylo vidět, že za nimi lítostivě hledí, když ho opouštěly pro nějakou jinou zábavu.
To všechno záleželo na vývoji a potřebovalo svůj čas. Hned po dětech přišel soudce Scott. Mělo to asi dvě příčiny. Především byl pánovi zřejmě drahý, za druhé pak nebyl dotěrný. Bílý Tesák mu rád ležel u nohou na široké verandě, když soudce četl noviny a čas od času se obrátil na Bílého Tesáka slovem nebo pohledem, což byl nenásilný projev toho, že ví o jeho přítomnosti. To však platilo, jenom když pán nebyl nablízku. Jakmile přišel pán, přestali všichni ostatní – alespoň pro Bílého Tesáka – existovat.
Bílý Tesák dovolil všem členům rodiny, aby ho hladili a mazlili se s ním; nikdy však se jim nedostalo toho, čeho se dostávalo jeho pánovi. Žádné jejich pohlazení mu nevzbudilo v hrdle láskyplné broukání, a ať dělali co chtěli, nikdy ho nepřinutili, aby se k nim přitulil. Tento výraz odevzdanosti a oddanosti, naprosté důvěry, vyhradil pouze svému pánovi. Ve skutečnosti nikdy neviděl členy rodiny v jiném světle než jako pánovo vlastnictví.
Bílý Tesák se také brzy naučil rozlišovat mezi rodinou a mezi služebnictvem. Služebnictvo se ho bálo, zatím co se Bílý Tesák pouze zdržoval útoku. To proto, že je také po…
A. Musílek –
Bílý tesák je nádherná a nadčasová kniha, úžasný příběh o psovi v jehož žilách vlastně koluje vlčí krev. Povzbuzuje fantazii, popisuje přírodu a boj mezi „hlavním hrdinou“, vlkem, člověkem a přírodou. Kniha je to smutná i dojemná zároveň.
Gusta Jindrák –
Poměrně syrové vyprávění, ale tenhle Londonův příběh je skvělý. Jeden z typických románů na seznamech povinné četby do čtenářského deníku, ale tím se nenechte odradit – rozhodně doporučuju!