Mořský vlk

KAPITOLA 26

Vlk Larsen mě zbavil povinnosti s vydáváním whisky a ujal se toho sám. Láhve se začaly objevovat a já jsem se zatím zaměstnával v kotcích se skupinou čerstvě zraněných. Viděl jsem již popíjet whisky, znal jsem to, jak se pije whisky a soda v klubech, nikdy však jsem neviděl nikoho pít tak, jak pili tito námořníci. Lili do sebe kořalku z plecháčů a z konvic, přímo z láhve – po každé se nalévalo až po okraj a každé napití samo o sobě již představovalo hýření. Oni však se nespokojovali jedním nebo dvojím nalitím. Pili a pili a stále přicházely na příď nové a nové láhve a oni pili dál.

Pil kdekdo; pili ranění; pil Ufty-Ufty, který mi pomáhal. Jediný Louis se zdržel, jen si kořalkou opatrně namočil rty, ale k bujnému řádění se přidal s lehkomyslností stejnou jako většina námořníků. Byly to orgie. Hulákali o dnešním boji, přeli se o podrobnosti nebo se rozplývali v srdečnostech a přátelili se s muži, s nimiž před několika hodinami bojovali. Zajatci i vítězové si škytali navzájem na ramenou a strašnými kletbami si přísahali vzájemnou úctu a obdiv. Plakali nad bědami minulosti i nad bědami, které je ještě očekávají pod železnou vládou Vlka Larsena. A všichni ho proklínali a vyprávěli hrůzné příběhy o jeho zvířecké surovosti.

Byla to podívaná zvláštní i strašná – malý, kavalci obklopený prostor, podlaha i stěny rozkymácené a v ustavičném houpáni, šeré světlo, vrávorané stíny nestvůrně se prodlužující a opět zkracující, hustý vzduch plný tabákového kouře, tělesných výparů a pachu z jodoformu, a rozpálené tváře mužů – o kterých bych měl spíš říci, že byli lidmi jen napůl. Všiml jsem si Ufty-Uftyho, když mi přidržoval konec obvazu a rozhlížel se kolem, jak mu sametové a zářivé oči ve světle blýskaly jako oči jelena, ale já přece věděl, jaký barbarský ďábel číhá v jeho hrudi a obrací v lež všechnu laskavost a něžnost, ony takřka ženské rysy jeho tváře i jeho postavy. A všiml jsem si chlapecké tváře Harrisonovy kdysi dobrácké a pěkné tváře, nyní však přímo ďábelské zkroucené vášni, když vykládal nováčkům, na jakou pekelnickou loď se dostali, a vykřikoval kletby na hlavu Vlka Larsena.

O Vlku Larsenovi se mluvilo, stále o Vlku Larsenovi, otrokáři a mučiteli námořníků, o této mužské Kirké a jejích sviních, mučených surovcích, hrbících se před ním a bouřících se jen v opilosti nebo potají. A byl jsem já rovněž jen jednou z jeho sviní? Nad tím jsem se zamyslil. A Maud Brewsterová? Ne! Zaskřípěl jsem zuby pln zlosti a odhodlání, až námořník, jehož jsem ošetřoval, usykl pod mou rukou bolestí a Ufty-Ufty se na mne zvědavě podíval. Cítil jsem náhlý příval síly. S objevenou láskou, zamilován, byl jsem obrem. Nebál jsem se ničeho. Silou vůle se tím vším probiju navzdory Vlku Larsenovi i těm svým pětatřiceti knihomolským letům. Všechno dobře dopadne. Dokážu, aby to dobře dopadlo. A tak rozjařen, povznášen pocitem síly, obrátil jsem se zády k tomu skučícímu peklu a vyšplhal jsem na palubu, kde se mlha strašidelně ploužila nocí, ale kde byl vzduch čistý, sladký a tichý.

Podpalubí, kde jsem měl dva zraněné lovce, vypadalo jako zdařilá napodobenina kotců, až na to, že tady Vlka Larsena neproklínali; a s velkou úlevou jsem znovu vystoupil na palubu a šel jsem na záď a do kajuty. Večeře byla hotova a Vlk Larsen i Maud již na mne čekali.

Zatím co se všechno jeho mužstvo opíjelo, jak nejrychleji dovedlo, on sám zůstával střízlivý. Jeho rty nepřešla ani kapka kořalky. Za daných okolností si to nemohl dovolit, neboť se mohl nyní spoléhat jenom na Louise a na mne, však také Louis byl právě v té chvíli u kola. Plavili jsme se mlhou bez muže na vyhlídce a bez světel. Překvapovalo mě, že za takových okolností Vlk Larsen čepuje mužstvu neomezené množství kořalky, on však zřejmě výtečně znal jejich psychologii a věděl, co je nejlepším prostředkem, jak zabetonovat srdečným přátelstvím to, co začalo nepřátelským krveprolitím.

Vítězství nad Smrtonošem Larsenem naň podivuhodně zapůsobilo. Večer předtím upadl rozumováním do sklíčenosti, a tu jsem očekával každým okamžikem opět jeden z jeho příznačných výbuchů. Nic však se nestalo a kapitán byl opět ve výtečném stavu tělesně i duševně. Je možné, že úspěch při zajímání tolika lovců a člunů působil jako protiváha k obvyklé reakci. Buď jak buď, sklíčenost byla ta tam a čertíci beznaděje se vlastně ani neukázali. Tak jsem si to v té chvíli představoval; ale, ach, jak málo jsem ho znal, i jak málo jsem věděl, že snad právě v té chvíli v duchu chystá výbuch strašnější než všechno, co jsem dosud od něho viděl.

Jak jsem pravil, když jsem vstoupil do kajuty, byl ve výtečném stavu. Bolesti hlavy ho již nesoužily kolik týdnů, oči měl modré jak oblohu, bronz opálené tváře vyjevoval v kráse dokonalé zdraví; život mu proudil v žilách velkolepou záplavou. Při čekání na mne se dostal s Maud do živé rozprávky. Rozhovořili se o pokušení a podle několika zaslechnutých slov jsem vyrozuměl, že kapitán hájí názor, že pokušení je pokušením jen tehdy, kdy se člověk dá svést a klesne.

„Protože, podívejte se,“ říkal právě, „jak já to vidím, člověk něco dělá proto, že si to přeje. Má mnohá přání. Může si přát vyhnout se bolesti, může si přát užít radosti. Ale ať už cokoli dělá, dělá to proto, že si to udělat přál.“

„Ale dejme tomu, že si přeje udělat dvě věci, které se navzájem vylučují?“ přerušila ho Maud.

„Právě jsem přicházel zrovna k tomu,“ pravil.

„A mezi těmi dvěma věcmi rozhodne právě duše člověka,“ říkala dál Maud. „Jestliže jde o dobrou duši, bude si přát a také udělá ten dobrý skutek, a provede opak, jestliže je to duše špatná. Právě duše rozhoduje.“

„Žvást a nesmysl!“ zvolal netrpělivě. „Přání rozhoduje. Tady máme muže, který, řekněme, se chce opít. Také se opít nechce. Co udělá? Jak to udělá? Je loutkou. Je otrokem svých přání a z těch dvou přání podlehne silnějšímu; nic víc v tom není. Jeho duše s tím nemá vůbec nic společného. Jak by mohl být v pokušení opít se a odmítnout se opít? Jestliže přání zůstat střízlivý převládne, stalo se to jen proto, že to bylo to siln…