Tulák po hvězdách

13

Dávno před rozedněním byl tábor v Nefi na nohou. Dobytek byl vyhnán, aby se napojil a napásl. Zatímco muži snímali řetězy z kol, odtahovali vozy od sebe a chystali se zapřahat, ženy připravovaly čtyřicet snídaní na čtyřiceti ohních. Děti se v chladném ránu choulily kolem ohňů a tu a tam se dělily o místo s poslední směnou noční hlídky ospale čekající na kávu.

Dostat do pohybu tak dlouhý průvod vozů jako byl náš vyžaduje hodně času, protože jeho rychlost je rychlost nejpomalejších. A tak slunce stálo už hodinu nad obzorem a den začínal být nepříjemně horký, když jsme vyjeli z Nefi a vjeli do písečných pustin. Nikdo se s námi nepřišel rozloučit. Všichni zůstali raději doma a připravili nám stejně tak zlověstný odjezd, jako byl náš příjezd minulého večera.

A znovu nastaly dlouhé hodiny palčivého žáru a štiplavého prachu, šalvějových křovisek a písku a prokleté země. Za celý ten den jsme nenarazili na lidské obydlí, na dobytek, na ploty nebo na jinou stopu po lidském pokolení a v noci jsme sestavili vozy do kruhu u vyschlého řečiště, na vlhkém písku, vyhloubili jsme do něho množství jam a ty se začaly zvolna plnit prosakující vodou.

Naše další cesta pro mne vždycky znamená dost nesouvislý zážitek. Tolikrát jsme zřizovali tábor, vždycky s vozy seskupenými do kruhu, že mi to v mé dětské mysli připadalo, jako by po Nefi následovala úmorně dlouhá doba. Ale vždycky nás všechny ovládal neodolatelný pocit, že táhneme vstříc nevyhnutelné a jisté záhubě.

Průměrně jsme urazili za den patnáct mil. Vím to, protože otec řekl, že do Fillmore, nejbližší mormonské osady, je šedesát mil, a cestou jsme tábořili třikrát. To znamenalo čtyři dni cesty. Z Nefi do posledního tábora, na který se vůbec pamatuji, nám to podle všeho trvalo čtrnáct dní nebo o něco méně.

Obyvatelé Fillmore se chovali nepřátelsky, jako bylo nepřátelské všechno od Velkého solného jezera. Smáli se nám, když jsme se pokoušeli koupit nějaké jídlo, a neodpustili si, aby nás nedráždili tím, že pocházíme z Missouri.

Když jsme vjeli do osady, u největšího z tuctu domů, z nichž se osada skládala, byli uvázáni dva jezdečtí koně pokrytí prachem, ztmavlí potem a vyčerpaní únavou. Stařec, o kterém jsem se už zmínil, ten s dlouhými vybledlými vlasy a v jelenicové košili, který byl podle všeho jakýmsi otcovým pobočníkem, přiklusal na koni k našemu vozu a pohybem hlavy upozornil otce na unavené jezdecké koně.

"Nešetří koninu, kapitáne," řekl tiše. "A proč by se u všech čertů tak plahočili v sedle, když ne kvůli nám?"

Ale otec si už všiml, v jakém stavu jsou obě zvířata, a já jsem ho zvědavě pozoroval. A viděl jsem, jak blýskl očima, jak stiskl rty a jak se mu ve tváři, pokryté prachem, na okamžik objevil divoký výraz. To bylo vše. Dal jsem si to však dohromady a poznal jsem, že ti dva znavení jezdečtí koně znamenají v našem postavení jen další zlověstný rys navíc.

"Myslím, že nás nespouštějí z očí, Labane," poznamenal otec, nic víc.

Ve Fillmore jsem uviděl člověka, s nímž jsem se měl později setkat znovu. Byl to vysoký, ramenatý muž v pokročilých středních letech, všechno svědčilo o jeho pevném zdraví a nesmírné síle - nejen o síle tělesné, ale i o síle vůle. Na rozdíl od většiny mužů, které jsem byl zvyklý vídat kolem sebe, si holil tváře. Několikadenní porost vousů prozrazoval, že už začíná silně šedivět. Ústa měl nezvykle široká a tenké rty pevně sevřené, jako by byl ztratil hodně předních zubů. Nos měl široký, hranatý a silný. I obličej měl hranatý, s širokými lícními kostmi a mohutnými čelistmi a široké, inteligentní čelo. A jeho poměrně malé oči, na necelou šířku oka od sebe, byly nejmodřejší, jaké jsem kdy viděl.

Poprvé jsem toho člověka uviděl u mlýna ve Fillmore. Otec tam zašel s několika muži z naší družiny, aby se pokusili koupit nějakou mouku, a já proto, že jsem chtěl vidět víc našich nepřátel, neposlechl jsem matku a nepozorovaně se tam vydal. Ten člověk byl jeden ze čtyř nebo pěti, kteří během rozmluvy stáli v jednom hloučku s mlynářem.

"Viděl jsi toho starého neřáda s tou holou bradou?" zeptal se Laban otce, když jsme vyšli z osady a vraceli se k táboru.

Otec přikývl.

"Tak to je Lee," pokračoval Laban. "Viděl jsem ho v Salt Lake City. Je to darebák jaksepatří. Má devatenáct žen a padesát dětí, jak všichni říkají. A zuřivý fanatik, co se týče náboženství. Ale proč nás pronásleduje v tomhle Bohem zatraceném kraji?"

Naše únavné, neblahé tažení pokračovalo. Malé osady byly dvacet až padesát mil od sebe, vždycky tam, kde to dovolovala přítomnost vody a půda. Mezi nimi se prostírala písečná pustina, alkalická a vyprahlá. A naše mírumilovné pokusy o zakoupení potravy zůstávaly ve všech osadách marné. Hrubě nás odmítali a ptali se, kdo z nás jim prodal jídlo, když jsme je vyhnali z Missouri. Bylo zbytečné vykládat jim, že jsme z Arkansasu. Z Arkansasu jsme opravdu byli, oni však neustále tvrdili, že jsme z Missouri.

V Beaveru, pět dní cesty z Fillmore na jih, jsme uviděli Leea znovu. A zase jsme viděli unavené koně uvázané před domem. V Parowanu jsme však Leea neviděli.

Cedar City byla poslední osada. Laban vyjel napřed, vrátil se a podal otci hlášení. Jeho první zpráva byla významná.

"Když jsem vjížděl do osady, viděl jsem Leea jak se odtamtud vytrácí. A v Cedar City je víc mužů a koní, než kolik by odpovídalo velikosti osady."

V osadě jsme se však nesetkali s žádnými potížemi. Odmítli nám prodat jídlo, ale nechali nás na pokoji. Ženy a děti se zdržovaly v domech, a přestože se v dohledu objevilo několik mužů, nepřišli za námi do tábora a nepopichovali nás, jak tomu bylo v dřívějších případech.

V Cedar City zemřelo Wainwrightům děcko. Vzpomínám si, jak paní Wainwrightová plakala a prosila Labana, aby se pokusil sehnat trochu kravského mléka.

"Mohlo by to děťátku zachránit život," říkala. "A oni mají kravské mléko. Viděla jsem čerstvé mléko na vlastní oči. Prosím vás, Labane, zajděte tam. Nic se vám nestane, když se o to pokusíte. Mohou jen odmítnout. Ale to neudělají. Řekněte jim, že je to pro děťátko, pro malil…