Úpadek anglické vraždy a jiné eseje

V

Každý opravdový milovník Dickense, který se prokousal až sem, mě určitě nemůže ani vystát. Zabýval jsem se Dickensovým dílem jenom v rámci jeho poselství a málem jsem zapomněl na jeho literární kvality. Ale každý spisovatel, zvláště pak romanopisec, ať už to přizná anebo ne, má své poselství, a i ten nejpodřadnější detail v jeho díle je jím ovlivněn. Veškeré umění je propaganda. Ani Dickense ani většinu viktoriánských spisovatelů by nenapadlo tuto skutečnost popírat. Na druhé straně, ne všechna propaganda se stává uměním. Jak už jsem poznamenal dříve, Dickens je autor, kterého si kdekdo rád přivlastňuje. Činí tak marxisté, katolíci a především konzervativci. Otázkou je, co z něj každý touží vykrádat. Proč se o Dickense každý zajímá? Proč se o něho zajímám já?

Na takovou otázku se nikdy neodpovídá lehce. Estetická preference se zpravidla nedá vysvětlit anebo je natolik znehodnocená neestetickými motivy, až se člověk ptá, zda-li veškerá literární kritika není jenom jeden velký podvod. V Dickensově případě všechno ještě ztěžuje jeho nesmírná popularita. Je jedním z „velkých spisovatelů“, kteří se všem už od malička vtloukají do hlavy, což bývá v dětství příčinou vzdoru a nechuti. Ale postupem času se to může změnit. Asi každý pocítí jednou v dospělosti výmluvnou náklonnost pro vlastenecké verše, kterým se v dětství musel učit nazpaměť, „Ye Mariners of England“, „Útok lehké jízdy u Balaklavy“ atd. Nejsou to básně samotné, co nás tolik přitahuje, ale vzpomínky, které vyvolávají. Podobné asociace vyvstávají i v Dickensově případě. Ve většině anglických domácností odpočívají alespoň dva nebo tři výtisky jeho románů.

Spousta dětí ví, jak jednotliví hrdinové vypadají ještě dřív, než se naučí číst, protože Dickens měl všeobecně štěstí na ilustrátory. Věc, která si vás získá v tak raném věku, už nikdy nepřipustí žádný kritický soud. Jakmile na to člověk pomyslí, začne přemýšlet o všem, co je na Dickensovi špatné a nedomyšlené - vykonstruované zápletky, nevydařené postavy, odstavce psané v blankversu, nudné, nesnesitelné a rozvláčné „patetické“ pasáže.

A pak se nabízí myšlenka, že když řeknu: „Mám rád Dickense,“ jestli to neznamená, že jenom rád vzpomínám na dětství. Je Dickens pouze jakýmsi zavedeným pojmem?

Je-li tomu tak, pak je pojmem, před kterým se nedá utéci. Stěží lze spočítat, jak často si vzpomenete na určité spisovatele, byť by patřili k vašim oblíbeným. Ale Dickens vás provází všude, neuplyne týden, abyste si ho v nějaké souvislosti nepřipomněli.

Zda-li s ním souhlasíte nebo ne, je tady jako Nelsonův pomník na Trafalgarském náměstí. Každou chvíli vám může vytanout na mysli nějaká scéna nebo postava z knihy, jejíž název si ani nepamatujete. Micawberovy dopisy! Winkle v soudní síni! Paní Gampová! Paní Wititterliová a Sir Tumley Snuffim! Todgersovi! (George Gissing přiznává, že kdykoliv prošel kolem Monumentu - sloup připomínající velký požár Londýna v roce 1666 -, nevzpomněl si na požár Londýna, ale na Todgersovi.) Paní Hunterová!