Úpadek anglické vraždy a jiné eseje

Raffles a slečna Blandishová
1942

Téměř půlstoletí poté, co se poprvé objevil na stránkách knih, zůstává Raffles, „lupič amatér“, stále jedním z nejznámějších postav anglické prózy. Skoro všichni Angličané vědí, že reprezentoval svou zemi v kriketu, vlastnil garsoniéru v Albany a vykrádal mayfairské vily, kde býval zároveň častým hostem. Právě z těchto důvodů vytváří on a jeho dobrodružství vhodné pozadí, na němž lze posuzovat moderní detektivní příběhy jako Pro slečnu Blandishovou orchideje nekvetou (No Orchids for Miss Blandish).

Má volba je úplně nahodilá, mohl jsem stejně tak vybrat Arse`na Lupina nebo jinou knihu, v každém případě Slečna Blandishová a Rafflesovy příběhy (Raffless zloděj v noci a Pan soudce Raffless -Raffles, A Thief in the Night a Mr. Justice Raffles-od E. W. Hornunga. Třetí volné pokračování skončilo naprostým fiaskem a jen první kniha má opravdovou rafflesovskou atmosféru. Hornung napsal řadu kriminálních příběhů, v nichž obvykle stranil zločinci. Další úspěšnou knihou v podobném duchu jako Raffles je Stingaree.) mají jeden společný rys: všímají si spíše zločince než detektiva. Ze sociologického hlediska jsou tyto knihy srovnatelné. Slečna Blandishová předvádí zidealizovanou verzi zločinu z roku 1939, Raffles z roku 1900. Chtěl bych se soustředit na nesmírnou rozdílnost morálky obou knih a všeobecnou změnu hodnot, která z toho vyplývá.

Dnes spočívá půvab Rafflesových příběhů částečně v dobové atmosféře a částečně v technické vybroušenosti knihy. Hornung byl velice svědomitý a na své úrovni velice schopný spisovatel. Ti, kteří se o knihy zajímají jen z hlediska jejich čtivosti, jím musí být jednoznačně nadšeni. Ovšem nejpozoruhodějším rysem Rafflesova charakteru, který z něho činí téměř příslovečnou postavu ještě dnes ( zrovna nedávno poukazoval magistrát na pachatele vloupání jako na „skutečného Rafflese“), je jeho gentlemanství. Raffles není prezentován - a to je znovu a znovu omíláno v útržcích dialogů a letmých narážkách - jako spořádaný člověk, který se dopustil chyby, ale jako absolvent soukromé školy, jenž se dostal na scestí. Jeho výčitky svědomí, pokud právě nějaké cítí, jsou téměř výlučně společenského rázu: zneuctil „starou školu“, ztratil právo pohybovat se ve „vybrané společnosti“, pozbyl statut amatéra a stal se z něho ničema. Ani Raffles ani Bunny nejsou tak docela přesvědčeni, že krádež sama o sobě je špatná, i když se Raffles jednou snaží jakoby mimochodem ospravedlnit své jednání poznámkou, že „majetek stejně není rozdělen spravedlivě“. Nepovažují se za hříšníky, spíš za odpadlíky nebo prostě vyděděnce. Morální zásady většiny z nás jsou přesto tak blízké Rafflesovým, že jeho situaci považujeme za obzvlášť ironickou. Člen West End klubu a zloděj! Nezní to jako příběh samo o sobě? A co kdyby byl instalatér anebo zelinář? Bylo by na tom něco zvláštního? Sotva, ačkoliv základní téma „dvojího života“, zločinu pod pláštíkem počestnosti, zůstává stejné.

Dokonce i Charles Peace se ve svém kněžském k…