Mořský vlk

KAPITOLA 34

„Opravdu veliká škoda, že má Přízrak zurážené stožáry. Jinak bychom na něm mohli odplout. Nemyslíte, že bychom to dokázali, Humphrey?“

Vyskočil jsem vzrušeně.

„Na mou věru, to bych rád věděl, rád bych věděl,“ opakoval jsem a přecházel sem a tam.

Maud se zablyštělo v očích porozuměním, jak se po mně dívala. Tolik ve mne věřila! A pomyšlení na tu její důvěru mi dávalo o tolik víc síly. Vzpomněl jsem si na Micheletovo: „Muži je žena tím, čím byla matka země svému legendárnímu synu; stačí, aby klesl a políbil její hrud, a je opět pln síly.“ Po prvé jsem si uvědomil zázračnou pravdu jeho slov. Vždy jsem tu pravdu prožíval. Maud mi byla tím vším, nevysychajícím zdrojem síly a odvahy. Potřeboval jsem se na ni jen podívat, nebo na ni jen pomyslit, a byl jsem opět silný.

„Dá se to udělat, dá se to udělat,“ přemítal jsem a nahlas jsem prohlásil: „Co dokázali jiní, dokážu také; a i když to nikdy ještě nikdo nedokázal, já to dokážu.“

„A co, pro dobrotu boží,“ naléhala Maud. „Mějte přece trochu slitování. Co to dokážete?“

„My to dokážeme,“ opravil jsem se. „Nic menšího, než nasadit Přízraku zpátky jeho stěžně a vyplout odtud.“

„Humphrey!“ vykřikla.

A já byl v tu chvíli pyšný na svůj úmysl, jako by to byl již vykonaný čin.

„Ale jak by to bylo možno dokázat?“ tázala se.

„Nevím,“ zněla má odpověď. „Vím jen to, že jsem v těchto dnech s to dokázat všechno na světě.“

Usmíval jsem se na ni hrdě, příliš hrdě, neboť sklopila oči a chvíli mlčela.

„Ale je tam kapitán Larsen,“ namítla.

„Slepý a nemohoucí,“ odpověděl jsem pohotově a odmávl jsem ho rukou, jako by byl stéblem slámy.

„Ale ty jeho strašlivé ruce! Viděl jste přece, jak přeskočil padací dveře spižírny.“

„A vy také víte, jak jsem se okolo něho proplížil a vyhnul se mu,“ přel jsem se vesele.

„A přišel přitom o boty.“

„Sotva byste mohla očekávat, že by se mohly Vlku Larsenovi vyhnout, když nemají v sobě mé nohy.“

Oba jsme se zasmáli a potom jsme se docela vážně pustili do práce a sestavovali jsme plán, jak bychom dokázali zasadit stožáry Přízraku a vrátit se do světa lidí. Matně jsem si připomínal fysiku svých školních let a posledních několik měsíců mi dalo velké praktické zkušenosti s mechanikou zdvihů násobené síly. Musím se však přiznat, že když jsme si šli k Přízraku prohlédnout zblízka úkol, který ležel před námi, pohled na tu obrovskou hromadu, ležící v mělké vodě, mně vzal takřka všechnu odvahu. Kde a s čím máme začít? Kdyby jeden stěžeň stál, kdyby něco bylo aspoň trochu výš, aby bylo nač připevnit kladky a kladkostroje! Ale tady nebylo vůbec nic. Připomínalo mi to problém, jak vyzdvihnout sám sebe za poutka vlastních bot. Vyznal jsem se v mechanice pák, ale kde jsem měl vzít opěrný bod?

Tak na příklad hlavní stěžeň; na konci, kde měl nyní patu, měřil v průměru osmatřicet centimetrů a na délku stále ještě takových dvaadvacet metrů, takže jsem musil zhruba odhadovat, že váží aspoň čtrnáct metrických centů. A potom přední stěžeň, v průměru silnější a vážící určitě šestnáct metrických centů. Kde mám začít? Maud mi stála mlčky po boku a já jsem zatím v duchu uvažoval o vynalézavém zařízení, jež slouží někdy z nouze za lodní jeřáb a námořníci to nazývají „nůžky“. Ale třebaže je to námořníkům dávno známé, já jsem to tady na ostrově Úsilí nově vynalezl. Zkřížením a spoutáním konců dvou silných plachetních zápor a vyzdvižením do vzduchu v podobě obráceného „V“ mohl bych dostat bod nad palubou, dosti pevný, abych na něj mohl zavěsit kladku. K této zdvihací kladce bych mohl připevnit v případě potřeby ještě druhou zdvihací kladku. A potom tu máme rumpál!

Maud viděla, že jsem dospěl k řešení, a oči jí prohřálo družné srozumění.

„Jak se do toho dáte?“ ptala se.

„Vyčistíme tu ztroskotaninu,“ odpověděl jsem a ukázal na změtené trosky vedle lodního boku.

Ach té jistoty a rozhodnosti! Už sám zvuk těch slov mi zazněl v uších sladce. „Vyčistit tu ztroskotaninu!“ Bylo by možné představit si takovou námořnickou větu na rtech Humphreyho Van Weydena před několika měsíci?

V mém postoji i v hlase musilo být trochu divadelnosti, neboť Maud se usmála. Měla bystrý postřeh pro směšnost a vždy a ve všem neomylně uviděla a vycítila, kdekoli se to vyskytlo, sebemenší náznak přetvářky, přepjatosti, nadneseného tónu. To právě dávalo její vlastní práci onu vyrovnanost a pronikavost, jíž se stala světu vzácnou. Vážný kritik života se smyslem pro humor a se schopností výrazu si nevyhnutelně musí dobýt sluchu světa. Tak se stalo, že převládala. Její smysl pro humor byl vlastně citem umělce pro správnou míru.

„Jistě jsem tu frázi již někde slyšela, snad jen četla v knize,“ broukala si s bujnou radostí.

Sám jsem také měl smysl pro správnou míru a okamžitě jsem se sesypal, klesl jsem z vladařského postavení pána nad hmotou do pokorného zmatku, který byl, mírně řečeno, trapný. Rychle mi podávala ruku. „Nehněvejte se,“ omlouvala se. „Není třeba se hněvat,“ polykal jsem to. „Patří mi to. Zůstalo ve mně ještě příliš mnoho školáckého. A o to teď ovšem nejde. Co udělat musíme, to je docela skutečně tady tu ztroskotaninu vyčistit. Kdybyste laskavě šla se mnou do člunu, mohli bychom se dát do práce a rozmotat to.“

„,Když muži ztroskotaninu čistí v lanoví, s ostrými zavíráky v zubech šplhají,“ zacitovala mi a celý zbytek odpoledne jsme o své práci jen žertovali.

Měla za úkol přidržovat člun na místě, zatím co jsem zpracovával tu motanici. A jaká to byla motanina – zdvihací lan…