Dům pýchy

Jack London

59 

Elektronická kniha: Jack London – Dům pýchy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london29 Kategorie:

Popis

Jack London: Dům pýchy

Anotace

Sbírka povídek z havajských ostrovů počátku 20. století, doplněná stručnou autobiografií. Původní soubor šesti krátkých próz, vydaný poprvé roku 1912, je inspirován autorovými opakovanými cestami do oblasti Havaje. Příběhy z dobrodružným nádechem zobrazují život této zeměpisně i kulturně odlehlé součásti Spojených států, s důrazem na sociální, náboženské a rasové napětí a střetávání kultur. Povídky doplňuje Londonův vlastní stručný životopis.

Jack London - životopis, dílo, citáty, knihy ke stažení

Jack London – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dům pýchy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ŘVOUCÍ ŠELMY PROPASTI

Po celou dlouhou dobu našeho pobytu v úkrytu byli jsme v úzkém spojení s vnějším světem a pečlivě jsme sledovali, jak roste síla oligarchie, s kterou jsme bojovali. Po překonání přechodného stadia začaly se nové instituce upevňovat a nabývat trvalého rázu. Oligarchům se podařilo vymyslet vládní stroj, který přes svou složitost fungoval - a to navzdory všem našim snahám brzdit jej a rušit.

To bylo pro mnohé revolucionáře překvapením. Mysleli, že je to nemožné. Nicméně práce v zemi šla dál. Lidé dřeli v dolech a na polích -přestože nebyli víc než otroky. Co se týče životně důležitých průmyslových odvětví, všechno klapalo. Příslušníci velkých odborářských kast byli spokojeni a pracovali s chutí. Poprvé v životě poznali třídní mír.

Už je neznepokojovaly krize, stávky a výpovědi, nebyli persekvováni za své členství v odborových organizacích. Měli příjemnější bydlení, pěkná vlastní města, pěkná ve srovnání s barabiznami a ghetty, ve kterých žih’ dříve. Měli lepší jídlo, kratší pracovní dobu, více svátků a víc nejrozmanitějších zájmů a zábav. O své méně šťastné bratry a sestry, neprivilegované dělníky, štvané “lidi z propasti”, se nestarali. Nad lidstvem vzešel věk sobectví. A přece to není tak docela pravda. Odborářské kasty byly prostoupeny našimi přívrženci - lidmi, kteří viděli dál, za potřeby žaludku, kteří měli před očima zářící ideál svobody a bratrství.

Jiná velká instituce, která nabyla pevné formy a dobře fungovala, byli Žoldnéři. Tento vojenský útvar se vyvinul ze staré pravidelné armády a čítal nyní milión mužů, nepočítaje koloniální vojsko. Žoldnéři tvořili kastu pro sebe. Bydlili ve vlastních městech, kde si prakticky vládli sami, a požívali mnohých výsad. Oni spotřebovávali velkou část přebytků, které nebylo kde udat. Ztratili styk a soucit s ostatními lidmi a ve skutečnosti si vytvářeli vlastní třídní morálku a svědomí. Přitom však bylo mezi nimi na tisíce našich agentů1.

Oligarchové sami prodělávali pozoruhodný, a nutno doznat, neočekávaný vývoj. Jako třída se ukáznili. Každý člen měl svou funkci ve světě a tuto funkci musel plnit. Nebylo již mladých zahálčivých boháčů. Jejich energie bylo třeba k tomu, aby jednotným postupem oligarchie získala na síle. Sloužili jako vůdcové vojenských oddílů, jako kapitáni průmyslu. Uplatňovali se v technických vědách a mnozí se stali význačnými inženýry. Pracovali v různých vládních úřadech, sloužili v koloniích a vstupovali hromadně do různých tajných služeb. Někteří vstoupili, abych tak řekla, do učení, aby se z nich stali význační ideologičtí pracovníci v oboru školství, umění, náboženství, vědy a literatury. V těchto oborech konali důležitou funkci tím, že formovali mysl národa a utvrzovali jej v přesvědčení, že vláda oligarchie musí trvat věčně.

Nejdříve se učili a pak sami učili druhé, že všechno, co dělají, je správné. Od chvíle, kdy jako děti začali vnímat dojmy vnějšího života, byli utvrzováni v pocitu aristokratické nadřazenosti. Celá jejich výchova byla tak prostoupena aristokratickou myšlenkou, že jim přešla do krve. Pokládali se za krotitele šelem, za cvičitele dravé zvěře. Pod nohama jim znělo podzemní dunění vzpoury. Násilná smrt jim pořád stála po boku. Bomby, dýky, střely byly pro ně tesáky řvoucích šelem na dně propasti, které museli držet na uzdě, nemá-li lidstvo zahynout. Jim byla itvčreni záchrana lidstva a sami věřili, že jsou hrdinní a obfitavl bojovnici U nejvyšší dobro.

Jako třída žili v přesvědčení, že jen oni jsou zachránci civilizace. Věřili, že kdyby ochabli, strašná šelma by je pohltila svou obrovskou zpé-něnou tlamou a s nimi všechno krásné, podivuhodné, radostné a dobré. Že bez nich by vládla anarchie a lidstvo by kleslo zpět do původní temnoty, z níž se s takovým úsilím dostalo. Svým dětem neustále udržovali před očima strašlivý obraz anarchie, až ony, posedlé týmž strachem, vryly tento obraz zase do duší svých dětí: Toto je šelma, kterou je nutno deptat, a nejvyšší povinností aristokrata je zašlápnout ji v prach. Jen oni svým neúnavným úsilím a obětavostí chrání slabé lidstvo před žravou šelmou. Tak tomu věřili, pevně věřili.

Nemohu dost zdůraznit toto hluboké mravní přesvědčení celé třídy oligarchů, že jednají správně. V tom byla síla Železné paty a příliš mnoho soudruhů si to ne dost rychle a jen nerado uvědomovalo. Mnozí z nich připisovali sílu Železné paty jejímu systému odměn a trestů. To je omyl. Nebe a peklo jsou snad nejsilnějšími činiteli náboženské horlivosti u fanatika, avšak velká většina věřících vidívnebiapekle něco vedlejšího, co pouze symbolizuje dobro a zlo. Láska k spravedlnosti, touha po právu, nespokojenost s něčím, co není naprosto správné, zkrátka …