Úpadek anglické vraždy a jiné eseje

Poprava
1946

Bylo to jednoho vlhkého rána v Barmě v období dešťů. Světlo mdlé jako žlutý staniol dopadalo přes vysoké zdi na vězeňský dvůr.

Čekali jsme před celami odsouzenců, byly tu přístřešky za dvojitými mřížemi, stály v řadě a připomínaly malé zvířecí klece.

Každá měřila zhruba tři krát tři metry a byla téměř prázdná vyjma pryčny a hrnku na pitnou vodu. V některých se u vnitřní mříže tiše krčili snědí muži zahalení do přikrývky. To byli odsouzenci, kteří měli být popraveni během příštích dvou týdnů.

Jednoho z vězňů vyvedli z cely. Byl to hinduista, slabý drobounký muž s vyholenou hlavou a nevýraznýma vodnatýma očima. Měl hustý černý knír, nepřiměřeně veliký ke svému tělu, trochu jako komická postava z grotesky. Šest vysokých indických strážných ho hlídalo a připravovalo na popravu. Dva z nich stáli s puškami a namířenými bajonety, zatímco ostatní mu nasadili pouta a protáhli jimi řetězy, které si připnuli k pasu a pevně mu přivázali ruce k tělu. Mačkali se těsně k němu, neustále se ho zlehka dotýkali, jakoby se tak ujišťovali o jeho přítomnosti. Vypadali jako rybáři, kteří si podávají živou rybu a bojí se, že může každou chvíli skočit zpět do vody. Vězeň mezitím docela klidně stál, jeho ruce odevzdaně spočívaly v poutech, snad ani nevnímal, co se děje.

Odbila osmá a ze vzdálených kasáren se ozvalo zatroubení, ve vlhkém vzduchu znělo slabě a opuštěně. Vrchní velitel věznice, který stál opodál a mrzutě rýpal holí ve štěrku, zvedl hlavu. Byl to armádní doktor s šedivým kartáčovitým vousem a drsným hlasem.

„Proboha Francisi, pohni sebou,“ křikl rozčileně.“Ten chlap už měl dávno viset. Copak s tím ještě nejsi hotov?“

Francis, vrchní dozorce, tlustý Drávid ve lněné bílé uniformě a zlatých brýlích se rozmáchl černou paží. „Ano, pane, ano,“ zamručel. „Všechno je jakž takž připraveno. Můžeme jít.“

„Takže pochodem v chod! Vězni nemohou dostat snídani, dokud tohle neodbydem.“

Vydali jsme se k šibenici. Vedle vězně pochodovali z každé strany dva strážní s puškami na ramenou, další dva ho pevně drželi za ruce a ramena, jakoby ho zároveň strkali i podpírali. My ostatní, policejní soudci a tak dále, jsme je následovali. Najednou, když jsme ušli asi sto metrů, se celý průvod bez jakéhokoli povelu či varování zastavil. Přihodilo se něco strašného - na dvoře se bůhví jak objevil pes. Přiřítil se mezi nás s hlasitým štěkáním, poskakoval kolem, vrtěl celým tělem a dováděl radostí, že se shledal s tolika lidmi najednou. Byl to veliký huňatý pes, napůl erdelteriér, napůl divoká asijská rasa. Chvíli kolem nás poskakoval a pak, než ho mohl kdokoli zadržet, se rozběhl za odsouzeným. Vyskakoval a snažil se olíznout mu obličej. Všichni jsme zděšeně stáli natolik zaskočeni, že nás ani nenapadlo psa chytit.

„Kdo sem tu bestii pustil?“ vykřikl vztekle vrchní velitel.

„Chyťte ho někdo!“

Strážný, který stál opodál, se nemotorně rozběhl za psem, ale ten jen skotačil a unikal mu z dosahu, protože všechno považoval za hru. Dozorce, mladý míšenec, nabral…