Dobrodružství

Kapitola V
CHCE BÝT PLANTÁŽNICÍ

Sheldonovo zdraví se rychle zlepšovalo. Horečka ho přešla a teď mu nechybělo nic, než aby zase nabyl sil. Joana se ujala vaření, a jak Sheldon pozoroval, změnila se kuchyně na Berande a on měl poprvé stravu bělochů. Joana mu připravovala jídla vlastníma rukama, a tak trochu posílen a svým hostem rozveselen mohl po dvou dnech, potácející se chabě, vyjít na verandu. Situace se mu zdála podivná, ale podivnější byla ještě skutečnost, že se nezdála podivná dívce. Usadila se zde a ujala se hospodaření, jako by to byla věc samozřejmá, jako by byl jejím otcem nebo bratrem nebo jako by byla sama mužem také.

„Je to až příliš roztomilé,“ ujišťovala ho. „Je to jako stránka z nějakého románu. Přijdu sem z moře a naleznu zde nemocného muže, zcela samotného, se dvěma sty otroků.“

„Najatých dělníků,“ opravoval ji. „Jsou to dělníci najatí na smlouvu. Slouží pouze tři roky, a jestliže svoje smlouvy zachovají, jsou volnými lidmi.“

„Ano, ano,“ pospíšila si s odpovědí. „Nemocný muž zcela osamělý se dvěma sty dělníků na ostrově lidožroutů – jsou to přece lidožrouti, že ano? Či se to jen tak povídá?“

„Povídá!“ řekl s úsměvem. „Je to trochu více nežli pouhé povídání. Většina mých chlapců je z pralesa a každý křovák je zde lidožrout.“

„Ale ne potom, když se stanou dělníky. Lidé, které zde máte, by se tím zajisté neprovinili, že?“

„Kdyby se jim naskytla příležitost, snědli by i vás.“

„Pravíte to jenom jako teorii, anebo to víte opravdu?“ tázala se.

„Vím to.“

„Jakže? A proč si to myslíte? Vaši vlastní lidé a zde?“

„Ano, moji vlastní lidé a zde, i ti sluhové v domě, i ten kuchař, který právě teď dělá, díky vám, takové chutné rohlíky. Není to ani tři měsíce, kdy mně jich jedenáct ukradlo velrybářský člun a uteklo na Malaitu. Devět z nich bylo z Malaity. Dva byli křováci ze San Cristovalu. Byli to blázni – myslím totiž ti dva ze San Cristovalu. A takoví by byli také vždycky dva lidé z Malaity, kdyby se svěřili ve člunu devíti domorodcům ze San Cristovalu.“

„Tak?“ tázala se chtivě. „A co se pak stalo?“

„Oněch devět mužů z Malaity snědlo ty dva ze San Cristovalu, snědli je úplně, kromě hlav, které mají příliš velikou cenu, aby je snědli. Ukryli si je ve skříni pod sedadlem člunu, dokud nepřistáli. A tyto dvě hlavy jsou teď někde ve křovácké vesnici za Langa-Langa.“

Joana zatleskala rukama a její oči zajiskřily.

„Jsou to tedy opravdu praví lidožrouti! A když si pomyslíme, že je to ve dvacátém století! A myslila jsem si, že romány a dobrodružství náležejí mezi zkameněliny!“

Díval se na ni s umírněným pobavením.

„Copak je vám zase teď?“ tázala se.

„Ach nic. Jenom to, že se mi nezdá být ani trochu romantické být sněden zástupem špinavých černochů.“

„Ne, to by opravdu nebylo,“ připouštěla. „Ale být mezi nimi, ovládat je, řídit je, mít jich zde dvě stě a umět to tak, abychom jimi nebyli sněděni, – to alespoň, není-li to romantické, je zajisté podstatou dobrodružství. A jak víte, jsou romány a dobrodružství spojenci!“

„Podle téhož vysvětlení by dostat se do žaludku černochova bylo také podstatou dobrodružství!“ odpověděl.

„Nemyslím, že by bylo ve vás trochu romantičnosti,“ zvolala. „Jste právě tak střízlivý a nevšímavý a lakotný jako obchodníci doma. Nevím věru, proč jste vlastně zde. Měl byste být doma a vegetovat klidně jako bankovní úředník, nebo – nebo –“

„Nebo jako obchodní příručí – děkuji vám –“

„Ano, tak – nebo vůbec něco podobného. Co zde proboha vlastně činíte, zde, na konci světa?“

„Vydělávám si na chléb a máslo a pokouším se ve světě žít.“

„Hořkou cestou dát se musí mladší syn, nežli dojde krbu a vlastního sedla,“ citovala. „Ale není-li tohle romantické, pak není romantické nic. Představte si veškeré ty mladší syny z celého světa při myriádách dobrodružství, kteří dobývají krbu a sedel! A vy jste zde uprostřed toho a činíte to a já jsem zde také uprostřed toho a činím to též.“

„Prosím za odpuštění,“ řekl protahovaně, jako by jí nerozuměl.

„Nuže, jsem tedy mladší dcera,“ opravovala se, „a nemám krb ani sedl – nemám nikoho a nic – a jsem právě tak na konci světa jako vy.“

„Ve vašem případě bych ovšem připouštěl, že je trochu romantičnosti,“ doznával.

Nemohl jinak nežli vzpomínat na několik předcházejících nocí, jak spala ve visuté síti na verandě pod záclonami proti moskytům, se svou tělesnou stráží námořníků z Tahiti, ležících na vzdálenějším konci verandy v doslechu jejího hlasu. Byl příliš bezmocný, aby tomu mohl odporovat, ale teď se rozhodl, že ona musí spát uvnitř domu, kdežto on že se spokojí visutou sítí.

„Nu, vidíte, četla jsem a snila po celý svůj život,“ pravila, „ale ani v nejdivější své fantasii jsem si nemyslela, že něco podobného prožiji. Bylo to vše tak neočekávané. Před dvěma lety jsem si myslela, že mně nezbývá než…“ Zajíkla se a stáhla obličej, jako by se jí zmocnil odpor. „Nu, zdálo se mi, že mi zbývá jenom jediná věc, totiž sňatek.“

„A dala jste přednost ostrovu s lidožrouty a pásu s patronami?“ napovídal jí.

„Na ostrov lidožroutů jsem nemyslila, ale pás s nábojnicemi byl rozkošný.“

„A kdybyste musela, neodvážila byste se revolver použít. Či snad,“ dodával, když zpozoroval záblesk v jejích očích, „kdybyste jej použila – tu byste nedovedla nic zasáhnout.“

Trhla sebou náhle, aby vstoupila do domu. Věděl, že jde pro svůj revolver.

„Nechte toho,“ pravil, „zde je můj. Co s ním dovedete?“

„Sestřelím kladku na vašem vlajkovém provazu.“

Nedůvěřivě se usmál.

„Ovšem, neznám vaši zbraň,“ řekla s pochybností.

„Spoušť jde lehce a nesmíte mířit nízko. Miřte jemně.“

„Ano, ano,“ pravila netrpělivě. „Znám automatické pistole. Když se rozpálí, zarážejí se v nich náboje – ale neznám vaši.“ Okamžik se dívala na zbraň. „Je naptažená. Je v komoře náboj?“

Potom vypálila a kladka zůstala nedotčena.

„Je to dosti daleko,“ pravila, aby ulevila své mrzutosti.

Ale zahryzla se do rtů a vystřelila znovu. Kule způsobila ostré zavřísknutí, jak se odrazila do prostoru. Kovová kladka zachřestila a zakymácela se sem a tam. Znovu a znovu vystřelila,…