Nadechnout se

Část druhá

1

Když jsem viděl plakát se jménem krále Zoga, vzpomněl jsem si na svět, který se tolik lišil od toho dnešního, že lze těžko uvěřit, že jsem do něho kdysi patřil.

Nepochybuju, že už jste si o mně udělali slušný obrázek – tlustý chlapík ve středních letech s falešnými zuby a zarudlým obličejem – a podvědomě si mě v téhle podobě představujete i v kolíbce. Čtyřicet pět let je ale dlouhá doba, a přestože se někteří lidi moc nemění a nevyvíjejí, jiní zase jo. Já jsem se změnil hodně. Jednou jsem byl nahoře, jindy zase dole, většinou nahoře. Připadne vám to asi zvláštní, ale můj otec by na mě byl asi hrdý, kdyby mě dneska viděl. Je skvělé, pomyslel by si, že jeho syn vlastní auto a dům s koupelnou. I teďka si žiju docela nad poměry. Bývaly i doby, kdy jsem nahlídl do výšin, o kterých se nám za starých časů před válkou ani nesnilo.

Před válkou! Jak dlouho to ještě asi budeme říkat? Jak dlouho, než bude odpověď znít „Kterou válkou?“ V mém případě by ta bájná epocha, kterou mají lidi na mysli, když říkají „před válkou“, skoro mohla být před válkou burskou. Narodil jsem se v roce 1893. Začátek búrské války si pamatuju díky prvotřídní hádce, kterou o ní měli můj otec a strýc Ezekiel. Mám ještě několik dalších vzpomínek, které jsou asi o rok starší.

Úplně první věc, na kterou si pamatuju, je zápach vičence. Když jste šli kamennou chodbou z kuchyně do obchodu, vičenec páchnul čím dál víc. Matka dala do vchodu dřevěná vrata, abychom se já ani Joe (to byl můj starší brácha) do obchodu nedostali. Doteď si vzpomínám, jak jsem tam stál a pevně svíral mříže, cítil jsem vičenec smíchaný s pachem navlhlé omítky, který k chodbě vždycky patřil. Až o pár let později se mi nějak podařilo rozrazit vrata a proniknout do krámu, když tam nikdo nebyl. Myš, která si dávala do nosu v košíku s jídlem, sebou prudce škubla a proběhla mi mezi nohama ven. Byla celá bílá od mouky. To se stalo, když mi bylo asi šest.

Ještě jako malé dítě si najednou začnete uvědomovat věci, které jste měli dlouho přímo před nosem. Věci kolem vám vplouvají do mysli jedna po druhé, jako když se probíráte ze spánku. Tak třeba to, že máme psa, jsem si zničehonic uvědomil až ve čtyřech letech. Jmenoval se Nailer, starý bílý anglický teriér s rodokmenem, s jakým se dneska už nesetkáte. Potkal jsem ho jednou pod kuchyňským stolem a v tu chvíli jsem teprve pochopil, že ten pes je náš a jmenuje se Nailer. Stejným způsobem, jenom o něco dřív, jsem objevil, že zápach vičence vychází zpoza vrat na konci kamenné chodby. A obchod samotný, všechny ty ohromné váhy, dřevěná měřidla a lopata, bílý nápis na okně a stehlík v kleci – toho jste moc dobře nemohli vidět ani z chodníku, protože okno bylo pořád zaprášené – všechny tyhle věci mi zapadávaly do mysli jednotlivě, jako kousky skládačky.

Čas jde dál, nohy sílí a člověk začíná krok za krokem poznávat svoje okolí. Dolní Binfield bylo dvoutisícové městečko jako každé jiné. Bylo v oxfordském hrabství – pořád říkám bylo, všimli jste si, i když to místo dodnes existuje – asi pět mil od Temže. Leželo v takovém údolíčku, mezi ním a Temží se vlnily menší kopce, za Temží už se zvedaly. Na vršcích kopců rostly matně modré lesíky, mezi nimi byl vidět veliký bílý dům s kolonádou. Byl to binfieldský zámek (všichni mu říkali „palác“) a vesnici na tom návrší se říkalo Horní Binfield, i když tam už nejmíň sto let nikdo nebydlel. Muselo mi být skoro sedm, když jsem si všiml, že něco takového jako binfieldský zámek vůbec existuje. Když jste malí, do dálky se moc nedíváte. AIe v té době jsem už znal každý kout ve městě. Jeho půdorys byl zhruba ve tvaru kříže s tržištěm uprostřed. Náš obchod byl na High Street, kousek před tržištěm. Na rohu byla cukrárna paní Wheelerové, kde jsme vždycky utratili nějakou tu penci, pokud jsme ji ovšem měli. Wheelerová byla stará čarodějnice. Lidi ji podezřívali, že z flašky vycucává peprmintové bonbony a pak je tam zase plive zpátky. Nikdo ji to ale nikdy nedokázal. O něco dál bylo holičství s reklamou na cigarety – ty s egyptskými vojáky, mají ji tam doteď – a vydatným chlastounským zápachem po rumu a tureckém tabáku. Za těmi domy bylo vidět komíny pivovaru. Uprostřed tržiště stálo kamenné napajedlo pro koně. Voda v něm byla vždycky pokrytá povlakem prachu a nějakého plevele.

Před válkou, zvlášť před tou burskou, bylo léto celý rok. Je mi celkem jasné, že je to iluze. Jenom vám zkouším říct, jak se mi ty věci vyjevujou. Když zavřu oči a myslím na Dolní Binfield v době, kdy mi bylo, no, asi osm, všechny vzpomínky jsou spojené s letním počasím. Buď je to zaprášené, ospalé a ztichlé tržiště kolem poledního – povozníkův kůň s nosem ponořeným hluboko do pytlíku s ovsem spokojeně přežvykuje – nebo je parné odpoledne na velkých šťavnatých lukách za zahrádkami, vzduchem pluje vůně tabáku a blínu. V jistém smyslu si ale pamatuju všechna roční období, protože moje vzpomínky jsou spjaté s věcmi k snědku, které se v průběhu roku měnily. Hlavně ty, co rostly v živých plotech u polí. V červnu to byly medvědí ostružiny – těch ale bylo poskrovnu – a normální ostružiny už byly dost červené na to, aby se daly jíst. V září byly trnky a lískáče. Na ty nejhezčí ořechy jsme ale nikdy nedosáhli. O něco později byly bukvice a planá jabka. Pak už jenom takové drobotiny, které se jedly, když už nic lepšího nebylo. Hloh – není sice nic moc – a šípky. Ty mají příjemnou ostrou chuť, když se z nich očešou chloupky. Andělika je dobrá na začátku léta, hlavně když máte žízeň. To samé platí o stoncích nejrůznějších trav. Potom ještě šťovík, který je dobrý na chleba s máslem, h…