Tulák po hvězdách

Jack London

74 Kč

Elektronická kniha: Jack London – Tulák po hvězdách (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: london01 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Jack London: Tulák po hvězdách

Anotace

Tento poetický a zároveň tragický příběh z Ameriky počátku tohoto století sepsal London na podkladě skutečné události.
Darrell Standing byl nespravedlivě obviněn, že zabil svého profesora, a odsouzen na doživotí. Po konfliktu s dozorcem ho zavřou na sto dní do samovazby. Zažívá mučení a trýznění. Aby utrpení unikl, nechá Darrell své tělo zdánlivě umřít, zato duše dostane volnost a putuje za dobrodružstvím.

O autorovi

Jack London

[12.1.1876-22.11.1916] Americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Narodil se roku 1876 v San Franciscu a jeho dětství bylo ve znamení častého stěhování, nestálých rodinných poměrů a chudoby. V civilním životě byl Jack London lovec tuleňů, zlatokop, kotelník v elektrárně a člen pobřežní rybářské hlídky. Již v dětství si však zamiloval dobrodružnou literaturu, kterou posléze začal i sám psát. Po...

Jack London: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Tulák po hvězdách“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

8

V samovazbě, v cele číslo jedna, mě správce Atherton s kapitánem Jamiem dál podrobovali mučení. Správce Atherton mi řekl:

"Bud, Standingu, kápneš o tom dynamitu božskou, nebo tě umořím ve svěrací kazajce. Byli už otrlejší, než jsi ty, a kápli božskou dřív, než jsem s nimi došel ke konci. Máš na vybranou, dynamit, nebo funus."

"Tak to podle všeho bude funus," řekl jsem, "protože o žádném dynamitu nevím."

To popudilo správce k okamžitému činu.

"Lehni si," poručil mi.

Uposlechl jsem, protože jsem už poznal, jaké bláznovství je prát se s třemi nebo čtyřmi silnými muži. Sešněrovali mě pevně a dali mi sto hodin. Každých čtyřiadvacet hodin jsem se směl napít vody. Po jídle jsem netoužil, a ani mi žádné nenabídli. Když se sto hodin chýlilo ke konci, vězeňský lékař Jackson několikrát po sobě prozkoumal můj tělesný stav.

Avšak za tu dobu, co jsem byl označen za nenapravitelného, uvykl jsem už příliš svěrací kazajce, než aby mi jeden pobyt v ní mohl ublížit. Oslaboval mě, přirozeně, vyháněl ze mne život, ale naučil jsem své svaly uskokům, kterými se dalo ukrást kousek místa ve chvíli, kdy mě sešněrovávali. Na konci prvního stohodinového zápasu jsem byl zesláblý a znavený, ale nic víc. Po jednom dni a jedné noci na zotavenou mi dali podstoupit další, stejně dlouhý zápas. A pak mi dali sto padesát hodin. Většinu času jsem měl tělo znecitlivělé a mysl ve stavu blouznění. Kromě toho se mi dík vypětí vůle podařilo dlouhé hodiny prospat.

Příště vyzkoušel správce Atherton jistou obměnu. Dostával jsem svěrací kazajku a odpočinek v nepravidelných intervalech. Nikdy jsem nevěděl, kdy půjdu znovu do svěrací kazajky. Tak jsem se třeba deset hodin zotavoval a pak jsem ležel dvacet hodin v kazajce, nebo jsem měl odpočinek jen čtyři hodiny. V nejneočekávanějších nočních hodinách se mé dveře otvíraly s kovovým úderem a střídající se dozorci mě sešněrovávali. Někdy zavedli zase pravidelný rytmus. Tak například jsem byl tři dni a tři noci střídavě osm hodin ve svěrací kazajce a osm hodin venku. A potom, zrovna když jsem si začal na tento rytmus zvykat, nenadále se změnil a dostal jsem najednou dva dni a dvě noci za sebou.

A neustále mi kladli tu věčnou otázku: Kde je dynamit? Občas se správce Atherton rozzuřil. Při jedné příležitosti, když jsem protrpěl zvlášť tuhý trest ve svěrací kazajce, div mě neprosil, abych se přiznal: Jednou mi dokonce sliboval tři měsíce naprostého klidu a dobrého jídla ve vězeňské nemocnici a pak místo v knihovně, jaké se dává důvěryhodným vězňům.

Dr. Jackson, hubená tyčka, lékařský nedouk, začínal být skeptický. Tvrdil, že pobyt ve svěrací kazajce, i kdyby trval sebedéle, mě nikdy nezabije a svým umíněným tvrzením jen popouzel vrchního dozorce, aby pokračoval ve svém pokusu.

"Z těchhle vyzáblých chlapíků z univerzity by se i čert zbláznil," bručel. "Jsou houževnatí jako nevydělaná kůže. Ale stejně ho utaháme. Slyšíš mě, Standingu. Cos dostal, není ani stín toho, co tě čeká. Raději bys mohl kápnout božskou hned a ušetřit si další nepříjemnosti. Já vždycky držím slovo. Slyšels, řekl jsem dynamit nebo funus. A to platí. Tak si tedy vyber."

"Jistě si nemyslíte, že to snáším proto, že se mi to líbí," podařilo se mi vydechnout, protože právě v tu chvíli se mi Jones Placka opíral nohou do zad, aby mě mohl pevněji slisovat, zatímco já jsem se snažil, abych napjatými svaly ukradl kousek volného místa. "Nemám, k čemu bych se přiznal. Dal bych si na místě uříznout pravou ruku, kdybych vás mohl zavést k nějakému dynamitu."

"Ech, takových vzdělanců jsem už viděl," zavrčel. "Máte v hlavě brouky, aspoň někteří z vás, a proto se držíte zuby nehty každého pitomého nápadu. Jste jankovití jako koně. Jen pevněji, Jonesi, tohle není žádný pořádný lis. Standingu, nepřiznáte-li se, znamená to funus. Na tom trvám."

Poznal jsem jednu výhodu. Čím víc člověk zeslábne, tím méně podléhá utrpení. Muka jsou menší, protože není tolik co mučit. A člověk, který je už pořádně zesláblý, slábne pomaleji. Je všeobecně známo, že zvlášť silní muži trpí při obvyklých nemocech mnohem krutěji než ženy nebo tělesně postižení. Když se zásoby sil vyčerpají, nedá se už tolik sil ztrácet. Když zmizí všechno přebytečné maso, pak to, co zbývá, je tuhé a houževnaté. A to se právě stalo ze mne, takový houževnatý organismus, držící se při životě.

Morrell a Oppenheimer mě litovali a vyťukávali na mou adresu slova soucitu a rady. Oppenheimer mi řekl, že to také zakusil, že to bylo ještě horší a že přesto žije.

"Jen ať to z tebe nevytlučou," vyťukal mi kloubem na zeď. "Nenech se od nich zabít, protože to by se jim hodilo. A nevykecej, kam jsi to schoval."

"Ale vždyť tu není nic schováno," vyťukal jsem okrajem podešve o mřížoví, protože jsem byl právě ve svěrací kazajce a mohl jsem se tedy domlouvat jen nohama. "Nevím o tom zatraceném dynamitu vůbec nic."

"Správně," pochválil mě Oppenheimer. "Je to chlap jaksepatří, co říkáš, Ede?"

To ukazuje, jakou jsem měl naději, že přesvědčím správce Athertona, že nevím o žádném dynamitu. Athertonovo vytrvalé pokračování ve výslechu přesvědčilo i takového člověka, jako byl Jaké Oppenheimer, takže mohl jen obdivovat statečnost, s jakou držím jazyk za zuby.

V tomto prvním období mučení ve svěrací kazajce se mi dařilo prospat hodně času. Sny jsem měl …