Tulák po hvězdách

5

Zprvu jsem se cítil v samovazbě velice osamělý a hodiny byly dlouhé. Čas byl vyznačován pravidelným střídáním stráží a střídáním dne a noci. Ve dne bylo jen maličko světla, ale bylo to lepší než úplná tma v noci. Den v samovazbě byl pouhé prolínání, slizovité prosakování světla z jasného vnějšího světa.

Světla nebylo nikdy tolik, aby se při něm dalo číst. Ostatně tu nic ke čtení nebylo. Člověk mohl jen ležet a přemýšlet a přemýšlet. Byl jsem odsouzen na doživotí a zdálo se jisté, že neprovedu-li zázrak, neudělám-li pětatřicet liber dynamitu z ničeho, strávím všechna léta svého života v tichu a tmě.

Mým ložem byla tenká a shnilá vrstva slámy prostřené na podlaze cely. Jedinou tenkou a špinavou přikrývkou jsem se přikrýval. Nebyla tu židle ani stůl, nic než ta vrstva slámy a tenká, letitá přikrývka. Vždycky jsem byl zvyklý málo spát a hodně přemýšlet. V samovazbě se člověk začne v myšlenkách protivit sám sobě a jediný způsob, jak sám sobě uniknout, je spánek. Léta jsem spával průměrně pět hodin denně. Ted' jsem začal spánek pěstovat. Udělal jsem z něho vědu. Dokázal jsem spát deset hodin, potom dvanáct hodin a nakonec dokonce čtrnáct a patnáct hodin ze čtyřiadvaceti. Dál jsem se však nedostal a chtě nechtě jsem byl nucen ležet a bdít a přemýšlet a přemýšlet. A pro člověka s čilým mozkem vede tato cesta k šílenství.

Hledal jsem pomůcky, které by mi mechanicky pomohly přečkat hodiny bdění. Zdvojmocňoval a ztrojmocňoval jsem dlouhé řady čísel a dík soustředění a pevné vůli jsem vypočítával úžasně složité geometrické příklady. Pohrával jsem si dokonce i s kvadraturou kruhu... dokud jsem nezjistil, že sám začínám věřit v možnost tohoto nesplnitelného úkolu. Potom, když jsem si uvědomil, že i tato cesta vede k šílenství, vzdal jsem se kvadratury kruhu, přestože vás mohu ujistit, že to vyžadovalo z mé strany značnou oběť, neboť cvičení mysli, které s tím bylo spojeno, bylo skvělý zabiják času.

Pouhou představou, kterou jsem si vytvořil pod očními víčky, sestrojoval jsem si šachovnice a hrál jsem za oba soupeře dlouhé partie až do konečného matu. Když jsem se však stal odborníkem v této hře představ a paměti, cvičení mě omrzelo. Bylo to cvičení, protože nemohlo jít o skutečné soupeření, když na obou stranách hrál jeden a tentýž hráč. Snažil jsem se, avšak marně, rozštěpit svou osobnost ve dvě osobnosti a postavit jednu proti druhé. Stále jsem zůstával hráčem bez protivníka a na jedné straně nebylo žádné plánované lsti nebo strategie, kterou by druhá strana okamžitě nepochopila.

A čas byl velice tíživý a velice dlouhý. Hrál jsem hry s mouchami, s obyčejnými mouchami domácími, které prosakovaly do cely podobně jako kalný, šedý denní svit, a poznal jsem, že mají smysl pro hru. Tak například, když jsem ležel na podlaze cely, narýsoval jsem si po délce zdi asi ve výši tří stop libovolně myšlenou čáru. Když odpočívaly na zdi nad touto čarou, nechával jsem je na pokoji. V okamžiku, kdy sedaly na zeď pod čarou, snažil jsem se je chytit. Dával jsem pozor, abych jim neublížil, a časem věděly stejně dobře jako já, kudy vede myšlená čára. Když si chtěly hrát, začaly si sedat pod čáru a často jedna jediná moucha provozovala tento sport celou hodinu bez přestávky. Když se unavila, šla si odpočinout do bezpečnostního pásma nad čarou.

Mezi tuctem much, které se mnou žily, byla jen jedna, která nestála o hru. Tvrdošíjně odmítala hrát si, a když poznala, jaká pokuta jí hrozí za přistání pod čarou, velmi pečlivě se nejistému pásmu vyhýbala. Ta moucha byla mrzoutské, nerudné stvoření. Otrávil ji svět, jak by řekli vězni. Ani spolu s ostatními mouchami si nikdy nehrála. Přitom byla silná a zdravá, dlouho jsem si ji prohlížel, než jsem to zjistil. Její nechuť ke hře vyplývala z její povahy, nikoli z fyzického uzpůsobení.

Věřte, znal jsem všechny své mouchy. Překvapovalo mě množství rozdílů, které jsem u nich pozoroval. Ano, každá z nich měla svou individualitu, nejen pokud šlo o velikost a zvláštní znaky, ale i pokud šlo o sílu a rychlost letu, o způsob a vynalézavost při letu a při hře, o uskoky, o prudký přímý let, o kroužení a rychlé opakování kliček a obratů, o dotek a odlet od nebezpečné zdi nebo o předstíraný dotek a přistání na jiném místě uvnitř pásma. Stejně ostře se odlišovaly v nejjemnějších odstínech svých reakcí a temperamentu.

Znal jsem mouchy nervózní i flegmatické. Byla tam jedna menší než ostatní, která dovedla lítat jako splašená, někdy při hře se mnou, někdy se svými družkami. Viděli jste někdy, jak hříbě nebo tele vyhodí kopyty a z pouhého přebytku životní síly a nálady se bláznivě rozběhne po pastvisku? Měl jsem jednu mouchu, byla to, mimochodem, nejnáruživější hráčka ze všech, a ta, když přistála v zakázaném pásmu třikrát nebo čtyřikrát za sebou a pokaždé se jí podařilo uniknout sametově opatrnému mávnutí mé ruky, vzrušila se a rozjásala tak, že mi začala lítat kolem hlavy největší rychlostí jako šipka, kroužila, vířila, obracela se a neustále se držela v hranicích těsného kruhu, v němž slavila vítězství nade mnou.

Byl bych mohl říci vždycky předem, kdykoli se některá jednotlivá moucha odhodlá vála ke hře. Tato jediná věc zahrnuje tisíc podrobností, kterými vás nebudu nudit, přestože tyto podrobnosti mi pomáhaly, abych v prvním období samovazby nepropadl nudě docela. Jedno vám však musím povědět. Pro mne je to velice významné. Když otrávená moucha, která si nikdy nehrála, z roztržitosti přistála v zakázaném pásmu a já jsem ji chytil do ruky, věřte, trucovala pak celou hodinu.

A hodiny v samovazbě byly velice dlouhé a já jsem je nemohl ani všechny prospat, ani je strávit hrou s mouchami, třeba byly sebeinteligentnější. Moucha domácí je totiž moucha domácí a já jsem byl člověk s lidským mozkem, a k tomu jsem měl mozek cvičený a bystrý, napěchovaný kulturou a vědou a trvale hnaný neustálou touhou po činnosti. A tady nebylo co dělat a mé myšlení zabíhalo dál a dál do protivných planých úvah. Kdysi jsem se zabýval stanovením obsahu pentózy a metylpentózy ve vinných hroznech a ve ví…