Bohyně, světice, ženy

Stanislav K. Neumann

49 

Elektronická kniha: Stanislav K. Neumann – Bohyně, světice, ženy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: neumann19 Kategorie:

Popis

E-kniha Stanislav K. Neumann: Bohyně, světice, ženy

Anotace

O autorovi

Stanislav K. Neumann

[5.6.1875-28.6.1947] Československý básník, publicista, prozaik, literární a výtvarný kritik, tvůrce československé sociální poezie Stanislav Kostka Neumann se narodil v roce 1875 v rodině pražského advokáta a říšského poslance. Po smrti svého otce r. 1880 byl vychováván matkou a tetami v Praze v Olšanské ulici, kde se scházeli anarchisté (mj. i Fráňa Šrámek, Karel Toman a další). Studium na gymnáziu a...

Stanislav K. Neumann: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bohyně, světice, ženy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vdova z Efesu

Letní nocí temná mračna
k tajemnému sněmu jdou,
zřídka luna zatřpytí se
rozervanou oblohou.

Vítr hvízdá, těžká krůpěj
slétne časem v tesknou noc;
sova houká jako člověk
volající o pomoc.

Za městem na pustém kopci
k nebesům ční smutná věc,
na čakanu klátí se tu
pověšený zločinec.

Po svahu se vlní hřbitov
praskajícím stromovím,
černé túje houpají se,
hrobka někdy zdivem svým

mezi nimi zabělá se
jako plátno na rubáš…
Pod čakanem v zadumání
mladý žoldnéř stojí stráž.

Noc tak dlouhá připadá mu,
plna chmurných záchvěvů.
Hledě v dálku touží tiše
po číši a po zpěvu.

A tu s větru utišením
zdá se mu, že slyší sten.
Naříká kdos na hřbitově?
Či byl sluch číms podveden?

Ale sten se opakuje.
Ženské slyší kvílení.
Ke hřbitovu mladý žoldnéř
sestoupiti nelení.

Blikající světélko mu
na hřbitově značí cíl.
Zvědavě se blíží k hrobce,
z které nářek zní a kvil.

Mladá vdova jako anděl
na rakvi tu spočívá,
plavým vlasem stírá slzy,
tělo, jež se zachvívá,

tiskne k rakvi, i v tom bolu
nevýslovně spanilá.
Mladý žoldnéř sotva dýše,
jak ho krásou zmámila.

Odvahy si vposled dodá,
usedne k ní na rakev.
„Paní, nezoufejte,“ šepce,
„život pláč dnes, zítra zpěv.“

Vdova nedbá však, co šepce
jinoch touhou zmámený.
V nářku obejímá rakev
bělostnými rameny.

Marno všecko domlouvání.
„Sbohem, paní bláhová!“
Žoldnéř navrací se smutně
cestičkami hřbitova. –

Pod čakanem v zadumání
ženy kvil a větru svist
slyší ve tmě, chvílemi však
zachvěje se jako list.

Pomalu tu o samotě
lepší řeč mu napadá,
k smělejšímu počínání
touha srdce nabádá.

Noc se zdá být nekonečná,
zezdola dál nářek zní.
Mladý žoldnéř sestupuje
znova ke zdi hřbitovní.

Blikající kahanec teď
jako hvězda vede ho.
Znova na rakev si sedne
vedle těla mladého.

„Paní moje, jste tak mladá,
krásná jste a plna vnad.
Kdopak bude v mladém věku
život takhle odmítat!

Paní moje, posaďte se,
vypovězte mi svůj žal.
Paní moje, nezoufejte,
já bych za vás duši dal.“

Ruku vztáhne, lehce hladí
ramena i prstíky,
slova útěchy a prosby
šepce její ve vzlyky.

Polehounku pomáhá jí,
aby mohla usednout.
„Paní moje, vaše slzy
na svém srdci cítím žhnout.“

Ztišila se, zodpovídá
šeptem jeho otázky.
Že chce umřít, nechce žíti
bez muže a bez lásky.

Že již po tři dni a noci
bdí tu v slzách, o hladu.
„Paní moje, nezoufejte,
život dá vám náhradu.“

Zaúpěla, velké slzy
hrnou se jí zpod víček.
„Vždyť my jsme se milovali
tak jako dvé hrdliček.“

Znova klesá k dřevu rakve
jako smyslů zbavena,
vine kol ní křečovitě
bělostná svá ramena.

Marno všecko domlouvání.
U cíle se skoro zřel
mladý žoldnéř, ale teď mu
zbývá jen, aby odešel.

V temnou noc, kde vítr hvízdá,
volá ho i povinnost.
„Sbohem, paní, pamatujte,
meze že má také ctnost!“

Pod čakanem v zadumání
kráčí sem a kráčí tam.
Temná noc však nezháší mu
v mladém srdci mocný plam.

Před očima stále vidí
vdovu za hřbitovní zdí;
míří dolů, váhá, stane,
vposled rozhodnuv se dí:

„Poprvé mne ne…