Barmské dny

Barmské dny George Orwella

„V Moulmeinu v Dolní Barmě mě nenáviděly spousty lidí – to bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byl natolik důležitý, aby se mi to mohlo stát."

Touto památnou větou začíná jedna z Orwellových nerománových vzpomínek na Barmu, jeho krátká, ale skvělá esej Jak jsem střílel slona.

Kromě sugestivních popisných pasáží jsou v ní ve stručnosti obsaženy i některé základní motivy Barmských dnů – nechuť k impériu, kterou Orwell sdílel se svým románovým hrdinou Florym, ale také vzácně, až brutálně upřímný popis vlastních pocitů vůči „domorodcům". „Teoreticky – a samozřejmě tajně – jsem byl stoprocentně pro Barmánce a stoprocentně proti jejich utlačovatelům," píše Orwell ve Floryho duchu. A vzápětí, spíš v duchu Ellisově, dodává: „Druhá část mého já měla za to, že tou největší radostí na světě by bylo vrazit buddhistickému mnichovi do břicha bajonet. Takové pocity jsou normálními vedlejšími produkty imperialismu."

Orwell působil v Barmě jako důstojník britské policie pět let, mezi roky 1922 a 1927, a v té době si utvořil na britský koloniální systém vyhraněný názor. Poznal jeho hospodářské pozadí, lhostejnost a aroganci mnohých barmských Angličanů vůči místním obyvatelům, ale také úsměšky a nevraživost samotných Barmánců, kteří ho přirozeně vnímali jako součást nepřátelského systému. V Barmských dnech (1934) se odráží především protikoloniální sentiment – natolik ostře, že román vyšel poprvé nikoli v Británii, kde se vydavatelé obávali soudního procesu, ale ve Spojených státech. Orwellovy názory na impérium a „tradiční britské ctnosti", jež ho udržovaly v chodu, se ale vyplatí vnímat v širším kontextu. Odrážejí se i v jiných autorových dílech a souvisí s celou jeho povahou. Svým přesvědčením nebyl Orwell „sáhibem", nicméně byl nucen nelehký úděl sáhibů sdílet, a tak vůči nim získal i určitý respekt – respekt vůči mužům, kteří přes všechny své nedostatky cosi vytvářeli, úctu k individuální činorodosti a zodpovědnosti, bytˇ by byla ve službách pochybeného systému. Namísto laciné ideologické štítivosti dospěl k vyváženějšímu nesouhlasu „se znalosti věci". To ovšem bylo typické pro Orwellovy postoje obecně.

* * *

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil roku 1903 přímo v britské Indii, v bengálském Motihari, kde byl jeho otec nižším koloniálním úředníkem pro obchod s opiem. Matka s malým Ericem a jeho starší sestrou Marjorií ale brzy odjela do Anglie a tam děti později začaly chodit i do školy. Orwell navštěvoval školu do svých osmnácti let, přičemž nejvýrazněji se na něm podepsal pobyt v pětileté přípravce St.

Cyprian's, jejíž atmosféra se vzdáleně odráží i v popisu Floryho školních zážitků v Barmských dnech. Z ní se díky stipendiu dostal na elitní chlapeckou střední školu v Etonu, jinak vyhrazenou synům z bohatých středostavovských či šlechtických rodin. O svých etonských letech se Orwell zmiňuje málo; víme jen, že ve škole podle všeho vládlo tolerantnější ovzduší, které nebránilo osobnímu rozvoji, nicméně z Erica Blaira se tam stal, podle pozdějších slov George Orwella, „nesnesitelný mladý snob". Po Etonu pak překvapivě nenásledovala univerzita, ale právě pětiletá služba u britské policie v Barmě, počátek Barmských dnů.

Barmský pobyt byl důležitým obdobím, nicméně někdy dává podnět až k určitým životopisným legendám. Špatné svědomí, které tam tehdejší Eric Blair získal, když zblízka sledoval chod impéria a sám se na něm podílel, bylo podle některých názorů přímým podnětem k přerodu etonského odchovance Blaira v pozdějšího George Orwella, kritika politických a sociálních poměrů, který začal svou literární dráhu popisem bídy pařížských a londýnských slumů (prvotina Na dně v Paříži a v Londýně).

Faktem je, že Orwell po návratu z Barmy žil na hranici a později dobrovolně i pod hranicí bídy ve zmíněných dvou městech, snažil se psát a nakonec ze svých zkušeností umývače nádobí a amatérského tuláka vytěžil svou první knihu. Pro její uveřejnění ze zcela praktických důvodů zvolil pseudonym. Zároveň ovšem později píše o „obrovské tíze viny", již tehdy musel odčinit, a o potřebě přidat se (alespoň tady a teď) „na stranu utlačovaných", „těch nejposlednějších z posledních". Bezpočet tváří, které se mu vynořovaly z paměti – „tváře vězňů na lavici obžalovaných, obličeje mužův celách smrti, podřízených, které jsem tyranizoval, starých rolníků, které jsem záměrně přehlížel, a kuliů, jež jsem v záchvatu vzteku uhodil pěstí do obličeje" – to všechno ho nesnesitelně tížilo, přiznává později v knize Cesta k wiganskému molu. V přijetí pseudonymu je proto někdy spatřován až jakýsi psychologický mezník, tlustá čára za minulostí – za snobskou středostavovskou výchovou a především za Barmou.

Tvrzení, že Orwell vědomě potlačil tu část své osobnosti, jež souvisela s jeho rodinným zázemím a etonským vzděláním, je patrně přehnané – Orwell nepatřil k lidem, kteří by ve svém životě škrtali. Vědomí viny tu nepochybně bylo, byť v citovaných pasážích je vyjádřeno trochu rétoricky a nadneseně. Je také pravda, že barmská zkušenost zjitřila Orwellův přirozený smysl pro spravedlnost a přispěla k tomu, že se v dalším životě stavěl vesměs na stranu (politicky či sociálně) slabších a bezprávných.

Neovlivnila ho ale natolik, aby nevnímal ctnosti silnějších, „sáhiblog" nevyjímaje. Navíc si možná v koutku duše uchoval i zbytky romantických představo hrdinství a službě impériu, které tak pěstovaly anglické soukromé školy včetně Etonu.

Toto dvojí vnímání se zřetelně odráží například v Orwellových úvahách o Rudyardu. Kiplingovi, o tomto „prorokovi britského imperialismu", na nějž má Flory v románu zdánlivě tak jednoznačný názor. Orwell, jenž si občas liboval v provokativně antiintelektuálských postojích vůči T. S.

Eliotovi, Ezrovi Poundovi či W H. Audenovi, kteří byli ve dvacátých letech i na počátku třicátých let mezi intelektuály v módě, jednou mimoděk prohodil před svým přítelem Malcolmem Muggeridgem, že jeho nejoblíbenější básní je Kiplingova „Mandalaj". Kipling se svým kult…