Barmské dny

10.

Ve skutečnosti byly ale Kou S'lovy obavy předčasné. Flory znal Elizabeth už deset dní, ale sotva si byli bližší než v den, kdy se seznámili.

Náhodou ji měl během oněch deseti dní skoro úplně pro sebe, protože většina ostatních Evropanů byla v džungli. On sám neměl nejmenší právo zahálet v Ťjauktamtě, protože v téhle roční době byla těžba dřeva v plném proudu a v jeho nepřítomnosti se pod vedením neschopného eurasijského dozorce všecko hroutilo. On ale pod záminkou, že má horečku, zůstával, přičemž mu skoro denně docházely od dozorce zoufalé dopisy o nastalých pohromách. Jeden slon onemocněl, lokomotiva úzkokolejky, po které odváželi teakové kmeny k řece, se porouchala, patnáct kuliů uteklo. Ale Flory pořád otálel; nedokázal se od Ťjauktamty odtrhnout, dokud tam byla Elizabeth, a neustále – a zatím dost marně – se snažil oživit tu samozřejmou a nádhernou blízkost z jejich prvního setkání.

Setkávali se každý den, ráno i večer, to byla pravda. Každý večer spolu v klubu hráli dvouhru – paní Lackersteenová byla v tuhle roční dobu na tenis moc malátná a pan Lackersteen moc popudlivý – a potom všichni čtyři vysedávali v saloně, hráli bridž a povídali si. Ale ačkoli Flory trávil v Elizabethině přítomnosti celé hodiny a často bývali spolu sami, nikdy při tom nebyl ve své kůži. Bavili se naprosto nenuceně, pokud to bylo o malichernostech, ale byli si vzdálení, skoro úplně cizí. Jako by v její přítomnosti pokaždé zdřevěněl; neustále musel myslet na svoje znaménko, dvakrát oholená brada ho pálila a jeho tělo se nemilosrdně dožadovalo tabáku a whisky, protože když byl s ní, snažil se pití i kouření omezovat.

Za deset dnů se jejich vztah nijak nepřiblížil tomu, po čem toužil.

Bůhvíproč s ní totiž nikdy nedokázal mluvit tak, jak si představoval.

Mluvit, jen mluvit, nic víc! Na první pohled tak málo a přitom – kolik to pro člověka znamená! Když celou dobu až do pětatřiceti žijete v kruté samotě, mezi lidmi, pro něž váš skutečný názor na cokoli na světě je rouhačstvím, potřeba popovídat si se stane ze všech potřeb tou nejnaléhavější. Jenže mluvit vážně s Elizabeth se zdálo nemožné. Jako by byli oba zakletí a působením toho kouzla všechny jejich rozhovory sklouzávaly k banalitám – gramofonovým deskám, psům, tenisovým raketám – ke všem těm planým klubovým nesmyslům. Jako by se o ničem jiném vůbec bavit nechtěla. Stačilo, aby se jen dotkl nějakého alespoň trochu zajímavého tématu, a už slyšel, jak se jí do hlasu vkrádá vyhýbavé „na to nehraju". Když odhalil její literární vkus, zděsil se. Ale neustále si připomínal, že je ještě mladá –a copak kdysi nepila bílé víno pod pařížskými platany a nedebatovala o Marcelu Proustovi? Začas mu jistě porozumí a stane se Um blízkým člověkem, jakého potřebuje. Možná, že si jen ještě nezískal její důvěru.

Jeho chování k ní bylo všechno jen ne taktní. Jako každý, kdo žije hodně osaměle, přijímal snáz myšlenky, nežli se přizpůsoboval lidem. A tak ji, přestože se bavili jen povrchně, občas dráždil, ne tím, co říkal, ale tím, co z toho bezděky vyplývalo. Vládlo mezi nimi zvláštní napětí, které se nedalo přesně popsat a přece často hrozilo až hádkou.

Když náhoda svede dohromady dva lidi, z nichž jeden žije v dané zemi už dlouho a druhý je nově příchozí, ten první se přirozeně octne v roli průvodce. Elizabeth se v těch dnech začínala seznamovat s Barmou a jejím tlumočníkem a vykladačem všeho možného i nemožného byl samozřejmě Flory. A věci, které říkal, nebo způsob, jakým je říkal, v ní vzbouzely sice neurčitou, ale silnou nevoli. Když totiž Flory mluvilo „domorodcích", skoro vždycky v tom cítila uznání. Donekonečna vychvaloval zvyky a povahu Barmánců a zašel dokonce tak daleko, že je vyzdvihoval oproti anglickým. To ji zneklidňovalo. Koneckonců, domorodci byli přece domorodci – zasloužili si pozornost, to jistě, ale i tak to byl jen „poddaný" národ, méněcenný národ lidí s černými obličeji. Jeho postoj k nim byl až moc tolerantní. A on pořád ještě nechápal, čím ji proti sobě popuzuje.

Tolik chtěl, aby si Barmu zamilovala tak, jako ji miloval on, aby na ni nehleděla nechápavýma, lhostejnýma očima „bílé madam"! Zapomněl, že většina lidí se v cizí zemi dokáže cítit dobře, jen když přezírají místní obyvatele.

Příliš horlivě se snažil vzbudit v ní zájem o Východ. Pokoušel se ji například přimět, aby se naučila barmsky, ale nic z toho nevzešlo. (Její teta jí vysvětlila, že barmsky umějí jen ženy misionářů; opravdovým dámám úplně postačí trocha kuchyňské urdštiny.) A takové drobné neshody byly na denním pořádku. Začínala si neurčitě uvědomovat, že Flory zastává názory, jaké by Angličan mít neměl. Daleko jasněji si uvědomovala, & po ní chce, aby měla Barmánce ráda, ba dokonce je obdivovala – aby obdivovala lidi s černými obličeji, skoro divochy, na které se stále ještě nemohla bez zachvění ani podívat!

Takových případů byly stovky. Stalo se třeba, že je na silnici minul houf Barmánců. Ona, se svýma ještě neotupělýma očima, se za nimi napůl zvědavě, napůl s odporem ohlížela a prohodila před Florym, jako by to udělala před kýmkoli:

„Ti jsou ale nechutně oškliví, že?"

„Vážně? Mně vždycky přijde, že Barmánci jsou docela půvabní. Mají tak krásná těla! Podívejte se tamhletomu na ramena – jako bronzová socha.

Jen si představte tu podívanou v Anglii, kdyby tam lidé chodili polonazí jako tady!"

„Ale mají tak ohavný tvar hlavy! Lebka jim vzadu úplně vrůstá do zad, jako kocourům. A to čelo, jak mají skosené – vypadají pak tak zlověstně.

Pamatuju si, že jsem jednou četla v nějakém časopise o tvaru lidské hlavy.

Psali tam, že člověk s ustupujícím čelem je zločinecký typ."

„Ale no tak, to přece nejde, takhle zobecňovat! Takovéhle čelo m á snad polovička lidí na zeměkouli."

„No pokud počítáte i ty barevné –!"

Jindy je třeba zas minul zástup &n na cestě ke studni – robustní vesnické dívky snědé jako med šly vzpřímeně pod svými vědry a vystrkovaly mohutné koňské zadnice. Barmské ženy Elizabeth odpuzovaly víc než muži. Cítila svou spřízněnost s nimi a představa, že existuj…