Tulák po hvězdách

Jack London

74 

Elektronická kniha: Jack London – Tulák po hvězdách (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london01 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Jack London: Tulák po hvězdách

Anotace

Tento poetický a zároveň tragický příběh z Ameriky počátku tohoto století sepsal London na podkladě skutečné události.
Darrell Standing byl nespravedlivě obviněn, že zabil svého profesora, a odsouzen na doživotí. Po konfliktu s dozorcem ho zavřou na sto dní do samovazby. Zažívá mučení a trýznění. Aby utrpení unikl, nechá Darrell své tělo zdánlivě umřít, zato duše dostane volnost a putuje za dobrodružstvím.

O autorovi

Jack London

[12.1.1876-22.11.1916] Americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Narodil se roku 1876 v San Franciscu a jeho dětství bylo ve znamení častého stěhování, nestálých rodinných poměrů a chudoby. V civilním životě byl Jack London lovec tuleňů, zlatokop, kotelník v elektrárně a člen pobřežní rybářské hlídky. Již v dětství si však zamiloval dobrodružnou literaturu, kterou posléze začal i sám psát. Po...

Jack London: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tulák po hvězdách“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

14

Když mě na závěr mých deseti dní ve svěrací kazajce doktor Jackson přivedl zpátky k vědomí tím, že mi palcem stiskl a nadzvedl oční víčko, otevřel jsem obě oči a usmál se správci Athertonovi do tváře.

"Příliš velký ničema, než aby mohl žít, a příliš velký mizera, než aby zemřel," poznamenal správce.

"Deset dní uplynulo, pane správce," zašeptal jsem.

"Dobrá, však vás hned rozvážeme," zabručel.

"O to nejde," řekl jsem: "Všiml jste si mého úsměvu. Pamatujete se, že jsme uzavřeli malou sázku. Nemusíte mě hned rozvazovat. Ale dejte Morrellovi a Oppenheimerovi po balíčku Bull Durhamu a cigaretových papírků. A tady máte jako přívažek ještě jeden úsměv."

"Ech, já vím, co jsi zač, Standingu," začal mě poučovat správce. "Ale nikam s tím nedojdeš. Když tě nezlomím já, zlomíš ty všechny rekordy ve svěrací kazajce."

"Už je zlomil," řekl doktor Jackson. "Kdo to kdy slyšel, aby se člověk po deseti dnech ve svěrací kazajce usmíval?"

"Třesky plesky," řekl na to správce Atherton. "Rozvaž ho, Hutchinsi."

"Nač ten spěch?" zeptal jsem se, samozřejmě šeptem, protože hladina života ve mně poklesla do té míry, že abych mohl aspoň šeptat, musel jsem na to vynaložit celou tu trošku síly, která mi zbyla, a všechnu svou vůli. "Nač ten spěch? Nepospíchám přece na vlak a tak, jak jsem, se cítím do té míry pohodlně, že bych raději nechtěl být rušen."

Rozvázali mě však a vykulili mě z páchnoucí kazajky na podlahu jako netečnou, bezmocnou věc.

"Není divu, že se cítil tak pohodlně," řekl kapitán Jamie. "Vždyť nic necítil. Je ochrnut."

"Ochrnuta je možná vaše babička," zavrčel správce. "Postavte ho na nohy a uvidíte, že bude stát."

Hutchins s doktorem mě zvedli na nohy.

"A teď jdi!" poručil mi správce.

Život se nemohl rázem vrátit do těla, které bylo deset dní prakticky mrtvo, a protože jsem tudíž neměl vládu nad svým tělem, kolena se mi podlomila, sesul jsem se, skácel se stranou a narazil jsem čelem do zdi.

"Vidíte," řekl kapitán Jamie.

"Hraje to dobře," odbyl ho správce. "Ten člověk má takové nervy, že dokáže cokoliv."

"Máte pravdu, pane správce," zašeptal jsem leže na podlaze. "Udělal jsem to schválně. Byl to jevištní pád. Zvedněte mě ještě jednou a já to udělám znovu. Slibuju vám, že to bude velká legrace."

Nebudu se dlouho zabývat smrtelnými mukami, jaká působí obnovující se oběh krve. Pro mne to byla stará známá věc a přispěla svým dílem k vráskám na mé tváři, které si ponesu na popraviště.

Když mě konečně opustili, zůstal jsem ležet celý zbytek dne tupě a v chorobném polospánku. Existuje cosi takového jako umrtvení bolesti, které je vyvoláno bolestí příliš krutou, než aby se dala snést. A já jsem toto umrtvení znal.

Kvečeru jsem se dokázal plazit po cele, ale vstát jsem ještě nemohl. Vypil jsem hodně vody a umyl jsem se, jak jsem mohl, ale teprve příští den jsem se dokázal přimět k jídlu, a to ještě s úmyslným vypětím vůle.

Podle programu, jak mi jej oznámil správce Atherton, jsem měl pár dní odpočívat a zotavovat se a pak, jestliže se do té doby nepřiznám, kde je ukryt dynamit, měl jsem dostat dalších deset dní ve svěrací kazajce.

"Je mi líto, že vám působím tolik nepříjemností, pane správce," odpověděl jsem mu. "Škoda, že neumřu ve svěrací kazajce, abych vás tak zbavil trápení."

Pochybuji, že jsem v té době vážil třeba o jedinou unci víc než devadesát liber. A přece před dvěma lety, kdy se za mnou poprvé zavřela vrata věznice v Saň Quentinu, jsem vážil sto šedesát pět liber. Zdá se neuvěřitelné, že jsem tehdy mohl pozbýt ještě nějakou unci a přitom zůstat naživu. Ale v příštích měsících jsem ztrácel unci za uncí, až jsem, jak vím, vážil podle všeho spíš osmdesát než devadesát liber. Vím, že když se mi podařilo uprchnout z cely, kde mě věznili o samotě, a když jsem uhodil dozorce Thurstona do nosu, než mě tehdy odvezli do Saň Rafaelu k soudu, při mytí a holení jsem se vážil a měl jsem osmdesát devět liber.

Někdo se ptá, jak se lidé stávají bezcitnými. Správce Atherton byl bezcitný člověk. Učinil ze mne bezcitného člověka a právě má bezcitnost působila zpětně na něho a činila ho ještě bezcitnějším. A přece se mu nikdy nepodařilo zabít mě. Bylo zapotřebí zákona státu Kalifornie, hrdelního soudu a nemilostivého guvernéra, aby mě mohli poslat na šibenici za to, že jsem uhodil vězeňského dozorce pěstí. Vždycky budu tvrdit, že ten dozorce měl nos zvlášť náchylný ke krvácení. Někdy se v duchu ptám, jestli skutečně krvácel z nosu. Rozumí se, že na lavici svědků odpřisáhl, že ano. Ale věděl jsem, že vězeňští dozorci odpřisáhli horší lži, než byla tato.

Ed Morrell dychtil zvědět, zda se mi pokus podařil, ale když se chtěl se mnou dorozumět, umlčel ho Smith, dozorce, který měl právě službu u samo vazeb.

"Je to v pořádku, Ede," vyťukal jsem na zeď. "Buďte s Jakém tiše a já vám to povím. Smith vám nemůže bránit v poslechu a mně nemůže bránit ve vyprávění. Dělali, co nejhoršího mohli, a já jsem pořád ještě tady."

"Nech toho, Standingu!" vyštěkl na mne Smith z chodby, kam vedly dveře všech cel.

Smith byl zvláštní, nerudný člověk, daleko nejkrutější a nejmstivější z našich dozorců. Někdy jsme se dohadovali, jestli mu žena nasazuje parohy nebo jestli trpí chronickými zažívacími potížemi.

Klepal jsem dál kloubem na zed' a Smith přišel k okénku ve dveřích a civěl na mne.

"Řekl jsem ti, abys toho nechal," zavrčel na mne.

"Je mi líto," řekl jsem sladounce, "ale mám takové tušení, že budu ťukat na zeď dál. A - hm - promiňte mi tu soukromou otázku - co v té věci hodláte podniknout?"

"Já..." začal výbušně a tím, že nebyl s to svou poznámku dokončit, dokázal, že myslí útržkovitě.

"Nu?" ponoukl jsem ho. "Tak co, prosím?"

"Zavolám sem správce," řekl nejistě.

"Zavolejte, prosím vás. Je to neobyčejně příjemný pán, jen co je pravda. Skvělý příklad toho, jak zjemňující vlivy pronikají do našich věznic. Přiveďte mi ho okamžitě. Chci si mu na vás postěžovat."

"Na mne?"

"Ano, právě na vás," pokračoval jsem. "Protože mě ustavičně rušíte hrubým a neotesaným způsobem v rozhovoru s ostatními hosty v to…