Tulák po hvězdách

22

Můj čas se krátí. Celý rukopis, který jsem napsal, byl bezpečně propašován z věznice. Existuje jeden člověk, na kterého se mohu spolehnout, a ten se postará o jeho zveřejnění. Nejsem už na chodbě vrahů. Píši tyto řádky v cele smrti a střeží mě hlídka smrti. Tato hlídka mě střeží ve dne v noci a jejím paradoxním úkolem je bdít nad tím, abych nezemřel. Musím být uchován naživu pro šibenici, jinak by veřejnost byla ošizena, zákon porušen a udělena důtka nynějšímu vrchnímu dozorci této věznice, k jehož povinnostem patří postarat se, aby odsouzenci byli řádně a náležitě pověšeni. Často žasnu nad tím, jak podivným způsobem si někteří lidé vydělávají na živobytí.

Toto budou poslední řádky, které píši. Zítra ráno nadejde má hodina. Guvernér odmítl udělit mi milost nebo zmírnit mi trest, přestože Liga proti trestu smrti vyvolala v Kalifornii dost velké pozdvižení. Reportéři se slétají jako supi. Viděl jsem je všechny. Jsou to divní, mladí chlapíci, a nejpodivnější je, že si takto vydělávají na chléb s máslem, na koktajly a na tabák, na činži, a jsou-li ženatí, na boty a na školní knihy pro děti - tím, že budou svědky popravy profesora Darrella Standinga a že popíší veřejnosti, jak profesor Darrell Standing umíral na konci provazu. Eh což, nakonec jim z celé té věci bude nanic, hůř než mně.

Jak tu tak sedím a přemýšlím o tom všem, kroky hlídky smrti přecházejí kolem mé klece sem a tam a podezřívavé oči strážného po mně neustále pokukují a já začínám být bezmála unaven věčným opakováním. Prožil jsem tolik životů. Jsem znaven nekonečným bojem, utrpením a pohromami, které jsou údělem těch, kdo si vytyčují zářivé cesty a toulají se po hvězdách.

Doufám bezmála, že až zase nabudu nějakého tvaru, bude to postava pokojně žijícího farmáře. Mám svou vysněnou farmu. Té bych se rád věnoval celý jeden život. Ach, má vysněná farma! Mé louky s vojtěškou, můj výnosný jerseyský skot, mé pastviny na kopcích, mé křovinaté svahy, které tají a mění se v obdělávaná pole, zatímco o něco výš na svazích spásají mé angorské kozy křoviny, aby je bylo možno vymýtit.

Je tam i nádrž, přírodní nádrž vysoko nad svahy, obehnaná ze tří stran pevnými přírodními hrázemi. Rád bych zbudoval umělou hráz na čtvrté straně, která je kupodivu úzká. Za pár grošů, které bych zaplatil za tu práci, bych mohl zadržet dvacet miliónů galonů vody. Velkou nevýhodou kalifornského zemědělství je totiž dlouhé suché léto. To znemožňuje pěstování doplňkových plodin a slunce vyžíhá z citlivé půdy, která leží obnažena jako pouhá vrstvička prachu, všechen humus. A kdybych tu hráz zbudoval, mohl bych při správném střídání plodin sklízet třikrát do roka a měl bych nadbytek zeleného hnojiva...

Právě jsem vytrpěl návštěvu správce. Úmyslně říkám "vytrpěl". Je zcela jiný než správce v Saň Quentinu. Byl velice nervózní, musel jsem jeho návštěvu snášet chtě nechtě. Je to jeho první poprava. Řekl mi to. A neuklidnil jsem ho ani nejapným pokusem o žert, když jsem mu vysvětlil, že je to i moje první poprava. Nedovedl se tomu zasmát. Má dceru na střední škole a syna v prvním ročníku na univerzitě ve Stanfordu. Nemá žádný jiný příjem kromě svého platu, jeho žena je mrzák a ještě k tomu ji lékaři životní pojišťovny při prohlídce odmítli jako nežádoucí riskantní případ. Ten člověk mi vskutku vylíčil takřka všechny své nesnáze. Kdybych nebyl rozmluvu diplomaticky ukončil, byl by tu ještě a líčil by mi ty, na které se nedostalo.

Mé poslední dva roky v Saň Quentinu byly chmurné a skličující. Ed Morrell byl dík jednomu z rozmarů svého osudu vysvobozen ze samo vazby a stal se hlavním důvěrníkem celé věznice. To bylo místo, které předtím zastával AI Hutchins a které vynášelo na úplatcích tři tisíce dolarů ročně. Jaké Oppenheimer, který plesnivěl v samovazbě tolik let, k mému neštěstí zatrpkl vůči světu a vůči všemu. Osm měsíců odmítal mluvit dokonce i se mnou.

Zprávy se šíří i ve věznici. Popřejte jim trochu času a proniknou i do kobky a do cely osamoceného vězně. Konečně se doneslo i ke mně, že Cecil Winwood, ten podvodný básník, udavač, zbabělec a fízl, je znovu ve vězení pro další podvod. Pamatujete se, že právě Cecil Winwood si vymyslel pohádku o tom, že jsem přenesl neexistující dynamit do jiného úkrytu, a způsobil, že jsem musil strávit pět let v samo vazbě.

Rozhodl jsem se Cecila Winwooda zabít. Morrell byl totiž pryč a Oppenheimer až do pokusu o útěk, který ho stál život, zachovával mlčení. Samovazba mi začala být příliš nudná. Musel jsem něco udělat. A tak jsem si vzpomněl na to, že jsem jako Adam Strang trpělivě živil svou pomstu po čtyřicet let. Co udělal on, mohu udělat i já, sevřít rukama hrdlo Cecilu Winwoodovi.

Nemůžete čekat, že teď odbočím, abych vylíčil, jak jsem přišel ke čtyřem jehlám. Byly to malé jehly, jakými se šije batist. Protože jsem měl tak vyhublé tělo, stačilo mi přeřezat čtyři železné tyče, každou ve dvou místech, aby vznikl otvor, kterým bych se mohl protáhnout. Dal jsem se do toho. Na každou tyč jsem spotřeboval víc než jednu jehlu. Znamenalo to na každé tyči dva řezy a každý řez mi trval měsíc. Měl jsem si tedy prořezávat cestu z cely osm měsíců. Naneštěstí jsem zlomil poslední jehlu na poslední tyči a musel jsem čekat tři měsíce, než se mi podařilo opatřit si novou. Ale opatřil jsem si ji a dostal se ven.

Velice lituji, že se mi Cecil Winwood nedostal do rukou. Všechno jsem měl dobře vypočítáno, až na jednu věc. Winwooda bych byl jistě našel v jídelně v době oběda. Počkal jsem tedy, až bude mít v poledne službu Jones Placka, ten ospalý dozorce. Tou dobou jsem byl jediný vězeň v samovazbě, takže Jones Placka brzy začal chrápat. Odstranil jsem tyče, protáhl se ven, tiše jsem se kradl kolem jeho strážnice, otevřel jsem dveře a byl jsem volný... do jisté míry, uvnitř věznice.

A teď se ukázalo to, s čím jsem nepočítal - totiž já sám. Byl jsem v samovazbě pět let. Byl jsem příšerně zesláblý. Vážil jsem sedmaosmdesát liber. Byl jsem poloslepý. A okamžitě mě posedla agorafobie. Děsil jsem se otevřeného prostoru. Pět let mezi tě…