Úpadek anglické vraždy a jiné eseje

Proč píšu
1945

Již od velice útlého věku, snad pěti nebo šesti let, jsem věděl, že až vyrostu, stanu se spisovatelem. V období asi mezi sedmnácti a dvaceti čtyřmi lety jsem se snažil od této myšlenky upustit, ale činil jsem tak s vědomím, že se vzpírám své vlastní povaze a že se dříve nebo později budu muset usadit a začít psát knihy.

Byl jsem prostřední ze třech dětí, ale mezi mnou a mými sourozenci byl na obou stranách pětiletý rozdíl. Otce jsem sotva spatřil než mi bylo osm let. Z tohoto i jiných důvodů jsem se cítil poněkud opuštěný a vypěstoval jsem si nepříjemné návyky, pro které jsem ve školních letech nebyl mezi dětmi oblíbený. Byly to podobné návyky, jaké mívají všechny osamělé děti - vymýšlel jsem si své příběhy a vedl rozhovory s imaginárními postavami.

Myslím, že už od úplných začátků byly mé literární ambice smíšeny s pocity izolace a nedoceněnosti. Věděl jsem, že umím obratně zacházat se slovy a mám odvahu čelit nepříjemným skutečnostem a cítil jsem, že si tak vytvářím svůj vlastní svět jako náhradu za neúspěchy v každodenním životě. Přesto souhrn mých vážných (tj. vážně zamýšlených) literárních pokusů, které jsem učinil během svého dětství a dospívání, by nedosáhl víc jak pět stran. Svou první báseň jsem složil asi ve čtyřech nebo pěti letech - matka ji zaznamenala z diktátu. Nepamatuji si o ní nic víc, než že byla o tygrovi, který měl „zuby jako židle“, což je celkem dobré přirovnání, ale umím si představit, že ta báseň nebyla víc než plagiát Blakeova Tygra. V jedenácti letech, když vypukla první světová válka, jsem napsal vlasteneckou báseň, která byla otištěna v místních novinách, stejně jako ta následující - báseň na smrt Kitchenera. Když jsem byl starší, psával jsem čas od času špatné a většinou nedokončené básně o přírodě v georgiánském stylu. Asi dvakrát jsem se také pokusil napsat povídku, což pokaždé skončilo naprostým fiaskem. To je souhrn veškeré mé rádoby vážné práce, kterou jsem během těch dlouhých let na papír zaznamenal.

Svým způsobem jsem se ale i v tomto období zaměstnával literární činností. Zaprvé mohu jmenovat články na objednávku, které jsem psal rychle, s lehkostí a také bez většího potěšení. Kromě školních úloh jsem skládal příležitostné verše, polokomické básně, které jsem chrlil, jak mi dnes připadá, v udivujícím tempu. Ve čtrnácti jsem napsal za týden celou hru ve verších (napodobeninu Aristofana), pomáhal jsem vydávat školní časopisy, jak tištěné, tak ručně psané. Byly to nanejvýš politováníhodné burleskní plátky, jaké si jen umíte představit. Dělal jsem si s nimi daleko méně starostí, než bych si dneska dělal s článkem do nejlacinějších novin. Bok po boku s tím vším jsem asi po patnáct let provozoval literární cvičení poněkud odlišného rázu: vytvářel jsem nepřetržité „příběhy“ o sobě samém, jakýsi vnitřní deník přítomný pouze v mých myšlenkách. Řekl bych, že je to běžný zvyk všech dětí a adolescentů. Když jsem byl ještě malý, představoval jsem si, že jsem, dejme tomu, Robin Hood a viděl js…