Moře, sníh a velkoměsta

Předpotopní trofej

Myji si nad ním hned na počátku ruce. Nemohu si jeho povídačky vzít ani za vlastní, ani na odpovědnost. To říkám prosím předem, abych si uchoval dobrou pověst. Mám své jisté místo a taky mám ženu; a rovněž pro dobré jméno obce, která mne poctila souhlasem k tomu, abych se stal jejím příslušníkem, a pro dobro jejího i mého potomstva nemohu si už dovolit být tak lehkovážný jako kdysi, ani podporovat všelijaké smyšlenky s neprozřetelnou bezstarostností, jakou s sebou nosívá mládí. Myji si zkrátka nad tím ruce, nad tím nimrodem, nad tím všemocným lovcem, nad tím modrookým pihovatým obejdou Thomasem Stevensem.

Když jsem tedy takto učinil zadost své cti a všemožným olivovým ratolestem, jimiž se mé ženě v budoucnu zlíbí mne ozdobit, mohu si nyní dovolit trochu velkomyslnosti. Nebudu nijak kritizovat to, co mi Thomas Stevens napovídal, ba co víc, zdržím se vůbec úsudku. Pokud bych byl tázán proč, mohu dodat jen to, že nemám žádného úsudku. Dlouho jsem uvažoval, vážil a zvažoval, pokaždé jsem však, žel, došel k rozdílnému závěru, neboť Thomas Stevens je člověk větší než já. Mluvil pravdu? Dobře. Nebo nepravdu? Taky dobře. Neboť kdo to může dokázat? Anebo popřít? Toho úkolu se zříkám a malověrní mohou učinit totéž co já – jít, Thomase Stevense najít a s ním si tváří v tvář pohovořit o té záležitosti, kterou, když mi štěstí bude přát, tady vypovím. A kde ho najít? To je snadná rada: kdekoliv mezi třiapadesátým stupněm severní šířky a pólem, nebo chcete-li to jinak, na nejlepším lovišti mezi východním sibiřským pobřežím a nejzazšími končinami Labradoru. Na to, že v takto přesně určeném území skutečně někde je, dávám slovo počestného muže, jenž si činí nárok na přímé slovo a spravedlivý život.

Thomas Stevens si možná s pravdou náramně zahrával, ale když jsme se poprvé potkali (tento okamžik nebude zapomenut), připutoval do mého ležení v době, kdy jsem byl, jak jsem se domníval, na tisíc mil od poslední výspy civilizace. Při pohledu na lidskou tvář, první po dlouhých měsících, byl bych málem vyskočil a objal ho (a to nejsem člověk nijak okázalý); zato jemu připadala jeho návštěva tou nejvšednější věcí pod sluncem. Prostě se přištrachal k ohni a počínal si tak, jak jsou zvyklí lidé na dlouhých cestách; odstrčil mé sněžnice na jednu stranu a psy na druhou a uvelebil se u tepla. Povídal, že sem zašel, jen aby si vypůjčil špetku sody a poptal se, mám-li trochu slušnějšího tabáku. Vytasil se s notně starobylou dýmkou, pečlivě ji nacpal a bez pouhého dovolte laskavě přestěhoval půlku mého sáčku do svého. Jo, je to prý docela slušný tabák, povzdechl si se spokojeností spravedlivého a doslova hltal dým z křehké žluté drti, až to těšilo mé kuřácké srdce dívat se na něj.

Lovec? Traper? Prospektor? Ne, zavrtěl hlavou, jen se tak trochu toulá. Přišel před časem od Velkého Otročího a pomýšlí na to, že se přesune někam na Yukon. Faktor z Koshimu mluvil něco o nálezech zlata na Klondiku, a tak by se tam rád mrkl. Uvědomil jsem si, že Klondike n…