Dům pýchy

Šerif z Kony

„Nevyhnete se tomu, abyste nemiloval zdejší podnebí,“ Cudworth řekl v odpověď na mé chvalozpěvy pobřeží na Koně. „Byl jsem mladý chlapík, právě z univerzity, když jsem se sem dostal před osmnácti lety. Nikdy jsem se odtud nevrátil, mimo ovšem na návštěvu. A varuji vás, máte-li na světě nějaké místo vám drahé, abyste tu neprodléval příliš dlouho, nebo jinak shledáte zde to místo dražším.“

Skončili jsme oběd podávaný ve velikém lanai, jednom z těch, jež vystavená jsou severní straně, ačkoli slovo „vystavená“ nehodí se skutečně v tak rozkošném podnebí.

Svíce byly zhašeny a štíhlý, bíle oděný Japonec klouzal jako duch stříbřitým měsíčním světlem, opatřil nás doutníky a zmizel neslyšně v temnotě bungalovu. Hleděl jsem stěnou banánových a lehuových stromů a dále dolů přes kvajávový porost na klidné moře na tisíc stop pod našima nohama. Po celý týden, od té chvíle, kdy jsem vystoupil z malého pobřežního parníku, prodléval jsem u Cudwortha a v celé té době vítr nezčeřil klidnou mořskou hladinu. Pravda, dostavila se časem bríza, avšak byla vždy jako nejjemnější zefír, jaký kdy vanul nad těmi letními ostrůvky. Nebyl to vánek, byl to pouhý vzdech – dlouhý, vonný vzdech odpočívajícího světla.

„Země lotosů,“ řekl jsem.

„Kde každý den je jako předešlý a každý den je rájem všech dní,“ odvětil. „Nikdy se nic neděje. Není příliš horko. Není příliš chladno. Je vždy právě tak, jak má býti. Pozoroval jste, jak země i moře klidně, odměřeně dýchá?“

Skutečně postřehl jsem již tento rozkošný, rytmický dech. Každé jitro pozoroval jsem, jak mořská bríza počíná na břehu a zvolna šíří se nad moře, přinášejíc měkké, vlahé závany ozonu zemi. Pohrávala si jen na mořské hladině, sotvaže jí dodala jen tmavší odstín, zatímco tu a tam a všude objevovaly se dlouhé pruhy klidné, měnící se, šinoucí se lehce po povrchu dle vrtošivých polibků brízy. A každý večer pozoroval jsem, jak dech moře odumírá, vyprchává v nebeský klid, a slyšel jsem, jak dech země nese se kávovníky a hrnečníky.

„Je to kraj ustavičného klidu,“ řekl jsem. „Vane zde někdy vítr, skutečný vítr? Víte, jak to myslím.“

Cudworth potřásl hlavou a ukázal k východu.

„Jak by mohl vanouti, když mu stojí v cestě taková bariéra.“

Daleko odtud tyčily se mohutné trupy Mauna Kea a Mauna Loa, zaujímajíce, jak se zdálo, polovinu hvězdné oblohy. Dvě a půl míle vysoko nad našimi hlavami zdvihaly své vlastní hlavy, bílé sněhem, jejž roztáti se nepodařilo ani tropickému slunci.

„Třicet mil odtud právě nyní duje vítr čtyřicet mil za hodinu.“

Usmál jsem se nedůvěřivě.

Cudworth přistoupil k telefonu a zavolal po řadě Waimeu, Kohalu a Hamakuu. Úryvky jeho rozmluvy prozrazovaly mi, že vítr duje skutečně: „Fouká, fouká?… Tak silně?… A jak dlouho již?… Teprve týden?… Haló, Abe, to jste vy?… Ano, ano… Vy chcete pěstovati kávu na pobřeží Hamakua?… Jděte k čertu se svými ploty proti větru! Měl byste viděti mé stromky.“

„Je tam vichřice,“ řekl mi, pověsiv sluchátko a obraceje se ke mně. „Mám vždy legraci z Abeho pro jeho kávové plantáže. Má pět set jiter a docílil již zázraku, pokud jde o ochranu před větry. Nedovedu však pochopiti, jak to provedl, že mu to vichřice nevyvrátí všechno z kořenů. Zda vane? Vane vždy a stále na té straně, u Hamakuy. Kohala oznamuje, že škuner se zajištěnými plachtami se dostal do průlivu mezi Havají a Mauí a že mu tam není dobře.“

„Je těžko představiti si to,“ řekl jsem malátně. „Což nikdy ani jeden závan z té vichřice sem nezalétne?“

„Nikdy. Naše pozemní bríza je naprosto samostatná a svého druhu, nemá s tím nic společného, neboť začíná z této strany Mauna Key a Mauna Loy. Víte, země vyzařuje teplo rychleji než moře, a tak v noci země dýchá na moře. Ve dne země otepluje se více než moře a pak opět moře dýchá na zemi… Poslouchejte! Nyní přichází dech země, horský vánek.“

Slyšel jsem jeho příchod, měkký šumot mezi kávovníky, viděl jsem, jak kmeny hrnečníků se chvějí a jak to šustí cukrovou třtinou. Na lanai bylo stále ještě naprosté ticho. Pak jsem ucítil první závany horského větru, slabé, vonné, kořenné a chladivé, rozkošně chladivé, hedvábným chladem, chladem vína chladné, jak může býti pouze horský větérek na Koně.

„Divíte se, že jsem ztratil své srdce pro tento ostrov před osmnácti léty?“ tázal se. „Neopustil bych ho již nikdy. Myslím, že bych zemřel. Bylo by to pro mne hrozné. Byl tu ještě jeden muž, jenž miloval ostrov Konu tak jako já. Myslím, že jej miloval ještě více, neboť narodil se tu na pobřeží. Byl to velký muž, můj nejlepší přítel, více než můj bratr. Opustil jej však a nezemřel.“

„Láska?“ vyptával jsem se. „Nějaká žena?“

Cudworth potřásl hlavou.

„A nevrátí se sem již nikdy, ač jeho srdce bude zde dlíti, dokud nezemře.“

Umlkl a zahleděl se dolů na pobřežní světla v Kailue. Kouřil jsem mlčky a čekal jsem.

„Poznal již lásku… ke své ženě. Měl také již děti, tři, a miloval je. Jsou nyní v Honolulu. Hoch chodí na vysokou školu.“

„Nějaký nerozvážný čin?“ vyptával jsem se netrpělivě po chvíli.

Potřásl hlavou. „Nedopustil se ničeho trestného a nikdo ho z ničeho takového nevinil. Byl šerifem na Koně.“

„Chcete býti paradoxní,“ řekl jsem.

„Připouštím, že to tak vypadá,“ doznával, „a to je právě to nejhorší na tom.“

Pohlédl na mne na okamžik pátravě a pak počal pojednou vypravovati.

„Byl malomocný. Ne, nenarodil se s tím – nikdo se s tím nenarodí, přišlo to na něho později. Ten muž, nu, co na tom záleží, jmenoval se Lyte Gregory. Každý kamaina zná ten příběh. Byl přímo z amerického rodu, byl však stavěn jako náčelník ze staré Havaje. Měřil šest stop tři palce. Vysvlečen vážil dvě stě dvacet liber a jediná unce z toho nebyla na nic jiného než na svaly a kosti. Byl to nejsilnější muž, jehož jsem kdy viděl. Byl to silák a obr. Byl jako bůh. Byl můj přítel a jeho srdce a duše byly právě tak velké a krásné, jako jeho tělo.

Rád bych věděl, co byste dělal, kdybyste spatřil svého přítele, svého bratra na kluzkém okraji nějakého srázu, jak klouže, klouže, a nemohl byste podniknouti nic k jeho záchraně. Tak tomu by…