Hold Katalánsku

MÍSTO DOSLOVU

Párek měl tlustou kůži - jak jinak. Neměl jsem svůj umělý chrup úplně v pořádku, musel jsem proto párek zuby jaksi napilovat, abych se skrze tu kůži vůbec dostal. A najednou - lup! Párek mi v ústech praskl jako shnilá hruška. Po jazyku se mi rozplizla nějaká příšerná hmota. To byla chuť! Nemohl jsem tomu zprvu ani uvěřit. Znovu jsem jazykem tu hmotu okusil. Byla to ryba! Párek - dokonce označovaný jako frankfurtský - byl plněný rybou! Vstal jsem a rovnou odešel, aniž bych se dotkl své kávy. Bůhví, jakou by mohla mít chuť.

Tento párek, který dostal hrdina Orwellovy knihy Vynořit se a nadechnout (Corning Up For Air), je symbolem moderní civilizace: je falešný, je plněný svinstvem a navíc zbytečně drahý. Musí přece existovat něco lepšího. Nu, jistě existuje - či spíše existovalo. Zlaté mince skutečně bývaly zlaté a měly hodnotu, vyjádřenou obsahem ryzího kovu. Lidé nepochybně bývali chudí a kuchyně měli špinavé, vládla všeobecná nevzdělanost - ale maso mělo přirozenou barvu, pole byla zelená a řeky nebyly páchnoucími, otrávenými výtoky hnusných fabrik.

A právě v tomhle viděl Orwell skoro stejně vážnou hrozbu, jakou viděl v politice: průmysl je degradující činitel - nejdřív vyrábí brak a pak ho podvodně nutí lidem. Ničí tak všechny pravé hodnoty slušného života obyčejných lidí.

Ve Španělsku jsem poprvé v životě uviděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ba ani vztah, jaký bývá komponentou běžné lži. Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde žádné bitvy neproběhly, a naprosté mlčení tam, kde byly zabity stovky lidí...

Hořká doba konce třicátých let si spíše vynucovala, aby "rybou plněné párky" byly mlčky polykány bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Ale Orwell, čestný člověk, kdykoliv na takový podvod narazil, vyjádřil se o něm nahlas a důrazně. Právě proto bojoval ve Španělsku na straně dělníků. Nesnížil se ovšem k tomu, aby se podřídil jakékoliv "stranické linii".

Orwell, čestný člověk Orwell. V naší době je čestný člověk již něco neběžného, nerealistického, málem politováníhodného. Ale slušnost a pravda přece jsou zakódovanou součástí člověka, nelze je od něj oddělit, jakkoliv neužitečné se snad někdy zdají být.

Už v roce 1938 Orwell Anglii hořce upozorňuje, že se nejspíš probudí až jekotem padajících bomb. Proč jeho slova, která vlastně tušila přepadení Anglie i Sovětského svazu, nebyla mementem pro řadu dalších politiků (či politických situací) v letech čtyřicátých, padesátých, a bohužel i osmdesátých? Zcivilizovali jsme se skutečně natolik, že už nechápeme tu samozřejmost, že v zájmu přežití je často nutné bojovat, a že "bojuje-li se, nese to i špínu. Ti, kdo meč zvednou, také mečem hynou - a ti, kdo meč nezvednou, zajdou na páchnoucí nemoce".

A ještě jeden citát - v tomto ohledu je Orwell skutečnou studnicí: "... nějaká historie napsána bude - a po smrti všech, kdo se skutečně pamatují, bude všeobecně akceptovaná. Tak se pro veškeré praktické účely stane lež pravdou."