Samuel

* * *

Seděl jsem na lavici u kuchyňských dveří a pozoroval jsem Markétu Henanovou, jak svým mozolnatým palcem přicpávala doutnající tabák ve své dýmce a zírala přitom přes pole temnící se v šeru. Byla to táž lavice, na níž seděl Tom Henan onoho posledního, krvavého dne svého života. A Markéta seděla na prahu dveří, kde kdysi tak často ten netvor mžoural do slunce a kýval hlavou ze strany na stranu a hýkal. Hovořili jsme spolu asi hodinu, ona s klidnou jistotou věčnosti, jíž se tak vyznačovala, a za nic na světě nebyl jsem s to, abych nahmatal motivy probíhající zmateným předivem její mysli. Byla snad mučednicí pravdy? Byla jí snad dána schopnost kořit se před tak abstraktním oltářem? Dospěla k přesvědčení, že abstraktní pravda je jedinou vysokou metou lidských tuch a snah toho dne, dávno minulého, když pokřtila svého prvorozeného Samuela? Nebo tkvěla v ní snad tupá tvrdošíjnost vola? Úpornost jankovitého koně? Zatvrzelost tvrdé selské hlavy? Byl to vrtoch, nebo fantazie? Záblesk šílenství v mysli jinak význačně rozumné? Nebo naopak měla snad ducha Brunova? Byla přesvědčena o rozumové správnosti stanoviska, jež zaujala? Byla dosti osvícena a pevné mysli, aby se vzepřela pověře a předsudku? Nebo snad byla spíše sama ovládána jakousi silnější, hlubší pověrou, vzýváním fetiše, jehož alfou a omegou byl záhrobní Samuel?

„Chcete mi snad říci,“ ozvala se, „kdyby druhý Samuel se nazýval Larry, že by nespadl do vřelé vody a neutopil by se? Mezi námi, pane, a je to na vás vidět, že jste rozumný muž, dělalo by snad to jméno samo takový rozdíl? Nebyli bychom snad toho dne prali, kdyby to byl Larry nebo Michael? Nebyla by snad horká voda horká a nebyla by ho opařila, kdyby měl jiné jméno než Samuel?“

Uznával jsem správnost jejích vývodů a ona pokračovala:

„Může snad taková maličkost, jako je pouhé jméno, měnit plány boží? Běží svět jen nazdařbůh a je snad Bůh tak slabým vrtkavým tvorem, že mění osud věcí jen proto, že takový červ jako Markéta Henanová uznal za vhodné pojmenovat své dítě Samuelem? Vezměte mého syna Jamieho. Ten by nepřijal muže jménem Rooshan-Funn mezi své mužstvo, protože věří, že Rooshan-Funn dovede přivolat větry a dělat zlé povětří. Myslel byste také tak? Myslel byste, že Bůh, jenž dává větrům vanout, pohnul by jen svou hlavou ze své výše, aby vyslechl slovo nějakého umaštěného Rooshan-Funna ve srubu nějaké špinavé lodi?“

Řekl jsem, že ne, rozhodně ne, ona však nedala se tak snadno odchýlit od svých vývodů, jež chtěla přivést až ke konci.

„A myslíte tedy, že Bůh, který řídí běh hvězd a pro jehož vznešenou, všemohoucí nohu svět je prachovou poduš…