Nové zpěvy

IV

My, dráty vyslané do kolonií a tropů
k posledním výspám civilisace jak reci,
na samém kraji stojíce v požáru světelných snopů
či v nesmírných dešťů širé, zavodněné kleci,
urputně hledíme před sebe v hrůzy cizího světa,
jenž vstříc nám, aniž nás děsí, své skřeky a ticho své metá.

Nás nepovraždí domorodců oštěpy a luky,
ni zimnice, která šílenství v mozku bělochů nítí,
bez děsu nasloucháme, jak pralesů tajemné zvuky
a šelem řev noční se plíží, když veliký měsíc svítí
na našich horkých nebesích; my z dlouhé chvíle pouze
se chvějeme zpívajíce si monotonně a dlouze.

Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt,
za námi táž však země již dobytá, námi spjatá;
vítězství neodvratné hlásá již pouhý náš pobyt
nad půdou sloni, kaučuku, diamantů a zlata.
Transvaalem vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou tratí!
Až v srdce africké pánve! Tu chceme si zazpívati!

Zatím však shlížíme na boje, půtky,
vídáme visatce, slýcháme důtky,
do lidských terčů svištící kule,
veliká zbabělství, veliké vůle,
krok dobyvatelů,
a po jich boku v plantážích,
na řekách, v dolech, pralesích
ryk nástrojů a povelů,
pochodem pochod do kolonisace,
krok práce.

Shlížíme na setby, úrody,
na kořist lovců a na plody
ztepilých kokosovníků,
na kupy banánů, hromady sloni,
na věci svítící i na to, co voní
hýřící přírodou rovníku;
…