Démon alkohol

V.

Tohoto fyzického odporu k alkoholu jsem se nikdy nezbavil. Avšak přemáhal jsem ho. Až podnes ho přemáhám, kdykoliv začnu pít. Tu se mi patro nepřestává vzpírat, a patru lze věřit – to ví, co je pro tělo dobré. Avšak lidé nepijí proto, že alkohol působí na tělo. Pijí proto, aby jim zapůsobil na mozek, a musí-li při tom alkohol projít tělem, tím hůře pro tělo.

Ale i přes tento fyzický odpor k alkoholu byly nejskvělejším místem mého dětství výčepy. Když jsem sedával na těžkých vozech naložených brambory, zahalen mlhou, když mi nohy brněly nečinností a když se koně vlekli po hluboké cestě mezi písečnými přesypy, jediná jasná vidina mi krátila cestu. Tou jasnou vidinou byla hospoda v Colmě, kde můj otec, nebo ten, kdo právě řídil vůz, se vždycky zastavil na nějaký doušek. Tu jsem si zašel k velkému krbu, abych se ohřál a dostal vodový suchar. Jen vodový suchar – ale jaká to byla báječná pochoutka. Výčepy byly tedy přece jen k něčemu dobré. Když jsem pak zase seděl za pachtícími se koňmi, trvalo to celou hodinu, než jsem ten suchar spořádal. Po kousíčkách jsem ho okusoval, nikdy jsem neztratil ani drobeček a přežvykoval jsem jej, až se proměnil v nejchutnější těstíčko. Nikdy jsem tuto lahůdku sám od sebe nespolkl. Jen jsem ji ochutnával a vychutnával, převaloval ji po jazyku a přitiskoval v ústech hned k jedné, hned zas k druhé tváři, až se konečně rozplynula do jemných kousíčků a drobečků, jež jsem polykal a spouštěl volně dolů do hrdla. Kdykoliv jsem se dal do vodových sucharů, Horace Fletcher pro mne nic neznamenal.

Ty výčepy jsem měl rád. Zvláště výčepy v San Franciska. Byly tam k dostání nejdelikátnější lahůdky – podivně chlebíčky a suchary, sýry, klobásy, sardinky – báječná jídla, jaká jsem nikdy nevídal na našem chudém stole doma. A jednou, jak si vzpomínám, výčepní mi namíchal sladký, lahodný nápoj ze sirupu a sodovky. Tatínek ho neplatil. Výčepní mě pohostil, a tak se mi stal ten laskavý pán ideálem všeho dobrého. Léta se mi ještě o něm zdávalo i za dne. Ačkoliv mi bylo tenkrát teprve sedm, vidím ho jako dnes v nehasnoucím jasu, i když jsem ho spatřil jen jedenkrát. Výčep byl na jih od Tržní ulice v San Francisku. Stál na západní straně ulice. Když jste tam vstoupili, byl pult vlevo a po pravé straně zdi stál volně přístupný stůl se zákusky. Byla to dlouhá, úzká místnost a vzadu, u výčepních sudů, stály malé kulatě stolky a židle. Výčepní měl modré oči a krásné, jakoby hedvábné vlasy, které mu vykukovaly zpod černě, hedvábné čepičky. Vzpomínám si, že měl hnědou vlněnou kazajku, a ještě dnes vím přesně, kde bylo místo uprostřed řady lahví, odkud vzal láhev načervenalého sirupu. Dlouho mluvil s otcem a já jsem srkal sladký nápoj a zbožňoval jsem ho. A ještě po létech jsem toho muže ve vzpomínkách zbožňoval.

Navzdory neblahým zkušenostem z dřívějška byl tu však zase můj Démon. Vládl zde, pro každého byl lehce dosažitelný, číhal tu a sváděl mě. Všechna tato seznámení s výčepy se totiž hluboce vrývala do mé dětské duše. A dítě, které si teprve vytvářelo své první poznatky o světě, shledávalo, že výčep je místo rozkošné a žádoucí. Ani obchody, ani veřejně budovy, ani příbytky lidí mi neotvíraly dveře, nedopřávaly mi, abych se ohřál u krbu, ani mi nepopřály, abych si pochutnal na božských lahůdkách z úzkých polic kolem stěn. Jejich dveře byly pro mne vždy zavřeny, dveře výčepů však kdykoliv otevřeny. A já jsem později vždy a všude nacházel výčepy, na hlavních třídách i v postranních uličkách, v úzkých ulicích i na rušných bulvárech, výčepy jasně osvětlené a radostné, v zimě teplé, v létě tmavé a chladné. Ano, výčep byl nesmírně krásným místem, a byl ještě něčím víc.

Když mi bylo deset let, naše rodina se rozloučila s rančem a přestěhovala se do města. Tady, v desíti letech, jsem začal prodávat po ulicích noviny. Jednak proto, že jsme potřebovali peníze a pak že jsem potřeboval trochu pohybu. Našel jsem si cestičku do veřejně knihovny a čítával jsem tam až do úmoru. Na chudobných rančích, kde jsem dosud žil, nebyly knihy. Byl to pro mne opravdu zázrak, když jsem si mohl vypůjčit hned čtyři podivuhodné knihy, a hned jsem je také hltal. Jedna z nich byl životopis Garfielda, druhá byly cesty po Africe od Paula de Chaillu, třetí jakýsi román od Oudiy, v němě chybělo posledních čtyřicet stran, a čtvrtá byla Irvingova Alhambra. Tu mi půjčila moje učitelka. Nebyl jsem smělý a na rozdíl od Olivera Twista jsem se neodvážil požádat o další knihy. Když jsem učitelce vracel Alhambru, doufal jsem, že mi půjčí ještě další knihu. A když mi ji nepůjčila – patrně si myslela, že po ní příliš netoužím –, plakal jsem celou dlouhou cestu ze školy domů na ranč. čekal jsem a doufal, že mi ještě nějakou půjčí. Mnohokrát jsem si dodával odvahy, že ji o ni už už požádám, ale nikdy jsem nenabyl dost smělosti.

Ale pak přišlo město Oakland a tam v přihrádkách veřejné půjčovny knih jsem odkrýval velký svět za svým duševním obzorem. Tady bylo na tisíce knih a právě tak hezkých jako ty mé první čtyři, a některé z nich dokonce hezčí. Knihovny tenkráte ještě nevěnovaly příliš pozornost…