Moře, sníh a velkoměsta

Menší účty se Swithinem Hallem

I

David Grief naposledy bedlivě obhlédl kruh nezvlněného moře, vyhoupl se z košových příček a po stěžňových záporách sešplhal celý sklíčený na palubu.

„Atol Leu-Leu se ponořil, pane Snowe,“ pravil k nervóznímu mladému důstojníkovi, „je-li navigace vůbec k něčemu, pak je už atol určitě pod mořem, protože jsme tím místem dvakrát hladce propluli – či vlastně místem, kde by měl být. Buďto je to takhle, nebo nám jde špatně chronometr, anebo jsem zapomněl veškerou navigaci.“

„Musí to být tím chronometrem, pane,“ ujišťoval rejdaře jeho důstojník. „Víte přece, že jsem udělal svá vlastní zaměření a vynesl je do mapy a že souhlasila s vašimi.“

„Nu ano,“ zabručel Grief a mrzutě kývl, „a tam, kde se protíná vaše i moje zaměření, by měl být sám prostředek atolu Leu-Leu. Bude to v tom chronometru – smeklo se v něm kolečko nebo co.“

Ukročil k zábradlí a starostlivě měřil brázdu za Strýcem Tobym. Škuner plul s dosti silným větrem v zádech a dělal svých devět uzlů.

„Obraťte ho snad raději k větru, pane Snowe. Podkasejte plachty a nechte ho křižovat proti větru při dvouhodinových obratech. Nějak se to zatahuje, nemyslím, že bychom mohli dnes v noci zaměřit hvězdy; zůstaneme prostě, kde jsme, zítra změříme zeměpisnou šířku a po šířce pojedeme až k Leu-Leu. Tak to dělávali všichni staří kapitáni.“

Široký, mohutně vyztužený, s vysokými boky a staromódní strmou přídí byl Strýc Toby nejbachratější, nejpomalejší, nejbezpečnější a nejnepotopitelnější ze všech škunerů, co jich jen David Grief měl. Objížděl ostrovy santacruzské a bankské skupiny a několik osamocených atolů na severozápadě, kde Griefovi domorodí nákupčí shromažďovali kopru, želvovinu a tu a tam nějakou tunu perleti. Kapitána, jehož našel v prudkém záchvatu zimnice, Grief nechal na břehu a sám vedl Strýce Tobyho na jeho půlroční cestě po atolech. Hned pro začátek si vybral k návštěvě Leu-Leu, který ležel nejdále, a teď najednou zjistil, že se ztratil na širém moři se zlomyslným chronometrem na palubě.

II

Hvězdy se té noci neukázaly a také slunce následujícího dne nebylo vidět. Zavládlo dusné, lepkavé bezvětří, tu a tam přerušované ojedinělým poryvem a vydatnými přeháňkami. Z obavy, aby Strýc Toby nemanévroval příliš daleko, zastavili loď a pak následovaly čtyři podmračené dny a noci. Ani na chvíli se neukázalo slunce, a hvězdy, které místy prosvitly mraky, byly příliš matné a prchavé, než aby je bylo možno určit a zaměřit. Tou dobou bylo už i nejzelenějšímu nováčkovi jasné, že něco visí v povětří. Když se Grief vracel na palubu od barometru, který vytrvale trčel na sedmi stech šedesáti, potkal Jackie-Jackieho, jehož tvář byla stejně zachmuřená a zlověstná jako obloha. Jackie-Jackie, tonžský lodník, byl něčím jako loďmistrem a napůl druhým důstojníkem nad pomíchanou kanackou posádkou.

„Příde velká bouřka, si myslím,“ řekl. „Já budu vidět taková bouřka už popátý, možná pošestý.“

Grief přikývl. „Máš pravdu, bude to hurikán, Jackie-Jackie. Co nevidět poletí baro…