Úpadek anglické vraždy a jiné eseje

Rudyard Kipling
1946

Škoda, že Eliot musel ve svém dlouhém eseji, kterým uvádí výbor Kiplingovy poezie (A Choice of Kipling’s verse, T. S. Eliot, vydalo nakladatelství Faber & Faber), jeho osobnost za každou cenu hájit, ale chápu, že se tomu dalo jen ztěží vyhnout. Než vůbec přistoupíme ke Kiplingovu dílu, musíme se vypořádat s legendou, kterou mají na svědomí dva druhy lidí. Ani jedni jeho knihy nečetli. Kipling už po padesát let setrvává v podivném postavení odstrašujícího příkladu. Po pět literárních generací jím všichni osvícení lidé opovrhovali, nyní je devět desetin těchto lidí zapomenuto, zatímco Kipling je svým způsobem stále přítomen. Eliot tento jev uspokojivě nevysvětluje. Když se snaží vyvrátit běžné, povrchní nařčení, že Kipling je „fašista“, podlehne opačné iluzi a zastává se jej tam, kde to není možné.

Přiznejme si, že Kiplingovy životní postoje jako takové nemůže civilizovaný člověk přijmout, nebo dokonce tolerovat. Například, popisuje-li, jak britský voják mlátí holí divocha, aby z něho dostal peníze, nemá smysl ho omlouvat, že jako reportér nemusí nutně souhlasit se vším, o čem píše. V celém Kiplingově díle není ani nejmenší známka toho, že by takové jednání odsuzoval. Naopak, násilí se u něj projevuje v daleko větší míře, než je pro autora podobných knih nutné. Kipling je šovinistický imperialista, morálně necitlivý a esteticky nechutný. Nejlépe bude, když si to hned na začátku připustíme a budeme se snažit zjistit, proč je tomu tak a proč je Kipling stále na výsluní popularity a lidé, kteří jím pohrdali, si vedou tak špatně.

Nařčení z „fašismu“ si musíme objasnit hned na začátku, neboť je základním klíčem k pochopení Kiplingovy tvorby. Po morální a politické stránce Kipling není fašista. Ve skutečnosti byl vůči fašismu imunní daleko víc než nejhumánnější a „nejpokrokovější“ lidé současnosti. Zajímavým příkladem toho, jak se stále dokola papouškují citace beze snahy o začlenění do kontextu a porozumění jejich pravému poselství, jsou verše z „Hymnu na odchodnou“ a báseň „Nižší plémě bez zákona“ („Recessional“ a „Lesser Breeds without the Law“). Úžasně vděčné téma pro salónní levičáky. Myslí si, že „nižší rasy“ jsou tu „domorodci“ a hned si představí bílého sáhiba v tropické helmě, jak kope kuliho. Ve správném kontextu je ale smysl téměř jistě opačný. Sousloví „nižší rasy“ nejspíš poukazuje na Němce, kteří jsou „bez práva“ v tom smyslu, že neznají právo, nikoli, že jsou bezmocní. Celá báseň, všeobecně považovaná za bezbožné vychloubání, je ve skutečnosti obžalobou mocenské politiky, britské stejně jako německé. Dvě sloky stojí za to ocitovat (z hlediska politiky, ne jako poezii):

If, drunk with sight of power, we loose
Wild tongues that have not Thee in awe,
Such boastings as the Gentiles use,
Or lesser breeds without the Law -
Lord God of hosts be with us yet,
Lest we forget - lest we forget!

For heathen heart that puts her trust
In reeking tube and iron shard,
All valiant dust that builds on dust,
And…