Nadechnout se

Část třetí

1

Když jsem přišel ten večer domů, pořád jsem ještě neměl jasno v tom, za co těch sedmnáct babek utratíHilda se chystala na schůzi členů knižního klubu Střed. Měl tam přednášet nějaký maník z Londýna. Není snad ani třeba dodávat, že Hilda neměla nejmenší tušení, o čem bude řeč. Řekl jsem jí, že tam s ní půjdu. Ne že bych musel vymést každou přednášku, ale po válečných vizích, které se mě to ráno zmocnily, všech těch bombardérech poletujících křížem krážem nad vlakem, jsem se dostal do mírně zádumčivé nálady. Po obvyklé hádce jsme dali děti do postele právě včas na to, abychom stihli přednášku, která byla plánovaná na osm. Byl mlhavý večer a v posluchárně zima a šero. Sál byl malý s dřevěným interiérem a plechovou střechou, majetek nějaké obskurní sekty, co vám za deset šilasů rádi pronajmou. Na akci dorazilo obvyklých patnáct posluchačů. Na pódiu byl žlutý plakát, který oznamoval, že tématem přednášky je – hrozba fašismu. To mě nijak nepřekvapilo. Pan Witchett, který těmhle setkáním předsedá a jinak dělá cosi jako pomocníka architekta, uvedl přednášejícího jako pana Blabla (jméno jsem zapomněl), „zasloužilého antifašistu“. To mi hned asociovalo „zasloužilého umělce“. Byl to čtyřicátník drobné postavy, měl tmavý oblek a plešatou hlavu, kterou se ne zrovna úspěšně pokoušel zakrýt několika pramínky vlasů. Tahleta setkání nikdy nezačínají včas. Začátek se pokaždé oddaluje pod záminkou, že se třeba ještě někdo ukáže. Bylo asi za pět půl deváté, když Witchett významně poklepal na stůl a odhrkal svoji obligátní úvodní řeč. Witchett byl přívětivě vypadající chlapík s tvářemi růžovými jak dětská prdelka, která se bez ustání směje. Mimo jiné byl i tajemníkem místní buňky Liberální strany, zasedal v místní radě sociální péče a k tomu ještě dělal konferenciéra na přednáškách klubu Laterna magika při Svazu žen. Prostě rozený předseda. Když vám říkal, jakou je nám všem ctí, že mezi sebou můžeme přivítat pana Blabla, viděli jste, že tomu doopravdy věří. Při pohledu na něho se nedalo ubránit dojmu, že je panic. Prťavý přednášející vytáhl štos zmačkaných papírů, především útržků z novin, a zatížil je sklenkou vody. Pak si bleskurychlým pohybem jazyka svlažil rty a začal to ze sebe sypat.

Chodíte taky někdy na přednášky, schůze a podobné záležitosti?

Když se něčeho takového účastním, vždycky mě napadá stejná myšlenka. Proč to sakra lidi dělají? Proč se v mrazivém zimním večeru vypraví na takovouhle věc? Rozhlédl jsem se po sále. Seděl jsem v zadní řadě. Nepamatuju si žádnou podobnou akci, na které bych neseděl vzadu, pokud to bylo jenom trochu možné. Hilda a spol se jako obvykle nasáčkovaly dopředu. Byl to malý, temný sál. Stěny z borovice, střecha z vlnitého plechu a neustálý průvan – nedovolil vám ani sundat si kabát. Náš hlouček seděl v osvětlené části kolem pódia. Za námi bylo dalších třicet řad sedadel, které byly pokryté slušnou vrstvou prachu. Vzadu na pódiu stála hranatá věc přikrytá jakýmsi ubrusem, která připomínala rakev pod palliem. Ve skutečnosti to bylo piano.

Ze začátku jsem zrovna moc pozorně neposlouchal. Přednášející působil dost nepříjemným dojmem, ale nemluvil zrovna nejhůř. Bílý obličej, pružná pusa a tón hlasu, který vám dost leze na nervy. Samozřejmě se hned pustil do Hitlera a do nácků. Tyhle řeči se mi moc poslouchat nechtěly – to samé mi každé ráno servíroval v tištěné podobě News Chronicle – většinou jsem jeho nezřetelným slovům sotva rozuměl, ale občas jsem zaslechl věci, které mě docela zaujaly:

„Brutální zvěrstva… Ohyzdná manifestace sadismu… Gumové pendreky… Koncentrační tábory… Zločinná persekuce Židů…

Hluboko v temném středověku… Evropská civilizace… Jednat, dokud je čas… Pohoršení všech slušných lidí… Koalice demokratického světa… Pevný postoj… Obrana demokracie… Demokracie… Fašismus… Demokracie… Fašismus… Demokracie…“

Znáte ty plamenné proslovy. Tihle chlápci by je mohli chrlit celé hodiny. Jako gramofon. Otočte klikou, zmáčkněte knoflík a oni spustí. Demokracie, fašismus, demokracie. Mně ale přišlo zajímavé ho sledovat. Malý nerudný chlap s pobledlým obličejem a nablýskanou pleší, který z pódia vykřikuje hesla. O co mu vlastně jde? Zcela záměrně a otevřeně podněcuje nenávist. Setsakramentsky se snaží, aby vás naučil nenávidět jisté cizince, kterým se říká fašisti. Je zvláštní, napadlo mě, že se nějaký pan Blabla proslaví jako „zasloužilý antifašista“. Podivná živnost tenhle antifašismus. Takový člověk si nejspíš obstarává živobytí psaním knížek proti Hitlerovi. Ale co dělal před Hitlerem? A co bude dělat, až Hitler nebude? Stejná otázka se samozřejmě týká doktorů, detektivů, krysařů a tak dál. Uširvoucí hlas skřípal bez přestání dál a dál a mně naskočila další myšlenka. On to myslí vážně. Nic nepředstírá – prožívá každé vyslovené slovo. Snaží se vyvolat nenávist v publiku, ale to je nic proti nenávisti, kterou cítí on sám. Každé heslo je pro něho slovem božím. Kdybyste mu rozřízli břicho, nenajdete uvnitř nic jiného než demokracii-fašismus-demokracii. Zajímalo by mě, co takový chlápek dělá v soukromí. Ale má vůbec nějaké soukromí? Nebo jezdí z jedné přednášky na druhou a podněcuje nenávist? Možná i jeho sny jsou samá hesla.

Ze zadní řady jsem měl celkem dobrý přehled o osazenstvu v sále. Když si to vezmete, my, kteří se za temných nocí vydáme na přednášku knižního klubu Střed do sálu, kde je permanentní průvan (myslím, že směle můžu říct „my“, protože jsem v tom tenkrát jel taky), děláme cosi významného. Jsme vlastně revolucionáři z West Bletchley. Na první pohled to tak možná nevypadá. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, připadalo mi, že snad pět šest lidí chápalo, o čem je řeč. A to už se do Hitlera a nacistů navážel dobrou půlhodinu. K těmhle akcím to ale asi patří. Dobrá polovina lidí z nich odchází naprosto nedotčená. Prostě se nechytli, ale nijak zvlášť je to netrápí. Witchett pozoroval přednášejícího s blaženým úsměvem ze své předsednické židle. Jeho obličej se při tom podobal růžové pelargonie Už předem jste věděli, co ve své úvodn…