1984

VIII. PROMĚNA

Celá třetí část Orwellovy knihy je věnována Winstonově proměně, proměně ideozločince ve vyhaslého člověka bez vůle, bez lidské důstojnosti, který skutečně cítí lásku k Velkému bratrovi a pokojně čeká, až mu bude vpálena kulka do týla. Nepochybně je rozsah této části knihy přímým výrazem v té době obecné a Orwellovy speciální touhy dopátrat se tajemství brainwashingu, oné hrůzné nepřirozenosti předem mrtvých lidí, kteří odcházeli ze světa házejíce po sobě blátem, lidí, kteří se pokorně přiznávali k zjevně vymyšleným úděsným spiknutím a plánovaným vraždám. V době, kdy Orwell knihu psal, bylo otřesné divadlo politických procesů inscenovaných v Moskvě a ještě po Orwellově smrti v celé východní Evropě obestřeno mnohými záhadami. Toto tajemství fascinovalo i jiné autory té doby. Téměř všichni myslící lidé byli hluboce zasaženi nevysvětlitelnou morbidností a metafyzičností, která čišela z pokorných hlasů bývalých revolucionářů, žádajících pro sebe smrt, jako by měla být vykoupením hrůz, které si nikdo živý neuměl představit. Vzpomínám si, že jen málokdo z evropských intelektuálů byl tehdy schopen přijmout to nejjednodušší vysvětlení, totiž že hlasy před tribunálem byly hlasy ne-lidí, bytostí navenek zcela podobných lidem, ale jinak zbavených hlavních atributů člověka, především vědomí důstojnosti, paměti a jistoty o jakékoliv realitě. Byly to bytosti, jež jako by už žili v jiném světě, v uměle stvořeném, v nuceném zapomenutí.

V době, kdy se Orwell pokoušel na Winstonově osudu rozřešit tuto hádanku, nebylo ani zdaleka tolik vodítek jako dnes. Ze všech svědectví, která zůstala z války, po všech trýzněních, kterým byli lidé vystaveni, se stalo zřejmým, že lidská odolnost vůči fyzickému mučení je omezená a že i docela primitivním bitím lze vyrazit téměř z každého člověka i to, co neví. I nejhroznější zkazky z německých nebo japonských mučíren odpovídaly vžité logice: lidé byli trýzněni, aby se jejich trýznitelé dověděli, co tají. Buď se jim to podařilo, nebo nepodařilo, šlo o zkoušku ohněm, stěny všech mučíren světa jsou popsány krví těch, kteří vydrželi a zemřeli s vědomím, že se nestali zrádci. Že se nestali zrádci lidí a nějaké svaté věci, lépe řečeno věci, která jim byla svatá. Nikdy se nevedla statistika o tom, kterých bylo víc, jisté asi je, že těch, kteří nepodlehli, bylo méně. Tento typ násilí měl svou logiku. Lidé byli mučeni, aby vyzradili spolubojovníky, organizaci a podobné věci. Nečetl jsem nikdy, že by například gestapo někoho mučilo k smrti jen proto, aby vypovídal podle předem připraveného scénáře. I když lidé, kteří se svíjeli na holé podlaze pod kopanci trýznitelů, by asi také přistoupili na všechno. Byl to nerovný souboj mezi brutalitou a vnitřní statečností, měl však přece jen nějaká pravidla, mučitelé obyčejně dopřávali svým obětem, aby si zachovali svou víru, výsadu zakřičet před smrtí něco nenávistného nebo zazpívat symbolickou hymnu. V rámci historického kontextu jim tedy umožňovali umřít s vědomím sounáležitosti s bojem za spravedlnost, svobodu, národ, atd., tedy s ideovým posvěcením. V takové situaci není jistě zanedbatelné, zda lidská smrt je součástí velké mučednické oběti statisíců lidí a naděje na lepší budoucnost světa, anebo zašlápnutím červa.

Orwell měl ctižádost popsat ve Winstonově příběhu složitější a mnohem úděsnější lidskou situaci, která se tehdy také vyskytovala po statisících a v níž zůstávalo člověku nakonec jen prázdno bez útěchy. Po předběžném zpracování, po amputaci všech lidských atributů, byla poprava vlastně jen ukončením vegetativních pochodů v lidském těle, umlčením dechu a bušení srdce.

Právě to se dělo, a většinou s bývalými revolucionáři, nejenom s tajnými nebo zjevnými opozičníky, ale často i s lidmi oddanými, naprosto nevinnými, s lidmi, kterým jen náhodou připadla role v divadle politických procesů. To byla situace, která Orwella nejvíce zajímala. Byly o tom velké diskuse a současníci se rozdělili na ty, kteří uvěřili oficiální verzi, tj. uvěřili, že divadlo je pravé, a na ty, kteří neuvěřili, ale stejně si neuměli představit pravdu. Nejenom že uvěřili komunisté, kteří to měli uloženo, uvěřil i tehdejší americký velvyslanec v Moskvě, uvěřil československý prezident Beneš a jiní, kteří by mohli mít předpoklady k nezávislému myšlení. Když já sám zrekonstruuji svoje pocity z procesů tohoto typu v Československu, od kterých už uplynulo třicet let, nevím dodnes, jestli jsem uvěřil, nebo neuvěřil. Vím však jistě, že to bylo největší trauma rozumu, jaké jsem kdy zažil, a vždycky jsem se divil, že po odhalení pravdy zůstalo všechno na svém místě a že lidé, kteří už o všem věděli, neučinili nic dramatického, ani nezměnili své chování.

Ve svých soudech o tom máme ovšem proti Orwellovi výhodu let, která uplynula od doby, kdy Winstona uvedli do podzemí Ministerstva lásky, aby vyzkoušeli, co vydrží. Dnes už v podstatě víme, co se dělo. Existují knihy svědků a těch, kteří prošli peklem a vyvázli životem. Abych vyvedl rozum z traumatu, hltal jsem všechno, co bylo o procesech napsáno. Dohromady to dává smysl a naše poznání je v tomto ohledu bez mezer. Mezery zůstávají jenom tam, kde se vědomí vzpírá přijmout prosté vysvětlení. A kupodivu, autentická svědectví jsou méně úplná než literární domyšlení toho typu, se kterým přišel třeba A. Koester v románu Tma v polednách. Nejvíce však překvapuje, že kolem proměny člověka v bytost bez vůle a sebeúcty už nepanuje žádné velké tajemství, nepotvrdily se dohady o sofistikovaných ďábelských metodách ani o neznámých drogách. Ukázalo se, že takovou proměnu lze uskutečnit metodami naprosto primitivními a v podstatě tak obyčejnými, že nenechají na těle ani modřinu. Orwell neuvěřil v obyčejnost těchto metod, a proto provedl Winstona uličkou hrůzy a děsu, až po vrcholnou scénu s krysami. Winston si musel odbýt všechno, od obyčejného bití a kopání, k mučení rafinovanými přístroji až po místnost číslo 101, kde hasne poslední světélko lidskosti.

Orwell vždy rozvíjel do utopické dokonalosti všechny sou…