1984

NÁŠ SOUDRUH WINSTON SMITH

Československý doslov k románu George Orwella "1984"

Mé ženě

(Citáty z Orwella si přeložil autor doslovu kdysi sám. Nejsou zcela totožné s nynějším českým překladem "1984" – pozn. red.)

I. MŮJ SOUDRUH WINSTON SMITH

Jako všichni, kteří se to nestydí přiznat, četl jsem i já kdysi knihy proto, abych se mohl ztotožnit s jejich hrdiny a prožít nádherné smyšlené příběhy. Půvab čtení byl v tom, že já se stával lovcem mikrobů a zachraňoval tisíce lidí před nevyhnutelnou smrtí. To já jsem přistával s kosmickou lodí na cizích planetách, plných roztodivného rostlinstva, zvířat a žen se spalujícíma očima a rudou pokožkou. Přemýšlel jsem o všech možnostech dobra (nebo zla?), které bych mohl vykonat jako Neviditelný, a o všech tajemstvích, do kterých bych mohl nahlédnout. A zazlíval jsem Wellsovi, že ty možnosti obešel a nechal Neviditelného utlouct davem na ulici. Nadevšechno jsem však toužil být Zuzanou, Titty, Johnem, Rogerem, Nancy a Peggy na Ostrově Divokých koček nebo se plavit s Dorotkou a Dickem po jižních řekách Yare a Bure až na Breydonské jezero a dál až do Yarmouthu a na volné moře. Což zase svědčí o tom, že jsem od dětství podvědomě směřoval k životu bez konfliktů a k zásadám slušnosti, které velí i v divočině poděkovat za dvě kostky cukru do čaje. Jak podivné!

Až jako dospělý muž jsem pochopil, že člověk si nemůže, jak se mu zachce, zvolit pro život ten nejlákavější příběh svých knih, ale že musí přijmout ten příběh, který odpovídá tvaru jeho duše, a prožít ho až do konce. Tak se děje všem, i když jsou asi lidé, kteří "tu svou knihu" ani nečetli. Zapsané příběhy vymezují hranice našich životů a jejich neopakovatelnost, kterou se pyšníme nebo i utěšujeme, se týká jen detailů. Jen nezřízeně domýšliví jedinci se domnívají, že jejich život je zcela výjimečný a nemá svůj pravzor zapsaný jen několika větami v nějaké prastaré knize, která se už rozpadla v prach.

Já prožil úlek z tohoto poznání, když jsem přečetl příběh Winstona Smitha. Najednou jsem věděl, že čtu svůj vlastní příběh. Pro mě sice ještě nezačal, ale věděl jsem, že začne a že se jeho osudovému pokračování nevyhnu. Četl jsem nevěřícně a prožíval při tom stejný pocit jako při cikánčině hádání z ruky nebo při pohledu do skleněné koule na stole pokoutné věštkyně: směsici pohrdání a nejistoty. Venku na slunci se ukáže směšnost pověr, ale co když přece…?

Když jsem četl poprvé Winstonův příběh, bylo mi už přes třicet, byl jsem jen o něco mladší než Winston, všechno, co potkalo jeho, mě ještě mohlo potkat. Tak jako on jsem dospíval v totalitním systému, nikdy jinde jsem nebyl a neměl jsem jistotu o minulosti, o přítomnosti a tím méně o budoucnosti. V jistém ohledu jsem i já byl zaměstnancem Ministerstva pravdy a žil v zajetí jím šířené ideologie. V každém případě jsem se tak jako Winston vyznal ve výrobě lží a děsil jsem se konfront…