Nadechnout se

2

Znáte ulici, ve které žiju – Ellesmere Road, West Bletchley? Pokud náhodou ne, určitě znáte padesát jiných, které jsou nachlup stejné. Však víte, jak tyhle ulice przní celá předměstí. Všude je to stejné. Nekonečné řady malých dvojdomků – čísla domů v naší ulici končí až u 212, my máme 191 –, které se jeden druhému podobají jako vejce vejci. Zpravidla jsou ještě o něco šerednější. Štuková fasáda, branka z namořeného dřeva, živý plot a zelené přední dveře. Smithovi, Robinsonovi, Adamsovi, Monmartrovi a další tuctová jména. Snad v jednom z padesáti domů si nějaký asociál, který jistojistě skončí v chudobinci, natřel dveře namodro, místo nazeleno. Ten lepkavý pocit za krkem mi na sebevědomí zrovna nepřidal. Je zvláštní, jak člověka dokáže rozhodit ulepený krk. Pěkně vám to přistřihne hřebínek, jako když zjistíte, že se vám před zraky spousty lidí odlepuje podrážka od boty. To ráno jsem si ale o sobě nedělal žádné iluze. Jako bych se viděl, jak kráčím po ulici se zarudlým, sádelnatým obličejem, falešnými zuby a v ubohých šatech. Chlápek jako já zkrátka nemůže působit zámožně. I kdybyste mě viděli ze vzdálenosti dvou set yardů, hned byste mě otipovali, ne zrovna na pojišťováka, ale určitě na nějakého překupníka nebo obchodníka. Šaty, které jsem nosil, byly prakticky kmenovou uniformou. Lehce obnošený oblek se vzorem rybí kosti, modrý kabát za padesát šilinků, buřinka a žádné rukavice. Navíc můj vzhled nápadně připomíná lidi, kteří prodávají věci na objednávku. Takový ten hrubý, bezostyšný kukuč. V nejlepším případě, když mám nový oblek nebo zrovna kouřím doutník, by mě lidi mohli mít za majitele sázkové kanceláře nebo hostinského. V nejhorším mě mohli považovat za vlezlého prodavače vysavačů. Obvykle byste mě ale zaškatulkovali správně. Pět až deset liber týdně, řekli byste si. Po ekonomické a sociální stránce patřím na naší ulici k průměru. V tu chvíli jsem ale na ulici byl pánem. V osm už chlapi uháněli autobusem do práce a ženské lelkovaly doma za sporákem. Když máte čas se porozhlídnout kolem a jste v té správné náladě, je docela zábavné chodit po těchhle předměstských ulicích a představovat si, jaký život tam lidi vedou. Nakonec, co jiného je ulice Ellesmere Road než vězení s celami pěkně v řadě. Zástup dvojmučíren, kde se úzkostně o svoje živobytí třesou ubožáci, co mají od desíti k pěti librám týdně a šéfa, který z nich dře kůži. A k tomu ještě doma manželku, která se po nich vozí jako saň, a děti, co jim sajou krev jako pijavice. O utrpení dělnické třídy se toho hodně nakecá. Mně osobně ale těch proletářů moc líto není. Narazili jste někdy na nádeníka, který by si lámal hlavu kvůli vyhazovu? Proletář strádá fyzicky, ale když nepracuje, je svobodný. V každé z těch malých štukovaných králíkáren se ovšem najde nějaký ten ubožák, který se neosvobodí nikdy. Možná v hlubokém spánku, když sní o tom, jak po šéfovi, beznadějně uvězněném ve studně, hází kameny. Největší problém lidí, jako jsem já, je samozřejmě to, že si myslíme, že máme co ztratit. Takže namátkou, devět z deseti obyvatel Ellesmere Road se domnívá, že vlastní svoje domy. Ellesmere Road, a vlastně celá okolní čtvrť až po High Street, je součástí jednoho velkého podvodu, který se jmenuje Hesperidská realitní kancelář. Ta je majetkem stavební spořitelny Úvěr s úsměvem. Stavební spořitelny jsou pravděpodobně nejfikanějším novodobým podfukem. Moje vlastní branže, pojišťovnictví, je švindl, přiznávám. Je to ale otevřený švindl a hraje se s odkrytými kartami. Půvab švindlů stavebních spořitelen je v tom, že jejich oběti mají za to, že jim je prokazovaná nějaká laskavost. Vy jim nakopete zadek a oni ten váš ještě z vděčnosti olížou. Někdy bych rád viděl budovu Hesperidské realitky ozdobenou ohromnou sochou boha všech stavebních spořitelen. Byl by to dost zvláštní bůh. Určitě by byl bisexuálni. Od pasu nahoru výkonný ředitel, dole taková tuctová hospodyňka. V jedné ruce by to drželo obrovský klíč, od chudobince, pochopitelně. V té druhé pak… No, jak říkají těm věcičkám, co se podobají lesnímu rohu, který rozdává dárky ve velkém? Roh hojnosti, ze kterého by se sypaly přenosná rádia, životní pojistky, umělé zuby, aspiriny, šprcgumy a betonové zahradní válce. Skutečnost je ale taková, že naše domy na Ellesmere Road nejsou naše, i když už jsme za ně zaplatili. Není to soukromá, ale pronajatá nemovitost. Cena je stanovená na pět set padesát. Splatit lze během šestnácti let. Bez prostředníka byste majiteli zaplatili nejvýš tři sta osmdesát. Zisk pro Úvěr s úsměvem tak dělá sto sedmdesát. Netřeba dodávat, že ve skutečnosti si lidi z Úvěru s úsměvem namastí kapsu ještě mnohem víc. Těch tři sta osmdesát totiž zahrnuje zisk stavební firmy. Úvěr s úsměvem ale pod jménem Wilson & Bloom staví domy sám a shrábne tak i výtěžek stavaře. Platí jenom za materiál. Vlastně shrábne i zisk za materiál, protože pod jménem Brookes & Scatterby sám sobě prodává cihly, tašky, dveře, okenní rámy, písek, cement a snad i sklo. Vůbec by mě proto nepřekvapilo, kdyby pod jinou hlavičkou prodával sám sobě dřevo na dveře a okenní rámy. A k tomu ještě – to jsme ale mohli tušit, i když nás to všechny potom vytočilo – Úvěr s úsměvem ne vždycky dostojí svým závazkům ze smlouvy. Ellesmere Road byla vystavěná na otevřené pláni. Říkalo se jí Plattova louka. Žádná sláva, ale dobrý plácek na hraní pro děti určitě. Nic není černobílé, ale všem bylo vždycky jasné, že na Plattově louce by se stavět nemělo. West Bletchley byla ovšem rostoucí předměstská část. Rothwellova továrna na výrobu džemu byla spuštěná v roce 1928 a angloamerická fabrika na bicykly začínala o pět let později. Obyvatel přibývalo a ceny pronájmů šly nahoru. Se sirem Herbertem Crumem ani žádným jiným papalášem z Úvěru s úsměvem jsem nikdy neměl tu čest, ale docela živě jsem si dokázal představit, jak se jim na tenhle pozemek sbíhaly sliny. Zničehonic přijeli stavaři a na Plattově louce začaly růst místo květin baráky. Lidi z Hesperidské realitky se zmítali v agonii, nájemníci si založili sdružení na svou…