Mořský vlk

KAPITOLA 31

„Bude to zapáchat,“ konstatoval jsem, „ale udrží to teplo a ochrání to proti dešti a sněhu.“

Prohlíželi jsme dokončenou střechu z tuleních koží.

„Je to hrubé dílo, ale poslouží to svému účelu, a to je to hlavní,“ pokračoval jsem v touze po její chvále.

A Maud zatleskala a prohlašovala, že má obrovskou radost.

„Ale je zde tma,“ říkala hned nato, krčíc ramena v bezděčném zachvění.

„Mohla jste navrhovat okna, když se stavěly zdi,“ řekl  jsem jí. „Stavělo se pro vás a vy jste měla vědět, že potřebujete okno.“

„Ale já nikdy nevidím to, co je samozřejmé, však víte,“ oplácela mi smíchem. „A kromě toho můžete kdykoli prorazit ve zdi díru.“

„Zcela správně; na to jsem nepomyslil,“ odpověděl jsem, pokyvuje moudře hlavou. „Ale pamatovala jste na včasnou objednávku okenních skel? Tak jen rychle zavolejte firmu – počkejte, mají telefon Red 4451, myslím, že si dobře pamatuji – a jen jim udejte rozměry a jaký druh skla si přejete.“

„To znamená –“ začala.

„Žádná okna.“

Byla to chata temná a ohavná, v civilisované zemi by se nehodila pro nikoho, leda pro prasata; ale pro nás, kteří jsme poznali bědy v otevřeném člunu, pro nás to bylo útulné obydlí. Po slavnostním zahřívání domova, které se konalo za pomoci tuleního tuku a knůtku z bavlny na ucpávání děr, začaly hony na zásobu masa na zimu a práce se stavbou druhé chaty. Teď už pro nás bylo docela prosté vypravit se ráno a vrátit se v poledne s člunem naloženým ulovenými tuleni. A když jsem potom stavěl druhou chatu, vyzkoušela Maud olej z rybího tuku a udržovala mírný oheň pod kusy masa. Slýchal jsem o sušení hovězího masa na velkých pláních, a naše tulení maso, nakrájené na tenké plátky a zavěšené do kouře, se báječně udilo.

Druhá chata se stavěla snáz, neboť jsem ji stavěl tak, že přiléhala k první, a bylo tedy zapotřebí jen tří stěn. Ale všechno to byla práce, a těžká práce. Pracovali jsme s Maud od úsvitu do tmy a s krajním vypětím sil, takže jakmile se snesla noc, zalézali jsme celí ztuhlí na lůžka a spali jsme živočišným spánkem zedřených lidí. A přes to všechno Maud prohlašovala, že jí ještě nikdy v životě nebylo tak dobře a ještě nikdy nebyla tak silná. Věděl jsem, že u mne to tak opravdu je, ona však měla síly jen jako ptáče a stálé jsem se obával, že se zhroutí. Často a vždy znovu, když vyčerpala poslední zbytky svých sil, vídal jsem ji nataženou na zádech v písku a tím svým osvědčeným způsobem odpočívala a načerpávala nových sil. A potom zas vyskočila a dřela se hůř než kdy dřív. Nepřestával jsem se divit, kde se v ní ta síla brala.

„Pomyslete na to nekonečné odpočívání v zimě,“ odpovídala na mé výtky. „Vždyť se usoužíme touhou po kousku práce.“

V mé chatě jsme slavili zahřívání domova hned večer toho dne, kdy dostala střechu. Byl to konec třetího dne zuřivé bouře, která se přehoupla okolo kompasu z j…