Mužská věrnost

Zbytek pliocénu

Hned na počátku si myju nad ním ruce. Nemohu přijmouti jeho vypravování za své a nechci býti za ně ani zodpovědným. Ohrazuji se takto předem, protože dbám své vlastní zachovalosti. Mám své skrovné, pevné postavení a mám také ženu, a pro dobré jméno obce, jež dopřává mé osobě poctu uznání a pro blaho své ženy a své, nemohu se již odvažovati toho, čeho jsem se kdysi odvažoval, a živiti nehybnosti o své osobě bezstarostnou lehkomyslností mládí. Proto opakuji, myju si své ruce nad ním, nad Nimrodem, tím statným lovcem, tím prostým, modrookým Tomášem Stevensem s pihovatou tváří.

Když jsem takto byl poctivým k sobě a vzpomněl jsem i olivových ratolestí, s nimiž mne moje žena snad přivítá, mohu býti také velkomyslným. Nebudu posuzovati příběhů, jež mi Tomáš Stevens vypravoval, a dále zdržím se vůbec svého úsudku. Budu-li tázán proč, mohu odpověděti pouze tolik, že žádného úsudku nemám. Dlouho jsem rozvažoval a uvažoval a odvažoval, avšak nikdy jsem nedošel k témuž úsudku – skutečně! –, neboť Tomáš Stevens je větší muž než já. Mluvil-li pravdu, dobře; mluvil-li nepravdu, nuže, také dobře. Neboť kdo to může dokázati? Nebo kdo to může vyvrátiti? Vylučuji předem sebe, kdežto lidé malé víry nechť učiní totéž, co já jsem učinil – nechť jdou a vyhledají téhož Tomáše Stevense a pohovoří si s ním tváří v tvář o různých věcech, jež bude-li mi štěstí přáti, budu nyní vypravovati. A pokud jde o to, kde by ho našli? Rada je jednoduchá: někde mezi 53° severní šířky a pólem z jedné strany a z druhé na nejlepších a neslibnějších lovištích, jež se rozkládají mezi východním pobřežím Sibiře a nejzazším Labradorem. Že je tam někde, na tomto tak jasně vymezeném území, dávám své slovo čestného muže, jehož zásady a vyhlídky do budoucnosti vyžadují přímou řeč a správný život.

Tomáš Stevens si snad rád a notně pohrával s pravdou, avšak když jsme se spolu poprvé setkali (bude dobře zapamatovati si to), přišel do mého tábora, když jsem se domníval, že jsem na tisíc mil daleko od nejzazší stanice civilizace. Při pohledu na jeho lidskou tvář, první za kolik strastiplných měsíců, byl bych mu vyskočil vstříc a sevřel ho ve své náruči (a nejsem nikterak muž, jenž by si potrpěl na okázalosti), kdežto jemu tato návštěva zdála se býti nejběžnější věcí pod sluncem. Přišel právě do středu mého tábora, strávil chvíli po způsobu mužů v tomto kraji, odhodil mé sněžnice na jednu stranu, odehnal několik psů na druhou, a tak udělal si dosti místa pro sebe u ohně. Řekl, že ke mně zaskočil, jen aby si vypůjčil hrst sody a aby se přesvědčil, mám-li slušný tabák. Vytrhl starodávnou dýmku, nacpal ji s trapnou pečlivostí, a aniž by řekl alespoň s dovolením, uklidil polovinu mého tabáku z mého sáčku do svého. Ano, byl to dobrý tabák. Oddychl si spokojeně jako muž spravedlivý a slovně vstřebal do sebe kouř z vinoucích se žlutavých vloček vystupujících z jeho dýmky, kterýžto pohled potěšil mé srdce starého kuřáka.

Lovec? Zálesák? Kovkop? Pokrčil rameny. Ne, jen tak se tu troch…