Tulák po hvězdách

4

Zatím, po odhalení plánu na útěk z věznice, vládla ve všech kobkách hrůza. A během nekonečných hodin čekání jsem si ani na chvíli nepřestával uvědomovat, že mám následovat ostatní vězně, že mám vytrpět peklo výslechu, které vytrpěli oni, že mám být přinesen zpátky jako troska a hozen na kamennou podlahu kobky, která má kamenné stěny a železné dveře.

Přišli pro mne. Nemilostivě a hrubě, za ran a kleteb mě odvlekli a pojednou jsem stál před kapitánem Jamiem a správcem Athertonem, kteří měli k ruce půl tuctu státem koupených, z daní zaplacených zhovadilých dozorců, čekajících v místnosti a ochotných splnit každý rozkaz. Nebylo jich však zapotřebí.

"Sedni si," řekl správce Atherton a ukázal na pevné křeslo.

Já, ztýraný a rozbolavělý, ponechaný celou noc a celý den bez vody, zemdlený hladem, zesláblý bitím, které jsem dostal nádavkem k pěti dnům v kobce a k osmačtyřiceti hodinám ve svěrací kazajce, sklíčen nešťastným osudem, v předtuše toho, co se se mnou stane, a co, jak jsem viděl, se stalo s ostatními -já, otřesený, zubožený člověk, někdejší profesor agronomie v tichém univerzitním městě, jsem váhal vyhovět pozvání, abych si sedl.

Správce Atherton byl člověk vysoké postavy, veliký silák. Jeho ruce vyletěly kupředu a stiskly mi ramena. Proti jeho síle jsem byl jako stéblo. Zvedl mě do výšky a pak srazil do křesla.

"No tak," řekl, zatímco jsem lapal po dechu a polykal svou bolest, "pověz mi o tom všecko, Standingu. Vyplivni to ze sebe všecko, víš-li, co je dobré pro tvoje zdraví.".

"Vůbec nevím, co se stalo..." začal jsem.

Dál jsem se nedostal. Zamručel a skokem se na mne vrhl. Znovu mě zvedl do vzduchu a srazil do křesla.

"Žádné hlouposti, Standingu," řekl mi jako na výstrahu. "Přiznej se ke všemu. Kde je dynamit?"

"O žádném dynamitu nic nevím," začal jsem se bránit.

Znovu jsem byl zvednut a sražen do křesla.

Vytrpěl jsem mučení nejrůznějšího druhu, ale když o tom uvažuji v poklidu těchto svých posledních dnů, jsem přesvědčen, že žádné jiné mučení se nevyrovnalo tomuto způsobu s křeslem. To pevné křeslo roztkloukli mým tělem tak, že se už křeslu nepodobalo. Přinesli jiné křeslo a za nějakou chvíli bylo zničeno i to. Přinášeli však další křesla a nekonečný výslech o dynamitu pokračoval.

Když se správce Atherton unavil, vystřídal ho kapitán Jamie, a pak nastoupil na místo kapitána Jamieho dozorce Monohan a začal mě srážet do křesla. A v jednom kuse dynamit, dynamit, dynamit. "Kde je dynamit?" a žádný dynamit nebyl. Věřte mi, že ke konci bych byl dal pořádný kus své nesmrtelné duše za pár liber dynamitu, ke kterému bych se mohl přiznat.

Nevím, kolik křesel rozbili mým tělem. Nesčetněkrát jsem omdlel a nakonec nabyla celá ta věc přízračné podoby. Zpola mě odnesli, zpola odstrkali zpátky do tmy. Když jsem se tam probral k vědomí, našel jsem ve své kobce špicla. Byl to bledý, maličký požívač drog, odsouzený ke kratšímu trestu, a za trochu omamných prášků schopný provést cokoliv. Sotva jsem ho poznal, doplazil jsem se k mřížoví a křikl na celou chodbu:

"Hoši, je tady se mnou špicl! Je to Ignác Irvine! Dávejte si pozor na to, co mluvíte!"

Bouře kleteb, která se nato zvedla, byla by otřásla statečnějším mužem, než byl Ignác Irvine. Byl zděšený a vypadal žalostně, když bolestí týraní odsouzenci na doživotí na něho řvali jako divá zvěř a líčili mu, co strašného mu provedou v příštích letech.

Kdyby tito lidé byli měli nějaké pořádné tajemství, špiclova přítomnost v kobkách by je byla přiměla k mlčení. Protože však všichni přísahali, že budou mluvit pravdu, mluvili před Ignácem Irvinem otevřeně. Jedinou velkou záhadou byl dynamit, o kterém nevěděli nic zrovna tak jako já. Naléhali na mne. Prosili mě, jestli vím něco o nějakém dynamitu, abych se přiznal a ušetřil je všechny dalších muk. A já jsem jim mohl povědět jen pravdu - že o žádném dynamitu nevím.

Jedna věc, kterou mi špicl řekl, než ho dozorci odvedli, dokazovala, jak vážná je celá ta záležitost s dynamitem. Jeho zprávu jsem samozřejmě předal dál; šlo o to, že všechna kola ve věznici se zastavila na celý den. Tisíce vězňů, kteří jinak pracovali v dílnách, zůstaly zavřeny v celách a dalo se čekat, že v žádné z vězeňských dílen nebude znovu zahájena práce, dokud se nenajde dynamit, který prý někdo ve věznici ukryl.

A výslechy pokračovaly nepřetržitě. Vězni byli neustále jeden po druhém odvlékáni a zase přivlékáni nebo přinášeni zpět. Hlásili, že správce Atherton a kapitán Jamie, vyčerpaní námahou, se střídají po dvou hodinách. Zatímco jeden spí, druhý vyslýchá. Spali oblečeni přímo v místnosti, kde drtili jednoho silného muže za druhým.

A naše šílenství z mučení rostlo v temných kobkách od hodiny k hodině. Ach, věřte člověku, který to poznal; být pověšen je snadná věc, srovnáme-li to se způsobem, jakým se dá ubližovat lidem, kteří přesto zůstávají naživu. I já jsem trpěl bolestí a žízní stejně jako oni, k mému utrpení však přistupovala ještě ta skutečnost, že jsem zůstával při plném vědomí jako svědek jejich muk. Už dva roky jsem byl nenapravitelný, takže jsem měl nervy a mozek otrlé vůči bolesti. Je strašlivé vidět, jak je drcen silný muž. A kolem mne drtili čtyřicet silných mužů současně. V jednom kuse se ozývalo volání po vodě a celé vězení šílelo křikem, sténáním, blábolením a řáděním mužů v deliriu.

Nechápete to? Naše pravda, sama pravda, kterou jsme vypověděli, znamenala naše zatracení. Když čtyřicet mužů říkalo tak jednomyslně totéž, mohli z toho správce Atherton a kapitán Jamie usoudit jen tolik, že naše výpověď je naučená lež, kterou papouškuje každý z těch čtyřiceti.

Z hlediska vězeňských orgánů bylo jejich postavení stejně zoufalé jako naše. Jak jsme se dověděli později, byl telegraficky svolán ředitelský sbor a do věznice spěšně dopraveny dvě roty státní milice.

Bylo zimní počasí a i v kalifornské zimě bývá někdy třeskutý mráz. V kobkách jsme neměli žádné přikrývky. Uvědomte si, prosím, jak velice to studí, když položíte lidské tělo, plné oděrek, na mrazivý kámen. Nakonec nám dali vodu. Dozorci s posměšky…