Nadechnout se

4

Z dalších sedmi let, od osmi do patnácti, si vybavuju hlavně rybaření.

Nemyslete si, že jsem nedělal nic jiného. To jenom když se ohlížíte do dávné minulosti, některé věci se tak nafouknou, že zastíní všechno ostatní. Odešel jsem ze školy od Howlettové a nastoupil na střední školu, s koženou brašnou a černou čepicí se žlutými pruhy. Dostal jsem svoje první kolo a nějaký čas nato i první kalhoty. Moje první kolo mělo pedály ještě napevno – málokdo si tenkrát mohl dovolit nové kolo. Když jste jeli z kopce, dali jste nohy na přední řídítka a nechali pedály svištět. To byl typický úkaz prvních let dvacátého století – kluk jedoucí z kopce s hlavou dozadu a nohama nahoře. Střední školy jsem se děsil, protože mi Joe vyprávěl hrůzostrašné historky o ředitelovi Whiskym (jmenoval se Wicksey). Vypadal fakt příšerně, v obličeji připomínal vlka. Vzadu ve třídě měl ve skleněné vitríně vystavené rákosky, které někdy vytáhl a výhružně jimi šlehal, až to hvízdalo. Sám jsem ale byl překvapený, jak mi to ve škole šlo. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl být chytřejší než Joe, který byl o dva roky starší a od narození mě šikanoval. Joe byl ale úplný tupec. Jednou týdně dostal rákoskou a patřil k nejhorším žákům na škole. Hned ve druhém pololetí jsem dostal pochvalu za výsledky v aritmetice a v jakémsi podivném předmětu, kde jsme pořád jenom lisovali kytky. Název toho předmětu zněl ale dost vědecky. Ještě než mi bylo čtrnáct, Whisky začal mluvit o stipendiu a studiu na Reading University. Otec, který do Joea i mě tehdy vkladal velké naděje, hrozně chtěl, abych šel „na školu“. Nějak si vysnil, že ze mě bude učitel a z Joea dražitel.

Na střední školu ale moc vzpomínek nemám. Když jsem zapadl mezi kluky z vyšších vrstev, udivilo mě, stejně jako později za války, že se nikdy nedokázali úplně vypořádat s tím úděsným drilem, kterým prošli na soukromých školách. Buď to z nich nadělá hňupy, nebo se s tím po zbytek života musí prát. V naší třídě s tím ale kluci problémy neměli. Byli to synové sedláků a kramářů. Na střední školu jste chodili až do šestnácti, jenom abyste ukázali, žc nejste žádní proletáři. Hlavně jste se ale nemohli dočkat, až odtamtud vypadnete. Žádná věrnost nebo nějaké pitomé citové pouto k těm starým kamenům (a že staré byly, školu založil kardinál Wolsey!) ani žádní staří dobří spolužáci na vlivných místech. Dokonce ani žádná školní hymna. Během poledního volna jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, protože sportovka nebyla povinná a my do ní chodili zřídkakdy. Fotbal jsme hráli v kšandách a kriket v obyčejné košili a kalhotách, i když se měl správně hrát i s páskem. Jediná hra, která za něco stála, byl bednový kriket. Ten jsme hráli o přestávce na štěrku na dvoře. Pálky jsme udělali z odštěpku z bedny a míček byl splácaninou všeho možného.

Pamatuju si ale pach třídy a inkoustu a taky prachu a bot. Pamatuju si i kámen na dvoře, ze kterého se nasedalo na koně (taky se používal k broušení nožů) a malé pekařství naproti, kde prodávali koblihy Chelsea. Byly dvakrát větší než ty, co se dělají dneska. Říkalo se jim „špekouni“ a stály půl pence. Dělal jsem všechno, co se ve škole normálně dělá. Vyřezal jsem na lavici svoje jméno a dostal za to rákoskou. Rákoska vás čekala pokaždé, když jste byli přichyceni při činu. Vyřezávání jména na lavici ale patřilo k bontonu. Měl jsem prsty od inkoustu a kousal jsem si nehty, dělal jsem šipky ze stojánku na pera, hrál kuličky, vykládal sprosté vtipy, onanoval a utahoval si z Blowerse, profesora angličtiny, a tyranizoval malého Willyho Simeona, syna majitele pohřebního ústavu, který byl tak trochu hlupák a věřil všemu, co jste mu nabulíkovali. Náš oblíbený fór byl poslat ho do krámu koupit věci, co neexistovaly. Všechny ty staré srandičky – pencové známky za půl pence, gumové kladívko, šroubovák pro leváky, plechovku proužkované barvy – chudák Willy na to pokaždé naletěl. Jednou jsme se skvěle bavili tím, že jsme ho strčili do kádě a řekli mu, ať se zvedne i s kádí za úchytky zvenku. Skončil v blázinci, chudák Willy. Opravdický život ale začínal až o prázdninách.

Tenkrát se dalo dělat hodně dobrých věcí. V zimě jsme si vždycky půjčili pár tretek – matka nikdy mně ani Joeovi nedovolila chovat je doma, „odporné smradlavé bestie“ jim říkala – chodili jsme po statcích a ptali se lidí, jestli bychom si nemohli drobet zakrysařit. Někdy nás nechali, jindy nám řekli, ať vypadneme. Ze prý jsme horší havěť než ty krysy. V zimě jsme sledovali při práci mlátičku obilí a nekompromisně pobíjeli krysy, které na poslední chvíli vyskakovaly z otýpek. Jednu zimu, asi v roce 1908, se rozvodnila Temže a pak zamrzla. Bruslilo se na ní v jednom kuse několik týdnů a Harry Barnes uklouzl a zlomil si klíční kost. Na začátku jara jsme stříleli prakem po veverkách a pak jsme přešli na vykrádání ptačích hnízd. Měli jsme teorii, že ptáci neumí počítat, takže bude v pořádku, když jim necháme jedno vajíčko. Byli jsme ale ukrutní mizerové a některá hnízda jsme prostě sestřelili a vajíčka nebo mláďata udupali. Další hru jsme provozovali, když ropuchy kladly vajíčka. Chytli jsme je, do zadku jim nacpali trysku od pumpy na kolo a pak je nafoukli, až praskly. Takoví holt kluci jsou, těžko říct proč. V létě jsme se jezdili na kole koupat k burfordskému jezu. Wally Lovegrove, Sidův bratranec, se tam v roce 1906 utopil. Zapletl se do nějakých vodních rostlin na dně, a když ho dlouhým hákem vylovili ven, měl obličej černý jako uhel.

Na prvním místě ale bylo rybaření. Často jsme chodili k rybníku starého Brewera a vytáhli z něho malého kapra nebo lína, jednou dokonce i dlouhatánského úhoře. Na pastvinách v okolí byly ale i jiné rybníky, kam jsme chodili v sobotu odpoledne. Když už jsme měli kola, jezdili jsme na ryby k Temži pod burfordský jez. Zdálo se nám to víc dospělácké než chytání ryb v rybníčcích na pastvinách, ze kterých se chodily napájet krávy. Nenaháněli vás tam žádní sedláci a v Temži navíc byly kolosální ryby – sám ale nevím o nikom, kdo by nějakou takovou chytil.

Je zvláštní, že …