Tulák po hvězdách

4

Zatím, po odhalení plánu na útěk z věznice, vládla ve všech kobkách hrůza. A během nekonečných hodin čekání jsem si ani na chvíli nepřestával uvědomovat, že mám následovat ostatní vězně, že mám vytrpět peklo výslechu, které vytrpěli oni, že mám být přinesen zpátky jako troska a hozen na kamennou podlahu kobky, která má kamenné stěny a železné dveře.

Přišli pro mne. Nemilostivě a hrubě, za ran a kleteb mě odvlekli a pojednou jsem stál před kapitánem Jamiem a správcem Athertonem, kteří měli k ruce půl tuctu státem koupených, z daní zaplacených zhovadilých dozorců, čekajících v místnosti a ochotných splnit každý rozkaz. Nebylo jich však zapotřebí.

"Sedni si," řekl správce Atherton a ukázal na pevné křeslo.

Já, ztýraný a rozbolavělý, ponechaný celou noc a celý den bez vody, zemdlený hladem, zesláblý bitím, které jsem dostal nádavkem k pěti dnům v kobce a k osmačtyřiceti hodinám ve svěrací kazajce, sklíčen nešťastným osudem, v předtuše toho, co se se mnou stane, a co, jak jsem viděl, se stalo s ostatními -já, otřesený, zubožený člověk, někdejší profesor agronomie v tichém univerzitním městě, jsem váhal vyhovět pozvání, abych si sedl.

Správce Atherton byl člověk vysoké postavy, veliký silák. Jeho ruce vyletěly kupředu a stiskly mi ramena. Proti jeho síle jsem byl jako stéblo. Zvedl mě do výšky a pak srazil do křesla.

"No tak," řekl, zatímco jsem lapal po dechu a polykal svou bolest, "pověz mi o tom všecko, Standingu. Vyplivni to ze sebe všecko, víš-li, co je dobré pro tvoje zdraví.".

"Vůbec nevím, co se stalo..." začal jsem.

Dál jsem se nedostal. Zamručel a skokem se na mne vrhl. Znovu mě zvedl do vzduchu a srazil do křesla.

"Žádné hlouposti, Standingu," řekl mi jako na výstrahu. "Přiznej se ke všemu. Kde je dynamit?"

"O žádném dynamitu nic nevím," začal jsem se bránit.

Znovu jsem byl zvednut a sražen do křesla.

Vytrpěl jsem mučení nejrůznějšího druhu, ale když o tom uvažuji v poklidu těchto svých posledních dnů, jsem přesvědčen, že žádné jiné mučení se nevyrovnalo tomuto způsobu s křeslem. To pevné křeslo roztkloukli mým tělem tak, že se už křeslu nepodobalo. Přinesli jiné křeslo a za nějakou chvíli bylo zničeno i to. Přinášeli však další křesla a nekonečný výslech o dynamitu pokračoval.

Když se správce Atherton unavil, vystřídal ho kapitán Jamie, a pak nastoupil na místo kapitána Jamieho dozorce Monohan a začal mě srážet do křesla. A v jednom kuse dynamit, dynamit, dynamit. "Kde je dynamit?" a žádný dynamit nebyl. Věřte mi, že ke konci bych byl dal pořádný kus své nesmrtelné duše za pár liber dynamitu, ke kterému bych se mohl přiznat.

Nevím, kolik křesel rozbili mým tělem. Nesčetněkrát jsem omdlel a nakonec nabyla celá ta věc přízračné podoby. Zpola mě odnesli, zpola odstrkali zpátky do tmy. Když jsem se tam probral k vědomí, našel jsem ve své kobce špicla. Byl to bledý, maličký požívač drog, odsouzený ke kratšímu trestu, a za trochu omamných prášků schopný provést cokoliv. Sotva jsem ho poznal, doplazil jsem se k mřížoví a křikl na celou chodbu:

"Hoši, je tady se mnou špicl! Je to Ignác Irvine! Dávejte si pozor na to, co mluvíte!"

Bouře kleteb, která se nato zvedla, byla by otřásla statečnějším mužem, než byl Ignác Irvine. Byl zděšený a vypadal žalostně, když bolestí týraní odsouzenci na doživotí na něho řvali jako divá zvěř a líčili mu, co strašného mu provedou v příštích letech.

Kdyby tito lidé byli měli nějaké pořádné tajemství, špiclova přítomnost v kobkách by je byla přiměla k mlčení. Protože však všichni přísahali, že budou mluvit pravdu, mluvili před Ignácem Irvinem otevřeně. Jedinou velkou záhadou byl dynamit, o kterém nevěděli nic zrovna tak jako já. Naléhali na mne. Prosili mě, jestli vím něco o nějakém dynamitu, abych se přiznal a ušetřil je všechny dalších muk. A já jsem jim mohl povědět jen pravdu - že o žádném dynamitu nevím.

Jedna věc, kterou mi špicl řekl, než ho dozorci odvedli, dokazovala, jak vážná je celá ta záležitost s dynamitem. Jeho zprávu jsem samozřejmě předal dál; šlo o to, že všechna kola ve věznici se zastavila na celý den. Tisíce vězňů, kteří jinak pracovali v dílnách, zůstaly zavřeny v celách a dalo se čekat, že v žádné z vězeňských dílen nebude znovu zahájena práce, dokud se nenajde dynamit, který prý někdo ve věznici ukryl.

A výslechy pokračovaly nepřetržitě. Vězni byli neustále jeden po druhém odvlékáni a zase přivlékáni nebo přinášeni zpět. Hlásili, že správce Atherton a kapitán Jamie, vyčerpaní námahou, se střídají po dvou hodinách. Zatímco jeden spí, druhý vyslýchá. Spali oblečeni přímo v místnosti, kde drtili jednoho silného muže za druhým.

A naše šílenství z mučení rostlo v temných kobkách od hodiny k hodině. Ach, věřte člověku, který to poznal; být pověšen je snadná věc, srovnáme-li to se způsobem, jakým se dá ubližovat lidem, kteří přesto zůstávají naživu. I já jsem trpěl bolestí a žízní stejně jako oni, k mému utrpení však přistupovala ještě ta skutečnost, že jsem zůstával při plném vědomí jako svědek jejich muk. Už dva roky jsem byl nenapravitelný, takže jsem měl nervy a mozek otrlé vůči bolesti. Je strašlivé vidět, jak je drcen silný muž. A kolem mne drtili čtyřicet silných mužů současně. V jednom kuse se ozývalo volání po vodě a celé vězení šílelo křikem, sténáním, blábolením a řáděním mužů v deliriu.

Nechápete to? Naše pravda, sama pravda, kterou jsme vypověděli, znamenala naše zatracení. Když čtyřicet mužů říkalo tak jednomyslně totéž, mohli z toho správce Atherton a kapitán Jamie usoudit jen tolik, že naše výpověď je naučená lež, kterou papouškuje každý z těch čtyřiceti.

Z hlediska vězeňských orgánů bylo jejich postavení stejně zoufalé jako naše. Jak jsme se dověděli později, byl telegraficky svolán ředitelský sbor a do věznice spěšně dopraveny dvě roty státní milice.

Bylo zimní počasí a i v kalifornské zimě bývá někdy třeskutý mráz. V kobkách jsme neměli žádné přikrývky. Uvědomte si, prosím, jak velice to studí, když položíte lidské tělo, plné oděrek, na mrazivý kámen. Nakonec nám dali vodu. Dozorci s posměšky a kletbami přivlekli dovnitř požární hadice a stříkali na nás prudký proud vody, kobku po kobce, hodinu za hodinou, až jsme měli odřená těla znovu zhmožděna prudkou silou, jakou do nás voda bušila, až jsme stáli po kolena ve vodě, po níž jsme dychtivě toužili; teď jsme zase dychtivě toužili, aby zmizela.

Pominu zbytek toho, co se dělo v kobkách. Řeknu jen zběžně, že nikdo ze čtyřiceti odsouzenců na doživotí už nebyl týž jako předtím. Luigi Polazzo už nikdy nenabyl rozumu. Dlouhý Bili Podruh pomalu přicházel o rozum, takže po roce se také přestěhoval na chodbu bláznů. Ano, a po Podruhovi a Polazzovi následovali další; jiní zase, jejichž životní síla neměla sobě rovné, padli za oběť vězeňským souchotinám. Plných pětadvacet procent z těch čtyřiceti zemřelo v následujících šesti letech.

Po pěti letech v kruté samovazbě, když mě odváželi ze Saň Quentinu k soudu, spatřil jsem Jacka Plachtičku. Neviděl jsem dobře, protože po pěti letech ve tmě jsem mžikal na slunci jako netopýr, přece jsem však viděl Jacka Plachtičku natolik, aby mě to zabolelo u srdce. Zahlédl jsem ho, když mě vedli přes vězeňský dvůr. Vlasy mu zbělely. Předčasně zestárnul. Hrudník mu splaskl. Tváře měl vpadlé. Ruce se mu třásly jako po obrně. Při chůzi klopýtal. A když mě poznal, slzy mu vstoupily do očí, protože i já jsem byl smutná troska toho, co kdysi bývalo mužem. Vážil jsem sedmaosmdesát liber. Prošedivělé vlasy mi nestříhali pět let stejně jako vousy. A také jsem klopýtal při chůzi, takže mě dozorci museli podpírat, když mě vedli přes prostranství dvora, zalité oslepují-cím sluncem. A Jack Plachtička a já jsme na sebe kradmo pohleděli a v lidských zříceninách poznal on mne a já jeho.

Takoví lidé jako on mají i ve vězení jisté výsady, takže se odvážil porušit pravidla. Jack na mne promluvil nakřáplým a třaslavým hlasem.

"Jsi pašák, Standingu," zakrákoral. "Nikdy jsi nic neprásk."

"Ale já jsem nic nevěděl, Jacku," odpověděl jsem mu šeptem - musel jsem šeptat, protože jsem ztrácel hlas, kterého jsem pět let nepoužíval. "Myslím, že žádný dynamit nikdy neexistoval."

"To je správné," zakejhal a dětinsky pokýval hlavou. "Na tom trvej. Nikdy jim nic neprozraď. Jsi pašák. Smekám před tebou, Standingu. Nikdy jsi nic neprásk."

A dozorci mě vedli dál a to bylo naposled, co jsem viděl Jacka Plachtičku. Bylo jasné, že i on začal věřit báchorce o dynamitu.

Dvakrát mě předvedli před celý ředitelský sbor. Střídavě mě zastrašovali a získávali lichocením. Jejich stanovisko vyústilo ve dva návrhy. Vydám-li jim dynamit, udělí mi formální trest třiceti dní v kobce a pak ze mne udělají důvěryhodného vězně a dají mi práci ve vězeňské knihovně. Setrvám-li ve své zatvrzelosti a dynamit nevydám, strčí mě na zbytek mého trestu do samovazby. Protože jsem byl odsouzen na doživotí, bylo to v mém případě totéž, jako by mě odsoudili do samovazby na zbytek života.

Ach ne, Kalifornie je civilizovaná země. V zákonících žádný takový zákon není. Je to krutý a neobvyklý trest a žádný moderní stát by se neprovinil přijetím takového zákona. Přesto jsem v dějinách Kalifornie třetí člověk, který byl odsouzen k uvěznění o samotě na celý život. Další dva byli Jake Oppenheimer a Ed Morrell. Povím vám o nich brzy, protože jsem s nimi hnil v celách ticha několik let.

A ještě něco. Co nevidět mě vyvedou z cely a pověsí - ne, ne za to, že jsem zabil profesora Haskella. Za to jsem dostal doživotní žalář. Vyvedou mě a pověsí za to, že jsem se dopustil ublížení na těle. A na to se nevztahuje kázeňský řád věznice. Na to je zákon a tento zákon bude uveden v soudních spisech.

Myslím, že jsem komusi zkrvavil nos. Neviděl jsem ho krvácet, ale bylo to prokázáno svědecky. Jmenoval se Thurston. Byl dozorcem v Saň Quentinu. Vážil sto sedmdesát liber a těšil se dokonalému zdraví. Já jsem vážil necelých devadesát, po dlouhém pobytu ve tmě jsem byl slepý jako netopýr a byl jsem uzavřen v těsných zdech tak dlouho, až jsem z otevřeného prostoru dostával závrať. Byl to jasný případ začínající agorafobie, jak jsem poznal v den, kdy jsem utekl ze samovazby a uhodil dozorce Thurstona do nosu.

Uhodil jsem ho do nosu tak, že začal krvácet, když se mi postavil do cesty a snažil se mě zadržet. A tak mě tedy pověsí. V zákonech kalifornského státu stojí psáno, že udeří-li odsouzenec na doživotí jako já vězeňského dozorce, jako je Thurston, dopouští se tím hrdelního zločinu. Rozumí se, že krvácení z nosu ho nemohlo trápit déle než půl hodiny, ale přesto mě za to pověsí.

Prosím! Tento zákon je v mém případě ex post facto. Nebyl zákonem v době, kdy jsem zabil profesora Haskella. Byl přijat až po mém odsouzení na doživotí. A o to právě jde: odsouzení na doživotí mě postavilo pod pravomoc zákona, který v době, kdy jsem byl odsouzen, v zákoníku ještě nebyl. Z tohoto důvodu mám být pověšen za ublížení na těle, kterého jsem se dopustil vůči dozorci Thurstonovi. Je to jasně ex post facto, a tudíž protiústavní.

Ale co je ústavním právníkům po ústavě, chtějí-li odklidit z cesty nechvalně známého profesora Darrella Standinga? Dokonce se mi ani nepodařilo najít nějaký dřívější obdobný případ. Před rokem, jak každý čtenář novin ví, pověsili právě tady ve Folsomu Jaká Oppenheimera za takřka stejný čin jenže ublížení v jeho případě nespočívalo v tom, že by byl někoho uhodil a způsobil mu krvácení z nosu. Neúmyslně řízl jednoho spoluvězně nožem na chléb.

Je to zvláštní, celý ten život a lidské způsoby a zákony a spletité cestičky. Píšu tyto řádky v téže cele na chodbě vrahů, kterou obýval Jaké Oppenheimer, než ho vyvedli ven a udělali s ním, co udělají se mnou.

Upozornil jsem vás, že mám mnoho co psát. Vrátím se teď k svému vyprávění. Ředitelský sbor mi dal na vybranou: postavení důvěryhodného vězně a oddech od jutových tkalcovských stavů, vydám-li neexistující dynamit, doživotní uvěznění o samotě, odmítnu-li vydat neexistující dynamit.

Dali mi na rozmyšlenou čtyřiadvacet hodin ve svěrací kazajce. Pak mě přivedli před ředitelský sbor podruhé. Co jsem mohl dělat? Nemohl jsem je zavést k dynamitu, který neexistoval. Řekl jsem jim to a oni mi řekli, že jsem lhář. Řekli mi, že jsem těžký případ, nebezpečný člověk, mravně degenerovaný, zločinec století. Řekli mi mnoho jiných věcí a pak mě odnesli zpátky k samovazbám. Strčili mě do cely číslo jedna. V čísle pět ležel Ed Morrell. V čísle dvanáct ležel Jaké Oppenheimer. A byl tam tehdy už deset let. Ed Morrell strávil ve své cele pouze rok. Odpykával si trest padesáti let žaláře. Jaké Oppenheimer byl také odsouzen na doživotí. A já jsem byl také odsouzen na doživotí. Takže my tři jsme měli vyhlídku na to, že tam pobudeme dlouhou dobu. A přece uplynulo pouhých šest let a nikdo z nás už v samovazbě není. Jaké Oppenheimer se zhoupl na oprátce. Ed Morrell se stal v Saň Quentinu předním důvěrníkem a teprve před několika dny mu zbytek trestu prominuli. Tak jsem tu ve Folsomu jen já a čekám na den, řádně stanovený soudcem Morganem, který bude mým dnem posledním.

Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením, složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem.