Démon alkohol

IX.

I když se mezi pirátskými lovci ústřic ze mne stával pijan, mě opravdově a těžké pijanství přišlo náhle a nebylo způsobeno touhou po alkoholu, nýbrž rozumovým přesvědčením.

Čím víc jsem poznával život, tím víc jsem si ho zamilovával. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl vzrušen tu první noc, kdy jsem se zúčastnil předem smluveně výpravy a kdy jsme se shromáždili na palubě Annie – drsní chlapi, silní a nebojácní, i vychrtlé přístavní krysy, někteří z nich bývalí trestanci, všichni nepřátelé zákona a kandidáti vězení, ve vysokých botách a v námořnických halenách, a domlouvali se drsným, tlumeným hlasem s Velkým Jiřím, který měl revolvery za pasem, aby dokázal, že půjde do tuhého.

Teď, když si na to vzpomínám, vím, že celá ta věc byla špinavá a hloupá. Avšak tenkrát, v těch dnech, kdy jsem se potýkal se svým Démonem i začal se s ním přátelit, jsem na to nehleděl. život byl nádherný a divoký, a konečně jsem prožíval dobrodružství, o kterých jsem do tě doby pouze čítal.

Nelson, kterému říkali Mladý árám na rozdíl od jeho otce, Starého áráma, se plavil na lodi Sob s nějakým Clamem. Clam byl odvážný jako čert, ale Nelson byl bezohledný jako šílenec. Bylo mu dvacet let a tělo měl jako Herkules. Když ho za několik let zastřelili v Benicii, ohledávač mrtvol prohlásil, že je to nejramenatější chlap, jakého kdy viděl ležet na márách.

Nelson neuměl číst ani psát. Dostal dril od svého otce v San Francisku, a lodi mu byly druhým domovem. Měl přímo zázračnou sílu a jeho pověst pro jeho rváčskou povahu byla na pobřeží všelijaká, jenom ne dobrá. Míval záchvaty zuřivosti a dopouštěl se šílených, hrozných kousků. Seznámil jsem se s ním při první výpravě na Flamendru a viděl jsem ho, jak se za vichřice plaví na Sobu a loví ústřice všude kolem nás, zatímco my jsme leželi na dvou kotvách, plni strachu, jak se dostaneme k pobřeží.

To byl chlapík, ten Nelson! A když tak kráčel kolem výčepu U Poslední naděje a oslovil mě, byl jsem na to velmi pyšný. Ale představte si mou pýchu, když mě hned pozval, abych se s ním šel napít. Stál jsem u pultu a vypil s ním sklenku piva a chlapsky jsme si povídali o ústřicích, o lodích a o záhadě, kdo asi prostřelil hrstkou koulí hlavní plachtu Annie.

Povídali jsme si a okouněli u nálevního pultu. Bylo mi divně, proč tu ještě civíme, když už jsme dopili pivo. Ale copak jsem si mohl dovolit říci, abychom odešli, když si Velký Nelson usmyslel, že se opře o pult? Po několika minutách mě k velkému údivu vyzval, abych si dal ještě nalít, a tak jsem si dal nalít. A pořád jsme si povídali a Nelson nejevil ani nejmenší úmysl odejít od pultu.

Sledujte mě chvilku, než vám vysvětlím, co jsem si tenkrát myslel a jaký jsem byl zelenáč. Především jsem byl velmi hrdý na to, že jsem ve společnosti Nelsona, nejhrdinštější postavy mezi lovci ústřic i mezi všemi dobrodruhy v zálivu. Naneštěstí pro můj žaludek i pro mou sliznici Nelson byt tak trochu podivín, a velmi ho to bavilo, když mě mohl takto častovat pivem. Neměl jsem nějaký zásadní odpor k pivu, a že mi ani nechutnalo, to nemohlo být důvodem, abych si odepřel tu čest být v Nelsonově společnosti. Nelson si prostě usmyslel, že se bude pít a že mám pít s ním. Tak dobrá, tu chvilku nepohodlí už nějak vydržím.

A tak jsme si povídali u pultu a popíjeli pivo, které Nelson objednával i platil. Když si teď na to vzpomínám, myslím si, že si mě Nelson chtěl oťukat. Chtěl zjistit, co asi ve mně vězí. Chtěl nejspíš vědět, kolikrát si dám nalít na jeho účet, než mu dám nalít na oplátku.

Když jsem vypil asi půl tuctu sklenic, přičemž jsem stále myslel na svou zásadu o střízlivosti, rozhodl jsem se, že pro tentokrát mám dost. A tak jsem se jen zmínil, že už půjdu na palubu svého Flamendra, který kotvil v městském přístavu, vzdáleném asi sto yardů.

Rozloučil jsem se s Nelsonem a sešel dolů k nábřeží. Jenomže můj Démon o výkonnosti šesti sklenic kráčel se mnou. V mozku mi vířilo; pracoval na plně obrátky. Byl jsem nadšen pomyšlením, že už teď je ze mne opravdu chlap. Já, opravdový pirát ústřic, jsem šel na palubu vlastní lodi, když jsem si popil a popovídal U Poslední naděje se samým Nelsonem, největším lupičem ústřic z nás všech. A pořád jsem se ještě v duchu viděl, jak stojím s Nelsonem opřen o pult a jak spolu popíjíme. A pomyslel jsem si, jak podivně si svět s námi zahrává, když chlapy naplňuje štěstím, že mohou rozhazovat těžce vydělané peníze za pivo pro chlapíky, jakým jsem byl já, a který o to dokonce ani nestál.

A když jsem o tom dále uvažoval, vzpomínal jsem si, že často i jiní chlapi vcházívali do výčepu U Poslední naděje po dvou a nejdřív jeden a pak zas druhý střídavě dávali nalít. Vzpomněl jsem si na pitku na lenochu, jak Scotty, harpunář i já jsme prohrabávali kapsy a lovili z nich a dávali na hromadu nikláky a měďáky, abychom si za ně koupili whisky. A pak mi přišla na mysl zásada z dětských let: když někdy některý chlapec dal druhému cukrovou dělovou kouli nebo tyčinku žvýkačky, očekával, že druhý den zase on dostane na oplátku také dělovou kouli nebo žvýkačku.

Proto se tedy Nelsonovi nechtělo od pultu! Když mi dal nalít, čekal, že mu dám také nalít. Dal jsem si od něho šestkrát nalít, a ani jednou jsem mu nedal nalít sám. A byl to přece Velký Nelson. Zrovna jsem cítil, jak se červenám hanbou. Sedl jsem si v přístavu na patník a skryl hlavu do dlaní. Hanba mě pálila na krku, na tvářích i na čele. Mnohokrát jsem se v životě červenal hanbou, ale nikdy jsem nezakusil tak hrozná muka hanby jako tenkrát.

A jak jsem tak seděl na patníku a styděl se, mnoho jsem se nepřemýšlel o přehodnocování hodnot. Narodil jsem se jako chuďas a jako chuďas jsem dosud žil. časem jsem míval i hlad. Nikdy jsem neměl hračky a ani jsem se nebavil jako jiné děti. Už první zážitky mého dětství byly poznamenány chudobou. A přízrak chudoby byl chronický. Bylo mi už osm let, když jsem dostal tričko, které bylo opravdu koupeno v krámě. A to bylo jenom jedině Malé tričko. Když se ušpinilo, musel jsem se zas na čas vrátit k hrozným doma spíchnutým věcem, než…