Tulák po hvězdách

Jack London

74 

Elektronická kniha: Jack London – Tulák po hvězdách (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london01 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Jack London: Tulák po hvězdách

Anotace

Tento poetický a zároveň tragický příběh z Ameriky počátku tohoto století sepsal London na podkladě skutečné události.
Darrell Standing byl nespravedlivě obviněn, že zabil svého profesora, a odsouzen na doživotí. Po konfliktu s dozorcem ho zavřou na sto dní do samovazby. Zažívá mučení a trýznění. Aby utrpení unikl, nechá Darrell své tělo zdánlivě umřít, zato duše dostane volnost a putuje za dobrodružstvím.

O autorovi

Jack London

[12.1.1876-22.11.1916] Americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Narodil se roku 1876 v San Franciscu a jeho dětství bylo ve znamení častého stěhování, nestálých rodinných poměrů a chudoby.V civilním životě byl Jack London lovec tuleňů, zlatokop, kotelník v elektrárně a člen pobřežní rybářské hlídky. Již v dětství si však zamiloval dobrodružnou literaturu, kterou posléze začal i sám psát. Po počátečních potížích...

Jack London: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tulák po hvězdách“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

16

Když na mne správce Atherton pomyslí, pocRuje asi všechno možné, jen ne pýchu. Poučil jsem ho o tom, co znamená duch, pokořil jsem ho svým duchem, který se povznesl nezranitelný a vítězoslavný nad všechno jeho mučení. Sedím zde ve Folsomu na chodbě vrahů a čekám na popravu; správce Atherton stále ještě zastává své politické místo, kraluje Saň Quentinu a všem zatracencům v jeho zdech, a přece v hloubi duše ví, že jsem větší než on.

Správce Atherton se mě marně snažil duševně zlomit. A nemůže být ani stín pochybnosti o tom, že v jisté době by byl rád, kdybych byl zemřel ve svěrací kazajce. Vleklá inkvizice tedy pokračovala. Jak řekl a jak mi říkal znovu a znovu, bud' dynamit, nebo funus.

Kapitán Jamie byl, pokud šlo o hrůzy kobek, ostřílený člověk, a přece přišel čas, kdy se zhroutil pod tlakem, kterému jsem vystavil jeho i ostatní své mučitele. Byl tak zoufalý, že se odvážil pohádat se se správcem a umýt si v mé záležitosti ruce. Od toho dne až do konce mého mučení pak už nikdy nevkročil mezi kobky samovazby.

Ano, a přišel také čas, kdy se i správce Atherton začal bát, přestože se nadále vytrvale snažil vymačkat ze mne přiznání, kde je ukryt neexistující dynamit. Ke konci jím zle otřásl Jaké Oppenheimer. Oppenheimer byl nebojácný a přímý. Prošel všemi jejich pekly nezlomen a svou mocnější vůlí je dovedl vydraždovat až k zuřivosti. Morrell mi celou tu událost vylíčil. Já jsem tou dobou ležel v bezvědomí ve svěrací kazajce.

"Pane správce," řekl mu Oppenheimer, "ukousl jste si větší sousto, než jaké můžete spolknout. Zabít Standinga vám nepostačí. Musíte zabít tři lidi, protože jestli zabijete jeho, můžete si být jist, že Morrell a já o tom dřív nebo později pošleme zprávu ven, a od jednoho konce Kalifornie na druhý se kdekdo doví, co jste spáchal. Máte na vybranou. Bud' musíte Standinga nechat být, nebo nás musíte zabít všechny tři. Standing vás má v hrsti. A já zrovna tak. A Morrell zrovna tak. Jste smrdutý zbabělec, nemáte ani dost pevnou páteř, ani dost kuráže, abyste provedl tu špinavou řeznickou práci, kterou byste chtěl provést."

Oppenheimer za to dostal sto hodin ve svěrací kazajce, a když ho z ní vysvobodili, plivl správci do obličeje a dostal dalších sto hodin. Když ho rozšněrovali podruhé, dal si správce pozor, aby u toho nebyl. Oppenheimerova slova jím nepochybně otřásla.

Avšak hlavní nepřítel byl doktor Jackson. Pro něho jsem byl novinkou a neustále toužil dovědět se, kolik ještě vydržím, než se zhroutím.

"Dokáže vydržet dvacet dní v jednom tahu," holedbal se přede mnou správci.

"Jste zpátečník," vpadl jsem mu do řeči. "Dokážu vydržet čtyřicet dní. Ech, dokážu vydržet sto dní, když mi budou dávat kazajku takoví, jako jste vy." Vzpomněl jsem si, jak jsem jako námořník čekal trpělivě čtyřicet let, až se mi podaří stisknout Čong Mong-džuovi hrdlo, a dodal jsem: "Vy kriminálničtí psi, vy nevíte, co to znamená muž. Myslíte si, že muži jsou uděláni podle vás zbabělců. Podívejte se na mne, já jsem muž. Vy jste slaboši. Já jsem váš pán. Nedokážete mě donutit, abych jednou jedinkrát zanaříkal. Považujete to za cosi zvláštního, protože víte, jak snadno byste sami začali naříkat."

Ach ano, urážel jsem je, říkal jsem jim, že jsou synové želvy, přisluhovači pekel, sliz podsvětí. Stál jsem totiž nad nimi, mimo jejich dosah. Oni byli otroci. Já jsem byl svobodný duch. Tam v cele leželo uvězněno jen moje tělo. Já jsem uvězněn nebyl. Vládl jsem tělu a patřil mi prostor času, kterým jsem mohl putovat, zatímco mé ubohé tělo, které přitom ani netrpělo, leželo ve svěrací kazajce pohrouženo v malou smrt.

Klepáním na zeď jsem svým druhům vypověděl mnoho ze svých dobrodružných příběhů. Morrell mi věřil, protože sám malou smrt okusil. Oppenheimer byl mými příběhy nadšený, ale zůstal skeptický až do konce. Prostoduše a někdy pateticky litoval, že jsem zasvětil život zemědělské vědě místo spisování vymyšlených příběhů.

"Ale člověče," přesvědčoval jsem ho, "co já vím o Čo-senu sám ze sebe? Mohu říci, že je to totéž, čemu se dnes říká Korea, a to je všecko. Víc toho z četby nevím. Jak bych například mohl ze zkušenosti svého nynějšího života vědět vůbec něco o kimči? A přece kimči znám. Je to jakýsi druh kyselého zelí. Když se zkazí, páchne až do nebes. Řeknu ti, že když jsem byl Adam Strang, jedl jsem kimči tisíckrát. Znám dobré kimči, špatné kimči, shnilé kimči. Vím, že nejlepší kimči připravují ženy ve Vusanu. A teď mi řekni, odkud to vím. K obsahu mé mysli, mysli Darrella Standinga, to nepatří. Patří to k obsahu mysli Adama Stranga, který postoupil své zkušenosti mně, Darrellu Standingovi, přes mnoho narození a smrtí, spolu se zkušenostmi různých jiných životů, které jsem od té doby prožil. Cožpak to nevidíš, Jaku? Tak se stáváme lidmi, tak rosteme, tak se vyvíjí duch."

"Dej s tím pokoj," odpověděl mi rychlými, nesmlouvavými údery kotníků, které jsem tak dobře znal. "Poslouchej, co ti strejda poví. Já jsem Jaké Oppenheimer. Vždycky jsem byl Jaké Oppenheimer. Když jsem se jím stával, žádný jiný chlapík při tom nebyl. Co vím, vím jako Jaké Oppenheimer. A co tedy vím? Něco ti řeknu. Vím, co je kimči. Kimči je jistý druh kyselého zelí, připravovaného v zemi, které se kdysi říkalo Co-sen. Nejlepší kimči připravují ženy ve Vusanu, a když se kimči zkazí, páchne až do nebes. Nech mě být, Ede. Počkej, až zaženu profesora do úzkých. Tak co, profesore, odkud znám všecky ty žvásty o kimči? Nepatři to k obsahu mé mysli."

"Ale patří," zajásal jsem. "Uložil jsem to do ní já."

"Dobrá, staroušku. A kdo to tedy uložil do tvé mysli?"

"Adam Strang."

"Ani nápad. Adam Strang je opiový sen. Někde sis to přečetl."

"Nikdy," ujistil jsem ho. "To málo, co jsem si o Koreji přečetl, byly zprávy z bojišť rusko-japonské války."

"A pamatuješ si všechno, co kdy přečteš?" zeptal se mě Oppenheimer.

"Ne."

"Něco z toho vždycky zapomeneš?"

"Ano, ale..."

"Děkuju ti, to je všecko," přerušil mě jako právník, který rázem ukončí křížový výslech, když vytáhl ze svědka osudné doznání.

Nedokázal jsem přesvědčit Opp…