Ohlédnutí za Španělskou válkou

7/

Kdykoliv myslím na Španělskou válku, vždy mi přijdou na mysl dvě vzpomínky. První na nemocniční oddělení v Leridě a smutné hlasy raněných milicionářů, zpívající nějakou píseň, jejíž refrén končil

Una resolución, Luchar hast’ al fin!^[1]

Ano, oni až do konce bojovali. Posledních osmnáct měsíců války musela republikánská vojska bojovat téměř bez cigaret a bez dostatečných přídělů potravin. Už když jsem já v polovině roku 1937 ze Španělska odjížděl, byl nedostatek masa a chleba, tabák byl raritou a cukr a kávu nebylo možno sehnat téměř vůbec.

Druhá vzpomínka se týká jednoho italského milicionáře, jenž mi potřásl rukou na strážnici ten den, kdy jsem vstoupil do milice. Zmiňuji se o něm na začátku své knihy o Španělské válce a nechci zde opakovat, co jsem už napsal tam. Když si vzpomenu — ach, jak živě!

— na jeho otrhanou uniformu, jeho zapálenou, dojemně nevinnou tvář, všechny složité a nevýznamné válečné záležitosti jako by ustupují do pozadí a já zřetelně vidím, že ani na chvíli nelze byť jen náznakem zapochybovat o tom, kdo byl v právu. Přes veškerou mocenskou politiku i novinářské lži byl ústřední otázkou války pokus lidí jako on vybojovat si právo na slušný život; právo, jež jim bylo uděleno okamžikem zrození. Mohu stěží pomyslet na pravděpodobný konec právě tohoto člověka, aniž bych se ubránil určité hořkosti. Protože jsme se setkali v Leninových kasárnách, musel být buď anarchista, nebo trockista a při zvláštních podmínkách naší doby takové lidi — pokud je nezabije gestapo — obvykle zabíjí GPU. Dlouhodobé záležitosti to však nijak neovlivní. Tvář tohoto člověka, kterou jsem viděl jen na jednu či dvě minuty, jsem si podržel v paměti jako určitou vizuální připomínku toho, oč ve skutečnosti v této válce šlo. Symbolizuje pro mne výkvět evropské dělnické třídy, týrané policií všech zemí, naplňující masové hroby španělských bojišť a dnes po desítkách miliónů hnijící v táborech nucených prací.

Když jen člověk pomyslí, kdo všechno podporuje či podporoval fašisty, musí být ohromen — to je sestava! Jaký program mohl — třeba jen dočasně — svést dohromady na jednu loď Hitlera, Pétaina, Montangu Normana, Paveliče, Williama Randolpha Hearsta, Streichera, Buchmana, Ezru Pounda, Juana Marche, Cocteaua, Thyssena, Otce Coughlina, jeruzalémského muftiho, Arnolda Lunna, Antonesca, Spenglera, Beverley Nicholse, lady Houstonovou a Marinettiho! Rozluštění této tajenky je ale velice prosté. Všichni to jsou lidé, kteří mají co ztratit, nebo lidé, kteří touží po hierarchické společnosti a děsí se představy světa, v němž by žily svobodné a sobě rovné lidské bytosti. Za tím celým povykem o „bezbožném" Rusku a „materialismu" dělnické třídy je prostě úmysl těch, kdo mají výsady nebo peníze, se jich nevzdat. Totéž platí pro všechny řeči o přeskupování společnosti, které není doprovázeno „změnou v srdci" — i když v tomto případě tu trochu pravdy je. Zbožní lidé, od papeže až po kalifornské jogíny, kladou mnohem větší důraz na „změnu v srdci" než na změnu hosp…