Mořský vlk

Londonův „NADČLOVĚK“

Jack London (1876-1916) je už přes čtyřicet let mrtev, skoro šedesát let uplynulo od úsvitu jeho spisovatelské slávy, a přece se dodnes vedou v literární vědě o jeho dílo spory. O jeho hodnotu i o jeho smysl a vyznění. A z Londonových ideově sporných knih je Mořský Vlk stále nejspornější. Je to jeho první dlouhý román, psal jej London šestadvacetiletý, vyzpíval v něm svou celoživotní lásku k moři, ale vyjádřil v něm také – a to především – svůj odsudek dravého individualismu. A přesto mu Mořského Vlka právě socialistická kritika nejvíc vyčítala.

Je to nejspíš tím, že byl London větším umělcem než filosofem a socialistickým myslitelem. Tato autorská nehoda se mu totiž stávala napořád, v mnoha povídkách a ve všech třech jeho velkých románech, v Mořském Vlkovi, v Martinu Edenovi i v Bílém Dni. Všechny tři psal jako odsouzení individualismu, jako přímý útok na dravé a sobecké individualistické myšlení, ale kritika ho nepochopila. Pochopili ho prostí čtenáři? To je ta veliká a základní otázka. Podle toho, že je dodnes nejoblíbenějším autorem americké dělnické třídy, zdá se, že byli čtenáři vnímavější než kritikové. Čtenáři dobře rozumějí svému Jacku Londonovi, který nebyl autorem pro dělníky, ale autorem-dělníkem, který se neučil třídnímu boji z knížek, ale na vlastní kůži jej prožíval od nejútlejšího dětství. Jack London napsal „Železnou patu“, „Něco shnilého v Idahu“, „Lidé z propasti“, strhující revoluční povídku „Odpadlík“ a mnoho statí, článků, úvah a propagačních pamfletů o socialismu a revoluci. Jak by tedy dělnický čtenář necítil, co těmi vypjatými individualisty Martinem Edenem, Elamem Harnishem a Vlkem Larsenem doopravdy myslil?

Mořský Vlk je ovšem kniha sporná ještě také po jiných stránkách. Když vyšla, prohlašovali ji četní kritikové za nevkusnou a nechutnou, za přepjatou a boucharonskou. Viděli v ní neúměrné nakupení ohavných, odporně nepříjemných událostí. Vytýkali jí spoustu romantických nadsázek a celkově špatnou komposici, nepěkný sloh a nedostatek smyslu pro úměrnost. Snadno ovšem postřehli, že některé z příhod románu jsou zhola nemožné. Odsuzovali také milostný příběh Maud a Humphreyho jako nepřirozený, sám Ambrose Bierce, Kaliforňan a Londonův přítel, napsal v dopise, že „byl těmi oběma bezpohlavními milenci úplně znechucen“.

V tom všem je nepochybně kus pravdy. Ale jak to, že se Mořský Vlk stal okamžitě po vyjití nejprodávanější knihou, jak to, že se od toho roku 1904 znovu a znovu vydává, v Americe i v Anglii ještě zas v roce 1955, že se stále znovu překládá do všech jazyků, že je oblíbenou četbou čtenářů sovětských?

Možná, že si na tyto otázky víceméně správně odpoví každý čtenář. Protože je ta odpověď vlastně docela prostá. Je to obrovský Londonův talent, je to jeho umění. Že je postava Vlka Larsena naveskrz nemožná, nepravděpodobná? Ale ano; jenže umělec má právo, ba povinnost takto vytvářet postavu, aby vyjádřil velkou a silnou myšlenku. Zajisté sotva někdo z obyčejných smrtelníků dokáže s klidem žít na vlastní lodi obklopen znepřáteleným a nenávistně zuřícím mužstvem. Sotva někdo dokáže rozmáčknout v ruce syrový neškrabaný brambor, až mu vytéká mezi prsty. Nebo skočit ze sedu v židli na tři metry a přitom jedinou ranou srazit silného muže. Nebo se vydrápat a vydrásat z přepadení sedmi muži po žebříku z kotců. Nebo při vší své zvířecké surovosti s porozuměním, třebaže často s úšklebkem, číst Browninga a Swinburna, filosofy a klasiky, a dokonce o nich umět diskutovat. Ovšem, že je to postava vymyšlená a vykonstruovaná, jenže vtip je v tom, že je vytvořena velikým umělcem po zákonu umělecké tvorby. Že ji čtenář přijme, jak mu ji autor podává, protože to umí. V poslední době se, bohužel, často zapomíná, že slovo umění má stejný kořen, jako to právě vyslovené „umí“. A London to zatraceně dobře uměl.

Nám dnes ovšem je naprosto jasné, že Vlk Larsen je do romantiky vybájená postava se zdáním reálnosti proto, aby přesvědčivě ukázala nesmyslnost sobeckého a individualistického materialismu. A tady je nám především zapotřebí rozumět autorovi dobře. Zajisté, že London, sám přesvědčený materialista a téměř marxista, i když omezovaný svou dobou a prostředím, i když často dosti plochý marxista, že tento London nechce ukazovat „krásu“ idealismu Van Weydena a Maud Brewsterové jako protějšek skutečného filosofického materialismu, nýbrž jako kulturní a civilisační prvek a protějšek vulgárního a sobeckého materialismu.

Ale všimněme si dobře: Mořský Vlk, Larsen, umírá a už je jistě aspoň jednou nohou v té nesmrtelnosti, jak si ji představují Maud a Humphrey, jistě už aspoň jedním okem šilhá do toho jejich nebíčka, ale jeho zdravý materialismus do poslední chvíle zůstává vítězný: na otázku, zda již začíná chápat. nesmrtelnost duše, odpovídá těžce a skoro nečitelně napsanými velkými tiskacími písmenami: „ŽVÁST!“

Vlk Larsen je úplný a jako z jednoho kusu, je básnickou evokací nietzscheovského ideálu. V tom kritika má pravdu a to také nikdy London nepopíral. Larsen je velký a silný a schopný, ale je také bezohledný, sobecký a cynický, je dokonale v duchu Nietzscheově „jenseits vom Gut und Böse“, představy práva a mravnosti, dobra a zla jsou mu směšné. Proto je také jeho materialismus vulgární a špatný a odsouzený. Van Weyden a Maud jsou tu autorovi jen obrazy pomocnými, jen pozadím pro hrůzu přepjatého materialismu a individualismu. Tak je třeba se dívat na ty rozprávky Larsena, Van Weydena a Maud, a potom smyslu a poslání knihy dobře porozumíme. Jen si všimněme, jaká rovněž sobecká a hrubě materialistická cháska je všechno mužstvo na Přízraku, ale kdekoli se v ději setkáme s některým jen trochu víc zblízka, ihned cítíme autorovu náležitost a věrnost dělnické třídě, hned vidíme, jak dobře poznává, co pěkného se skrývá pod drsnou slupkou u všech zedřených a vykořisťovaných pracujících lidi.

Nebo sám osud Van Weydenův. Zkušený Londonův čtenář tu snadno poznává jeho zamilovanou představu o vlivu zdravého pracovitého života na člověka, Maně si vzpomeneme na příklad na šéfredaktora Fergusona z „Bílého Dne“ a na četné jiné Londonovy postavy lidí, kteří se v přírodě a v tělesné práci proměňovali a rozvíjeli. Proto také taková přepjatost a nadsázka, když Van Weyden sám, jen s chabou pomocí slaboučké Maud, dokáže zasadit oba obrovské stěžně ztroskotaného Přízraku. Ta úžasná vůle, vytrvalost, ty zázraky, které takový běloručka dokáže! London nečekal, až mu to některý chytrý kritik poví, London dobře věděl, jaká je v tom nadsázka, Vždyť Maud Brewsterová sama říká nad usazeným stěžněm: „Je to titánské dílo!“ Ale jaká je autorova myšlenka, jaké je jeho poselství? Zas to londonovské: člověk dokáže všecko. Život nelze zahubit. Tady jde těm lidem o život, a protože jsou inteligentní, protože jsou citliví a protože miluji život, napnou všecky síly až do zdánlivé nemožnosti. Proto je i nepravděpodobnost, i ta nemožnost možná, proto je každá Londonova romantika nakonec realistická a zdánlivě do nepravdy přepjatá nadsázka je v hloubi životní zkušenosti, v hlubinách živé skutečnosti nakonec pravdivá!

Skutečně vyšší umělecké pravdy, zrovna tak je to s tím milostným příběhem. Ach ano, každá průměrná dušička leckterého kritika si myslila nejen to, že by se dva lidé, mladí a vcelku pěkní, kteří se do sebe zamilovávají a mají k sobě blízko, oba pracují v literatuře, že by se spolu dávno byli vyspali, ale i to, že by to tak bylo v tom románě hezčí, realističtější. Jak jinak vidí lidi básník a skutečný realista London! Jistě, že je v tom notný kus idealisace, ale což si každý skutečně silný muž lásku neidealisuje? Což si ji dávno a dávno lidstvo vůbec jako celek sociálně i historicky nezidealisovalo? Což právě toto není jedna z hlavních částí onoho procesu, jímž se člověk stává člověkem a povznáší se nad ostatní živočišnou říši? A my přece víme, že takto toužil právě Jack London nejen ve svém básnění, ale v celém svém životě!

Tak tedy je třeba chápat Mořského Vlka, ostatně, čtenáři, ruku na srdce, že jsem tu jen shrnul některé vaše dojmy a zážitky z této okouzlující četby?

A. J. Šťastný