Barmské dny

6.

Ranní slunce svítilo šikmo do svahu maidánu a pozlacovalo bílé průčelí domku. Na zábradlí verandy se snesly čtyři fialovočerné vrány a čekaly, až se jim naskytne příležitost bleskurychle zaletět dovnitř a ukrást chleba s máslem, který Kou S'la položil Florymu k posteli. Flory vylezl zpod moskytiéry, křikl na Kou S'lu, ať mu přinese gin, pak zamířil do koupelny a na chvilku se naložil do zinkové vany s rádoby studenou vodou. Po ginu pookřál a oholil se. Jinak holení většinou odkládal až na večer, protože vousy měl černé a rychle mu dorůstaly.

Zatímco Flory mrzutě vysedával ve vaně, pan Macgregor se v trenýrkách a nátělníku potýkal na bambusové rohoži, kterou si pro daný účel prostřel v ložnici, s číslem 5, 6, 7, 8 a 9 z Nordenflychtova Jak se protáhnout při sedavém zaměstnání. Nikdy (nebo téměř nikdy) si neodpustil ranní rozcvičku. Číslo osm (z lehu na zádech bez krčení kolen zvedejte nohy do svislé polohy) představovalo pro třiačtyřicátníka vyložené utrpení. Devítka (z lehu na zádech se zvedněte do sedu a prsty se dotkněte špiček nohou) byla ještě horší. Ale co na tom, člověk musí být fit! Pan Macgregor se s vypětím všech sil natahoval ke špičkám a od krku mu zatím stoupala do tváří cihlová červeň a v překrveném obličeji hrozila mrtvicí. Na velkých, tučných prsou se mu leskl pot. Vydrž, jen vydrž! Člověk musí být fit, ať to stojí, co to stojí. Sluha Muhammad Alí s Macgregorovými čistými šaty přes ruku jej pozoroval pootevřenými dveřmi. V jeho protáhlém, žlutém arabském obličeji se nezračilo ani pochopení, ani zvědavost. Sledoval tyhle křeče – v jeho mlhavých představách to snad byla oběť nějakému tajemnému a náročnému božstvu – ráno co ráno U celých pět let.

Tou dobou se Westfield, který se vypravil z domova časně ráno, opíral uvnitř policejní stanice o poškrábaný a pokaňkaný stůl a tlustý podinspektor před ním za asistence dvou policistů vyslýchal podezřelého. Tomu bylo asi čtyřicet, měl popelavý, ustrašený obličej a na sobě jen potrhanou loumčji po kolena, pod níž byla vidět vyhublá křivá lýtka, celá poštípaná od klíštat. „Co je to zač?" zeptal se Westfield.

„Zloděj, pane. My chytili ho, když měl v držení tenhle prsten s dvěma smaragdy – moc drahé. Neřekl, odkud k nim dostal. Jak on, chudý kuli, může mít doma smaragdový prsten? Ukradl ho."

Podinspektor se k muži rozzuřeně otočil, po kocouřím způsobu k němu přiblížil hlavu, až se téměř dotýkali tvářemi, a hromovým hlasem se rozkřikl:

„Žes ten prsten ukradl!"

„Ne."

„Jsi kriminálník!"

„Ne."

„Už jsi byl ve vězení!"

„Ne."

„Otoč se!" zaryčel podinspektor v náhlém záblesku inspirace. „Sehni se!"

Podezřelý v zoufalství obrátil bezkrevný obličej k Westfieldovi, ale ten se zadíval jinam. Dva policisté muže popadli, otočili ho a přidrželi v předklonu a podinspektor z něj strhl loumčji, takže bylo vidět holou zadnici.

„Podívejte, pane!" Ukázal prstem na několik jizev. „Dostal bití bambusovou holí. Je to kriminálník. Takže ten prsten ukradl!"

„No dobrá, tak ho zabásněte," řekl Westfield mrzutě a s rukama v kapsách pomalu vstával od stolu. V hloubi duše se mu příčilo tyhle obyčejné chudáky zloděje zavírat. Bandity, povstalce, to ano, ale ne tyhle ubohé, ponížené krysy! „Kolik lidí máš teď v base, Maun Bha?" zeptal se. „Tři, pane." Cela byla nahoře v poschodí; klec z patnácticentimetrových dřevěných mříží, kterou střežil policista s karabinou. Byla v ní skoro tma, dusno k zalknutí a až na latrínu, jež smrděla až do nebes, v ní nebylo vůbec žádné vybavení. Dva vězni dřepěli u mříží, v uctivé vzdálenosti od třetího, indického kuliho, který měl celé tělo pokryté kroužkovým lišejem, jako drátěnou košilí. Před celou klečela robustní Barmánka, žena jednoho z policistů, a naběračkou nandavala do plechových pohárků rýži a řídký dál.

„Co jídlo – je dobré?” zeptal se Westfield.

„Dobré, nejsvětější," odpověděli vězni sborově.

Koloniální správa poskytovala na stravu vězňů dva a půl ánu na jednu porci, na čemž strážníkova žena hleděla vydělat jeden án.

Flory vyšel z domu, loudal se osadou dolů a holí přibodával k zemi stonky plevele. V tuhle hodinu mělo všechno kolem nádhernou pastelovou barvu, listy jemnou zeleň, země a kmeny narůžovělou hněd; připomínalo to akvarelovou podmalbu, která později v prudkém slunci zmizí. Dole na maidánu se navzájem proháněla hejna malých, hnědých, nízko létajících hrdliček a kolem jako nějaké nemotorné vlaštovky poskakovali smaragdově zelení včelojedové. Metaři, každý se svou kupou napolo schovanou pod šaty, mířili husím pochodem k nějaké odporné odpadní jámě na kraji džungle. V hadrech barvy hlíny, se sirkovitými údy a koleny tak slabými, že je nedokázali narovnat, připomínali ti hladoví ubožáci procesí kostlivcův rubáších.

U holubníku nedaleko branky málí okopával zem pro nový květinový záhon. Byl to neduživý, slabomyslný hinduistický mladík, který skoro celý život trávil v mlčení, protože mluvil nějakým manípurským dialektem, kterému kromě něj nerozuměl nikdo, dokonce ani jeho zerbádská manželka. Navíc měl jazyk o číslo větší, než jaký odpovídal jeho ústům. S rukou na tváři pozdravil Floryho hlubokou úklonou, pak se znovu rozmáchl motykou a těžkými, neohrabanými údery začal rozbíjet vyprahlou zemi, až mu svaly na zádech vibrovaly.

Z ubikací pro služebnictvo se ozval ostrý, drásavý výkřik, jakési ,Kuáá!"

To začínala ranní hádka dvou Kou S'lových manželek. Ochočený bojový kohoutek Nero si pyšně vykračoval cik cak po pěšině a nervózně pokukoval po Flo; pak vyšel ven Bha Pchei s miskou rýže a nakrmil Nerona i holuby. Z příbytku pro služebnictvo se znovu ozvalo ječení a také drsnější hlasy mužů, kteří se snažili hádku zastavit. Kou S'la od svých žen pěkně zkusil. Jeho první manželka Ma Pu byla vychrtlá žena s tvrdými rysy, utahaná častým těhotenstvím, a „menší žena" Ma Yi byla o pár let mladší tlustá a líná semetrika. Když byl Flory ve městě a ty dvě bydlely společně, nepřetržitě spolu válčily. Jednou, když Ma Pu honila Kou S'lu s bambusovou holí, uskočil Florymu za záda a ten koupil pěkně ošklivou rán…