Vojna a mír

II

   “Jede!“ vykřikl v tom okamžiku návěstní.

Velitel pluku zrudl, rozběhl se ke koni, chytil se chvějícíma rukama třmene, vyhoupl se do sedla, upravil se, vytáhl šavli a se šťastným, rozhodným výrazem ve tváři našpulil ústa, aby dal rozkaz. Plukem projelo zachvění, jako když pták mávne křídly, a pak vše znehybnělo.

„Poz-zorr!“ vykřikl velitel pluku hlasem, který pronikal až do morku kostí, hlasem, který zněl jemu radostně, pluku přísně a přívětivě přijíždějícímu generálovi.

Po široké silnici lemované stromy, ale neudržované, jel rychlým klusem vysoký modrý vídeňský kočár tažený trojspřežím a lehce skřípal v pérech. Za kočárem klusala svita a charvátská strážní četa. Vedle Kutuzova seděl rakouský generál a podivně se vyjímal ve svém bílém stejnokroji mezi černými ruskými uniformami. Kočár se zastavil u pluku. Kutuzov a rakouský generál o čemsi tiše hovořili a Kutuzov se pousmál, když těžce sestupoval z kočáru a kladl nohu ze stupátka na zem, jako by tam ani nebyly ony dva tisíce lidí, kteří bez dechu upírali zraky na něho a na svého velitele pluku.

Rozlehl se povel a pluk se znovu zachvěl, jak dával k poctě zbraň. V mrtvém tichu bylo slyšet hlas vrchního velitele. Pluk vyštěkl: „Zdraví přejeme, Vaše E-e-e-ce!“ A zase všechno strnulo. Zpočátku, dokud se pluk pohyboval, stál Kutuzov na místě; pak začal chodit spolu s bílým generálem mezi řadami, pěšky, doprovázen svitou.

Podle toho, jak velitel pluku zdravil vrchního velitele, jak z něho nespouštěl oči, jak se vypínal a zatahoval bříško, jak chodil za generály mezi řadami nakloněn kupředu a mírnil své kohoutí poskakování, jak přiskočil při každém slově a při každém pohybu vrchního velitele, bylo vidět, že plní povinnosti podřízeného ještě raději než povinnosti velitelské. Dík přísnosti a starostlivosti svého velitele byl pluk ve vzorném stavu ve srovnání s jinými pluky, které současně dorazily do Braunau. Opozdilců a nemocných bylo jen dvě stě sedmnáct. A všechno bylo v pořádku kromě obuvi.

Kutuzov chodil mezi řadami, občas se zastavil a prohodil několik laskavých slov k důstojníkům, jež znal z turecké války, a někdy i k vojákům. Když prohlížel boty, pokýval několikrát hlavou a ukázal na ně rakouskému generálovi, jako by chtěl říci, že to sice nikomu neklade za vinu, ale že se na to nemůže dívat, jak je to špatné. Velitel pluku přitom pokaždé vyběhl kupředu, aby mu neušlo ani slovo z toho, co řekne vrchní velitel o pluku. Za Kutuzovem v takové vzdálenosti, aby zaslechli každé i méně hlasité slovo, šlo asi dvacet důstojníků svity. Pánové ze svity rozmlouvali mezi sebou a občas se i smáli. Nejblíže za vrchním velitelem šel krásný pobočník. Byl to kníže Bolkonskij. Vedle něho kráčel jeho druh Něsvickij, vysoký štábní důstojník, neobyčejně tlustý, s dobrým, usměvavým a hezkým obličejem a vlhkýma očima. Něsvickij se stěží mohl udržet smíchem při pohledu na tmavovlasého husarského důstojníka, který šel vedle něj. Husar, aniž se jedinkrát zasmál nebo změnil výraz očí, upřených na záda velitele pluku, napodoboval s naprosto vážnou tváří každý jeho pohyb. Pokaždé, když velitel pluku poskočil a nahnul se kupředu, zrovna tak naprosto přesně poskočil a nahnul se kupředu i husar. Něsvickij se smál a šťouchal ostatní, aby si všimli toho šprýmaře.

Kutuzov šel pomalu a ochable podél tisíců očí, vyvalených z důlků a zírajících na svého velitele. Když došel ke třetí rotě, najednou se zastavil. Svita, která se toho nenadála, nakupila se bezděky za jeho zády.

„Á… Timochin!“ řekl vrchní velitel, poznávaje kapitána s červeným nosem, který dostal co proto za modrý plášť.

Zdálo se, že není možno více se vypnout, než jak to učinil Timochin, když mu velitel pluku četl levity. Avšak nyní, když ho oslovil vrchní velitel, vypjal se kapitán tak, že bylo téměř jisté, že to nevydrží, bude-li se na něj vrchní velitel dívat ještě nějakou chvíli. Kutuzov to podle všeho pochopil, a poněvadž naopak přál kapitánovi všechno nejlepší, rychle se odvrátil. Na jeho kulaté tváři, zohyzděné ranou, kmitl se sotva znatelný úsměv.

„Ten se mnou bojoval ještě u Izmailu,“ řekl Kutuzov. „Udatný důstojník! Jsi s ním spokojený?“ otázal se velitele pluku.

A velitel pluku, netuše, že jeho pohyby jako odraz v zrcadle opakuje husarský důstojník, sebou trhl, poskočil kupředu a odpověděl: „Velice spokojený, Vaše Excelence.“

„Nikdo nejsme bez chyby,“ pravil s úsměvem Kutuzov, odcházeje od něho. „Holdoval Bakchovi.“

Velitel pluku se polekal, není-li to jeho vinou, a raději nic neodpověděl. Tu si husarský důstojník povšiml obličeje kapitána s červeným nosem a jeho zataženého bříška a napodobil jeho obličej i postoj tak věrně, že se Něsvickij mohl potrhat smíchem. Kutuzov se ohlédl. Bylo vidět, že si důstojník umí dělat se svou tváří, co chce: jakmile se Kutuzov otočil, stačil důstojník dokončit grimasu a nasadit jeden z nejvážnějších, nejuctivějších a nejnevinnějších výrazů.

Třetí rota byla poslední a Kutuzov se zamyslil, jako by si na něco vzpomínal. Kníže Bolkonskij vystoupil ze svity a řekl tiše francouzsky:

„Nařídil jste, abych vám připomenul v tomto pluku degradovaného Dolochova.“

„Kde je ten Dolochov?“ otázal se Kutuzov.

Dolochov, převlečený již do šedého pláště prostého vojáka, nečekal, až bude vyzván. Z řady vystoupil světlovlasý voják urostlé postavy s jasnýma očima. Přiblížil se k vrchnímu veliteli a dal k poctě zbraň.

„Stížnost?“ zeptal se Kutuzov poněkud zamračeně.

„To je Dolochov,“ řekl kníže Andrej.

„Á!“ řekl Kutuzov. „Doufám, že tě napraví výstraha, které se ti dostalo. Dej si na sobě záležet! Panovník je milostivý. A já na tebe také nezapomenu, zasloužíš-li si to.“

Jasné modré oči hleděly na vrchního velitele právě tak směle jako předtím na velitele pluku, jako by svým výrazem lámaly přehradu hierarchie, která dělí vrchního velitele od prostého vojáka.

„Prosím vás o jedno, Vaše Excelence,“ řekl Dolochov klidně svým zvučným, pevným hlasem. „Prosím, aby mi byla poskytnuta příležitost napravit svou vinu a dokázat svou oddanost panovníkovi a Rusku.“

Kutuzov…