Zamořeni
3. kapitola
Pokoj, který byl určen za dějiště našeho nezapomenutelného zážitku, byl půvabně žensky zařízený obývací salonek, o velikosti asi čtrnácti nebo šestnácti čtverečních stop. Na jeho jedné straně byl červeným sametovým závěsem oddělený byteček, který tvořila profesorova šatna, a z ní se vcházelo do velké ložnice. Závěs dosud visel, ale salonek a šatna už byly upraveny jako jedna místnost pro účely našeho pokusu. Jedny dveře a okenní rám byly zalepeny lakovaným papírem, takže byly prakticky zapečetěny. Nad druhými dveřmi, které se otevíraly na podestu, byl umístěn světlík se šňůrkou, jejímž zatažením bylo možno v případě absolutní nutnosti vyvětrat. V každém rohu stál džber s vodou, v němž se chladila láhev.
„Choulostivou otázkou je, jak se zbavíme nadbytečného kysličníku uhličitého, aniž bychom vyplýtvali kyslík,“ řekl Challenger a přejel pohledem pět kovových bomb položených vedle sebe u stěny. „Kdybych byl měl víc času na přípravy, byl bych mohl soustředit sílu své inteligence i na řešení tohoto problému, ale za dané situace se musíme spokojit s tím, co je možné. Trošku nám poslouží džbery. Dvě kyslíkové bomby jsou připraveny pro okamžité použití, abychom nebyli zastiženi neočekávaně. Současně by bylo dobré nevzdalovat se z místnosti, protože krize může přijít náhle a naléhavě.“
Bylo tam široké nízké okno otvírající se na balkon. Výhled z něho byl stejný jaký jsme obdivovali již z pracovny. Když jsem se přes ně podíval ven, nespatřil jsem nikde žádnou známku nějaké poruchy. Po svahu kopce se před mýma očima vinula dolů silnice. Šplhalo po ní z nádraží auto, jedno z oněch prehistorických vozidel, jaká lze najít už jenom na našem venkově. Ještě níž tlačila chůva kočárek, druhé dítě vedla za ruku. Modré sloupce kouře z komínů chalup dodávaly široširé krajině vzhled zabydleného pořádku a domáckého pohodlí. Nikde na modrém nebi či na sluncem ozářené zemi nenaznačovalo nic nadcházející katastrofu. Do polí se opět vrátili ženci a dvojice či čtveřice hráčů golfu přecházely vytrvale od jamky k jamce. V mé vlastní hlavě vládl však takový zmatek a tak mi hrály přepjaté nervy, že jsem žasnul nad lhostejností těch lidí venku.
„Zdá se, že tamhle ti chlapíci nepociťují žádné špatné vlivy,“ řekl jsem a ukázal vlevo dolů.
„Hrajete golf?“ zeptal se lord John.
„Ne, nehraji.“
„Kdybyste ho hrál, mladý muži, naučil byste se, že jakmile se vydáte po okruhu, muselo by se všechno zhroutit, aby to pravého golfistu vyhnalo z greenu. Haló! Slyším opět zvonit telefon!“
Během oběda a po něm každou chvíli vyrušilo profesora naléhavé zvonění. Sděloval nám pak noviny, jak se je dozvídal, několika stručnými větami. V celé dosavadní historii světa nebyly nikdy zaznamenány tak strašlivé zprávy. Od jihu se sem plížil veliký stín jako stoupající příliv smrti. Egypt se zmítal v delíriu a padal do komatu. Zoufalé boje Španělska a Portugalska po divokém šílenství, kdy spolu urputně bojovali klerikálové a anarchisté, nyní utichly. Nepřicházely žádné…
Arthur Conan Doyle
A. Musílek –
Příliv smrti (vyšlo také jako Jedovatý pás) je dalším příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nichž nejznámější je asi Doylova „cesta do pravěku“ Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za tímto slavným a vlivným románem rozhodně nezaostává. Kniha je plná úvah o smrti a zbytečnosti lidstva ve srovnání měřítkem vesmíru, zabalených do příjeného humoru. Ostatně můžeme Doyla citovat:
„Někdy si myslím, že je to jen obrovské sebevědomí lidstva, které je vede k přesvědčení, že všecko kolem nás je tu jen pro člověka, aby si měl kde pyšně vykračovat.“
„Smrt jednoho člověka je příliš malá a nevzbuzuje ve vás starosti. Když stamiliony umírají společně, jako se to stalo dnes, nemůžete z toho množství vybírat svou vlastní smrt jako výjimečnou.“
Poměrně krátké čtení, ale rozhodně stojí za to.