Dům pýchy

Jack London

59 

Elektronická kniha: Jack London – Dům pýchy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london29 Kategorie:

Popis

E-kniha Jack London: Dům pýchy

Anotace

Sbírka povídek z havajských ostrovů počátku 20. století, doplněná stručnou autobiografií. Původní soubor šesti krátkých próz, vydaný poprvé roku 1912, je inspirován autorovými opakovanými cestami do oblasti Havaje. Příběhy z dobrodružným nádechem zobrazují život této zeměpisně i kulturně odlehlé součásti Spojených států, s důrazem na sociální, náboženské a rasové napětí a střetávání kultur. Povídky doplňuje Londonův vlastní stručný životopis.

O autorovi

Jack London

[12.1.1876-22.11.1916] Americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Narodil se roku 1876 v San Franciscu a jeho dětství bylo ve znamení častého stěhování, nestálých rodinných poměrů a chudoby.V civilním životě byl Jack London lovec tuleňů, zlatokop, kotelník v elektrárně a člen pobřežní rybářské hlídky. Již v dětství si však zamiloval dobrodružnou literaturu, kterou posléze začal i sám psát. Po počátečních potížích...

Jack London: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dům pýchy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KONEC

I když nadešel čas, kdy jsme Arnošt i já museli odejít do Washingtonu, otec s námi nešel. Oblíbil si proletářský život. Díval se na naše chudé a špinavé okolí jako na velikou sociologickou laboratoř a zdálo se, že se nemůže nabažit všelijakých výzkumů. Spřátelil se s dělníky a v několika rodinách byl jako doma. Přitom vykonával nejrozmanitější práce, které bral jako bádání, jako hru, protože ho to těšilo. Vracel se pokaždé domů se spoustou postřehů a přímo překypoval novými zážitky. Až do morku kostí byl vědec. Nemusel pracovat, protože Arnošt svými překlady vydělal dost, aby nás uživil všechny tři. Ale otec šel stále za svou oblíbenou představou, která se podle toho, jaké práce si nacházel, zřejmě velmi měnila. Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy si přinesl domů celé vybavení podomního obchodníka s tkaničkami do bot a šlemi, nebo když jsem vešla do jednoho krámku a kdo mě tam neobsluhoval - otec! Pak mne již nepřekvapilo, když týden roznášel pivo ve výčepu v protějším hostinci. Pracoval jako noční hlídač, prodával na ulici brambory, lepil štítky v továrnč na konzervy, dělal poslíčka ve výrobně krabic, nosil vodu skupině dělníků pracujících na stavbě pouliční dráhy a krátce předtím, než se rozpadla, vstoupil do odborové organizace umývačů nádobí.

Pokud šlo o oblékám, myslím, že na otce působil příklad biskupův, neboť nosil lacinou dělnickou bavlněnou košili a kombinézu přepásanou úzkým řemenem. Jen jeden zvyk si zachoval ze starých časů, k obědu či vlastně k večeři se vždy převlékal.

S Arnoštem jsem mohla být šťastna kdekoli. Avšak že se také otec cítil spokojen v našich změněných poměrech, to moje štěstí dovršovalo.

“Když jsem byl ještě kluk,” říkával, “byl jsem velmi zvědavý. Chtěl jsem vědět, proč věci jsou a co se s nimi děje. Proto jsem se stal fyzikem. A dnes sleduji život kolem sebe s takovou zvědavostí, jako když jsem byl chlapec. Právě zvědavost způsobuje, že život za něco stojí.”

Občas zkoušel své štěstí severně od Tržní ulice ve čtvrti obchodů a divadel, kde prodával noviny, obstarával posílky a otvíral dvířka drožek. Tam se také jednoho dne při otvírání drožky sešel s panem Wicksonem. Večer nám otec vzrušeně vyprávěl o této příhodě.

“Wickson se na mne upřeně podíval, když jsem za ním zavřel dvířka, a zabručel: ,U sta hromů, ať visím!’ Právě tak to řekl: ,U sta hromů, ať visím!’ Zrudl jako krocan a byl tak zmaten, že mi zapomněl dát spropitné. Ale patrně se rychle vzpamatoval, neboť drožka odjela sotva dvacet kroků, když dal obrátit a vrátil se ke mně. Vyklonil se z dvířek a povídá:

,Poslyšte, profesore, to je trochu silný tabák. Nemohl bych vám nějak pomoci?’

,Zavřel jsem vám dvířka kočáru,’ odpověděl jsem, ,za to se obvykle dává desetník.’

,K čertu s desetníkem!’ zasupěl. ,Myslím něco pořádného.’

Myslil to určitě vážně - asi se v něm hnulo svědomí či co. A tak jsem o tom chvíli uvažoval.

Čekal napjatě, co přijde, když jsem začal mluvit, ale měli jste ho vidět, když jsem domluvil!

,Mohl byste mi vrátit můj dům,’ povídám, ,a moje podíly v Sierrských prádelnách.’”

Otec se odmlčel.

“Co na to řekl?” zeptala jsem se nedočkavě.

“Co mohl říci? Neřekl nic. Zato já řekl: ,Doufám, že jste šťasten.’ Podíval se na mne udiveně. ,Řekněte, jste šťasten?’ zeptal jsem se.

Křikl na drožkáře a ujížděl, kleje jako pohan. A ten desetník mi nedal, tím méně dům a podíly. Tak vidíš, má milá, jaké zklamání mi přináší můj tulácký život.”

Když jsme potom s Arnoštem odjeli do Washingtonu, zůstal otec v pellstreetském bytě. Starý řád se hroutil, čekal jen na poslední ránu, ta byla blíž, než jsem tušila. Proti našemu očekávání nebyly socialistickým členům kongresu činěny žádné překážky, aby se ujali svých míst. Všechno šlo hladce a já se Arnoštovi smála, když považoval právě tento hladký průběh za špatné znamení.

Naši socialističtí soudruzi byli plni optimismu a důvěry ve svou sílu a v to, co dokážou. Několik členů agrární strany, kteří byli zvoleni do kongresu, rozmnožilo naše řady a spojenými silami byl připraven podrobný akční plán. Toho všeho se Arnošt zúčastnil plným srdcem a s veškerou energií, ačkoli si tu a tam nemohl odpustit, aby zdánlivě bez jakékoli souvislosti neprohodil: “Až dojde na prach, chemické sloučeniny jsou lepší než mechanické směsi, za to vám ručím.”

První potíže nastaly s agrární stranou v těch státech, kde získala v posledních volbách vládní většinu. Takových států bylo asi dvanáct, ale rolnické straně, která vyhrála ve volbách, nebylo dovoleno, aby se ujala úřadu. Dosavadní držitelé odmítli odstoupit. Bylo to docela jednoduché. Tvrdili, že volby nemčly zákonný průběh, a zamotali věc do takových právnických kliček, že už se nedala rozmotat. Agrárníci byli bezmocni. Posledním odvoláním byly soudy a ty byly v rukou jejich nepřátel.

To byla velmi nebezpečná chvíle. Kdyby se ošizení agrárníci dali strhnout k násilnostem, vše by bylo ztraceno. Jaké jsme my socialisté vyvinuli úsilí, abychom je zadrželi! Byly dny a noci, kdy Arnošt oka nezamhouřil. Vlivní vůdcové rolníků si uvědomovali nebezpečí a byli do jednoho s námi. Ale to vše bylo málo platné. Oligarchie potřebovala výtržnosti, a proto vyslala své agenty provokatéry. Není sporu o tom, že rolnická vzpoura byla vyvolána agenty provokatéry.

Vzpoura vzplála asi ve dvanácti státech. Ožebračení farmáři se násilím zmocnili vlády těchto států. To bylo ovšem protiústavní a Spojené státy proti nim samozřejmě vyslaly vojsko. Agenti provokatéři všude štvali lid. Tito emisaři Železné paty vystupovali přestrojeni za řemeslníky, farmáře a zemědělské dělníky. V hlavním městě Kalifornie, Sacramentu, se agrární straně podařilo udržet pořádek. Tisíce agentů bylo vysláno do města, jež zachovávalo klid. Tlupy, složené výhradně z provokatérů, pálily a drancovaly domy a továrny. Rozeštvávaly lid tak dlouho, až se nakonec přidul k loupení. Rozdali chudákům ohromné množství lihovin, aby se ještfi více rozohnili. A pak, když bylo vše připraveno, vystoupilo na scénu vojsko Spojených států, což byli vlastně žoldnéři Železné…