Mořský vlk

KAPITOLA 27

Vyklubal se šedivý a studený den. Člun jsem měl přitažený do čiperného větříku a kompas ukazoval, že bereme správně kurs, který nás musí dovést do Japonska. Ačkoli jsem měl důkladné palečnice, prsty mě zábly a bolely mě již od svírání kormidelního pádla. V nohách mě píchalo od lehkého namrznutí a horečně jsem toužil a doufal, že vysvitne slunce.

Přede mnou ležela na dně člunu Maud. Aspoň ona byla v teple, protože měla pod sebou i na sobě silnou vrstvu pokrývek. Svrchní jsem jí přetáhl přes obličej, abych ji uchránil před studenou nocí, takže jsem viděl jen neurčitý tvar postavy a světle hnědý vlas, který se jí uvolnil zpod čapky i pokrývky, pokrytý drahokamy sražené mlhy.

Díval jsem se na ni dlouho a utkvíval na tom jediném viditelném kousíčku jako muž, který jej pokládá za to nejvzácnější na světě. Tak vytrvalý a pronikavý byl můj pohled, že se konečně pod pokrývkami pohnula, odhrnula přeložený okraj a usmála se na mě očima dosud ztěžklýma spánkem.

„Dobré jitro, pane Van Weydene,“ pravila. „Už jste uviděl zemi?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „ale blížíme se k ní rychlostí asi devíti kilometrů za hodinu.“

Protáhla zklamaně obličej a našpulila rty.

„Ale to se rovná asi dvě stě dvaceti kilometrům za čtyřiadvacet hodin,“ dodal jsem povzbudivě.

Rozjasnila tvář. „A jak máme ještě daleko?“

„Sibiř leží daleko tamhle,“ řekl jsem, ukazuje k západu. „Ale tady k jihozápadu tak asi necelých tisíc kilometrů leží Japonsko. Jestli nám vydrží tento vítr, dorazíme tam za pět dní.“

„A když se přižene bouře? To potom člun nevydrží?“ Měla takový svůj způsob, jak se uměla podívat člověku do očí a vymáhat pravdivou odpověď, a tak právě se na mne zahleděla, když kladla tuto otázku.

„To by musila být pořádná bouře,“ uhýbal jsem.

„A když to bude taková pořádná?“

Přikývl jsem. „Každou chvílí však nás může vzít na palubu některý tuleňářský škuner. Po těchto končinách moře je jich roztroušeno hodně.“

„Ale vždyť vy jste naskrz prochladlý!“ zvolala. „Podívejte! Celý se třesete. Nezapírejte, třesete se. A já si tady ležím v teple jak topinka na plotně.“

„Nechápu, čemu by to prospělo, kdybyste také vy měla takhle vysedávat a prochladnout,“ smál jsem se.

„Ale prospěje to, až se naučím kormidlovat, což docela určitě dokážu.“

Sedla si a dala se do jednoduché ranní úpravy. Střásla si vlasy, až jí spadaly jako hnědý oblak kolem obličeje a na ramena. Drahý, vlhký hnědý vlas! Chtělo se mi líbat ty vlasy, pouštět si je jako vlnky skrz prsty, zabořit se do nich celým obličejem. Zíral jsem okouzleně, až mi člun vyběhl do větru a pleskající plachta mě upozornila, že si nehledím svých povinností. Jakkoli jsem byl a odjakživa býval idealista a romantik přes všechny své analytické sklony, přece jsem až dosud pochopil jen málo z fysické povahy lásky. Láska muže a žehy, tvrdíval jsem vždy, je cosi sublimovaného ve vztahu duševním, duchovní pouto, jež spojuje a přitahuje k sobě duše. Pouta tělesnosti měla pramalou úlohu v mém vesmíru lásky. Již jsem však začínal vnímat sladké poučení, že se duše přeměňuje, vyjadřuje samu sebe skrze tělo; že pohled na vlasy milované bytosti a dotek jsou právě tak dechem a hlasem a podstatou ducha jako zář, linoucí se z očí, a myšlenky, jež slovy vycházejí ze rtů. honec konců čistý duch je nepoznatelný, je něčím, co je nutno vytušit a vycítit; právě tak se nemůže vyjadřovat ,jenom vlastními prostředky. Jehova byl antropomorfický, protože promlouval k Židům pouze prostředky úměrnými jejich chápání; tak musil být pojat jako jejich obraz, jako oblak, ohnivý sloup, jako něco hmatatelného, něco fysického, co dokázala mysl starých Izraelitů pochopit,

A tak jsem tu upřeně zíral na světle hnědé Maudiny vlasy a miloval jsem ty vlasy a poučil jsem se o lásce víc, než mě dovedli poučit všichni básníci a pěvci se svými písněmi a sonety, Náhle odhodila vlasy nazad obratným pohozením hlavy a objevila se opět její usměvavá tvář.

„Proč nenosí žehy vlasy stále jen rozpuštěné?“ zeptal jsem se. „Jsou tak o tolik krásnější.“

„Kdyby se tak strašlivě nezamotávaly,“ smála se. „Hleďme! Ztratila jsem jednu ze svých nekonečně vzácných vlásenek!“

Zanedbával jsem vedení člunu a znovu a znovu mi plachta roztrácela vítr, neboť jsem se tolik těšil sledováním všech jejích drobných pohybů, jak hledala ztracenou vlásenku mezi pokrývkami. Překvapilo mě, a radostně, že je tak ženská, a každý jednotlivý projev některého sklonu a návyku či způsobu, charakteristického pro ženy, poskytoval mi pronikavé potěšení. Neboť až dosud jsem si ji vyzdvihoval do přílišných výšin ve svých představách, vzdaloval jsem ji příliš daleko od roviny všeho prostě lidského, příliš daleko od sebe sama. Vytvářel jsem si z ní stvoření příliš podobné bohyni a nedotknutelné. Proto jsem nyní s rozkoší vítal každou jednotlivou maličkost, která svědčila o tom, že je také konec konců jenom ženou, třebas takovou, která obratným pohozením hlavy dovede odhodit nazpátek oblak vlasů a starostlivě hledá vlásenky. Je to žena, přísluší k mému přírodnímu druhu, k mé rovině žití, a rozkošné důvěrnosti svého druhu, důvěrnosti muže a ženy, jsou tu právě tak možné jako zbožná úcta, s níž, jak jsem věděl, budu ji vždy ctít a vážit si jí.

Našla ztracenou vlásenku s rozkošným slabým výkřikem a já jsem se opět s úplnější pozorností věnoval vedení člunu. Začal jsem experimentovat, pokoušel jsem se přivázat, podložit a zaklínit kormidlovací pádlo tak, aby jakž takž samo udrželo člun na větru podle kursu a bez mé pomoci. Tu a tam zatáhlo příliš k větru nebo povolilo příliš ven, ale vždy znovu se jakoby vzpamatovalo a vyrovnalo běh a vůbec se povšechně chovalo uspokojivě.

„A teď budeme snídat,“ řekl jsem. „Ale nejprve se musíte tepleji obléci.“

Vyndal jsem silnou teplou košili, úplně novou z lodní konfekce, střiženou z látky na pokrývky, Už jsem se v takových košilích vyznal, byly tak tlusté a tak hustě tkané, že vzdorovaly i dešti a nepromokly ani za kolik hodin. Když si ji navlékla přes hlavu, vyměnil jsem jí tu chlapeckou čapku za mužskou, dosti velikou,…