Démon alkohol

XXXVI.

Vracím se však k svým osobním stykům s čirou logikou Démona alkoholu i k tomu, jak na mne tato logika zapůsobila. Jsem na svém ranči v Měsíčním údolí, mozek mám již po několik měsíců prosáklý alkoholem a tísní mě světobol, který vědy byl dědičným údělem člověka. Marně se ptám sama sebe, proč jsem vlastně smuten. Noci jsou teplé. Střechou ke mně nezatéká. Mám dostatek jídla pro všechny libůstky své chuti. Mám pohodlí, jaké si jen kdo může přát. Nejsem nemocen a necítím žádných potíží. Starý dobrý stroj mého těla běží hladce dále. Mozek ani svaly nejsou přepracovány. Mám pozemky, peníze, moc, ve světě mě uznávají, mám pocit, že se mi dostává náležité odměny za to, že pomáhám jiným, mám ženu, kterou miluji, i děti, které jsou z tak dobrého masa a kostí jako já. Dělal jsem a dělám, co má dělat každý řádný občan na tomto světě. Vystavěl jsem domy, mnoho domů a obdělal jsem několik set akrů. A nedal jsem snad vysázet na sto tisíc stromů? Kamkoliv se rozhlédnu z oken, mohu vidět stromy, které jsem dal vysázet, jak se mocně tyčí a míří k slunci.

Můj život opravdu rozkvětal v rozkošném prostředí. Ani sto lidí z milionu nepotkalo takové štěstí jako mne. A přece – i uprostřed tohoto velkého štěstí jsem smuten. Jsem smuten, protože Démon alkohol je se mnou. Je se mnou, poněvadž jsem se narodil v době, kterou budoucí pokolení nazvou temným údobím před údobím rozumově civilizace. Můj Démon je se mnou, poněvadž ve všech nevědomých letech mého mládí byl k němu snadný přístup, že zval a lákal k sobě na každém nároží i ve všech ulicích mezi nimi. Pseudo civilizace, v níž jsem se narodil, dovolovala, aby kdekoliv byly úředně povoleně prodejny duševního jedu. Život byl zařízen tak, že jsem mohl být (a se mnou i miliony jiných lidí) lákán, váben i zatahován do těchto prodejen jedu.

Projděte se se mnou jednou z tě myriády smutných nálad, do kterých Démon alkohol strhává lidi. Projíždím se po svém krásném ranči. Nohama svírám krásného koně. Vzduch je jako víno. Hrozny na mnoha svazích se již červenají plameny podzimu. Po Sonomských pahorcích se kradou závoje mořské mlhy. Odpolední slunko podřimuje na ospalé obloze. Mám vše, abych se mohl těšit ze života. Jsem pln snů a nádherných vidin. Jsem samé slunce, vzduch i jiskra. Jsem plný života. Pohybuji se, mám sílu k pohybu, ovládám pohyb živého organismu, který mě nese. Jsem uchvácen nádherou života a cítím vznešená vnuknutí i vášně. Mám deset tisíc vážných předsevzetí. Jsem králem v království smyslů a šlapu v poddajném prachu…

A přece hledím na všechnu tu krásu a nádheru kolem sebe závistivým zrakem a hořkou myslí pozoruji svou ubohou bytost v tomto světě, který se tak dlouho beze mne obešel a obejde se beze mne zase. Vzpomínám na ty, jimž práce na této vzdorně půdě zkrušila srdce i hřbety, na půdě, která teď patří mně. Jako by něco nepomíjivého mohlo patřit lidem pomíjivým! Ti lidé zapadli. I já zapadnu. Ti lidé se dřeli, mýtili lesy, sázeli stromy, hledívali kolem sebe očima plnýma bolu, když jejich těla ztrhaná prací odpočívala při témž východu i západu slunce, při téže podzimní záři zralých hroznů a pod týmiž obláčky mlhy, kradoucími se přes pohoří. A už jsou ti tam. A já vím, že jednoho dne, a už brzy, také odejdu.

Že odejdu? Vždyť už nyní odcházím. V dásních mám dovedné náhražky z rukou zubních techniků, které mi nahrazují částky těla, které už jsou ty tam. Už nikdy nebudu mít takové pěsti jako za mladých let. Staré zápasy a rvačky jim daly nenávratně co proto. Rána, kterou jsem zasadil hlavě nějakého člověka, jehož jméno jsem dočista zapomněl, mi navždy vymkla palec. Druhý jsem si vymkl při zápase ve volném stylu. Mé štíhlé břicho atleta je už jen mlhavou vzpomínkou. Klouby na nohou, které mě ještě nesou, už dávno nejsou tak pružné jako kdysi, kdy jsem je za divokých dní a nocí dřiny i zábavy namáhal, napínal a mořil až do úmoru. Už nikdy se nevyšplhám do závratně výšky, abych svěřil svou obratnost, na niž jsem si tolik zakládal, jedinému uzlu na laně za burácení noční bouře. Nikdy se už nebudu moci prohánět se psy na saních po nekonečných arktických sněhových pláních.

Vím, že v tomto těle, Jež se už rozkládá a které odumírá od tě chvíle, co jsem se narodil, mám kostru a že pod vrstvou masa, která se nazývá tvář, je kostnatá umrlčí lebka bez nosu. Tohle všechno však mnou neotřese. Bát se smrti, to znamená být zdráv. Strach před smrtí nás nutí žít. Avšak kletbou čiré logiky je, že se člověk už smrti nebojí. Světobol čiré logiky nás nutí vysmívat se tváří v tvář Zubatě, pošklebovat se všem fantasmagoriím života.

Jedu na koni, rozhlížím se kolem sebe a všude vidím nemilosrdně a nekonečně škody, způsobené přirozeným výběrem. čirá logika mě nutí, abych znovu otevřel již dávno zavřeně knihy, a podle kapitol a odstavců mi pořádá krásy a divy, které vidím jen očima zániku a prachu. Kolem mne to bzučí a šumí, a vidím jen hejno komárů života, kteří tu na krátkou chvíli piští svou naříkavou, pomatenou píseň.

Vracím se přes ranč. Začíná se stmívat a dravá zvěř vychází. Přihlížím k tě tragické hře, v níž se život živí životem. Tady neexistuje morálka. Morálka je jen v člověku a jen člověk ji vynalezl – zákoník jednání, týkající se života a náležející k pravdě nižšího řádu. To vše jsem však již věděl dřív, za krušných dnů své vleklé choroby. To byly pravdy vyššího řádu, Jež jsem se tak horlivě snažil zapomenout; pravdy, Jež byly tak vážné, že jsem je odmítl brát vážně, a s nimiž jsem si tak něžně pohrával, ach tak něžně jako se spícími psy ve svém podvědomí, které jsem nechtěl probouzet. Jen jsem je pohladil – a nechal je dále spát. Byl jsem příliš moudrý, až vypočítavě moudrý, abych je budil. Avšak teď je čirá logika budí místo mne, ať chci nebo nechci, protože je velmi mocná a nebojí se žádných příšer lidských snů.

„Ať si mě zatratí učenci všech škol,“ našeptává mi čirá logika během vyjížďky. „Co na tom? Já jsem pravda. Ty to víš. Nepřemůžeš mě. Říkají, že zavádím k smrti. Co na tom? Je to pravda. život lže, aby se mohlo žít. Život je ustavičn…