1984

5

V každé fázi svého uvěznění vždycky věděl, nebo si myslel, že ví, kde asi se v té budově bez oken nachází. Možná že byly nepatrné rozdíly v tlaku vzduchu. Cely, kde ho dozorci tloukli, byly v podzemí. Místnost, kde ho vyslýchal O’Brien byla nahoře pod střechou. Teď se nacházel mnoho metrů pod zemí, tak hluboko, jak jen to bylo možné.

Mísnost byla větší než většina cel, které dosud poznal. Ale své okolí si sotva uvědomoval. Všiml si jenom, že přímo proti němu jsou dva malé stolky pokryté hrubou zelenou látkou. Jeden byl jen metr či dva od něj, druhý stál dál, u dveří. Seděl připoután k židli tak pevně, že nemohl hnout ani hlavou. Zezadu ji podepírala jakási podložka, která ho nutila hledět přímo před sebe.

Chvíli byl sám, potom se otevřely dveře a přišel O’Brien.

„Jednou ses mě ptal,“ řekl O’Brien, „co je v Místnosti 101. Řekl jsem ti, že odpověď už znáš. Zná ji každý. To, co je v Místnosti 101, je nejhorší na světě.“

Dveře se opět otevřely. Vešel dozorce. Nesl cosi drátěného, jakousi krabici nebo košík. Položil to na vzdálenější stůl. O’Brien překážel Winstonovi ve výhledu, takže nemohl rozeznat, co to je.

„Nejhorší věci na světě,“ řekl O’Brien, „jsou různé, jak pro koho. Může to být pohřbení zaživa, nebo smrt upálením nebo utopením, nebo naražením na kůl, nebo padesát jiných způsobů smrti. Pro někoho je to nějaká triviální záležitost, dokonce ani ne osudná.“

Ustoupil trochu stranou, aby Winston lépe viděl na věc na stole. Byla to podlouhlá drátěná klec a na víku měla držadla, za která se dala nosit. Na přední straně bylo připevněno cosi, co vypadalo jako šermířská maska, vypouklou stranu obrácená dovnitř. Přestože stála asi tři až čtyři metry od Winstona, viděl, že klec je rozdělená po délce na dvě oddělení a v každém je jakési zvíře. Byly to krysy.

„V tvém případě,“ řekl O’Brien, „jsou náhodou nejhorší věci na světě krysy.“

Winstonem projelo výstražné chvění, jakýsi strach, ani nevěděl z čeho, hned jak tu klec poprvé zahlédl. Teď mu však najednou svitlo, jaký význam má ta vypouklina vpředu, připomínající masku. Měl pocit, že najednou má místo útrob vodu.

„To nemůžeš!“ vykřikl přeskakujícím hlasem. „To bys neudělal, to ne! To není možné!“

„Vzpomínáš si,“ zeptal se O’Brien, „na hrůzu, která tě přepadávala ve snu? Před tebou byla černá stěna a v uších ti zněl řev. Za tou stěnou bylo cosi příšerného. Tys věděl, že víš, co to je, ale neodvážil ses to vytáhnout na světlo. Za tou stěnou byly krysy.“

„O’Briene!“ řekl Winston a pokoušel se ovládnout svůj hlas. „Víš přece, že tohle není nutné. Co po mně chceš?“

O’Brien mu nedal přímou odpověď. Promluvil svým kantorským způsobem, afektovaně, jak to někdy dělával. Zamyšleně hleděl do dálky, jako by promlouval k posluchačstvu někde za Winstonovými zády.

„Bolest o sobě,“ řekl „někdy nestačí. Stává se, že člověk bolest vydrží, někdy až do okamžiku smrti. Ale pro každého existuje něco, co vydržet nemůže – co si ani nedokáže představit. Odvaha a zbabělost s tím nemají nic společného. Když padáš z výšky, není zbabělost zhluboka se nadechnout. To je pouhý pud, který se nedá zničit. Stejně je to i s krysami. Pro tebe jsou nesnesitelné. Představují tlak, kterému nemůžeš odolat, i kdybys chtěl. Uděláš, co se od tebe žádá.“

„Ale co to je, co je to? Jak to mohu udělat, když nevím, co to je?“

O’Brien vzal klec a přenesl ji k bližšímu stolu. Opatrně ji položil na zelené sukno. Winston slyšel, jak mu v uších hučí krev. Měl pocit, že je naprosto sám. Uprostřed velké pusté pláně, ploché pouště vysušené slunkem, přes kterou k němu doléhaly zvuky z ohromných vzdáleností. A přece nestála klec s krysami ani dva m…